ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.604.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 604/2023-539
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 9 To 200/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 128/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 3 T 128/2021 , byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v úmyslu jiného lživě obvinit ze spáchání trestného činu, podal na P. R., OEČ: XY, příslušníka Policie ČR, Územního odboru XY, písemné oznámení označené jako "Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu veřejného činitele z řad policie ČR", sepsané dne 18. 12. 2018 ve Stražisku, které bylo zasláno jako doporučená zásilka prostřednictvím České pošty na adresu Generální inspekce bezpečnostních sborů Praha, předáno České poště 20. 12. 2018 a doručeno adresátovi dne 28. 12. 2018, kdy předmětem podání byla skutečnost, že jej dne 10. 10. 2018 kontaktoval P. R. v obci Čunín a sdělil mu, že má vyřídit slečně K. J., aby se přestala vyhýbat výslechu, který musí provést, kdy asi za 15 minut se P. R. na místo vrátil a před domem mu sdělil, že s vámi je vás celkem pět bez toho T. a za 250.000 Kč by se to mohlo spravit a bude mít klid v jím prověřované kauze, jinak to pojede dál a bude znovu vyslechnut a taky, že by tam mohl zůstat přes noc, a že by se mu tam taky mohlo něco stát, že se kolikrát v cele ti zadržení do rána oběsí, jak mají ty výčitky svědomí, že to samé platí i pro J., že je to hezká holka, tak ať tak zůstane, a když toto M. K. odmítl, tak P. R. řekl: "Drž hubu ty židovská svině, dobře vím, co jsi zač. Cigoš, Židák, všichni jste jeden póvl a já se v tom musím hrabat," a než nasedl do vozu, tak se na něj P. R. podíval a řekl "židáci zasraní", čímž P. R., OEČ: XY, lživě obvinil z trestného činu, který lze právně kvalifikovat jako přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 2 tr. zákoníku .
Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2020 [nyní podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku], jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2020, č. j. 4 T 130/2020-308, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 2. 2021, č. j. 55 To 290/2020-350, v právní moci dnem 26. 2. 2021, byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v 30 (třicet) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2020, č. j. 4 T 130/2020-308, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 2. 2021 č. j. 55 To 290/2020-350, v právní moci dnem 26. 2. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 3 T 128/2021, podal obviněný M. K. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově, a to v neprospěch obviněného do výroku o vině s tím, že došlo v rámci vyhlášení rozsudku k užití nesprávné právní kvalifikace.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 9 To 200/2022 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. uznal vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu, k němuž dospěl již nalézací soud.
Za uvedený přečin byl obviněný podle §345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 9 To 200/2022, podal obviněný M. K. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 521-526), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy .
Obviněný odmítá, že by P. R. křivě obvinil z jednání, které lze kvalifikovat jako trestný čin přijetí úplatku. Předmětná trestní věc podle něj představuje po důkazní stránce typický příklad „tvrzení proti tvrzeni“. Soudy podle dovolatele při hodnocení provedených důkazů postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, uvedl, že v demokratickém právním státě jsou si všichni lidé rovni, což znamená, že nelze přikládat vyšší váhu výpovědím policistů oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou pravomoci policistů vykonávány. Soudy podle něj postupovaly v rozporu s tímto nálezem. Dovolatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že výpověď policisty R. není osamocena a je podporována dalšími důkazy. Výpověď jmenovaného policisty byla podle dovolatele posouzena neobjektivně, neboť závěr o věrohodnosti výpovědi R. je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Již před soudem nalézacím uvedl, že R. mu sdělil informace o trestním stíhání osoby jménem A., který je spojen se společností A. G., což je společnost, která vůči němu uplatňuje pohledávku, kterou dlouhodobě popírá. R. jeho tvrzení kategoricky odmítl s tím, že nikdy nic takového neuvedl. Nalézací soud tvrzení nechal prověřit a zjistil, že se zakládají na pravdě, tedy že dovolatel vypovídal pravdu o skutečnostech, které mu R. sdělil. Nesouhlasí s tím, že předmětnou informaci mohl získat i jinak, neboť se jedná o neveřejné informace z trestního řízení, takže si nelze představit způsob, jak by se k takovým informacím mohl dostat, resp. jinak než od policisty. Za absurdní označuje úvahu, že mu mohla informaci poskytnout sama společnost A. G., neboť předmětná pohledávka měla vzniknout na základě ručitelského prohlášení, které podepsal v důsledku vydírání.
Dovolatel trvá na tom, že R. po něm požadoval úplatek nejen za jeho osobu, ale i za další čtyři spoluobviněné, přičemž od každého požadoval částku ve výši 50.000 Kč. Poznamenává, že tím, že byl požadavek vznesen pouze vůči němu, minimalizovalo se riziko, že popsaný pokus o korupční jednání vyjde najevo.
Odmítá, že by podání trestního oznámení bylo mstou, resp. reakcí na zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě. Trestní oznámení ze dne 18. 12. 2018 bylo podáno na poštu dne 20. 12. 2018, usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osoby, byť bylo R. vydáno dne 18. 12. 2018, mu bylo doručeno až dne 7. 1. 2019. Tedy až s časovým odstupem. Od K. J. se o trestním stíhání své osoby (doručené jí dne 19. 12. 2018) nedozvěděl, resp. nebyl proveden jediný důkaz k tvrzení, že se o zahájení trestního stíhání své osoby dozvěděl dříve než 7. 1. 2019. Soud měl aplikovat zásadu in dubio pro reo, nicméně tak neučinil.
Dále dovolatel namítá, že soudy obou stupňů postupovaly nezákonně, pokud zamítly jeho důkazní návrhy. Měl být podle něj vyžádán kompletní trestní spis v trestní věci pana A., a dále informace z ETŘ ohledně toho, jaké osoby do spisu nahlížely. Nesouhlasí s tím, že by mělo jít o důkazy nadbytečné. O tyto důkazy mělo být řízení doplněno, a to zejména za účelem posouzení věrohodnosti výpovědi R.
Obviněný rovněž soudům vytýká, že se náležitě nezabývaly otázkou jeho zdravotního stavu v době, kdy se měl dopustit stíhaného jednání. Nebyl tudíž zohledněn případný vliv psychických potíží na jeho trestní odpovědnost. Ve spise je založen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (který byl vypracován v jiné jeho trestní věci), přičemž součástí posudku je vyjádření lékařky K., která uvedla, že byl jejím pacientem od dubna 2017 do podzimu 2019, neboť trpěl periodickou depresivní poruchou a poruchou přizpůsobení, což mělo vliv na jeho jednání. Lékařka přitom uvedla, že není schopna posoudit jeho ovládací a rozpoznávací schopnost, k čemuž by se musel vyjádřit soudní znalec. Soudy se však nezabývaly tím, v jakém stavu byly v prosinci roku 2018 jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti.
S ohledem na uvedené námitky proto obviněný namítl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově a podle §265 l odst. 1 tr.ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 6. 2023, sp. zn. 1 NZO 397/2023.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že konkrétní argumenty, které uvedl obviněný na podporu svých tvrzení, obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265d odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním není možno uplatňovat s tím, že se soudy dosud činné ve věci nepřiklonily k verzi skutkového děje prosazované obviněným, ale rozhodly ve shodě s výpovědí poškozeného, která byla podporována dalšími ve věci pořízenými důkazy, o jejichž pravdivosti neměly soudy žádné pochybnosti. Extrémní nesoulad obviněný dovozuje výlučně na základě svého nesouhlasu s vyhodnocením jednotlivých důkazů soudy obou stupňů, jde tak o pouhou polemiku s výsledky provedeného dokazování a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními. Státní zástupkyně uvedla, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování a důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadami formální logiky, jak ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Stran námitky tzv. opomenutých důkazů státní zástupkyně uvedla, že je třeba poukázat na bod 10. z rozsudku Krajského soudu v Brně, který se s těmito důkazními návrhy obviněného řádně vypořádal. Odvolací soud zdůraznil, že i pokud by bylo zjištěno, že svědek poškozený do spisu nahlížel, což mohlo být pouze z úřední povinnosti, nebylo by z toho možné dovodit, že by následně údaje ze spisu předal obviněnému, po kterém měl požadovat úplatek a nazvat ho dehonestujícími výrazy. Doplnění dokazování celým trestním spisem týkajícím se odsouzeného A. by podle odvolacího soudu rovněž nemohlo mít na posouzení věci žádný relevantní vliv. Uvedené úvahy soudu jsou zcela logické a lze se s nimi ztotožnit. Soudy na důkazní návrhy obviněného adekvátně reagovaly, tudíž se nemůže jednat o důkazy opomenuté.
Ve vztahu k námitce týkající se nedostatečného zjišťování zdravotního stavu dovolatele v době stíhaného jednání z důvodu poruchy přizpůsobení a poruchy osobnosti, státní zástupkyně uvedla, že skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj zdravotní stav v době činu, ještě sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje, takže nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tedy konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů. Proto, aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit obviněného. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému trestnému činu (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Potřebu zkoumat duševní stav obviněného nezaznamenal jak nalézací, tak ani soud odvolací, což výslovně zmínil ve svém rozhodnutí, pokud k odvolací námitce obviněného konstatoval, že u posuzované trestné činnosti zjevně žádné pochybnosti ohledně zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností u obviněného v době činu neměl (bod 8. rozsudku).
Závěrem státní zástupkyně dodala, že v posuzované trestní věci nebylo namístě postupovat podle procesního pravidla in dubio pro reo , neboť soudy nezaznamenaly pochybnosti o vině obviněného. Pouze odlišný názor obviněného na výsledky provedeného dokazování nejsou důvodem uplatnění pravidla in dubio pro reo . Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265 tr. ř. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 9 To 200/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje však na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, resp. že důkazní návrhy byly zamítnuty bez přesvědčivého odůvodnění. Jednalo se o trestní spis ve věci trestního stíhání obviněného A. a informace z ETŘ stran toho, jaké osoby do spisu nahlížely.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézacího, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 2. 2022 (č.l. 324-330) se podává, že byl vznesen návrh na provedení důkazu trestním spisem ve věci obviněného P. A., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 206/2009 (kdy se mělo jednat o trestný čin vydírání, jehož se měl jmenovaný dopustit vůči R. Z.). Soudem byly na podkladě uvedeného návrhu vyžádány opisy rozsudku nalézacího i odvolacího soudu v citované věci (č. l. 335-341), které byly provedeny jako listinné důkazy podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. u hlavního líčení dne 10. 5. 2022. V rámci tohoto hlavního líčení byly vzneseny návrhy na doplnění dokazování kompletním spisem ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 206/2009 a záznamy z ETŘ (tj. evidence trestního řízení), ke zjištění toho, jaké osoby a za jakým účelem do tohoto spisu vstupovaly. Následně bylo vyhlášeno usnesení o tom, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají, bylo dáno poučení a stručné vysvětlení. Nalézací soud se k uvedeným návrhům vyjádřil v bodě 25. odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, že měl dostatek důkazů pro posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného R., i bez provádění těchto dalších nepřímých důkazů, kdy v tomto směru poukázal na bod 23. odůvodnění, kde podrobně rozvedl své úvahy stran věrohodnosti poškozeného a jím uváděné skutkové verze událostí.
V rámci řádného opravného prostředku (č. l. 438-439) obviněný zopakoval svůj náhled na postup nalézacího soudu stran vznesených důkazních návrhů, kdy postup nalézacího soudu, jímž byly zamítnuty uvedené důkazní návrhy, byl podle jeho názoru chybný. U veřejného zasedání dne 23. 2. 2023 setrval na podaném řádném opravném prostředku, další návrhy na doplnění dokazování vzneseny nebyly. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nalézací soud nijak nepochybil, pokud návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítl, přičemž se tak stalo zcela v souladu s trestním řádem, kdy nalézací soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil, a to jak v soudní síni, tak následně i v rámci písemného odůvodnění rozsudku. Postup soudu prvního stupně tedy nelze v žádném případě považovat za nezákonný. Dále uvedl, že doplnění spisem sp. zn. 12 T 206/2009 a záznamy z ETŘ, by nemohlo mít na posouzení věci žádný relevantní vliv. „ I pokud by totiž bylo zjištěno, že svědek poškozený do spisu nahlížel (muselo by to být nutně z úřední povinnosti, jinak by mu to být totiž umožněno nemohlo), nebylo by z toho možné dovodit, že by následně údaje ze spisu „nahlásil“ obžalovanému, po kterém měl požadovat úplatek .“
Se závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje. Je zcela zjevné, že se návrhy na doplnění dokazování vznesenými obviněným řádně zabývaly a tyto shledaly nadbytečnými či bez vypovídající hodnoty. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnily. S odkazem na v nich přijatý závěr o nadbytečnosti provedení navrhovaných důkazů, totiž přesvědčivě vyložily důvody, pro které by takto rozšířené dokazování nemohlo zpochybnit posouzení trestní odpovědnosti obviněného za skutek, jímž byl uznán vinným, resp. věrohodnost poškozeného. Návrhy na doplnění dokazování se týkaly řízení ve věci osoby, která je s obviněným ve sporu, a kauzy, která nemá jakoukoli spojitost s projednávanou věcí, resp. s poškozeným. Rozsudky ve věci sp. zn. 12 T 206/2009 byly vydány již v roce 2010 a skutečnosti, které byly předmětem trestního řízení, se tak mohly dostat k dalším osobám během uplynulých let mnoha různými způsoby. Rozhodně nelze mít za to, že poškozený jako policista byl jedinou osobou, která měla o citovaném trestním řízení nějaké informace. Jednalo se v předmětné době o pravomocně skončenou věc, téměř osm let starou. I pokud by poškozený jako policista do ETŘ stran citovaného trestního řízení nahlížel, nelze z toho ničeho konkrétního dovodit. I kdyby totiž k něčemu takovému došlo, ačkoli je to s ohledem na bezpečnostní parametry přístupu nepravděpodobné, nelze z toho automaticky bez dalšího dovodit, že informace takto získané sdělil obviněnému, resp. že sdělení těchto informací bylo spojeno s žádostí o úplatek. Otázce věrohodnosti poškozeného byla soudem nalézacím věnována náležitá pozornost, přičemž lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu v bodě 24. odůvodnění jeho rozhodnutí.
V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Přestože obviněný výslovně uvedenou námitku uplatňuje, jeho argumentace tomu neodpovídá. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Námitky obviněného přitom nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky obviněný uplatňuje již od samotného počátku trestního řízení.
Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Prostějově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, kdy došlo toliko ke změně právní kvalifikace z důvodu nápravy nesprávně vyhlášené právní kvalifikace při vyhlašování rozsudku. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.
Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině, že byl odsouzen na podkladě jednostranně hodnocených důkazů stranících poškozenému jako příslušníkovi policejních složek. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a zejména pak poukazoval na zamítnutí důkazních návrhů, které učinil na svou obhajobu. S touto námitkou se vypořádal Nejvyšší soud již výše.
Nutno uvést, že námitky obviněného jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, kdy totožné námitky byly obsahem i řádného opravného prostředku obviněného. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se s nimi zcela dostatečným způsobem vypořádaly.
Stěžejní zde byla samozřejmě výpověď poškozeného R. Výpověď poškozeného byla hodnocena v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednalo se zejména o výpověď svědka M. O., který v přípravném řízení uvedl, že se mu obviněný svěřil s tím, jak se k němu R. choval a velmi ochotně dosvědčoval údajné hanlivé osočování obviněného ze strany poškozeného, kterému měl být sám svědkem. O jakémkoli úplatku se však tento svědek ani náznakem nezmínil, přičemž v rámci své výpovědi u hlavního líčení již nic ze svých tvrzení nezopakoval a jakékoli nevhodné chování R. popřel. Rovněž svědek B. S. se o žádném úplatku, který by se měl týkat i jeho osoby, v rámci své výpovědi nezmínil. Dále se jednalo o záznamy komunikace (zejména emailové) mezi obviněným a poškozeným, která nenasvědčovala tomu, že by mezi 10. 10. 2018 (kdy mělo údajně dojít k žádosti o úplatek a k nevhodnému jednání ze strany poškozeného) a 18. 12. 2018, resp. 20. 12. 2018 (kdy bylo sepsáno podání na GIBS) došlo mezi obviněným a poškozeným k jakémukoli vyhrocenému konfliktu. Email ze dne 24. 10. 2018 dokonce jasně ukazuje, že obviněný, který měl být v té době již vystaven nátlaku a nevybíravému chování poškozeného, žádá poškozeného o pomoc a schůzku, kdy komunikace je vedena zcela korektním způsobem. Naopak po sepsání usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v kauze poškození věřitele, která byla v kompetenci poškozeného, tj. dne 18. 12. 2018, resp. v bezprostřední návaznosti na tento den, se chování obviněného razantně změnilo. Nalézací soud v bodě 24. podrobně rozvedl své úvahy, na podkladě nichž dospěl k závěru o motivu jednání obviněného, jímž byla snaha obviněného zbavit se poškozeného coby vyšetřovatele jeho kauzy poškození věřitele. Nalézací soud poukázal i na vlastní výpověď obviněného, který opakovaně žádal poškozeného, aby se v kauze poškození věřitele vyloučil coby vyšetřovatel, právě s ohledem na jím podané trestní oznámení na GIBS, opakovaně se vyjadřoval v tom smyslu, že nechápe, jak poškozený může nadále v kauze figurovat. Obviněný následně podal další trestní oznámení na osobu poškozeného, což svědčí o úporné snaze vyšachovat poškozeného jako vyšetřovatele v kauze, v níž bylo vůči obviněnému zahájeno trestní stíhání. Tomu nasvědčují i časové souvislosti, kterými se nalézací soud rovněž v bodě 24. odůvodnění rozsudku zabývá. Nalézací soud vyhodnotil výpověď poškozeného jako věrohodnou, a to nikoli s ohledem na skutečnost, že poškozený je policista, vůči čemuž se striktně vymezuje, ale právě s ohledem na skutečnost, že jeho výpověď, na rozdíl od výpovědi obviněného, koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy a objektivními skutečnostmi. V bodech 23. a 24. odůvodnění rozsudku nalézací soud rozvedl, proč neuvěřil skutkové verzi uváděné obviněným a jeho obhajobě, kdy poukázal na některé nelogičnosti (např. to, že přestože měl být poškozeným uražen a byl po něm požadován úplatek, obviněný nadále po dobu dvou měsíců s poškozeným zcela přátelsky a korektně komunikuje a žádá ho o osobní schůzky) a v některých aspektech až poněkud absurdní tvrzení obviněného (např. že poškozený jako vyšetřoval diktuje obviněnému, kterého vyšetřuje, do mobilního telefonu jména a data).
Správnost skutkových zjištění pak následně potvrdil i odvolací soud, který konstatoval, že se v projednávané věci jedná „ o ucelený řetězec (přímých a nepřímých) důkazů, které ve svém souhrnu obžalovaného ze spáchání žalovaného trestného činu usvědčují a o nichž nemá ani odvolací soud nejmenších pochyb “ (bod 9. rozsudku odvolacího soudu).
Obviněný namítal, že se jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění. Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozeného a obviněného postavil proti sobě a provedl pečlivou analýzu jejich výpovědí, k čemuž lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (body 23.-24. rozsudku).
Pokud pak obviněný poukazoval na to, že nebyl odvolacím soudem dostatečně zohledněn znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jaroslava Konečného, vypracovaný v jiné trestní věci obviněného (vedené u Okresního soudu v Olomouci pod. sp. zn. 4 T 130/2020), v rámci níž byl stíhán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tehdy platného tr. zákoníku, je možno uvést, že nalézací soud tento znalecký posudek jako důkaz provedl. Jednalo se však o důkaz vztahující se k trestné činnosti, za níž byl obviněnému soudem nalézacím ukládán souhrnný trest, resp. jednalo se o posouzení duševního stavu obviněného ve vztahu k nástupu do výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, tedy nevztahoval se k nyní projednávané věci (viz bod 10. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 8. rozsudku odvolacího soudu). Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému trestnému činu (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Posouzení toho, zda byl čin spáchán ve stavu nepříčetnosti, případně zda byly v době činu rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele sníženy, je věcí právního posouzení. Jde tedy o právní otázku. Jako takové náleží toto posouzení orgánům činným v trestním řízení. Ty se přitom nemohou omezit na pouhé laické vyhodnocení dané záležitosti, takže musí vycházet ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, přičemž takto opatřené znalecké důkazy musí podrobit hodnocení stejně jako všechny ostatní důkazy (viz R 33/1968-I a R 17/1979). To však platí pouze za situace, kdy je tu stran příčetnosti pachatele pochybnost. Zásadně se totiž vychází z přístupu, že příčetnost pachatele se předpokládá, a zvláště se nedokazuje, dokazování se k této otázce provádí právě jen v případě pochybností (srovnej např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 369 a násl.; Císařová, D., Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel. Příručky ministerstva spravedlnosti. Sv. 55. Praha: SEVT, 1995, např. str. 30 až 50; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, str. 212 a násl.).
V projednávané věci nebylo v rámci trestního řízení zjištěno, že by jednání obviněného v době činu vykazovalo znaky abnormálnosti, a nebyl tedy ani důvod provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1582/2018). Nutnost zpracování znaleckého posudku je dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 tr. zákoníku či §116 tr. ř. Potřeba přibrání znalce se tedy váže k pochybnostem, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl zachovány rozpoznávací a určovací schopnosti. Musí proto existovat na základě provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu konkrétní reálná pochybnost vycházející ze zhodnocení chování i projevů obviněného. Takovou pochybnost však soudy v projednávané věci neshledaly. Obviněný jednal zcela racionálně, vyjadřoval se zcela srozumitelně, nejednalo se o ojedinělý exces, neboť na poškozeného po zahájení trestního řízení podával na GIBS další trestní oznámení. Odvolací soud v bodě 8. odůvodnění rozsudku uvedl, že „ u posuzované trestné činnosti zjevně žádné pochybnosti ohledně zachování rozpoznávacích ovládacích schopností obžalovaného v době činu neměl, navíc je v průběhu řízení ani nikdo nenamítal “. Uvedená námitka se nicméně míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V návaznosti na uvedené je třeba odmítnout i námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť přikládaly větší váhu výpovědi poškozeného coby policisty, ačkoli se jednalo o klasickou situaci tvrzení proti tvrzení . Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017).
Samotné odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že došlo novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, k rozšíření dovolacích důvodů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného není možno přiznat jakékoli opodstatnění. Současně upozorňuje, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu