ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3555.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3555/2022-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně O. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 58/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2022, č. j. 53 Co 180/2022-369, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám JUDr. Petra Šťovíčka, Ph.D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2022, č. j. 53 Co 180/2022-369, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 12. 2021, č. j. 9 C 58/2019-322, ve výrocích I. a III., jimiž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY na žalobkyni a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta v části o nahrazení projevu vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda jsou pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY vhodnými náhradními pozemky ve smyslu §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3166/2020, či na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/74 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a další).
3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při liknavém či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (respektive jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím ovšem nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek za pozemek oprávněné osobě nevydaný požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015. Ani oprávněná osoba, vůči níž žalovaná postupovala liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020. sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
6. Ve světle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se přitom za zemědělský považuje i ten pozemek, který fakticky slouží zemědělské výrobě, i když je v evidenci nemovitostí veden jako pozemek nezemědělský (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017), přičemž k zemědělskému půdnímu fondu náleží i pozemky nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, bezprostředně jí však nesloužící, u nichž nelze vždy garantovat, že jsou v evidenci nemovitostí vedeny jako některá z kategorií zemědělské půdy, jež však přesto podléhají režimu zemědělského půdního fondu a zákonu o půdě (srov. z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4070/2018, ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018, usnesení ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4621/2018, či ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019).
7. V judikatorní praxi Nejvyššího soudu byla rovněž dovozena další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to například, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
8. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmu oprávněné osoby na náhradní uspokojení restitučního nároku formou převodu právě jí zvolené pozemkové parcely, jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (viz rozsudky Nejvyššího ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021).
9. Odvolací soud se výše citované judikatuře dovolacího soudu (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nikterak nezpronevěřil. Způsobilost předmětných náhradních pozemků k zemědělskému obhospodařování přitom dovodil nejen z okolnosti, že jsou jejich uživateli vypláceny zemědělské dotace, nýbrž též z jejich evidence coby součásti zemědělského půdního fondu (trvalý travní porost, respektive ostatní plocha), a zejména z jejich faktického užívání k zemědělským účelům obchodní korporací Horský statek Abertamy s.r.o. Jeho závěry tudíž nikterak nekolidují s dovolatelkou označenou judikaturou přihlašující se k tezi, dle níž zemědělskou obhospodařovatelnost pozemku nelze dovozovat izolovaně ze skutečnosti, že jsou jeho uživateli vypláceny zemědělské dotace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 113/2020). Bezúplatný převod pozemků na oprávněné osoby, coby náhradních zemědělských pozemků, pak sama o sobě nevylučuje ani skutečnost, že náleží mezi památkově chráněné statky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1980/2022). Převod pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY přitom není zapovězen zákonem, je-li na nich plánována výstavba (podzemní) technické infrastruktury (vodovod a plynovod); s účinností od 1. 11. 2019 ustanovení §6 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, nezakazuje již převod pozemků, na nichž je plánováno zřízení technické infrastruktury. Pozemek parc. č. XY v k. ú. XY pak vzdor tvrzení dovolatelky není – dle skutkových konkluzí odvolacího soudu (přezkum jejich správnosti dovolacímu soudu nepřísluší) – platným územním plánem určen k výstavbě chodníku ani silničního obchvatu; zájem na zachování jeho veřejného vlastnictví se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu tedy dán není. Konečně převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nebrání okolnost, že sousedí s pozemky, na nichž je umístěna stavba rodinného domu, netvoří-li dle skutkových zjištění odvolacího soudu s těmito nemovitostmi funkční celek; užívání jeho okrajové části (celková výměra pozemku činí 3 311 m 2 ) k průjezdu k předmětným nemovitostem je nadto zajištěno věcným břemenem.
10. Vytýká-li dovolatelka překvapivost rozhodnutí soudu prvního stupně, dlužno předně uvést, že tím upozorňuje na vady řízení. Zjevně přitom pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); na přípustnost dovolání tudíž toliko z vytýkaných procesních vad usuzovat nelze. Řízení ostatně vytýkanou vadou zatíženo není, za překvapivé (nepředvídatelné) lze totiž považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010); dovolatelce postup soudů nižšího stupně v projednávané věci skutkovou a právní argumentaci nikterak neznemožnil.
11. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
12. Z uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
14. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 1. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu