ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1113.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1113/2022-1207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovoláních, která podali obviněný J. P., nar. XY, trvale XY, okres XY a R. P., nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 To 54/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 8/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. P. a R. P. odmítají .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 5 T 8/2021, byli obvinění J. P. a R. P. pod bodem 1. výroku o vině uznáni vinnými jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. P. sám uznán pod bodem 2. výroku o vině vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že
1. obviněný J. P. a R. P. dne 17. května 2020 v době kolem 00:30 hodin v obci XY, okres Plzeň – sever, na veřejné komunikaci před domem čp. XY a jeho blízkém okolí, po předchozí slovní rozepři, společně napadli poškozeného M. D., narozeného XY, opakovanými údery rukou sevřenou v pěst do obličeje a hlavy, k zesílení útoku použili také baseballovou pálku délky 846 mm a hmotnosti 536 gramů, kterou ho zasáhli přinejmenším jednou do oblasti jeho pravého ucha a pravé poloviny obličeje tak silně, až se baseballová pálka přelomila, v důsledku útoku poškozený M. D. upadl na vozovku, zůstal bezvládně ležet a nebyl schopen jakékoliv obrany, přesto v útoku pokračovali, dále ležícího poškozeného M. D., jenž byl pravděpodobně už v bezvědomí, kopali do hlavy a také mu dupli či stoupli na obličej tak silně, až na obličeji zanechali otisky vzorků podrážek jejich bot, přičemž na poškozeného M. D. útočili i v době, kdy se jej na zemi před jejich útoky pokoušel chránit P. K., narozený XY, na něhož povely „tady vem si ho“ poslali svého psa, který na popud jejich povelů zaútočil na poškozeného P. K. ve chvíli, kdy se snažil chránit poškozeného M. D. ležícího na zemi a nebyl na útok psa připraven, pes se mu zakousl do nohy, P. K. tedy přestal chránit M. D. a z místa utekl, přičemž společným jednáním poškozenému M. D. způsobili mnohočetné oděrky a podlitiny v obličeji a na hlavě, otok a krevní výron v oblasti pravého oka, četné tržné rány v obličeji a na hlavě, jež musely být ošetřeny šitím, dvě drobné ranky na pravé tváři, dále tržnou ránu na pravém uchu a v místě dolního rtu, zlomeninu spodní a zevní stěny pravé očnice, proniknutí vzduchu do podkoží pravé očnice, zlomeninu nosních kůstek s impresí, zlomeninu jařmového oblouku vpravo s mírnou impresí, zlomeninu přední a boční stěny dutiny horní čelisti, mírně vpáčenou zlomeninu šupiny pravé spánkové kosti se známkami krvácení nad i pod tvrdou plenu mozkovou a zlomeniny klínové kosti vpravo zasahující až do dutiny klínové kosti se zakrvácením do dutiny klínové kosti, dále zakrvácení do sklípků v rozsahu bradavčitého výběžku vpravo a zakrvácení do středoušní dutiny, kdy tato poranění si vyžádala hospitalizaci od 17. 5. do 22. 5. 2020, přičemž poškozený M. D. byl bezprostředně ohrožen možností pohmoždění mozku takového stupně, že by takové zranění mohlo vést až k jeho smrti, k čemuž z důvodů, jež byly zcela mimo jejich vůli, nedošlo, obžalovaní J. P. a R. P. si ovšem při daným způsobem vedeném brutálním útoku na poškozeného M. D. museli být vědomi toho, že poškozeného M. D. mohou usmrtit a byli s tím srozuměni; zároveň úmyslným poštváním psa bojového plemene na poškozeného P. K. mu způsobili rozsáhlou tržnou ránu v oblasti střední třetiny levého stehna na rozhraní přední a boční stěny stehna velikosti 7 x 9 cm, zasahující do podkoží, se zhmožděním a podminováním (odtržením) vnitřního okraje až charakteru částečně ztrátového zranění, tržnou ránu nad pravým uchem délky 20 mm a tržnou ránu v týle ve vlasové části délky 20 mm, kdy tato poranění si vyžádala lékařské ošetření dne 17. 5. 2020, přičemž způsobená zranění lze hodnotit jako poruchu zdraví srovnatelnou s nemocí bránící při výkonu obvyklých úkonů i mimo povolání na dobu delší než sedm dní, nepřesahující dobu šesti týdnů,
2. J. P. sám dne 17. května 2020 v době kolem 00:30 hod. v obci XY, okres Plzeň - sever, na veřejné komunikaci před domem č. p. XY a jeho blízkém okolí úmyslně udeřil dřevěnou baseballovou pálkou do čelního skla osobního motorového vozidla tov. zn. XY, registrační značky XY, šedé barvy, přičemž úderem pálky rozbil čelní sklo vozu, a způsobil tím poškozenému J. K., narozenému XY, škodu ve výši 12.106 Kč na rozbitém čelním skle vozu.
2. Za to byli oba obvinění odsouzeni podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 6 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 (osmi a půl) let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem XY, XY, na náhradu škody společně a nerozdílně částku 53.831,- Kč.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. P. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. K., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradu škody částku 4.106 Kč.
5. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. K., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 5 T 8/2021, podali oba obvinění odvolání do výroku o vině, trestu a do výroku o náhradě škody. Odvolání podala i poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, a to do výroku o náhradě škody.
7. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 To 54/2022 , a to tak, že na podkladě odvolání obviněných a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného J. P. odsoudil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 6 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 (sedmi a půl) roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a obviněného R. P. odsoudil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 6 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněným pak uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, majetkovou škodu ve výši 53 831 Kč s 15 % úrokem z prodlení z této částky za dobu od právní moci rozsudku do zaplacení.
II.
8. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 To 54/2022, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců samostatná dovolání.
9. Obviněný J. P. v podaném dovolání (č. l. 1155 – 1166) uplatnil výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Obviněný namítl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumenty obsaženými v odvolání, ve kterém podrobně popsal rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, kdy poukazoval na tísňové volání svědkyně T. K.
11. Dále namítl, že rozsudek nalézacího soudu nedostál požadavkům §120 odst. 3 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., kdy výrok o vině a jeho odůvodnění jsou ve vzájemném rozporu. Konkrétně pak poukazoval na pasáž rozsudku, ve které se uvádí, že k zesílení útoku byla obviněnými použita baseballové pálka, ale z odůvodnění přitom vyplývá, že pálku použil on sám. Vycházel-li soud z předpokladu, že se baseballová pálka zlomila při první ráně, tak není možné, aby byla užita oběma obviněnými. Ačkoliv ze znaleckého posudku z oboru lékařství vyplynulo, že rána na hlavě poškozeného M. D. mohla být způsobena baseballovou pálkou, tak tento posudek není důkazem, že k tomu skutečně došlo. Tato pravděpodobnost měla být podle názoru obviněného ověřena znaleckým posudkem z oboru biomechaniky.
12. Na vytýkané pochybení nalézacího soudu při odůvodnění jeho rozhodnutí obviněný navázal vznesenou námitkou opomenutých důkazů. Zmíněný znalecký posudek z oboru biomechaniky je podle něj klíčovým důkazem, který měl být proveden již v přípravném řízení. Zdůraznil, že s ohledem na rozměry pálky ve zlomu by na poškozeného musela působit síla, která by jeho lebku úplně rozdrtila. Zároveň poukázal na výpověď svědkyně K., která uvedla, že pálku přinesl někdo z „XY“.
13. Dále obviněný rozporoval mechanismus vzniku zranění poškozeného, které mělo být podle skutkových zjištění způsobeno dupnutím shora. Uvedené zranění mohlo být totiž způsobeno i náhodným šlápnutím v pohybu, což odpovídá i výpovědi spoluobviněného R. P.
14. Obviněný se rovněž vymezil proti důkazu pachovou stopou, resp. proti skutkovým zjištěním z tohoto důkazu vyvozeným. Uvedl, že jeho pachová stopa mohla být na rukojeť baseballové pálky přenesena od M. D., který držel pálku, a který zároveň udeřil obviněného svou rukou do obličeje. V pochybnostech měl být předvolán autor publikace Kriminalistická odorologie M. K. z katedry kriminalistiky Policejní akademie, z nichž obviněný cituje.
15. Obviněný dále rozporuje skutková zjištění stran mechanismu přelomení pálky, kdy podle něj nebylo postaveno na jisto, jak k přelomení pálky došlo. Za této situace mělo být provedeno podrobnější ohledání místa činů, sebrání vzorků povrhu z prostoru, kde k úderu mohlo dojít, zlomené konce pálky měly být podrobeny mikroskopickému zkoumání. Tím spíše, že svědek K. uvedl, že pálku obviněný přelomil o zábradlí mostku.
16. Dále brojil proti výpovědi svědka K., který uvedl, že pálku si obviněný vzal z jeho auta. Soudy obou stupňů však toto tvrzení nijak nezpochybnily, ač bylo v rozporu s tvrzeními jiných svědků, že D. vyběhl z domu na obviněného s pálkou v ruce.
17. Obviněný rovněž polemizoval se skutkovým zjištěním soudu, že pes byl úmyslně poštván. Namítl, že takový závěr pomíjí obecnou kynologickou zkušenost, že se nevycvičený pes při potyčce mezi jeho pánem a dalšími osobami, automaticky připojí na jeho stranu, a to i bez povelu, dokud nedojde k závěru, že jeho pán prohrává, a poté se připojí na vítěznou stranu. I pokud by pes byl vycvičen, tak je logicky vyloučen závěr soudu, že byl poštván společným jednáním obviněných. Z ničeho totiž nevyplývá, že by věděli o samotné přítomnosti psa, natož aby koordinovaně udělili psovi povel k útoku. Dovolatel v místě útoku (a pobytu psa) ani trvale nebydlí, a pes jej tak nemůže považovat za svého pána a podrobovat se jeho povelům. Měl být proto vyslechnout odborník z oblasti kynologie.
18. Další námitka obviněného směřovala proti posouzení jeho jednání jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kdy s odvoláním na citace z odborné literatury (viz. Solnař, Fenyk, Císařová, Základy trestní odpovědnosti, Orac Praha 2003) rozporuje závěry soudů nižších stupňů. Zdůraznil, že podmínkou, aby bylo shledáno spolupachatelství pokusu je, aby jednotliví spolupachatelé vykonali každý jednání, které by bylo přípravou nebo pokusem trestného činu, kdyby jednali jako jednotliví pachatelé. Při nesplnění této podmínky je nutno jednání obviněných posuzovat jako pomoc. Uvedené prospívá zejména jeho bratru obviněnému R. P., jehož jednání, bylo by-li posuzováno jako samostatné, nesměřovalo patrně ani k následku těžké újmy na zdraví. S ohledem na citaci z výše uvedené publikace považuje závěry soudů nižších stupňů zejména ve vztahu k naplnění subjektivní stránky za nedostatečné a za nepřezkoumatelné. Již z popisu skutku vyplývá, že se obvinění na společném jednání předem nijak nedomlouvali, z hlediska časové souslednosti se pak do konfliktu nejprve zapojil obviněný J. P., a až poté v průběhu konfliktu se svým jednáním zapojil obviněný R. P. Orgány činné v trestním řízení však tuto časovou osu zcela pominuly, a celou situaci tak zjednodušily. Společný úmysl u obou obviněných zcela absentuje a nelze proto dojít k názoru, že by jim vytýkané jednání bylo pokusem trestného činu vraždy spáchaného ve spolupachatelství.
19. Obviněný rovněž brojil proti kvalifikaci jeho jednání jako pokusu vraždy s tím, že soudy se nezabývaly tím, zda šlo o pokus ukončený či neukončený, a proč nedošlo k dokonání činu. Dle jeho názoru „ je zřejmé, že se jednalo o pokus neukončený, kdy ke způsobení smrti nedošlo.“ Policie při příjezdu na místě nalezla ležícího M. D., pokousaného svědka K. a sedícího obviněného J. P., avšak k žádnému násilí nedocházelo. Soudy vůbec nezkoumaly dobrovolné upuštění od pokusu, pravděpodobně pro to, že nebyla splněna podmínka §21 odst. 3 tr. zákoníku, a to odstranění hrozícího nebezpečí. O ošetření a přivolání pomoci se postarali přivolaní policisté. Za těchto okolností však bylo potřeba zkoumat, zda by obvinění, pokud by k tomu měli dostatečný časový prostor, pomoc přivolali. Na tuto otázku by přesvědčivě odpověděli znalci z oboru psychologie. Výslech znalkyně Rezkové, který na žádost obhajoby zpracovala druhý znalecký posudek, navrhovaný obhajobou a odmítnutý pro nadbytečnost, by dokázal přesvědčivě odpovědět na otázku, zda úmysl útočníků, byť eventuální směřoval k usmrcení poškozeného. Rovněž by se znalci měli vyjádřit k tomu, zda trestný čin mohli obvinění dokončit.
20. Dále obviněný namítá, že se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly věrohodností výpovědí jednotlivých svědků. Při předmětném konfliktu mohlo dojít ke spáchání trestných činů ze strany M. D. (porušování domovní svobody spočívající v násilném vstupu do obydlí svědka P. st.) a J. K. (pokus těžkého ublížení na zdraví, kdy najížděl na obviněné autem). Předběžnou otázku trestní odpovědnosti zmíněných svědků však soudy v řízení nijak neřešily, ač jim taková povinnost vyplývá z ustanovení §9 tr. ř. Došlo k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Soudy si proto měly vyžádat přinejmenším trestní rejstříky těchto svědků, zprávy z místa bydliště, prověřit způsob jejich obživy, apod. V rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 tak však soudy neučinily a neprověřily otázku možného spáchání trestného činu ze strany těchto svědků.
21. S ohledem na výše řečené obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 To 54/2022, a zrušil také rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 5 T 8/2021 a dále postupoval podle §265l tr. ř. s tím, že rozhodne o tom, že obviněný J. P. se nebere do vazby.
22. Obviněný R. P. v podaném dovolání (č. l. 1167 - 1176) uplatnil výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Argumentace obviněného R. P. je téměř totožná s argumentací obviněného J. P., jež dovolací soud shrnul v bodech 9. – 19. odůvodnění tohoto rozhodnutí, kdy shodně brojil proti neprovedení navrhovaných důkazů - zejména výslechu znalců z oboru kynologie k údajnému poštvání psa, výslechu psychologů k posouzení subjektivní stránky pachatelů, proti nesprávnému posouzení spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
24. Rovněž brojil proti právní kvalifikaci svého jednání, kdy zdůraznil, že tvrzené sražení na zem, šlápnutí i neprokázaný útok baseballovou pálkou jdou na vrub obviněného J. P. Jeho samostatné jednání, které patrně ani nesměřovalo k následku těžké újmě na zdraví, nelze přičítat k jeho tíži. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů je nedostatečné a rozsudky nepřezkoumatelné, soudy vůbec nezkoumaly, zda byl dán společný úmysl obou pachatelů nebo nikoliv. Stejně jako obviněný J. P. i obviněný R. P. zdůraznil, že se na útoku na poškozeného nijak nedomlouvali a on se do něj nadto zapojil o něco později, což orgány činné v trestním řízení zcela pominuly.
25. Zároveň odmítl závěr, že by poštval psa, neboť takový poznatek odporuje etologii psího jednání, k čemuž by měl svědčit znalec z oboru kynologie. Za zranění způsobená psem podle něj odpovídá ten, který psa nezabezpečil. Rovněž poukázal na spoluzavinění toho, kdo neoprávněně a agresivně vstoupil na cizí pozemek.
26. S odvoláním na totožnou argumentaci jakou uplatnil obviněný J. P. pak obviněný R. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 To 44/2022, a zrušil také rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 5 T 8/2021 a dále postupoval podle §265l tr. ř. s tím, že rozhodne o tom, že obviněný R. P. se nebere do vazby.
27. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 13. 12. 2022, č.j. 1 NZO 950/2022
28. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného J. P., státní zástupce uvedl, že významnou část dovolacích námitek tvoří výhrady proti rozsahu a správnosti dokazování. Podle státního zástupce je však zapotřebí akcentovat, že nalézací soud realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to co do rozsahu tak do formování skutkových závěrů. Stejně tak svým povinnostem dostál odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. Žádný navržený důkaz přitom nezůstal opomenut, kdy poukázal na body 62. – 65. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kde bylo vysvětleno, proč soud nepřikročil k vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie na osobu obviněného J. P., znaleckého posudku z oboru kynologie či odborného vyjádření z oboru pachová identifikace. Co se týče tvrzeného opomenutého důkazu znaleckým posudkem k podrobnému zkoumání přelomené pálky, tak dovolatel toto tvrzení přednáší až v dovolání. A to za situace, kdy se s užitím pálky přesvědčivě vypořádal nalézací soud v bodech 32. – 35. a 41. – 42. odůvodnění svého rozsudku. Bylo přesvědčivě zjištěno, že pálku užil obviněný J. P. a přinejmenším jednou s ní zasáhl poškozeného do hlavy a následně s ní udeřil do předního skla vozidla J. K. Podle státního zástupce nelze v projednávané věci rozhodnutí soudů zatíženo vadou opomenutého důkazu, neboť neprovedení nadbytečných důkazů tuto vadu nezakládá.
29. Dále státní zástupce poukázal na to, že se odvolací soud v bodě 32. odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal i s argumentací dovolatele J. P. vůči pominutí výpovědi svědkyně K., a přesto, že dal obviněnému za pravdu, že se s touto výpovědí nalézací soud skutečně nevypořádal, tak shledal závěry nalézacího soudu stran skutkových zjištění bezvadnými. Nalézací soud se podrobně zabýval zjištěným skutkovým dějem na základě provedených důkazů, a to nejen ze svědeckých výpovědí, ale mj. i ze znaleckých posudků, fotodokumentace z místa činu, odborných vyjádření, protokolu o ohledání místa činu. Se skutkovými závěry se pak plně ztotožnil odvolací soud, kdy lze stručně uzavřít, že byla prokázána přítomnost obviněných na místě, prvotní útok obviněného J. P. i následné připojení obviněného R. P. Jednalo se přitom o likvidační způsob útoku proti bezvládnému poškozenému, a když se jej poškozený K. pokusil bránit, poštvali na něj psa patřícího rodině P.
30. K samotnému útoku psa státní zástupce uvedl, že závěr nalézacího soudu, že psa poštval obviněný J. P. korigoval správně odvolací soud tak, že se jednalo o psa patřícího rodině P., který poslechl pokyn někoho z této rodiny, kterou bránil a zaútočil na poškozeného K. bránícího poškozeného D. Obviněný R. P. útoku psa nijak nebránil a sám užil proti tomuto poškozenému násilí ve snaze jej dostat od poškozeného D., aby následně pokračoval v útoku proti poškozenému D.
31. Státní zástupce uvedl, že rozhodnutí soudů netrpí ani vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, neboť po jejich řádném vyhodnocení bylo v souladu se zásadami přirozené logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a dále rozvedené v jeho odůvodnění a v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, které se také staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro zaujatou právní kvalifikaci. Nepřichází tak v úvahu ani aplikace procesní zásady in dubio pro reo.
32. Podle státního zástupce je potřebné odmítnou rovněž zbylé námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm h) tr. ř., v nichž obvinění rozporují, že by se jednalo o čin spáchaný ve spolupachatelství či subjektivní stránku trestného činu. Obviněný J. P. pak rozporuje s poukazem na situaci po činu i kvalifikaci jeho jednání jako pokusu. S poukazem na skutková zjištění však státní zástupce těmto námitkám nepřisvědčuje, kdy poukazuje na takřka likvidační způsob vedení útoku vůči poškozenému, a to ze strany obou obviněných. Museli si být přitom vědomi, že jejich jednání mohlo vést ke smrti poškozeného, k čemuž vlivem okolností na nich nezávislých nedošlo. Jejich jednání tedy bylo správně kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku přinejmenším v úmyslu nepřímém. Zkoumání hypotetické situace, co by dělal obviněný J. P., kdyby na místo někdo jiný nezavolal policii je pak zcela irelevantní. Podle státního zástupce je podstatné, že tak sám neučinil.
33. Státní zástupce k námitkám vůči kvalifikaci jednání obviněných jako jednání ve formě spolupachatelství dále uvedl, že nalézací soud zcela správně vyhodnotil že o společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku skutečně šlo. Dodal, že jednání pachatelů může probíhat i v návaznosti musí však směřovat k naplnění znaků zamýšleného trestného činu. Není ale nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na trestném činu stejnou měrou, a to ani co do rozsahu ani do významu jejich jednání pro následek trestného činu. Není potřebné se ani výslovně dohodnout, kdy postačí dohoda konkludentní. Podle názoru státního zástupce tak oba obvinění svým jednáním naplnili jim vytýkanou trestnou činnost ve formě spolupachatelství. V případě obviněného R. P. se jednalo o menší míru zapojení než v případě druhého obviněného. Danou skutečnost následně promítnul odvolací soud v rozhodování o trestu.
34. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. P. a R. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně s tím vyslovil souhlas v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
III.
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
36. Dovolání obviněných J. P. a R. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 To 54/2022, jsou přípustná hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněných a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody, o kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
37. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů, kdy oba obvinění uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
38. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy
39. Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [(jenž byl následně bez obsahových změn zařazen pod písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
40. Obvinění nevznesli námitku nepřípustných důkazů ani námitku tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů. Oba obvinění vznesli námitku opomenutých důkazů, kdy konkrétně poukazovali na posudek z oboru biomechaniky k útoku basebalovou pálkou, posudek z oboru kynologie k okolnostem útoku psa na poškozeného K. a obviněný J. P. namítal neprovedení znaleckého posudek z oboru psychologie k posouzení otázky, zda by hypoteticky přivolali pomoc poškozeným. Jedná se však o námitku nedůvodnou.
41. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
42. Je třeba uvést, že se nalézací soud podrobně zabýval všemi důkazními návrhy vznesenými obviněnými. V bodech 61. - 66. přesvědčivě odůvodnil, které návrhy shledal neodůvodněnými a pro nadbytečnost je zamítl (viz. protokoly o hlavním líčení ze dnů 15. 2. 2022 a 24. 3. 2022, č. l. 1010 a 1020) a proč tak učinil.
43. V bodě 62. vysvětlil, proč nepřikročil k výslechu znalkyně a provedení znaleckého posudku z oboru psychologie předloženého obhajobou. Nalézací soud zdůraznil, že daný posudek by nemohl mít žádný vliv na závěr o vině obviněného J. P. O tom, že tohoto obviněného je třeba považovat za málo nebezpečného z hlediska dalšího páchání trestné činnosti a jeho resocializace je možná a pravděpodobná, neměl pochyb. To ostatně vyjádřil i jemu uloženým trestem, kde využil ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku a uložil mu trest pod dolní hranicí trestní sazby příslušející trestnému činu, za něž byl odsouzen. Zároveň ale zdůraznil, že „ to, že někdo nemá obecně sklony k agresivitě přece neznamená, že v důsledku situačního konfliktu nedokáže agresivní být. Důkazů o tom, jak si obžalovaný počínal, měl soud k dispozici dost.“
44. Obdobně také nalézací soud neshledal důvod, pro opatření odborného vyjádření z oboru pachové identifikace k určení toho, zda se na basebalové pálce nachází pachové stopy poškozeného M. D. Nalézací soud s ohledem na učiněná skutková zjištění podotkl, že s pálkou již bylo mnohokrát manipulováno a v době učinění důkazního návrhu z ní nebylo objektivně možné sejmout pachovou stopu osoby, která se jí měla dotýkat takřka dva roky před vznesením důkazního návrhu. Nadto dospěl k závěru, že se jedná o nadbytečný důkaz, kdy bylo prokázáno, že na místo přivezl pálku svědek K. I kdyby se jí však poškozený M. D. při incidentu dotkl, tak takové zjištění neznamená, že ji použil či použít chtěl jakožto zbraň, což, na rozdíl od obviněného J. P., ani nevyplývá z provedeného dokazování.
45. Jako zcela nadbytečný a v zásadě neproveditelný zamítl nalézací soud důkazní návrh na znalecký posudek z oboru kynologie, který měl přezkoumat míru výcviku psa obviněných, důvod jeho útoku a míru jeho zapojení. Pes prokazatelně útočil na poškozeného K., který utrpěl zranění způsobené kousnutím psa. Za těchto okolností bylo zbytečné zkoumat, do jaké míry byl pes vycvičen. Nalézací soud zdůraznil, že pes byl v danou dobu součástí konfliktu, který v něm mohl vyvolat emoce, které by klidná situace nevyvolala (srov. bod 66 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak k napadení psem správně podotkl, že oba obvinění bydleli v jednom domě se svým otcem, majitelem psa, a pes je považoval za členy své rodiny, své smečky. Ty pak přirozeně bránil a přidal se na jejich stranu, když se dostali do konfliktu s protivníkem. Pokud byl vypuštěn při konfliktu na ulici, museli si být obvinění přinejmenším vědomi toho, že je poslechne, budou-li jej povzbuzovat k útoku na poškozeného. Takovéto chování psa je běžnou a dobře známou notorietou, která nevyžaduje opatření znaleckého posudku (srov. bod 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Shledal-li nalézací soud tedy za prokázané, že k tomu povzbuzování došlo a zároveň, že pes způsobil poškozenému zranění, oprávněně dospěl k závěru, že obvinění museli být přinejmenším srozuměni s tím, že je pes poslechne, zaútočí na poškozeného a způsobí mu zranění, k čemuž nebylo potřebné vést další dokazování.
46. Co se týče důkazu expertízou k přelomení basebalové pálky, tak je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že z dostupného spisového materiálu takový důkazní návrh učiněn nebyl, a to ani v řízení před nalézacím soudem, ani v řízení před soudem odvolacím. O neexistujícím důkazním návrhu proto nemohlo být rozhodnuto. Obviněný se o tomto důkazním návrhu jako o důkazu opomenutém zmiňuje až v dovolání, což samozřejmě vadu opomenutých důkazů nezakládá. Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na skutečnost, že se nalézací soud pečlivě zabýval okolnostmi použití basebalové pálky k útoku na poškozeného M. D. (v bodech 32 – 35) a na auto svědka J. K. (body 41 – 42). Z provedeného dokazování bylo postaveno na jisto, kdo a jakým způsobem basebalovou pálku jak vůči poškozenému M. D., tak autu svědka J. K. užil. Že to byl obviněný J. P., že pálka byla na místě jediná, že ji přivezl na místo svědek K. a že byla následkem útoku na M. D. přelomena.
47. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že v dané věci není možné shledat vadu tzv. opomenutých důkazů, když všechny vznesené důkazní návrhy byly vypořádány, v souladu s trestním řádem o nich bylo rozhodnuto a postup soudu náležitě odůvodněn.
48. Ani jeden z obviněných explicitně nevznesl námitku tzv. extrémního rozporu mezi stabilizovanými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Toliko kritizovali hodnocení části výpovědi svědkyně K. a skutkových závěrů, které označovali za neprokázané (dupnutí na hlavu poškozeného M. D., poštvání psa na poškozeného M. K.). Takovou argumentaci však lze považovat toliko za polemiku s hodnocením důkazů a stabilizovanými skutkovými zjištěními, ale nikoliv za kvalifikovaně vznesenou námitku extrémního nesouladu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Nejvyšší soud však považuje přesto za vhodné uvést, že zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů je však třeba shledat v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzované věci však Nejvyšší soud rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé v projednávané věci, neshledal.
49. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své závěry založily na obsáhlém dokazování, jehož obsah nalézací soud shrnul v bodech 19 – 43 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, stabilizovaná skutková zjištění ve vztahu k dovolatelům zastřešil v bodech 44 – 53 rozsudku příslušnou právní kvalifikací. Se zjištěným skutkovým stavem se zcela ztotožnil i odvolací soud, jak vyplývá z bodů 23 – 37, když v bodě 64. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými.“ Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynula přítomnost obou obviněných na místě konfliktu i průběh skutkového děje tak jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Poškozeného M. D. napadl nejprve J. P., a to jak ránami pěstí a kopy, tak basebalovou pálkou, která se při útoku přelomila. Poté co poškozený upadl na zem, pokračoval útok J. P. takřka likvidačním způsobem a to včetně dupnutí nebo došlápnutí (což bylo prokázáno jednak otiskem podrážky boty na hlavě poškozeného, korespondující se vzorkem podrážky bot vydaných tímto obviněným i svědeckými výpověďmi), kdy se k útoku vůči poškozenému přidal i obviněný R. P. Rovněž bylo postaveno na jisto, že vůči poškozenému P. K., který se snažil poškozeného M. D. bránit povzbuzovali k útoku psa, který také P. K. napadl a způsobil mu zranění. Obviněný R. P. se rovněž snažil násilím odradit poškozeného P. K. od pomoci poškozenému M. D., což se mu podařilo a poté pokračoval společně se svým bratrem v útoku na poškozeného M. D. ležícího na zemi. Nejvyšší soud proto i přes vznesené námitky obviněných shrnuje, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), a které bylo potřebné pro meritorní rozhodnutí, přičemž rozhodnutí nalézacího soudu splňuje všechny požadavky stanovené §125 tr. zákoníku.
50. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani dílčí pochybení nalézacího soudu, který se argumentačně nevypořádal s tou částí výpovědi svědkyně T. K., která jednoznačně vylučovala oba obviněné jako pachatele útoku pálkou i pachatele vůbec. K tomu se vyjádřil odvolací soud v bodě 32 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že „ považoval za správné , že nalézací soud k výpovědi této svědkyně nepřihlédl, neboť sám obviněný J. P. přiznal, že poškozeného M. D. opakovaně udeřil pěstí do obličeje a kopl do horní části těla a rozchází se se svědkyní i v popisu oblečení, které měl v době konfliktu na sobě“. Zde je vhodné dodat, že tvrzení svědkyně je v rozporu s ostatními svědeckými výpověďmi i ostatními důkazy a její výpověď pro ustálení skutkového děje proto nebyla významná.
51. Stejně tak na správnosti závěrů soudů obou stupňů nemůže nic změnit námitka z dovolání obviněného J. P., že měla být lépe zkoumána pověst svědků za situace, kdy pravděpodobně spáchali trestný čin. Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na to, že se nalézací soud zabýval tím, zdali poškození a svědci nespáchali trestný čin. Verzi obviněných a svědka P. st., otce obviněných, podle které se měl poškozený D. násilně dostat do jeho domu a ohrožovat je odmítnul nalézací soud s tím, že jejich verze nekoresponduje s provedeným dokazováním a odporuje zásadám logiky (poškozený si při útoku měl odložit přinesenou zbraň u vchodu a nadále pokračovat bez ní). Nadto nalézací soud správně zdůraznil, že i pokud by tato verze byla pravdivá, tak jediným správným řešením by bylo přivolání policie, k čemuž ovšem nedošlo (srov. bod 20, 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z žádných důkazů provedených ve věci tedy nevyplývá, že by se poškozený M. D. dopustil trestné činnosti. Stejná situace je pak u svědka J. K., který se toliko snažil svým autem vjet mezi poškozeného M. D. a obviněného J. P. ve snaze zabránit pokračování konfliktu. Z žádného důkazu však nevyplývá, že by tak činil v úmyslu komukoliv ublížit, ba právě naopak (srov. bod 41 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08 je proto potřebné hodnotit jakožto nepřípadný.
52. Jako procesní námitku nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů je nutno vyhodnotit námitku obviněných stran porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny.
53. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
54. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněného oběma obviněnými je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
55. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
56. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
57. Nejvyšší soud dále s ohledem na argumentaci obou obviněných připomíná, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
58. Jak je uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Jestliže pak obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů §[265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), g) a m)].
59. Oba obvinění shodně brojili proti posouzení jejich jednání popsaném pod bodem 1 výroku o vině odsuzujícího rozsudku jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kdy namítali nenaplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu a jednak namítali, že jejich jednání bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství.
60. Trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného úmyslu usmrtí .
61. Obvinění se uvedeného činu dopustili ve stádiu pokusu. Jednáním ve stadiu pokusu je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu však nedošlo.
62. V podaném dovolání obviněný J. P. namítal, že soudy nezkoumaly, zdali se jednalo o pokus ukončený či neukončený s tím, že pro právní posouzení jeho jednání bylo zapotřebí zjistit, proč daného jednání zanechal a zda by eventuálně měl snahu a možnost zavolal pomoc. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jeho námitkám není možné přisvědčit. Argumentace obviněného, kterou chtěl zjevně docílit zániku trestní odpovědnosti za své jednání poukazujíce na ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku, však zůstává v režimu pouhé hypotézy. Obviněný policii ani žádnou jinou pomoc nepřivolal ani se sám po brutálním a takřka likvidačním útoku na již bezvládně ležícího člověka nepokusil mu jakkoliv pomoci ani neprojevil sebemenší zájem o jeho stav. Nejvyšší soud nadto uvádí, že je třeba odlišovat pojmy „dokonání“ a „dokončení“ jednání, kdy obviněný zjevně tyto pojmy zaměňuje. Moment ukončení trestné činnosti má význam při posouzení trestní odpovědnosti za pokračování, trvající a hromadné trestné činy, zatímco dokonání trestného činu má význam z hlediska trestní odpovědnosti. Pro pokus trestného činu je z jeho podstaty nemožné, aby byl prvek dokonání naplněn, jinými slovy, že pokus kteréhokoli trestného činu je charakterizován absencí následku. V projednávaném případě tedy, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, je-li trestný čin spáchán toliko ve stádiu pokusu, není vyžadováno, aby poškozený zemřel, ale k takové kvalifikaci postačuje, že jednání pachatele a jeho úmysl, byť eventuální, směřovaly k usmrcení poškozeného, kdy jen vlivem okolností na něm nezávislých k dokonání nedošlo.
63. Oběma obviněným je kladeno za vinu, že čin spáchali ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Nejvyšší soud s ohledem na jejich námitky připomíná, že spolupachatelství pdole §23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelství je možné jak ve stadiu přípravy, pokusu, tak i ve stadiu spáchání (dokonání) trestného činu. (rozhodnutí publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 275/2017 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016).
64. Společný úmysl spolupachatelů vyžaduje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Naplnění znaku společného úmyslného jednání nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která ani není vyžadována – postačuje dohoda konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 8 Tdo 275/2017, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 8 Tdo 238/2016).
65. Jedná se o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku) směřující proti lidskému životu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
66. Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
67. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
68. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
69. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
70. Nalézací soud dospěl k závěru, že oba obvinění jednali společně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku poškozeného usmrtit, když brutálně útočili na povětšinu doby bezvládně ležícího poškozeného a útok směřovali do oblasti hlavy. Závěr nalézacího soudu zcela odpovídá stabilizovaným skutkovým zjištěním a rovněž odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil.
71. S ohledem na argumentaci obviněných Nejvyšší soud dodává, že jak soudy nižších stupňů, tak soud dovolací si byly vědomy, že obviněný R. P. se do děje zapojil později a jeho útok vůči poškozenému nebyl bezprostředně tak brutální jako útok obviněného J. P. Nicméně obviněný R. P. útočil jak proti poškozenému M. D. tak proti poškozenému P. K., aby jej odradil od pomoci M. D., čímž vytvářel podmínky pro pokračování útoku vůči M. D. Jeho jednání tedy navazovalo na jednání obviněného J. P. se stejným úmyslem, tj. co možná nejvíce ublížit poškozenému M. D., a to při vědomí možnosti, že mu mohou svým útokem způsobit smrt. Společným jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu kladeného jim za vinu. Není tedy sporu o tom, že R. P. svým jednáním přispěl ke škodlivému následku (srov body 47 – 48 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jak je uvedeno výše v odst. 63 a 64, společný úmysl rozhodně není možné ztotožňovat s výslovnou dohodou ať už předcházející či v průběhu vývinu konfliktu mezi poškozeným a obviněnými. Ze skutkových okolností jasně vyplývá konkludentní dohoda, kdy se obviněný R. P. zapojuje do konfliktu, kde postupuje ve shodě se svými bratrem - obviněným J. P. a společným jednáním za společným cílem realizují takřka likvidační útok na poškozeného M. D. Ani v tomto ohledu tedy nelze právním závěrům nalézacího soudu ničeho vytknout. S právní kvalifikací jednání obviněných se ostatně zcela ztotožnil i odvolací soud, kdy právní posouzení jednání obviněných označil za „ zcela správné“ a plně odkázal na „ výstižnou a podrobnou argumentaci nalézacího soudu obsaženou v odstavcích 44 až 53 tohoto rozsudku bez jakékoliv potřeby o její korekci či doplnění.“
72. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obvinění současně uplatnili námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
73. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných J. P. a R. P. odmítl .
74. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu