ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1139.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1139/2022-1518
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný V. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 5 To 4/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 2 T 9/2020, byl obviněný V. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v úmyslu získat majetkový prospěch, jako jediný jednatel a společník s obchodním podílem ve výši 100 % ve společnosti T. S., IČO XY, se sídlem XY, XY (jako prodávající) nejdříve uzavřel se Z. V., nar. XY, jednatelem společnosti D. Ú., IČO XY, se sídlem XY, XY (jako kupující) a současně i jednatelem společnosti F. S. D., IČO XY, se sídlem XY, XY, dne 29. 4. 2015, dvě kupní smlouvy č. 1 a č. 2, kdy předmětem obou kupních smluv byl prodej vždy jedné ideální poloviny nemovitostí v majetku společnosti T. S. včetně součástí a příslušenství, zapsaných na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro XY, katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, část obce XY, a to konkrétně:
- pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 489 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (lesní pozemek) o výměře 1502 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (ostatní komunikace - ostatní plocha) o výměře 186 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (ostatní komunikace - ostatní plocha) o výměře 243 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 1833 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 4866 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 1140 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (lesní pozemek) o výměře 2277 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 6648 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 2146 m 2 , jehož součástí je budova čp. 25 (objekt k bydlení),
- pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 190 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 292 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 5297 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (ostatní komunikace - ostatní plocha) o výměře 28 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (ostatní komunikace - ostatní plocha) o výměře 150 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (ostatní komunikace – ostatní plocha) o výměře 75 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (ostatní komunikace – ostatní plocha)o výměře 1198 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (koryto vodního toku přirozené nebo upravené - vodní
plocha) o výměře 8593 m 2 ,
- pozemek parc. č. XY (koryto vodního toku přirozené nebo upravené - vodní
plocha) o výměře 1147 m 2 ,
za kupní cenu 12 000 000 Kč za jednu polovinu nemovitostí, tedy v souhrnné částce 24 000 000 Kč za obě poloviny nemovitostí, přičemž součástí kupní smlouvy č. 1 vztahující se na jednu ideální polovinu nemovitostí byl po dohodě obou smluvních stran zakotven v článku II. bod 2. 3 zákaz zcizení a zatížení, jímž kupující zřídil ke kupované polovině nemovitostí věcné břemeno zákazu zcizení a zákazu zatížení do doby, než jím bude prodávajícímu zcela uhrazena kupní cena za tuto polovinu nemovitostí a v článku II. bod 2. 5 byl současně zakotven zákaz zcizení a zatížení, jímž prodávající zřídil k druhé ideální polovině nemovitostí, ohledně nichž byla uzavřena kupní smlouva č. 2, která byla složena do advokátní úschovy, rovněž věcné břemeno zákazu zcizení a zákazu zatížení do doby, než mu bude kupujícím zcela uhrazena kupní cena za druhou ideální polovinu nemovitostí a současně bylo v obou kupních smlouvách v článku IV. bod 4. 4 zakotveno udržení stavu nemovitostí, v němž se strana prodávající zavázala, že nemovitosti nezatíží žádným právem třetí osoby (zástavním právem, věcným břemenem, nájemním právem, právem užívání atd.) a ani neuzavře smlouvu, která by omezovala vlastnické právo strany kupující k nemovitostem, které má nabýt podle kupní smlouvy,
přičemž následně byl dne 29. 4. 2015 podán ke Katastrálnímu úřadu pro XY návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, a to jednak práva vlastnického ke spoluvlastnickému podílu první ideální poloviny předmětných nemovitostí a jednak obou zákazů zcizení a zákazů zatížení uvedených v kupní smlouvě č. 1,
avšak následně po podání tohoto návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí obžalovaný dal lstivě, záměrně a v rozporu s požadavkem kupující společnosti D. Ú., zastoupené Z. V., který se týkal pouze zrušení zákazu zcizení a zákazu zatížení uvedeného v článku II. bod 2. 3, tj. ohledně již zaplacené první ideální poloviny nemovitostí specifikovaných v kupní smlouvě č. 1, jenž omezoval kupující společnost, pokyn svému právnímu zástupci J. K., aby vyhotovil a zajistil podpis Z. V. za společnost D. Ú. na dokumentu „Zúžení návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí ze dne 13. 5. 2015“, který byl dne 18. 5. 2015 podán na Katastrální úřad pro XY, přičemž Z. V. jej skutečně podepsal, avšak v domnění, že se týká pouze požadovaného zrušení zákazu zcizení a zatížení uvedeného v článku II. bod 2. 3 kupní smlouvy č. 1 a již zaplacené první ideální poloviny nemovitostí, což se nezakládalo na pravdě, avšak umožnilo, aby obžalovaný poté, co jako vydlužitel, uzavřel dne 2. 6. 2015 smlouvu o zápůjčce částky 2 500 000 Kč s J. L., nar. XY, jako vypůjčitelem, která měla být vrácena 31. 8. 2015, za účelem zajištění této výpůjčky obžalovaný jako jednatel společnosti T. S. uzavřel s J. L., nar. XY, i zástavní smlouvu dne 2. 6. 2015, v níž obžalovaný zřídil na druhou ideální polovinu nemovitostí specifikovaných v kupní smlouvě č. 2 zástavní právo ve prospěch J. L., nar. XY, ohledně něhož byl dne 2. 6. 2015 podán na Katastrální úřad pro XY návrh na vklad práv do katastru nemovitostí,
přičemž v důsledku zapsání zástavního práva ve prospěch zástavního věřitele J. L. k druhé ideální polovině nemovitostí ve vlastnictví společnosti T. S. nedošlo k poskytnutí úvěru bankou Raiffeisenbank a.s. společnosti F. S. D., zastoupené Z. V., a tím i k úhradě druhé ideální poloviny nemovitostí uvedených v kupní smlouvě č. 2 v ceně 12 000 000 Kč prodávající společnosti T. S. ze strany kupující společnosti D. Ú. a k realizaci obchodního záměru a obžalovaný tak jednal vědomě a cíleně, neboť věděl, že kupující společnost D. Ú. bude financovat koupi druhé ideální poloviny nemovitostí specifikovaných v kupní smlouvě č. 2 úvěrem od banky, a bylo potřeba, aby nemovitosti zůstaly bez zatížení, a jednal tak přesto, že si byl vědom stále platných kupních smluv č. 1 a 2 uzavřených dne 29. 4. 2015 ohledně předmětných nemovitostí a zejména svého omezení zakotveného v čl. II. bod 2. 5 kupní smlouvy č. 1 ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí a znění čl. IV. bod 4. 4 obou kupních smluv, a místo toho, než došlo k zaplacení kupní ceny kupující společností D. Ú. ve sjednaném termínu nejpozději do dne 29. 6. 2015 za druhou ideální polovinu nemovitostí, využil krátkého období mezi uzavřením kupních smluv č. 1 a 2 a uplynutím doby pro zaplacení kupní ceny uvedené v kupní smlouvě č. 2 za druhou ideální polovinu nemovitostí a předmětné pozemky z kupní smlouvy č. 2 již dne 2. 6. 2015 zatížil zástavním právem, což před Z. V. zamlčel, čímž úmyslně a zjevně předem plánovaným postupem znemožnil společnosti D. Ú. dofinancování koupi nemovitostí specifikovaných v kupní smlouvě č. 2,
a nakonec se dne 23. 12. 2015 společnost T. S. pokusila odstoupit od kupní smlouvy č. 1 a 2 a snažila se dovolat svého vlastnického práva k již zaplaceným nemovitostem specifikovaným v kupní smlouvě č. 1 s argumentací prodlení s úhradou kupní ceny z kupní smlouvy č. 2, a to vše za situace, kdy společnost T. S. s ohledem na svou špatnou ekonomickou situaci a množství splatných a nehrazených závazků, nebyla schopna vrátit již uhrazenou kupní cenu ve výši 12 000 000 Kč za první ideální polovinu nemovitostí a navíc v době, kdy již ode dne 30. 11. 2015 bylo zahájeno insolvenční řízení proti společnosti T. S., IČO XY vedené pod sp. zn. KSPH 67 INS 29863/2015-A-3, přičemž ke způsobení škody společnosti D. Ú., IČO XY, se sídlem XY, XY, ve výši nejméně 12 000 000 Kč, nedošlo.
2. Za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech, jakož i ve výkonu obdobné činnosti na podkladě plné moci na dobu 5 (pěti) let.
4. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 6 T 30/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
5. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost D. Ú., v likvidaci, IČO XY, se sídlem XY, XY, odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 2 T 9/2020, podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu.
7. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 5 To 4/2022 , a to tak, že k odvolání obviněného napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu při nezměněném výroku o vině a náhradě škody rozhodl tak, že obviněnému podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech, jakož i ve výkonu obdobné činnosti na podkladě plné moci na dobu 5 (pěti) let.
II.
8. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 5 To 4/2022, podal obviněný dovolání , přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
9. Obviněný namítl, že v nyní projednávané věci soudy nesprávně posoudily objektivní stránku trestného činu podvodu, resp. se jejím naplněním na základě zjištěného skutkového stavu náležitě nezabývaly. Konkrétně pak zpochybnil naplnění znaku „uvedení v omyl“, kdy podle něj nebylo zjištěno, jakým konkrétním jednáním mělo dojít k omylu na straně společnosti D. Ú. a jejího jednatele Z. V. Údajně lstivé získání podpisu Z. V. tento závěr neopodstatňuje. Předložení vkladového návrhu do katastru nemovitostí jiné smluvní straně nepředstavuje rozhodně lstivé vylákání podpisu. Poukázal na §4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a chování jednatele poškozené, který si předkládanou listinu ani nepřečetl, s tím, že mu nelze klást v trestní rovině za vinu neopatrnost jednatele poškozené. Tím spíše, že se jednalo o transakci za několik desítek miliónů korun, kde lze očekávat zvýšenou opatrnost smluvních subjektů. Podle obviněného tedy nelze dojít k závěru o omylu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku za situace, kdy nebylo prokázáno, že by došlo k omylu v souvislosti s podpisem zúžení vkladového návrhu ve smyslu §583 občanského zákoníku ani v řízení civilním vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn 67 ICm 2168/2017, KSPH 67 INS 29863/2015, ve věci určení pravosti pohledávky poškozené společnosti D. Ú.
10. Dále dovolatel zdůraznil, že fakticky nemohlo dojít k jeho obohacení na úkor poškozeného, a to i pokud by byl údajný trestný čin dokonán. Oba soudy totiž dospěly k závěru, že skutek spočívá ve znemožnění zápisu zástavního práva k nemovitostem, tak jak bylo dohodnuto v kupních smlouvách. Nesjednáním věcného zatížení nemovitosti, ať už zástavním právem či věcným břemenem nemůže dojít k obohacení žádného subjektu. Případný finanční zisk by byl vždy výsledkem celé série kroků, v jejichž souvislosti ale zase nejde uvažovat o podvodu proti stejným subjektům.
11. Obviněný rovněž v podaném mimořádném opravném prostředku poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že trestní právo je potřebné vnímat jako ultima ratio . Mělo by být tedy uplatňováno toliko tam, kde selhávají jiné právní prostředky nebo jsou neefektivní. Ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
12. Obviněný zároveň požádal soud prvního stupně o postup podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. s tím, že tento postup odůvodňují pochybnosti o správnosti právního posouzení napadeného rozsudku. Rovněž zdůraznil, že se nachází v tíživé životní situaci, má vyživovací povinnost vůči dvěma dětem, musí se starat o vážně nemocnou matku a sám má závažné zdravotní problémy. Navíc prochází konkursním řízení, které nebude schopen v rámci výkonu trestu odnětí svobody hradit.
13. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 5 To 4/2022, a aby současně zrušil další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Obviněný doplnil své dovolání podáním učiněným dne 21. 9. 2022, v rámci něhož konkretizoval, že je v současné době v úpadku, je s ním vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 67 INS 31061/2015, kdy usnesením Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 63 INS 31061/2015-A-37 ze dne 6. 7. 2016 byl zjištěn úpadek a prohlášen konkurz na jeho majetek, přičemž z elektronického spisu je patrno, že pohledávky přihlášených věřitelů za obviněným činí 27.479.207 Kč. Zdůraznil přitom, že výkon trestu odnětí svobody mu zabrání přispívat do majetkové podstaty a řešit své pohledávky.
15. V dalším doplnění dovolání ze dne 14. 10. 2022 obviněný doplnil svoji argumentaci o zpochybnění skutkových zjištění, kdy uvedl, že v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by znal podrobnosti o vyjednávání jednatele poškozené s Raiffeisenbank, a. s., a vůbec netušil, za jakých podmínek banka financování poskytne či neposkytne. Nic nebránilo tomu, aby byl sjednán obvyklý model financování, kdy by byla z poskytnutého úvěru nejprve vyplacena zajištěná pohledávka svědka L. a jeho zástava vymazána a banka by tak postoupila první místo v zástavách. Bylo ale prokázáno, že svědek V. žádné takové kroky nepodnikl. Obviněný nemůže být trestán za neaktivitu svědka V., tím spíše, že k odstoupení od kupních smluv došlo v horizontu měsíců a svědek V. měl dostatek času pro zajištění financování. Kupní smlouva na druhou polovinu nemovitostí v době výmazu zákazu zcizení a zatížení a následném zapsání zástavního práva svědka L. stále platila a vlastnické právo mohl kupující bez problému nabýt. Jeho jednání je proto třeba posuzovat nikoliv jako snahu o zmaření poskytnutí úvěru svědkovi V., ale pouze jako snahu o zajištění zápůjčky od svědka L. I pokud by hypoteticky měl obviněný v úmyslu překazit poskytnutí úvěru svědkovi V., tak by v dané věci došlo k tzv. přetržení příčinné souvislosti, neboť k neposkytnutí úvěru přistoupila další významná příčina, a to sice neaktivita svědka V. k opatření financí jiným způsobem. Primárním důvodem pro nezískání příslušeného financování nebylo jednání obviněného, ale neaktivita svědka V. K argumentaci stran zpochybnění znaku uvedení v omyl obviněný doplnil, že „ postup, kdy by se dle ústní domluvy mezi ním a svědkem V. mělo omezení zákazu zcizení a zatížení týkat pouze poloviny nemovitostí ve vlastnictví svědka V., by postrádal z pohledu svědka V. takový postup smysl .“ Celé jednání mezi svědkem V. a jím provázely ústní dohody, kdy tímto způsoben byl dohodnut i rozsah zúžení zatížení nemovitosti návrhem na vklad katastrálnímu úřadu, čímž se však soudy obou stupňů nezabývaly. Svědka V., jehož podpis byl úředně ověřen, neuvedl v omyl, neboť ten byl s obsahem listin, které podepisoval, srozuměn. Dále namítl, že důkazy o jeho podvodném úmyslu jsou pouze nepřímé a netvoří ucelený okruh, přičemž se soudy vůbec nezabývaly aspekty svědčícími v jeho prospěch.
16. Závěrem obviněný připojil ke svému podání žádost, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a odložil výkon napadeného rozsudku, a to přestože nebyl učiněn návrh předsedou prvostupňového soudu ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř.
17. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 12. 2022, sp. zn. 1 NZO 816/2022.
18. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, poukázal na to, že dovolání obviněného je vystavěno toliko na doslovném opakování jeho dosavadní obhajoby uplatňované víceméně od počátku trestního řízení, přičemž se soudy s jeho výhradami v projednávané věci již adekvátně vypořádaly. Z podaného dovolání je podle státního zástupce zřejmé, že zpochybňuje klíčové skutkové zjištění, tedy, zda svědek Z. V. věděl, co podepisuje či nikoliv. I přesto, že jde o námitku nesouladu obsahu provedeného dokazování s učiněnými skutkovými zjištěními podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se o námitku zjevně nedůvodnou. Státní zástupce zdůraznil, že Městský soud v Praze realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah a procesní použitelnost jednotlivých důkazů, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Své povinnosti rovněž dostál odvolací Vrchní soud v Praze, když se vypořádal se všemi námitkami obviněného, verifikoval skutková zjištění nalézacího soudu i přisouzenou právní kvalifikaci, povinnost k náhradě škody a modifikoval pouze uložený trest. Nalézací soud zformoval skutkový děj plně korespondující s provedenými důkazy. Svědek V. podepsal v mylném přesvědčení předmětnou listinu, kdy předpokládal, že se zúžení bude vztahovat pouze k jedné kupní smlouvě a tedy ½ předmětných nemovitostí. Vyjádření tohoto svědka je zcela věrohodné. S odkazem na bod 149. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pak státní zástupce uvedl, že ze strany svědka V. se jednalo o typické jednání poškozeného v omylu.
19. K námitce nedostatečné opatrnosti svědka V. a jeho nedostatečné aktivitě při zajištění náhradního financování, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku neopodstatněnou. Chování svědka V. nelze vnímat jako lhostejnost s nastalými právními důsledky, neboť tento byl úmyslným jednáním obviněného zjevně uveden v omyl. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 751/2013, připomněl, že ani zjevná neopatrnost spočívající v neseznámení se s podmínkami uzavřené smlouvy ještě nevylučuje naplnění znaku uvedení v omyl u trestného činu podvodu. Absolutní vyloučení trestní odpovědnosti s odkazem na nedostatečnou opatrnost poškozeného neodpovídá ani základním zásadám trestního práva hmotného, na kterých je konstrukce trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin vystavěna. Zároveň podotkl, že ačkoliv se výpovědi svědků o povědomí o obsahu předmětné listiny a nesouladu obsahu této listiny s předchozí dohodou liší (na jedné straně výpověď obviněného a svědka K. a na druhé straně výpovědi svědků V. a K.), tak měl soud k dispozici řadu listinných důkazů podporující verzi svědků V. a K., kdy se jedná mimo jiné o e-mailovou dokumentaci z dané doby. Z této komunikace je zřejmé, že se zde o druhé kupní smlouvě a druhé ideální poloviny nemovitostí vůbec nehovoří. Nejenže se tedy na základě této komunikace mohl svědek V. domnívat, že podepisuje pouze dříve dojednaná ujednání, ale tento jeho postoj musel být obviněnému zjevně znám. Z ničeho se přitom nedalo usuzovat, že by svědek Z. V. mohl mít jakýkoliv zájem na omezení zákazu zatížení druhé ideální poloviny nemovitosti, a to především s ohledem na zamýšlený způsob financování.
20. K tvrzené absenci vědomosti obviněného o financování koupě druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí a možnosti svědka V. zajistit financování jinak státní zástupce uvedl, že tato námitka přehlíží objektivní důkazy a nemá žádnou relevanci. Z obsahu e-mailové komunikace i návrhu na zápis zákazu zcizení a zatížení je zřejmé, že dovolatel o tomto způsobu financování věděl a byl informován o jednání svědka V. s bankou. Zároveň je z výpovědi svědka V., z e-mailové komunikace a rovněž z interní komunikace banky zřejmé, že požadovaný úvěr byl předložen ke schválení s tou podmínkou, že nebude v listu vlastnictví zapsáno jiné zatížení. Důvodem pro odmítnutí této žádosti bylo výlučně zapsání zástavního práva ve prospěch svědka L. S tímto následkem přitom musel být obviněný přinejmenším srozuměn, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že o vzniku další zástavy na druhé ideální poloviny nemovitosti se svědek V. dozvěděl až 3 týdny před splatností kupní ceny. Výtka obviněného vůči tomuto svědkovi tak zcela pomíjí stav, který vlastním přičiněním navodil. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný neměl žádnou vůli jakkoliv participovat na řešení nastalé situace a pro svědka V., jednatele poškozené se stal nekontaktním. I pokud by hypoteticky došlo k uzavření doplňku kupní smlouvy ohledně úhrady kupní ceny, nebylo by pro poškozenou společnost reálné uhradit kupní cenu ve sjednané lhůtě. Nadto ani úvěrující banka ani poškozená společnost by neměly jistotu, že se obviněný nezachová opětovně v rozporu s uzavřenou smlouvou, neboť věcné břemeno ve prospěch kupujícího nebylo zapsáno v katastru nemovitostí.
21. Námitku obviněného stran absence znaku obohacení se a možného vzniku škody státní zástupce shledal rovněž neopodstatněnou. Obviněný podle státního zástupce zcela ignoruje následek svého jednání. Z výroku rozsudku nalézacího soudu je přitom zřejmé, že jednání obviněného bylo ukončeno až odstoupením od smlouvy z důvodu neuhrazení druhé kupní ceny za druhou ideální polovinu nemovitostí. Toto odstoupení učinil obviněný jakožto jednatel společnosti T. S. (dále jen „společnost T. S.“) v době, kdy byla tato společnosti v úpadku a dříve uhrazenou sumu 12.000.000 Kč za první ideální polovinu nemovitosti reálně neměla z čeho vrátit. Způsobená škoda je tedy tvořena částkou, kterou poškozená společnost v minulosti řádně uhradila a představuje potenciální výši obohacení společnosti, jejímž jednatelem byl obviněný. Státní zástupce zdůraznil, že k obohacení a způsobení škodlivého následku nedošlo výlučně v důsledku aktivní obrany poškozené společnosti a jejího jednatele – svědka Z. V., což neznamená, že se skutek nestal nebo že není trestným činem, ale tato skutečnost je toliko důvodem pro kvalifikování jednání obviněného jakožto pokusu a nikoliv dokonaného trestného činu.
22. K námitce nesprávné aplikace zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že taktéž tato námitka postrádá opodstatnění a odkázal na úvahy odvolacího soudu v bodu 25. odůvodnění jeho rozsudku a plně se s nimi ztotožnil. K tomu dodal, že sama existence jiné právní normy umožňující rovněž nápravu závadného stavu nevylučuje možnost aplikace trestněprávních institutů. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe je pak na místě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Podle státního zástupce však takový případ nelze shledat v projednávané věci. Jednání obviněného odpovídá jiným typově podobným případům pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu spáchaným srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Skutek spáchaný obviněným musel být posouzen jako pokus zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání.
23. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
25. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, sp.zn. 5 To 4/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam , neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
26. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. K. vznesené námitky naplňuje jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
28. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku opomenutých důkazů obviněný v podaném dovolání nevznáší.
29. V podstatě veškerou svou argumentací obviněný brojil proti skutkovým závěrům vyplývajícím z dokazování realizovaným nalézacím soudem, a to zejména proti zjištění, že svědek Z. V. neznal obsah listiny, co podepisoval a nebyl s tímto obsahem srozuměn, že obviněný věděl, jak bude prodej druhé ideální poloviny nemovitostí financován. Takto formulované námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jakožto námitku tzv. zjevného rozporu, tedy, že ve věci učiněná skutková zjištění nemají návaznost na obsah provedeného dokazování.
30. Nejvyšší soud připomíná, že zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů je však třeba shledat v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
31. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
32. Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky obviněný uplatňuje již od samotného počátku trestního řízení. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost, kdy na podkladě rozsáhlého dokazování v bodech 24. - 107. odůvodnění rozsudku rekapituloval ve věci provedené důkazy a jejich obsah. V bodech 110. – 155. uvedl, ze kterých důkazů vycházel při ustálení skutkového stavu, s ohledem na argumentaci obviněného pečlivě a podrobně vysvětlil, jaké skutkové závěry z provedeného dokazování vyvodil, jakým svědkům uvěřil a jakým nikoliv, proč neuvěřil skutkové verzi prezentované obviněným, ale verzi prezentované obžalobou a svědkem Z. V. V bodě 156. pak shrnul své skutkové závěry, které z obsahu provedených důkazů dovodil. Pečlivě se přitom věnoval hodnocení veškerých důkazů, a to jak hodnocení výpovědí svědků (významnými v tomto ohledu byly výpovědi zaměstnanců Raiffeisenbank, a. s., D. H., Š. H. i T. K. a svědků Z. V. a O. K.), tak důkazů listinných. Z těch je vhodné poukázat zejména na kupní smlouvy č. 1 a č. 2 uzavřené mezi společností obviněného T. S. a společností D. Ú., jejímž jednatelem, stejně jako společnosti F. S. D., byl svědek Z. V., na každou ze smluv na ideální polovinu nemovitostí zapsaných na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro XY, katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, část obce XY, konkrétně specifikovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku, na návrh na vklad do katastru nemovitostí ze dne 29. 4. 2015 obsahující návrh na vklad vlastnického práva k první ideální polovině předmětných nemovitých věcí a na vklad věcných břemen zákazu zcizení a zatížení k oběma ideálním polovinám předmětných nemovitostí, na listinu nazvanou Zúžení návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí ze dne 13. 5. 2015, na e-mailovou komunikaci mezi svědkem J. K., obviněným a svědky Z. V. a O. K. ze dne 7. 5. 2015, 8. 5. 2015, 11. 5. 2015, 5. 6. 2015, 8. 6. 2015, a 20. 7. 2015, a e-mailovou komunikaci mezi svědkem T. K. a svědkem Z. V. ze dne 22. 4. 2015, 24. 8. 2015 a mezi svědkem Z. V. a svědkem J. K., jejímž adresátem byl i obviněný, na interní e-mailovou komunikaci zaměstnanců Raiffeisenbank, a. s., výpisy z katastru nemovitostí, na smlouvu o zřízení zástavního práva ve prospěch J. L. uzavřenou mezi obviněným a J. L. dne 2. 6. 2015, kdy toto právo bylo s účinky k tomuto datu zapsáno dne 30. 6. 2015, na odstoupení společnosti T. S. od kupních smluv ze dne 23. 15. 2015 adresované společnosti D. Ú. pro nezaplacení kupní ceny na druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí, na žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem ze dne 28. 12. 2015 žalobce T. S. proti společnosti D. Ú. Na podkladě provedeného dokazování nalézací soud stabilizoval skutkový stav popsaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
33. Otázce vědomosti svědka Z. V. o obsahu listiny - zúžení návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí datované dne 13. 5. 2015, kterou měl být zúžen návrh na vklad práv do katastru nemovitostí ze dne 29. 4. 2015, jakožto i jeho údajného souhlasu s tímto postupem a zatížením jedné ideální poloviny nemovitostí ve prospěch J. L. se podrobně věnoval nalézací soud zejména v bodech 124. – 134. odůvodnění svého rozsudku, kdy na jeho vyčerpávající argumentaci lze pro stručnost odkázat. Verze svědka J. K. a obviněného, že se zrušením zákazu zcizení a zatížení svědek Z. V. souhlasil, stála proti výpovědím svědků Z. V. a O. K., kteří hodně vypověděli, že o zrušení zákazu zcizení a zatížení i u druhé ideální poloviny nemovitosti nevěděli a nesouhlasili s ním. Verze dvou posledně jmenovaných však korespondovala plně s dostupnými listinnými důkazy i zásadami prosté logiky. Předně je třeba poukázat na obsah obou kupních smluv, ve kterých byla obsažena ustanovení zřizující věcná břemena zákazu zcizení a zatížení do doby než bude plně uhrazena kupní cena. V případě první kupní smlouvy se jednalo o čl. II odst. 2.3 ochraňující kupujícího a čl. II./2.5 zřizující věcné břemeno chránící prodávajícího. Druhá kupní smlouva uzavřena téhož dne pak tuto povinnost opakuje ve svém čl. IV./4.4, kde je uvedeno, že „ Strana prodávající prohlašuje, že před uzavřením této smlouvy neuzavřela s žádnou třetí osobou smlouvu, která by jakkoliv omezovala vlastnické právo Strany kupující, které má nabýt na základě Kupní smlouvy. Strana prodávající se zavazuje, že Nemovitosti nezatíží žádným právem třetí osoby (zástavním právem, věcným břemenem, nájemním právem, právem užívání atd.) ani neuzavře smlouvu, která by omezovala vlastnické právo Strany kupující k Nemovitostem, které má nabýt podle Kupní smlouvy. “ Jak zdůraznil nalézací soud, jednalo se pro kupující společnost D. Ú., jež zastupoval jako jednatel svědek Z. V., o klíčová ustanovení, která jí poskytovala prostor k zajištění financování pro druhou ideální poloviny předmětných nemovitostí prostřednictvím bankovního úvěru od Raiffeisenbank, a. s., aniž by se musela obávat, že prodávající zcizí nebo zatíží druhou ideální polovinu nemovitosti, což by jí znemožnilo čerpat poptávaný bankovní úvěr (bod 117. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Návrh na zápis výše uvedených věcných břemen a spoluvlastnického podílu první ideální poloviny byl podán dne 29. 4. 2015. Vzhledem k tomu, že úvěrující Raiffeisenbank, a.s. požadovala zřízení zástavního práva ve svůj prospěch k celku nemovitostí (tedy k oběma ideálním polovinám), tak požádal svědek Z. V. prostřednictvím obviněného a jeho právního zástupce svědka K. o vymazání zákazu zcizení a zatížení k jím již zaplacené první ideální polovině nemovitostí, neboť již dne 5. 5. 2015 byla zaplacena kupní cena a splněna tak rozvazovací smluvní podmínka uvedená v čl. II/2.3 první kupní smlouvy. V e-mailu ze dne 7. 5. 2015 svědek J. K., zpracovatel kupních smluv a právní zástupce obviněného i prodávající společnosti T. S., navrhl svědkům Z. V., O. K. a obviněnému postupovat cestou zúžení stávajícího návrhu na vklad s tím, že tak nepoběží nová lhůta, ale u prvního řízení se zapíše pouze vlastnictví a nebudou zapsány zákazy zcizení a zatížení. Na tento e-mail odepsal svědek O. K., že po konzultaci s bankou žádají listinu, jejímž obsahem měl být výmaz zákazu zcizení a zatížení na první ideální polovinu nemovitostí , za kterou byla již kupní cena kupující stranou uhrazena, a byl k ní již podán návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž v kopii této zprávy byl i svědek Z. V. a obviněný. Jak správně poukázal nalézací soud v bodě 127. odůvodnění svého rozsudku, jednalo se o kupní smlouvou předvídanou operaci a uvedení právního stavu věci v soulad s tím skutečným. Svědek J. K. nato vypracoval dne 13. 5. 2015 listinu s názvem Zúžení návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí, podle které měl být zúžen již podaný návrh na vklad práv do katastru nemovitostí ze dne 29. 4. 2015, o návrh vkladu předmětných věcných břemen na obě dvě ideální poloviny nemovitostí, s tím, že smluvní strany navrhovaly, aby příslušný katastrální úřad povolil pouze vklad vlastnického práva společnosti D. Ú. k první ideální polovině nemovitostí. Tento návrh, jež byl v přímém rozporu jak s e-mailem ze dne 7. 5. 2015, odpovědí svědka O. K. ze dne 8. 5. 2015 s požadavkem na obsah této listiny, kdy se mělo jednat pouze o vypuštění zákazu zcizení a zatížení pouze pro první ideální polovinu nemovitostí a v konečném důsledku v přímém rozporu s obsahem obou kupních smluv, byl předložen k podpisu svědku Z. V. v kanceláři svědka J. K. dne 13. 5. 2015 (3 pracovní dny po zmíněném e-mailu O. K.), který tento dokument podepsal v domnění, že se týká zúžení návrhu stran výmazu zákazu zcizení a zatížení na první ideální polovinu nemovitostí (body 128. a 129. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S ohledem na onu blízkou časovou souslednost a žádné indicie, že by se měl obviněný zachovat v přímém rozporu s uzavřenými smlouvami, lze přisvědčit výpovědi svědka Z. V., že důvěřoval J. K. a listinu podepsal s tím, že se jedná o dohodnutou formalitu. V daném okamžiku nemohl předpokládat důvod, pro který by měla být vymazána zástava i na druhou ideální polovinu nemovitostí, když nenastala smlouvou předvídaná situace pro takový postup. Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž poznamenat, že ani jedna z kupních smluv nebyla žádnými dodatky měněna. Za pozornost stojí i samotná stylistika zmíněné listiny Zúžení návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí, na což poukázal i odvolací soud v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku, kdy v této listině je nejprve výslovně citováno věcné břemeno ve smlouvě ve prospěch strany kupující a na druhé věcné břemeno je toliko obecně odkázáno. I tato skutečnost pak mohla vést k tomu, že svědek Z. V. po dosavadní dobré komunikaci, bezproblémové spolupráci a splnění jedné rozvazovací podmínky nevěnoval předložené listině adekvátní pozornost. Pokud by došlo ke změně ujednání mezi smluvními stranami, jak tvrdí obviněný, tak by zcela jistě muselo dojít i k modifikaci těchto smluv, např. prostřednictvím dodatků, takovým způsobem, aby aprobovaly dohodnutý postup mezi stranami. Obviněným tvrzený souhlas Z. V. s výmazem zákazu zcizení a zástavního práva na druhou ideální polovinu nemovitostí za účelem vložení zástavního práva ve prospěch J. L., nemá oporu v provedeném dokazování a navíc by pro kupujícího neměl žádný pozitivní efekt, ale naopak by znamenal zmaření jednání s Raiffeisenbank, a.s. o financování koupě druhé ideální poloviny nemovitosti.
34. Právě toto vložení zástavního práva svědka L. bylo důvodem pro neposkytnutí již dohodnutého a předschváleného poskytnutí úvěru. Z postupu svědka Z. V. směrem k této bance vyplývá, že o výmazu zákazu zcizení a zástavního práva na druhou ideální polovinu nemovitostí nevěděl. Naopak mu bylo zřejmé, že požadovaný úvěr obdrží pouze za předpokladu, že bude ručit zástavním právem na obě ideální poloviny nemovitostí, což potvrzuje i e-mailová zpráva ze dne 22. 4. 2015 od svědka K., zaměstnance Raiffeisenbank, a. s. Rovněž tato skutečnost vyplývá z e-mailové komunikace ze dne 8. 6. 2015 mezi svědky Z. V. a J. K. (v kopii obviněný), kde svědek Z. V. na žádost J. K. o osobní schůzku a sdělení stavu čerpání bankovního úvěru odpověděl, že o stavu vyřizování úvěru informoval jeho i obviněného již při podpisu obou kupních smluv a že toho dne, tj. 8. 6. 2015 banka zamítla jeho žádost s podezřením na úvěrový podvod ze strany T. S., přičemž zároveň si vyžádal všechny smlouvy, které měly vliv na zástavu druhé poloviny nemovitostí. Citovaný e-mail byl zaslán pouhých šest dní po zřízení zástavy ve prospěch J. L. (zapsáno 30. 6. 2015 s účinky ke dni podání návrhu 2. 6. 2015). I z data, kdy svědek Z. V. zasílal bance Raiffeisenbank vstupní žádost na předjednaný úvěr – souhlas s verifikací dne 4. 6. 2015, tedy když uplynuly již dva dny od návrhu na zápis zástavního práva ve prospěch J. L., je zřejmé, že v tu dobu o zápisu zástavního práva na tuto druhou ideální polovinu nemovitostí, prokazatelně nevěděl. Rovněž nemohl vědět, že společnost obviněného v prosinci 2015 odstoupí od kupních smluv a prostřednictvím určovací žaloby si bude nárokovat zpět vlastnictví k zaplacené první ideální polovině nemovitostí za situace, kdy ani prodávající společnosti ani obviněný jako fyzická osoba neměli možnost vrátit zaplacenou kupní cenu. Uvedené jen dokresluje výpověď pracovníka banky Raiffeisenbank svědka T. K., který dne 8. 6. 2015 informoval svědka Z. V. o zamítnutí úvěru z důvodu existence poznámky o zápisu zástavního práva ve prospěch svědka J. L. u druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí, který se mu zdál „ velmi překvapený “. Z výše uvedeného je patrné, že svědek Z. V. nevěděl o tom, že jemu předkládaná listina Zúžení návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí, vyhotovená svědkem K., obsahuje ujednání vypouštějící zákaz zcizení a zatížení na druhou ideální polovinu nemovitostí, natož aby s tímto ujednáním souhlasil. Stejně jako že nevěděl a nemohl souhlasit se zatížením druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí ve prospěch J. L., čímž by zmařil financování, které mělo být poskytnuto úvěrující bankou Raiffeisenbank, a koupi druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí a celý obchod jako takový.
35. K námitce obviněného, kde rozporuje, že by věděl o tom, že měla být druhá ideální polovina nemovitostí hrazena z úvěru Raiffeisenbank, je potřebné uvést, že dané tvrzení odporuje ve věci provedenému dokazování. Obviněný toliko předkládá vlastní konkurenční verzi událostí v přímém rozporu s obsahem provedeného dokazování. Navíc se jedná o námitku vznesenou již před nalézacím soudem, kdy je opět možné odkázat na přesvědčivé odůvodnění tohoto soudu zejména v bodě 152. Proti verzi obviněného tu opět stojí nejenom výpovědi svědků Z. V. a O. K., kteří vypověděli, že o zamýšleném způsobu financování informovali obviněného ještě před podpisem kupních smluv, ale i ostatní důkazy, zejména tedy obsah e-mailové komunikace, jejímž adresátem byl jednak svědek J. K., právní zástupce obviněného administrujíce celou transakci a jednak obviněný sám. Jak bylo zmíněno v bodě 33., tak e-mail ze dne 8. 5. 2015, jež byl obviněnému zaslán v kopii, explicitně uváděl, že svědci V. a K. žádají úpravu zúžení návrhu na vklad po konzultaci s bankou. E-mail ze dne 5. 6. 2015 odeslaný svědkem J. K. obviněnému a svědkům O. K. a Z. V. hovoří o tom, že zasílá upravenou kupní smlouvu na druhou polovinu nemovitostí v XY a má za to, že banka bude chtít mít více transparentní část kupní ceny, která není hrazena z úvěru. „ Z této části e-mailu, ve kterém K. hovoří o upravené kupní smlouvy na druhou ideální polovinu nemovitostí a na transparentnější část kupní ceny nehrazené z bankovního úvěru, je možné usuzovat, že kupní smlouva č. 2 byla upravena právě tak, aby v ní bylo zakomponováno zaplacení kupní ceny formou úvěru od Raiffeisenbank (bod 132. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na to pak rovněž navazuje e-mail K. ze dne 8. 6. 2015 dotazující se na stav sjednaného bankovního úvěru a odpověď svědka Z. V. na tento e-mail (viz. výše bod 34.). Z provedeného dokazování tedy bylo postaveno na jisto, že o způsobu financování druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí musel vědět jak právní zástupce obviněného J. K., tak obviněný jako příjemce zmíněných e-mailů. Verzi obviněného proto není možné jakkoliv přisvědčit.
36. Je možno shrnout, že nalézací soud provedl hodnocení provedených důkazů, a to nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své úvahy řádně a pečlivě odůvodnil, kdy se současně vypořádal i s verzí skutkového stavu tak, jak ji podal obviněný a zdůvodnil zcela dostačujícím způsobem, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného a verze skutkového stavu jím prezentovaného. Soud v žádném případě neopomněl obhajobu obviněného, který od počátku trestního řízení setrvával na svém tvrzení, že rozsah zúžení vkladu, jakožto i zatížení druhé ideální poloviny nemovitostí zástavním právem ve prospěch J. L. byl svědkem Z. V. schválen, že netušil, jak bude financována koupě druhé ideální polovině nemovitosti a úmyslně toto financování tedy nemohl překazit, kdy je možné pro stručnost odkázat zejména na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (body 130. - 135.). Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem nalézacím i uplatněnou právní kvalifikací ztotožnil až na otázku uloženého trestu, kdy zdůraznil, že nalézací soud správně uložil v době projednávání trest souhrnný, ale odvolací soud rozhodoval za jiné situace a pro změnu okolností napadený rozsudek musel zrušit a uložit nový trest. Zároveň konstatoval, že „ dokazování v rozsahu provedeném soudem prvního stupně splňuje požadavek ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.“ a „skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, odpovídající provedeným důkazům.“
37. Obviněný v podaném dovolání zpochybnil naplnění znaku uvedení v omyl , existenci způsobené škody, resp. vůbec možnosti, že by jeho jednání bylo způsobilé nějakou škodu způsobit. Rovněž namítal přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, kdy zdůrazňoval, že financování koupě druhé ideální poloviny a naplnění účelu smlouvy bylo zmařeno především nečinností svědka Z. V. a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe soudy v projednávané věci. Ačkoliv se jedná o námitky primárně skutkového charakteru, lze je s jistou mírou benevolence podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
38. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Přestože valnou většinu svých námitek obviněný vystavil na kritice skutkových zjištění soudů obou stupňů a představení vlastní verze událostí nemající oporu v provedeném dokazování, tedy způsobem neregulérním, považuje Nejvyšší soud za vhodné se k těmto námitkám následujícím způsobem vyjádřit.
39. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
40. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
41. Obviněný byl shledán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
42. Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
43. Objektem trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je cizí majetek. V projednávané věci se jednalo o částku ve výši 12.000.000 Kč představující zaplacenou kupní cenu za první ideální poloviny předmětných nemovitostí, kterou si chtěl obviněný ponechat po odstoupení od kupních smluv a opětovného nabytí vlastnictví jeho společností T. S. k první ideální polovině předmětných nemovitostí, kdy mu muselo být zřejmé, že pro svůj úpadek nebude schopen vrátit zpět společnosti D. Ú. kupní cenu.
44. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku obecně spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije, nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
45. Omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při uvedení někoho v omyl u zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku tedy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014).
46. S ohledem na argumentaci obviněného poukazující na neopatrnost svědka Z. V. při podpisu listiny Zúžení návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí ze dne 13. 5. 2015 Nejvyšší soud poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které platí, že možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, 1/2004, č. T 648). Ani snížená obezřetnost či přehnaná důvěřivost poškozených tedy nemá vliv na trestnost takového jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 5 Tdo 309/2018). Pro závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se tak nevyžaduje, aby podvedená osoba po skutečnostech, které jí byly zamlčeny, ohledně kterých byla uvedena v omyl či bylo využito jejího omylu, nějakým způsobem pátrala či si je ověřovala. Postačí, pokud pachatel vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018).
47. Ze stabilizovaných skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud vázán, vyplývá, že obviněný uvedl v omyl svědka Z. V. především v obsahu listiny Zúžení návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí ze dne 13. 5. 2015, kterou tento svědek podepsal v kanceláři J. K. Skutková východiska vedoucí k podpisu této listiny, jakožto i otázku vědomosti svědka o jejím obsahu a důvodech, proč se zachoval do jisté míry neobezřetně a obsah listiny si důkladně neprostudoval, již Nejvyšší soud obšírně rozebral v bodech 37. a 38. odůvodnění tohoto usnesení, kdy pro stručnost na tyto plně odkazuje. Zároveň zdůrazňuje, že svědek Z. V. neměl sebemenší důvod předpokládat, že by byl vymazán zákaz zcizení a zatížení i na druhou ideální polovinu nemovitostí (obsah e-mailové komunikace několik dní před podpisem této listiny, obsah kupních smluv i dosavadní bezproblémová spolupráce). Pokud by o skutečném obsahu listiny byl spraven, tak by ji zcela jistě nepodepsal, neboť by to znamenalo přinejmenším značné riziko pro úspěch celé transakce. Následně dovolatel tomuto svědkovi zamlčel, že má v úmyslu na „uvolněnou“ druhou ideální polovinu zřídit zástavní právo ve prospěch J. L., ačkoliv si byl vědom toho, že ideální polovina měla být financována prostřednictvím bankovního úvěru od Raiffeisenbank, a. s. za podmínky zřízení zástavního práva na obou ideálních polovinách nemovitostí (námitky proti tomuto skutkovému zjištění Nejvyšší soud vypořádal již v bodě 34. odůvodnění tohoto usnesení), kdy zřízení takové zástavy čerpání úvěru zmaří, neboť banka neumožní čerpání úvěru, bude-li na nemovitostech váznout zástavní právo jiné osoby.
48. K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je nezbytná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Obviněný v podaném dovolání namítl, že jeho jednání nemělo bezprostřední vliv na neposkytnutí financování ze strany banky, kdy mohla být zástava z poskytnutých prostředků vyplacena nebo zajištěno jiné financování, což se však kvůli pasivitě Z. V., kdy tato pasivita byla hlavním důvodem pro nezajištění financování koupě.
49. Nejvyšší soud k takto formulované námitce podotýká, že se nezakládá na výsledcích provedeného dokazování, resp. je zcela pomíjí. Ze svědeckých výpovědí a interní komunikace zaměstnanců banky svědků D. H., Š. H. i T. K. jednoznačně vyplynulo, že svědek „Z. V. nemohl čerpat požadovaný bankovní úvěr na zaplacení kupní ceny za druhou ideální polovinu nemovitostí pouze kvůli existenci zástavy na této druhé ideální polovině ve prospěch J. L., kterou obžalovaný zřídil a to i přes zákaz zcizení a zastavení na této polovině uvedený v kupní smlouvě.“ (bod 144. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Záměr čerpat úvěr lze přitom dokladovat již před podpisem samotných kupních smluv, kdy svědek Z. V. o bankovní úvěr požádal již dne 28. 4. 2015 a doložil k této žádosti potřebné dokumenty (bod 121. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Této žádosti předcházelo jednání s bankou. Vzhledem k tomu, že požadovaná částka byla příliš vysoká a vyžadovala výjimku ze schválené metodiky pro poskytování úvěru, bylo k ní přistupováno obezřetněji a o schválení takové výjimky bylo uvažováno zejména proto, protože předmětné nemovitosti měly vysokou tržní hodnotu a zajištění úvěru by bylo vzhledem k požadované částce nadměrné a že samotný svědek Z. V. byl bonitní klient s dobrými výsledky z podnikání (bod 123. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Banka proto požadovala zřízení zástavního práva a zákazu zcizení nejen na druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí, jejíž koupě měla být z úvěru financována, ale na obě poloviny předmětných nemovitostí, čehož si byl svědek V. plně vědom. Dne 22. 4. 2015 se tento svědek dozvěděl, že by mu mohl být úvěr poskytnut a za jakých podmínek. Za 4 pracovní dny, tedy dne 28. 4. 2015 o úvěr oficiálně požádal a dne 29. 4. 2015, tedy za stavu, kdy měl předjednané a přislíbené financování konkrétním způsobem, podepsal obě předmětné kupní smlouvy. Je důležité poukázat i na blízkou časovou souvislost. Obviněný svůj záměr uvést svědka Z. V. v omyl zjevně pojal od samotného počátku, kdy již v první kupní smlouvě ze dne 29. 4. 2015 je sjednán zákaz zcizení i na první ideální polovinu předmětných nemovitostí za situace, kdy bylo zjevné, že celá kupní cena bude uhrazena nejpozději do dne 5. 5. 2015, tedy že toto věcné břemeno zanikne ještě dříve, než bude vlastnictví zapsáno, s ohledem na to, že od podpisu kupních smluv a podání návrhu na zápis práv do katastru nemovitostí vyplývajících z uzavřených kupních smluv uběhly pouhé 3 pracovní dny. Návrh na vklad by tak mohl být podán až dne 5. 5. 2015 bez návrhu na zápis věcného břemene k první ideální polovině předmětných nemovitostí, přičemž by nebylo nutné podávat buďto návrh na výmaz tohoto věcného břemene nebo jako v projednávaném případě návrh na zúžení vkladu práv do katastru nemovitostí. Obviněný si tak již při podpisu kupních smluv vytvářel půdu pro uvedení svědka V. v omyl, když mu byl znám způsob financování druhé ideální poloviny nemovitostí. Ve dnech 7. 5. 2015 a 8. 5. 2015 proběhla zmiňovaná e-mailová komunikace, jejímž obsahem bylo sjednání obsahu tohoto zúžení a 13. 5. 2015 byla podepsána předmětná listina, jejímž obsahem měl být v souladu se smlouvou a předchozí komunikací pouze výmaz zákazu zcizení a zatížení na první ideální polovinu nemovitostí, resp. vyjmutí tohoto zákazu z podaného návrhu na vklad práv do katastru nemovitostí ze dne 29. 4. 2015. Jejím skutečným obsahem bylo vypuštění zákazu zcizení a zatížení v rozporu s dojednanou smlouvou i na druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí, čímž byl svědek Z. V. uveden v omyl. Je tak dán příčinný vztah mezi dispozicí svědka Z. V., jednatele poškozené společnosti D. Ú., a obviněným vyvolaným omylem a zamlčením podstatných okolností. Následně obviněný dne 2. 6. 2015 v rozporu s platným smluvním ujednáním zatížil druhou ideální polovinu předmětných nemovitosti zástavním právem ve prospěch J. L. pro pohledávku v deklarované výši 2.500.000 Kč ze smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 6. 2015 (návrh na vklad tohoto práva do katastru nemovitostí byl podán téhož dne). Toho mohl dosáhnout jen předchozím uvedením poškozeného v omyl a výmazem zákazu zcizení a zatížení na druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí. Tímto vkladem úmyslně zmařil financování koupě druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí úvěrující bankou, a to proto, aby následně mohl od kupních smluv odstoupit s vědomím, že svědek Z. V. ani jeho společnosti nebudou schopni v tak krátké době zajistit financování koupě a dostát tak podmínkám uzavřených kupních smluv, a to zejména k druhé kupní smlouvě, kdy mu k zaplacení byla poskytnuta lhůta 60 dní.
50. S ohledem na námitku obviněného, že hlavním důvodem, proč celá transakce nebyla úspěšná, byla liknavost, resp. nečinnost k zajištění alternativního financování, je nutné poukázat na časovou osu daného případu. Kupní smlouva č. 2 byla uzavřena dne 29. 4. 2015, kdy k zaplacení kupní ceny 12.000.000 Kč byla kupujícímu poskytnuta lhůta do dne 29. 6. 2015. V případě, že by k zaplacení nedošlo, byla v obou smlouvách v jejich čl. VII/7.2 písm. c) zakotvena klauzule, že od obou kupních smluv lze odstoupit. Předmětné Zúžení návrhu na vklad bylo podepsáno dne 13. 5. 2015. Druhá ideální polovina nemovitostí byla zatížena zástavním právem ve prospěch J. L. dne 2. 6. 2015 na základě smlouvy o zápůjčce ze stejného dne (návrh na vklad byl podán 2. 6. 2015, právo bylo vloženo 30. 6. 2015 s účinky ke dni podání návrhu). Po jednání s bankou podává dne 4. 6. 2015 svědek Z. V. vstupní žádost – souhlas s verifikací k získání úvěru ve výši 12.000.000 Kč, na nákup nemovitostí pro účely podnikání v XY, s cenou nemovitosti pro zástavu 24.000.000 Kč (dlužno podotknou, že se jedná o konečný administrativní krok, kterému předcházelo jeho jednání s bankou a schvalovací procesy v bance). Dne 8. 6. 2015 žádá zaměstnanec banky Raiffeisenbank, a. s., Š. H. po svém nadřízeném konečné schválení úvěru, a to včetně sdělení informace o probíhajícím zápisu zástavního práva ve prospěch J. L. Téhož dne se svědek V. dozvídá o existenci zápisu tohoto zástavního práva, a že bez odstranění plomby nelze úvěr schválit a čerpat. Stejného dne e-mailem sděluje svědek Z. V. svědku J. K. (v kopii obviněnému), že toho dne bylo v bance rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti z důvodu podezření na úvěrový podvod ze strany T. S., s odkazem na protiprávní kroky, které provedli i přes obsah platné kupní smlouvy, a požádal o poskytnutí všech znění smluv, které měly vliv na zástavu druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí. V tento okamžik měl pro zajištění zdrojů pro plnou úhradu kupní ceny 21 dní. Dne 10. 6. 2015 svědek M. D. sděluje svým podřízeným, že souhlas s výjimkou pro udělení předmětného úvěru je udělen pouze za podmínky „čistého“ LV a zastavením nemovitostí v hodnotě alespoň dvojnásobku požadované částky, tedy potvrzuje předcházející domluvu a sjednané podmínky známé svědku Z. V. již z období před podpisem předmětných kupních smluv. Je vhodné zdůraznit, že o odstranění zástavního práva, resp. závadného stavu vyvolaného záměrně obviněným, se svědek V. aktivně pokoušel, ale obviněný se pro něj stal nekontaktním a svědek V. na svědka J. L. neměl žádný kontakt. Za tři týdny se při této konstelaci svědku Z. V. nepodařilo sehnat potřebné finanční prostředky z jiných zdrojů ani vyčistit LV, a to výlučně z důvodů na straně obviněného, který lstí zmařil čerpání již dohodnutého úvěrového financování, které bylo s ohledem na výši požadované částky a nastavení vnitřních schvalovacích procesů uvnitř zavedených bankovních institucí takřka nemožné. Obviněný se stal nekontaktním a neposkytl jakoukoliv součinnost pro úspěšnou realizaci kontraktu a nápravu následků svého jednání. To vše v přímém rozporu s uzavřenými smlouvami. Rovněž je vhodné podotknout, že úhradu kupní ceny prostřednictvím úhrady závazku třetí osobě ostatně ani druhá kupní smlouva neumožňovala (na rozdíl od té první, kde bylo součástí uhrazení kupní ceny zaplacení závazku společnosti T. S.), a že ani případná úvěrující banka ani svědek V. neměli záruku, že by druhou ideální polovinu nemovitostí opět v rozporu se smlouvami nezatížil. Jen pro kontext lze uvést, že obviněný dne 30. 15. 2015 druhou ideální polovinu nemovitosti zatížil zástavním právem ve prospěch M. K. pro pohledávku ve výši 6.500.000 Kč. Přípisem odeslaným dne 23. 12. 2015 prostřednictvím svého právního zástupce J. K. pak obviněný odstoupil od obou kupních smluv pro nezaplacení kupní ceny za druhou ideální polovinu nemovitostí s tím, že pro toto odstoupení byly splněny podmínky dne 29. 6. 2015 a požadoval součinnost pro navrácení první ideální poloviny předmětných nemovitostí, které byly ve vlastnictví poškozené společnosti D. Ú. a deklaroval, že společnost T. S. je připravena vrátit zaplacenou kupní cenu. Pouhý pracovní den poté dne 28. 15. 2015 podal u místně a věcně příslušného soudu žalobu o určení vlastnického práva na první ideální polovinu předmětných nemovitostí. Tyto kroky činil, přestože věděl, že ani on ani společnost T. S. nebyli schopni vrátit zaplacenou kupní cenu z důvodu masivního předlužení (do insolvenčního řízení proti společnosti T. S. se přihlásili věřitelé s pohledávkami převyšujícími 130.000.000 Kč), a v době, kdy byl na tuto společnost podán insolvenční návrh a insolvenční soud jej opakovaně vyzýval k součinnosti a dodání soupisu majetku a závazků. Těmto výzvám nevyhověl a ve snaze oddálit rozhodnutí o úpadku činil kroky vůči poškozené společnosti D. Ú., v úmyslu získat zpět první ideální polovinu nemovitostí a nevrátit zaplacenou kupní cenu. Úmysl obohatit sebe, resp. plně vlastněnou a ovládanou společnost T. S., právě o tuto již zaplacenou částku 12.000.000 Kč je tak nepochybně dán.
51. Jednání obviněného, v němž je spatřován vytýkaný pokus trestného činu, lze pro stručnost a srozumitelnost shrnout tak, že svůj záměr s vědomostí o zamýšleném způsobu financování koupě druhé ideální poloviny nemovitosti prodávajícím, začal uskutečňovat již 29. 4. 2015 uzavřením obou kupních smluv, v tomto pokračoval 13. 5. 2015 lstivým vylákáním podpisu svědka Z. V. na Zúžení návrhu na vklad do katastru předmětných nemovitostí a v rozporu se smlouvou nevložením zákazu zcizení a zatížení na druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí. V důsledku tohoto omylu obviněný mohl zatížit druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí zástavním právem ve prospěch svědka J. L., čímž zmařil poskytnutí úvěru poškozené společnosti D. Ú., a tedy i zaplacení požadované kupní ceny v době určené druhou kupní smlouvou. Následně za situace, kdy na něj i na společnost byly podány insolvenční návrhy, od kupních smluv odstoupil a požadoval vrácení již zaplacené první ideální poloviny předmětných nemovitostí, ač mu bylo zřejmé, že je společnost předlužena tak, že není schopna plnit své závazky, a tedy ani vrátit již uhrazenou kupní cenu ve výši 12.000.000 Kč. Mezi jednáním obviněného, omylem poškozeného, jeho majetkovou dispozicí i hrozícím následkem, který nenastal výlučně v důsledku aktivní procesní obrany poškozené společnosti a svědka Z. V. je pak zřejmá příčinná souvislost.
52. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1857. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1855 a 1856. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 10.000.000 Kč.
53. Obviněný v tomto ohledu vznesl námitku, že jeho jednání nemohlo poškozené společnosti D. Ú. způsobit jakoukoliv škodu ani nikoho obohatit. Pouhým sjednáním nebo nesjednáním věcného břemene zatížení nemovitosti totiž není možné nikoho obohatit nebo někomu způsobit škodu. Nejvyšší soud k této námitce podotýká, že nemá reflexi ani v provedeném dokazování ani ve vymezení skutku kladeném obviněnému za vinu. Obviněný úmyslně v rozporu s popisem skutku izoluje své jednání výlučně na zřízení, resp. nezřízení zákazu zcizení a zatížení k druhé ideální polovině nemovitostí. Takové zjednodušení však zcela pomíjí podstatu jeho jednání tak, jak bylo rozebráno výše. Pokud by obviněný nezatížil předmětnou ideální poloviny nemovitostí zástavním právem ve prospěch J. L., tak by LV zůstal čistý, banka by poskytla financování a obchod by byl úspěšně. Protože tak ale v rozporu s oběma smlouvami učinil a druhou ideální polovinu nemovitostí zatížil zástavním právem, znemožnil druhé straně svým aktivním jednáním čerpání financování a de facto i možnost smlouvě dostát. Na to pak navázal tím, že se pokusil z jím nezákonně vyvolaného stavu těžit odstoupením od smlouvy a určovací žalobou za účelem znovunabytí vlastnického práva k první ideální polovině nemovitostí, t. č. ve vlastnictví poškozené společnosti D. Ú., kdy věděl, že jeho společnost T. S. nebude schopna dostát svému závazku a zaplacenou kupní cenu 12.000.000 Kč vrátit. Právě o tuto částku, tedy o zaplacenou kupní cenu, kterou by vzhledem k probíhající insolvenci nemohl vrátit, by se zmenšil majetek poškozené společnosti D. Ú., a jedná se tedy o způsobenou škodu. Ostatně z vyjádření insolvenčního správce dlužníka T. S. se podává, že byla první ideální polovina předmětných nemovitostí vložena do majetkové podstaty, kdy nakonec ke změně vlastníka těchto nemovitostí nedošlo, a to pouze díky procesní obraně poškozené společnosti D. Ú. (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 67 ICm 1897/2017-190, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2019, č. j. 103 VSPH 507/2017-119). Je proto možné uzavřít, že jednání obviněného bylo způsobilé způsobit škodu přesahující hranici škody velkého rozsahu, kdy k tomuto nedošlo výlučně na podkladu okolností nezávislých na vůli obviněného, což bylo zohledněno při právní kvalifikaci jednání obviněného jakožto pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv dokonaného trestného činu.
54. K námitce neaplikování zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud uvádí, že stejně jako v případě ostatních námitek obviněného se jedná o námitku již vznesenou před soudy nižších stupňů, které se s ní vypořádaly, kdy lze v tomto ohledu odkázat zejména na bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Přesto však k této námitce Nejvyšší soud dodává následující.
55. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
56. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
57. Skutečnost, že poškozená se může domáhat navrácení finančních prostředků postupy civilního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Fakticky by tak došlo k absurdní situaci, kdy by žádné protiprávní jednání vycházející ze soukromoprávního vztahu majetkového charakteru nebylo možno postihnout trestněprávně právě s odkazem na civilní prostředky, např. vydání bezdůvodného obohacení. Takovému výkladu nelze přisvědčit. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy kvalifikované skutkové podstaty přičemž zde nejsou dány žádné okolnosti svědčící o nižší společenské škodlivosti, které by odůvodňovaly dostatečnost postihu podle jiného odvětví práva. Právě naopak, jednání popsané ve skutkově větě svědčí o naprosté lhostejnosti k hodnotám a zájmům chráněným normami trestního práva a námitku obviněného v tomto ohledu je tak třeba označit jako zjevně neopodstatněnou. Obviněný plánoval poškozenou společnost podvést již od samotného počátku a nikdy neměl v úmyslu dodržet to, k čemu se zavázal při podpisu kupních smluv. Zneužil důvěry svědka Z. V. a po lstivém uvedení v omyl důsledně a plánovitě pokračoval tak, aby poškozenou společnost připravil o 12.000.000 Kč, k čemuž však, navzdory jeho jednání, v důsledku obrany poškozené společnosti nedošlo.
58. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
59. Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání učinil podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. stran výkonu trestu, předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Postup podle §265o odst. 1 tr. ř. přitom záleží zcela na uvážení předsedy senátu Nejvyššího soudu, který není vázán žádným návrhem či podnětem a byl-li učiněn, předseda senátu buď rozhodne podle §265o odst. 1, anebo neshledá-li důvody k odkladu nebo přerušení výkonu negativní rozhodnutí o tom nevydává. Ostatně v daném případě se s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu tento „podnět“ stal bezpředmětným a nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
IV.
60. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. K. odmítl.
61. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu