ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3690.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3690/2022-111
1. USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 24 877 334 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 157/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, č. j. 54 Co 430/2021-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 66 017,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Slivkaničové, advokátky se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31.
Odůvodnění:
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 10. 9. 2021, č. j. 4 C 157/2020-45, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2022, č. j. 4 C 157/2020-71, uložil žalované zaplatit žalobci částku 24 877 334 Kč ve lhůtě do 12. 11. 2022 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
3. O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 8. 2022, č. j. 54 Co 430/2021-84, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I. jen co do určení pariční lhůty k zaplacení částky 42 350 Kč (kterou určil v délce tří dnů počínající dnem právní moci rozsudku) a ve zbylém rozsahu jej potvrdil (výrok I.), k tomu částečně změnil i výroky II. a III. o nákladech řízení (že se povinnost k zaplacení částky 42 350 Kč jako nákladů řízení žalované neukládá a že výše nákladů řízení činí celkem 322 247,20 Kč), jinak jej v tomto výroku potvrdil (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
4. Rozhodováno bylo o žalobcem uplatněném nároku na poskytnutí finanční náhrady za pozemky, jež byly odňaty jeho předchůdci a jež oprávněné osobě nelze vydat pro zákonem stanovenou překážku (s ohledem na tam označená rozhodnutí pozemkového úřadu) a za něž žalobci nebyl poskytnut ani náhradní pozemek (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“). Coby přiměřenou a rozumnou kompenzaci soud přiznal žalobci náhradu ve výši šestinásobku administrativní ceny podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., reflektující stavební charakter odňatých pozemků (s ohledem na ústavně konformní výklad ustanovení §16 odst. 1 a §28a zákona o půdě, provedený rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, včetně rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněného pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při určení ceny dle uvedených cenových předpisů se opřel i odborné posouzení zjištěných skutečností posudkem znaleckého ústavu.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že při určení výše finanční náhrady za nevydané pozemky se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, oceňoval-li pozemky jako stavební a vycházel-li z toho, že pozemky byly na stát převedeny (či na něj přešly) za účelem výstavby nebo na nich byla výstavba plánována. Uvedený závěr považuje dovolatelka za chybný a odvolacímu soudu vytýká, že neurčil přesný okamžik, k němuž původní vlastníci pozemky pozbyli; přitom nastoluje otázku, „lze-li okamžik pozbytí pozemků původními vlastníky určit toliko časovým rozpětím“, kterou považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou a na jejímž vyřešení dle jejího mínění rozhodnutí také závisí.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
7. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje (povinné) náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
11. Předestírá-li dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše žalobcova restitučního nároku, lze poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Rozhodovací praxí dovolacího soudu je aprobován flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, kdy soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm citovaná); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává faktory, jež mohou vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
12. Ustálila-li se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v závěru, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona o půdě), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již lze – s ohledem na ustanovení §28a zákona o půdě – určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., a že shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., oceňují se podle §11a odst. 13 zákona o půdě i pozemky náhradní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17), čímž má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku, pak není žádného důvodu, aby se princip ekvivalence neprosadil rovněž při určení relutární formy náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě. Tento princip byl pak v závislosti na závěru o určení přiměřené a spravedlivé výše finanční náhrady vyjádřeném v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, reflektován i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud rovněž vyjádřil, že za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle §16 odst. 1 zákona o půdě lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
13. Založil-li odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo lze oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, jest ocenit jako stavební (ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), na skutkovém zjištění, že byly odňaty za účelem realizace výstavby [předmětné pozemky byly územním plánem určeny k zastavění, plánovaná výstavba na těchto pozemcích byla realizována, a to v takovém rozsahu, že byl naplněn v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě předvídaný důvod pro nevyhovění požadavku na vydání uvedených pozemků spočívající v jejich zastavěnosti], nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně dovolatelkou výslovně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, jež vychází ze stejných tezí) neodchýlil a jím učiněnou úvahu nelze označit za nepřiměřenou či nezohledňující judikaturou dovozená kritéria (k tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, a ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020). Odvolací soud zároveň poukázal i na závěry učiněné v rámci předcházejícího řízení o nároku žalobce na vydání předmětných pozemků, dle nichž před rokem 1990 s pozemky prostřednictvím svých organizací nakládal pouze československý stát, přičemž pozemky převzal do své držby bez právního důvodu právě tím, že na nich bez formalizovaného úkonu realizoval výstavbu (viz zejm. bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu lze přiměřeně poukázat i na závěry vyjádřené v rozsudku ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2016, v němž Nejvyšší soud současně vyslovil závěr, že rozhodný časový bod odnětí nemovitostí, respektive jejich přechodu na stát, musí být při zkoumání použitelnosti zákona o půdě i v rámci kalkulace výše náhrady interpretován shodně, přičemž jím může být jak formální nabytí vlastnického práva státem na základě právního důvodu, tak i chopení se držby bez náležitého titulu [srovnej §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě] v závislosti na tom, od jaké restituční skutkové podstaty se v konkrétním případě odvíjí nárok oprávněné osoby. Dále zde bylo vyjádřeno, že vzhledem k tomu, že převzetím věci bez právního důvodu se rozumí chopení se držby, a to i držby neoprávněné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, a ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014), je nezbytné okamžik odnětí (relevantní nejen pro zjišťování podmínek použitelnosti zákona o půdě, ale též pro výpočet výše náhrady za nevydané nemovitosti) situovat k časovému bodu, kdy se stát ke spornému majetku počal chovat jako vlastník a původního vlastníka vyloučil z jeho užívání.
14. I z naposled uvedeného je zřejmé, že není důvodná ani ta dovolací argumentace, že odvolací soud spolehlivě neurčil okamžik, k němuž původní vlastníci pozemky pozbyli [coby rozhodný časový bod i pro posouzení charakteru pozemků, potažmo jejich ocenění pro účely peněžité náhrady (jejího základu) dle §16 odst. 1 a §28a zákona o půdě, přiměřeně zvýšené dle odkazované judikatury] a že relevanci pozbývá i dovolatelkou současně kladená otázka, „zda je přípustné určit okamžik pozbytí pozemků ze strany původních vlastníků časovým rozpětím“ (na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí).
15. Vytýká-li dovolatelka dále soudům, že „určující podklad pro posouzení sporných pozemků jako pozemků stavebních byl znalecký posudek“ a zpochybňuje-li akcentované okolnosti, které soudy vedly k určení časového bodu, kdy došlo k pozbytí pozemků (k jejich převzetí státem bez právního důvodu, za účelem realizace výstavby), napadá tím již hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale skutkových zjištění (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
16. Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (poměřováno hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž žádné naplněné není, neboť určující právní otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit).
17. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
19. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovanou podané dovolání bylo odmítnuto, přičemž k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím své zástupkyně z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím řízení (určená z tarifní hodnoty 24 877 334 Kč) v částce 54 260 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 7., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 11 457,60 Kč.
20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu