ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3865.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3865/2022-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Benešem, advokátem se sídlem v Kolíně, Havlíčkova 532, proti žalované M. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 12/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2022, č. j. 24 Co 163/2022-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 19 C 12/2022-130, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 500.000,- Kč od 26. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Co do částky 200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 200.000,- Kč, jdoucím od 26. 7. 2021 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 37.874,- Kč (výrok III.) a o povinnosti žalobce doplatit státu na účet Okresního soudu v Kolíně soudní poplatek ve výši 7.000,- Kč (výrok IV.).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (výslovně toliko proti výrokům I. a III.) rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, č. j. 24 Co 163/2022-170, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že lhůta k plnění uložené platební povinnosti žalované v uvedeném výroku činí tři měsíce od právní moci tohoto rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výroky I. a II.). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 12.826,- Kč (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce poskytl žalované v době, kdy společně žili v družském poměru, částku ve výši 500.000,- Kč, aniž by mezi nimi byla uzavřena jím tvrzená smlouva o zápůjčce. Konstatovaly zároveň, že žalované se nepodařilo prokázat její tvrzení o převzetí nárokovaného peněžního obnosu na základě ústně uzavřené darovací smlouvy. Dovodily, že při absenci zjištění o jakémkoli právním důvodu pro přijetí dotčených finančních prostředků žalovanou je třeba právní poměr mezi žalobcem a žalovanou posoudit podle ustanovení §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), neboť se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce. Žalobnímu požadavku tak ohledně částky 500.000,- vyhověly. Ve zbývajícím rozsahu žalobu pro neunesení důkazního břemene ze strany žalobce zamítly.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítla, že žalobou vymezený nárok nelze podřadit pod režim bezdůvodného obohacení, jelikož tvrzení žalované o uzavření darovací smlouvy mezi účastníky ohledně předmětného finančního obnosu nebylo žádným důkazem vyvráceno, ba naopak žalovanou označené důkazy toto tvrzení podporují. Hodnocení důkazů soudy nižších instancí označila za nelogické. Podotkla, že některé žalovanou navrhované důkazy soudy nižších stupňů neprovedly. Zdůraznila, že žalobce nedisponuje aktivní věcnou legitimací k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť předmětná suma peněz byla na účet žalované zaslána z účtu otce žalobce, přičemž v řízení nebylo prokazováno, zda poskytnuté peněžní prostředky náležely do výlučného vlastnictví žalobce. Navíc upozornila, že v přítomné věci se uplatní výluka z možnosti žádat vrácení bezdůvodného obohacení upravená v ustanovení §2997 odst. 1, větě druhé, o. z., jestliže žalobce předmětnou částku poskytl žalované s vědomím, že k tomu není povinen. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné a překvapivé, protože soud prvního stupně neseznámil účastníky řízení se záměrem posuzovat věc podle zásad o bezdůvodném obohacení; navíc svým postupem nahradil procesní neaktivitu žalobce, jenž vznik bezdůvodného obohacení v řízení netvrdil. Odvolacímu soudu dále vytýká nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení §118a o. s. ř., porušení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků sporného civilního řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
9. Podle ustanovení §2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
10. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020 – označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
11. Ve vztahu k posuzované věci tudíž z výše uvedeného vyplývá, že bylo-li v řízení mezi účastníky nesporné poskytnutí předmětných finančních prostředků žalované ze strany žalobce, pak lze závěr odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobce v nyní projednávané věci označit za konformní s ustáleným výkladem podávaným v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovozuje-li žalovaná nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce z okolnosti, že předmětná částka 500.000,- Kč byla poukázána na její účet z účtu otce žalobce, je třeba předně zopakovat, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že zmíněnou sumu fakticky poskytl žalované právě žalobce. Nadto nelze klást rovnítko mezi majitele bankovního účtu, tj. mezi osobou, na niž je účet u peněžního ústavu veden, a vlastnictvím peněžních prostředků na něm uložených. Judikatura Nejvyššího soudu je pevně ukotvena v závěru, že prostředky na běžném účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy uzavřené dle §708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nejsou v majetku majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peníze byly případně na účet vloženy či poukázány, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních prostředků (srovnej např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, jenž byl uveřejněn pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014; k použitelnosti judikatury Nejvyššího soudu reflektující aplikaci citovaného ustanovení obchodního zákoníku i na právní poměry založené úpravou účinnou po 1. 1. 2014 pro značnou podobnost s ustanovením §2662 o. z. srovnej např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020). Na základě smlouvy o běžném účtu je peněžní ústav povinen přijmout na účet vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny majitele účtu, přičemž otázka, komu finanční prostředky uložené na účtu původně náležely, z tohoto hlediska opět postrádá právního významu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006). Námitka žalované, že v řízení nebylo ve vztahu k posouzení aktivní věcné legitimace žalobce prokazováno, zda dotčené finanční prostředky pochází z majetkové sféry žalobce s využitím argumentace, že poskytnutá částka jí byla poskytnuta z účtu vedeného na otce žalobce, je vzhledem k soudy zjištěným individuálním okolnostem případu lichá.
12. Sluší se dále doplnit, že ani odvolací soud a ani soud prvního stupně nijak nevybočily ze zásady ovládající dokazování ve sporném řízení, že určitou pro věc právně významnou skutečnost prokazuje ten, kdo s její existencí (a důkazem o ní) spojuje pro sebe příznivé právní důsledky. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5215/2017 , ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2080/2019, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019, a ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020). Otázka, zda procesní strana unesla důkazní břemeno, tedy zdali se jí podařilo prokázat rozhodnou skutečnost v míře vylučující rozumnou pochybnost, má podle konstantní judikatury skutkový charakter, a její řešení tak nemůže být v dovolacím řízení, zaměřeném výhradně na otázky právní (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), přezkoumáváno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4223/2018, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019).
13. Za dané důkazní situace, kdy nebylo sporu o přesunu peněžních prostředků žalobce ve výši 500.000,- Kč do majetkové sféry žalované, zatímco její tvrzení o uzavření darovací smlouvy se žalobcem se prokázat nepodařilo, tedy odvolací soud rozhodl v souladu s výše citovanou judikaturou, dovodil-li po provedeném dokazování, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila o 500.000,- Kč a uvedenou částku (s příslušenstvím) je žalobci povinna vydat (§2991 o. z.). Znovu opakované tvrzení žalované, že darovací smlouva byla mezi účastníky uzavřena, je pouhým pokusem přimět dovolací soud, aby přezkoumal uvedenou rozhodnou skutečnost a hodnocení důkazů soudy, což právní úprava nepřipouští (obdobně srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019). Dovolatelka přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
14. K výtce dovolatelky, že její tvrzení o existenci darovací smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení nebyla vyvrácena, jeví se vhodným připomenout též rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, v němž Nejvyšší soud dovodil, že výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.
15. Odvolací soud se judikatuře dovolacího soudu nezpronevěřil ani při řešení dovolatelkou nastíněné otázky, zda lze žalobci přiznat požadované plnění i z jiného titulu, než o který je sám opírá. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal názor, že rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit důvodnost podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení. Soudy zjištěný skutkový stav podřazují adekvátním hmotněprávním normám i bez procesní aktivity účastníků řízení (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, a ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5114/2016).
16. Na konto dovolací námitky, podle níž byl nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vyloučen podle ustanovení §2997 odst. 1, věty druhé, o. z., nezbývá než poukázat na závěr ustálené judikatury (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, nebo dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1215/2020), že podstatou liberačního důvodu upraveného v ustanovení §2997 odst. 1, větě druhé, o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami. Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno.
17. V přítomné věci je aplikace ustanovení §2997 odst. 1, věty druhé, o. z. vyloučena již jen proto, že žalovaná v průběhu celého řízení tvrdila a namítala, že žalobce jí předmětnou částku poskytl na základě ústní darovací smlouvy, což však neprokázala, a nikoli, že by žalobce uvedenou platbou plnil tzv. nedluh. Ostatně sám žalobce v řízení před soudy nižších stupňů uvedl, že se předmětného peněžního obnosu domáhá z titulu smlouvy o zápůjčce. Za dané situace je závěr, že se žalovaná normy obsažené v ustanovení §2997 odst. 1, větě druhé, o. z. proti žalobou uplatněnému nároku úspěšně dovolávat nemůže, ve zjevném souladu se shora nastíněným výkladem plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu, na němž není důvodu cokoli měnit. K námitce dovolatelky sluší se doplnit, že byť je jednou z podstatných náležitostí darovací smlouvy její bezúplatnost, neznamená to, že je tím vyloučena povinnost dárce splnit závazek, jejž smlouva zakládá, a kvalifikovat tak plnění podle ní jako plnění nedluhu ve smyslu ustanovení §2997 odst. 1 o. z. Bezdůvodné obohacení je naproti tomu objektivně nastalý stav, při němž dochází bez právem uznaného důvodu k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020).
18. Kritizuje-li dovolatelka neprovedení některých označených důkazů, dlužno uvést, že prostřednictvím této námitky upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovými výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci – soudy totiž nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020). Soudy nižšího stupně přitom v projednávané věci své povinnosti dostály, když v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, z jakého důvodu některým důkazním návrhům nevyhověly. V posuzované věci soudům nižších stupňů rovněž nelze přesvědčivě vytýkat nepřiměřenost či snad extrémnost jejich úvah v poměru k provedeným důkazům a z nich se podávajícím zjištěním. Skutečnost, že nakonec dospěly ke skutkovému závěru, jenž žalované nekonvenuje, žádné zkrácení jejích procesních práv pochopitelně nepředstavuje.
19. Rovněž námitky dovolatelky o nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř. či o překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu vyjadřují toliko potencionální vady řízení před soudy nižšího stupně, k nimž dovolací soud přihlédne – jak již bylo výše řečeno – toliko tehdy, považuje-li dovolání za přípustné. Vytýkanými vadami řízení však netrpí.
20. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
21. Z obsahu spisu se podává, že na jednání konaném u soudu prvního stupně dne 22. 2. 2022 byla žalovaná vyzvána, nechť doplní tvrzení a důkazy k prokázání sporné skutečnosti, zda žalobce částku 500.000,- Kč žalované bezplatně přenechal (daroval), přičemž nesplněním procesních povinností podle výzvy se žalovaná vystavuje nebezpečí neúspěchu ve věci. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná byla v řízení náležitě poučena o povinnosti tvrzení a o důkazním břemeni a současně byla poučena i o procesních následcích za jejich nesplnění. Odvolací soud, respektive soud prvního stupně, tudíž závěr o neunesení důkazního břemene žalovanou učinil až poté, co žalovaná dostala příležitost doplnit důkazní návrhy k dané skutkové otázce, pročež rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze označit za překvapivé. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je totiž takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, či ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Soudy nižších instancí provedené právní posouzení nelze v poměru k žalované hodnotit jako nepředvídatelné taktéž proto, že sama žalovaná si byla vědoma možnosti žalobou uplatněný nárok subsumovat pod právní úpravu bezdůvodného obohacení, jestliže již při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 25. 2. 2022 vyjádřila názor, že „i kdyby ovšem nevyšlo najevo uzavření darovací smlouvy, nebylo by možné uvažovat ani o bezdůvodném obohacení, protože účel poskytnutí peněžních prostředků ve výši 500.000,- Kč byl naplněn. Mimo to žalobce neuplatnil skutková tvrzení o bezdůvodném obohacení“. Nelze přitom konstatovat, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí.
22. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nelze pustit ze zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalované, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný. S ohledem zejména na body 18. a 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nelze ztotožnit ani s argumentací dovolatelky, že z odůvodnění napadeného rozsudku není seznatelné, z jakého důvodu je vyloučena aplikace ustanovení §2997 o. z. a o jakou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení se v projednávané kauze jedná.
23. V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces, včetně aspektu zásady rovnosti účastníků v řízení před soudem, odůvodněná argumentací o vadách dokazování před soudy obou stupňů. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv. Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatelky týkající se porušení jejího ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu a soudu prvního stupně nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatelka ohledně ní nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
24. Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
25. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu