ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.850.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 850/2023-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný L. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 10 To 56/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 223/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného L. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 1. 2023, sp. zn. 4 T 223/2022, byl obviněný L. D. uznán vinným
pod bodem 1. výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY dne 10. 10. 2022 kolem 12:00 hodin na adrese XY pod falešnou záminkou, že pojedou za jejím kamarádem, vylákal N. D., aby k němu nastoupila před svým domem do vozidla, přičemž v průběhu jízdy, která pokračovala kolem jeho bydliště na adrese XY přes most č. XY po polní cestě až do lesa v obci XY, po ní hodil svůj batoh a řekl jí, aby ho otevřela, načež poškozená zjistila, že se zde nachází čtyři injekční stříkačky s neznámou tekutinou, u toho jí sdělil, že jí udělá to, co jí slíbil, že ji varoval, a když v lese vozidlo zastavil, přikázal jí, aby z vozidla vystoupila, a když ho neuposlechla, oběma rukama ji chytil za oděv a z vozidla ji vytáhl, poté po ní hodil provaz, který na místo přivezl na zadním sedadle vozidla, obviněný v jedné ruce držel batoh s injekčními stříkačkami a do druhé si vzal klacek a nařídil jí, aby nesla provaz a šla „za nosem“ a držela se přímo před ním, obviněný šel za ní, poškozená ho v průběhu cesty prosila, ať to nedělá, že má malou dceru, čehož obviněný nedbal, až došli k jednomu ze stromů, kde jí nařídil, aby se svlékla do naha, což umocnil držením klacku, a poté aby si stoupla ke stromu, což ze strachu učinila, provaz jí asi čtyřikrát obtočil kolem těla a ke stromu ji přivázal tak, aby měla ruku nastavenou k aplikaci injekční stříkačkou, u toho jí řekl, aby „držela hubu,“ že věděla, co ji čeká, ať se nebojí, že když jí to „napálí,“ na pár hodin usne a pak se jí to bude líbit, a takto svázanou ji držel po dobu asi 10 minut, po celou tuto dobu byl u ní a injekční stříkačku jí držel asi jeden centimetr od ruky, a na její prosby, aby svého jednání zanechal, reagoval slovy, že je mu to už jedno, po opakovaných prosbách následně souhlasil, že ji pustí, s tím, aby si toto dobře zapamatovala, že jestli něco příště „podělá,“ že to dokončí, přičemž v průběhu celého incidentu dal poškozené rovněž dvě facky, poškozenou následně rozvázal, řekl jí, aby se oblékla a následně ji vozidlem odvezl do svého bydliště, kde se na jeho dotaz, zda se chce upravit, upravila, po příjezdu jeho matky jim pomohla se dřevem a obviněný ji následně odvezl domů ,
a pod bodem 2. výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY dne 2. 11. 2022 kolem 18:30 hodin v ulici XY přijel na čtyřkolce k domu čp. XY, kde se v danou dobu nacházeli zde bydlící N. D., její otec J. D. a její bratr J. D., kde několikrát zavolal N. D. na její mobilní telefon a při hovorech po ní požadoval, aby přišla za ním, když tato mu sdělila, že nemůže přijít, protože jí otec nepustí, poté začal před domem křičet, aby za ním přišla, v ruce měl kovovou trubku o délce asi 1 metru, kterou přitom mlátil do silnice, na což zareagoval J. D., který vykoukl z domovních dveří a zakřičel na obviněného, aby zde nekřičel a odešel, což však obviněný neučinil, naopak otevřel bránu, trubku držel stále v ruce a vešel na zahradu domu a křičel, aby ho pustil do domu, že „jde za N.,“ načež poškozený dostal strach, že by mohl napadnout jeho i jeho dceru, dveře zavřel, obžalovaný poté, asi po 2 minutách z pozemku poškozeného odešel a nezjištěným předmětem rozbil venkovní skleněnou tabuli okna při způsobení škody ve výši 650 Kč poškozenému majiteli domu J. D., a poté místo opustil a z místa na čtyřkolce odjel .
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 (čtyřicet dva) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 1. 2023, sp. zn. 4 T 223/2022, podal obviněný odvolání.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 10 To 56/2023, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 10 To 56/2023, podal obviněný dovolání (č. l. 322-326), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Po stručném shrnutí argumentů, jejichž prostřednictvím Krajský soud v Hradci Králové reagoval na jeho odvolací námitky, ve vztahu k oběma skutkům zdůraznil, že se závěry obecných soudů, jimiž odůvodnily rozhodnutí o jeho vině, se neztotožňuje.
Ke skutku pod bodem 1. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že nelze bez jakýchkoli pochybností uzavřít, že se skutek vůbec stal tak, jak je ve výroku popsáno, tedy, že by poškozenou do lesa vůbec odvezl. Je přesvědčen, že provedenými důkazy byla verze poškozené vyvrácena, a to nejen výpovědí dovolatele, ale zejména svědeckou výpovědí svědka M. Č., ve spojení s ostatními skutečnostmi zjištěnými v průběhu celého řízení. S odkazem na výpověď tohoto svědka rozporuje časové souvislosti případu, kdy uvádí, že si půjčil od svědka automobil v době oběda a z XY tak vyjížděl kolem 11.30 až 12.00 hod., což nekoresponduje s časovými údaji, které uvedla poškozená a podle nichž se již ve 12.00 hod. nacházela s dovolatelem v lese a nahá. Poškozená uvedla, že hovor od jejího otce uskutečněný ve 12.00 hod. měl dovolatel odmítnout a současně, že ji dovolatel vyzvedl doma po obědě, tedy až po 12. hodině. Pokud pak cesta do lesa trvala 5 minut, 5 minut měla být údajně přivázána u stromu, 5 až 10 minut trvala cesta zpět, museli by k jeho domu dorazit kolem 12.45 hod. To neodpovídá dalšímu tvrzení poškozené, že měli dorazit asi půl hodiny předtím, než dorazila domů jeho matka, která však prokazatelně dorazila až ve 14.30 hodin. Pokud by se mělo vycházet z časových souvislostí udávaných poškozenou, pak by se tak objektivně muselo stát nejméně o hodinu dříve. Nevěrohodnost poškozené se podává podle obviněného i z toho, že měnila svou výpověď stran toho, jak a kdy mělo dojít k údajnému odmítnutí příchozího hovoru od jejího otce, stejně jako skutečnosti, že nejprve uváděla, že k incidentu došlo v pondělí 13. 10. 2022, a po upozornění, že takový den neexistuje, nově uvedla 10. 10. 2022. Poškozená rovněž nebyla schopna jednoznačně určit místo, kde mělo ke skutku dojít, ani popsat cestu od zaparkovaného auta k místu činu, a to s odkazem na provádění těžby dřeva, která však byla prováděna v lese již před údajným incidentem. Věrohodnost její výpovědi diskvalifikují podle obviněného i další skutečnosti, kdy poukazuje na to, že poškozená s ním i po údajném spáchání činu trávila většinu volného času, incident ohlásila po více než měsíci, nevyhledala žádnou odbornou pomoc, přičemž z výpovědi matky dovolatele vyplynulo, že poškozená chtěla obvinění stáhnout a obvinit jinou osobu.
Obviněný navrhl provedení důkazů k tomu, aby byla skutková verze uváděná poškozenou vyvrácena, kdy však tyto důkazní návrhy byly zamítnuty, čímž bylo jednoznačně a bezprecedentním způsobem zkráceno jeho právo na obhajobu. Jednalo se o prověrku na místě k jednoznačnému určení místa údajného incidentu a cesty od zaparkovaného automobilu k tomuto místu a zpět, resp. k prokázání časových souvislostí. V protokolu o ohledání místa činu není zachycena poškozenou tvrzená cesta lesem, nijak nebyl zohledněn složitý terén a prováděná těžba, která se zde měla uskutečnit. Obviněný proto rovněž navrhoval výslech policistů, kteří úkon ohledání místa činu prováděli. Nebyl jednoznačně určen strom, k němuž měla být poškozená připoutána. Obviněný je přesvědčen, že neurčením přesného místa incidentu došlo k tomu, že byla ztížena možnost jeho obhajoby, neboť nemohl případně vyvracet (vyvrátit) tvrzení poškozené, např. právě s odvoláním na rozporné časové souvislosti a vzdálenosti. Uvedená okolnost měla být zohledněna v jeho prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo, nikoliv naopak, jak učinil soud prvního stupně. Dále se jednalo o svědeckou výpověď L. Č. k vyvrácení tvrzení poškozené, že se měl dovolatel před svědkem přiznat ke spáchání uvedeného skutku a rovněž k potvrzení, že se poškozená před tímto svědkem přiznala, že si vše vymyslela. Obviněný rovněž navrhoval vypracování znaleckého posudku k posouzení obecné a specifické věrohodnosti poškozené, zejména proto, že má poškozená sklony k fabulaci, bájné lhavosti a zkreslování reality, kdy byla prokazatelně při výslechu u soudu pod vlivem návykové látky. Dále bylo navrhováno, aby byl učiněn dotaz na příslušný orgán správy města Turnov, od kdy do kdy v dané lokalitě probíhala těžba, resp. měl být proveden výslech N. D., která měla potvrdit, že těžba dřeva v lokalitě probíhala již na konci září 2022. Rovněž nebyl proveden navrhovaný výslech S. B., který měl dosvědčit negativní vztah J. K. k dovolateli, a měl být zajištěn a proveden jako důkaz kamerový záznam z objektu vodárny nacházející se v blízkosti místa činu, který by mohl být objektivním důkazem k tomu, zda se v daném místě obviněný vůbec pohyboval.
Obviněný dále vznesl výhrady proti svědeckým výpovědím J. D., J. D. a E. K., neboť se nejedná o přímé důkazy, ale důkazy odvislé od samotné poškozené, kdy svědci vypovídali o tom, co jim sdělila sama poškozená. Navíc jsou tyto výpovědi ve vzájemném rozporu stran toho, komu se měla poškozená svěřovat a od koho měli svědci dané informace. Uvedené výpovědi byly rovněž v průběhu řízení několikrát měněny. Ve vztahu k listinnému důkazu – ohledání mobilního telefonu F. B. obviněný uvedl, že verze uváděná poškozenou v rámci SMS je zcela nevěrohodná, smyšlená a lišící se od čehokoli, co poškozená jinak uváděla. Stran vzájemné komunikace mezi ním a poškozenou obviněný uvedl, že soudy tuto vyhodnotily zcela nesprávně, neboť z obsahu zpráv se podává, že obviněný poškozené skutkem „pouze hrozil“, nikoli, že tento se měl skutečně stát. Odkazuje-li v rámci této komunikace na to, kdy byl s poškozenou v lese, jednalo se o situaci, kdy byl s poškozenou a s matkou v lese na těžbě dřeva. Bez jakéhokoli hodnocení ze stany obecných soudů, opětovně v rozporu se zásadou in dubio pro reo, pak podle dovolatele zůstává okolnost zjištěná z výpovědi jeho matky, že poškozená v její přítomnosti hovořila o tom, zvažovala, že půjde na PČR a svou výpověď tzv. „stáhne“ a jako osobu, která se měla předmětného skutku dopustit, označí jinou osobu.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině obviněný uvedl, že nesouhlasí s tím, a rovněž shledává neprokázaným, že by neoprávněně vnikl do obydlí jiného. Poukazuje na to, že pouze vstoupil na cizí pozemek, což v minulosti učinil mnohokrát, neboť docházel za poškozenou, a poté, co byl J. D. vyzván, aby pozemek opustil, tuto výzvu uposlechl. Skutečnost, že by byl poškozeným vyzýván k opuštění pozemku, nebyla nijak prokázána, stejně jako tvrzení poškozeného, že dovolatel na pozemku setrval asi 2 minuty. Hodnocení svého chování v kontextu celé věci považuje za nepřiměřeně přísné, v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Absentuje rovněž naplnění znaku užití bezprostředního násilí či pohrůžky bezprostředního násilí k tomu, aby kohokoli násilím nutil k tomu, aby něco konal, opomenul či trpěl, a už vůbec není pravdou, že by tak činil se zbraní. Trubkou totiž v daný moment nedisponoval. Ani poškozená vůbec neuváděla, že by jeho žádost v tom smyslu, aby vyšla ven, vnímala tak, že byla vynucována pohrůžkou násilí. Zde se navíc odlišují výpovědi poškozených, kdy J. D. a N. D. u něho žádnou kovovou trubku neviděli, naopak svědek J.D. uváděl opak. Za bezprostřední násilí či jeho pohrůžku nelze považovat to, že před domem na ulici mlátí kovovou tyčí do silnice, zejména za situace, kdy žádná trubka na místě činu zajištěna nebyla. I zde bylo jeho jednání posuzováno nepřiměřeně přísně v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 700/2023.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného uplatněné v dovolání, poukázal na to, že dovolání obviněného je vystavěno toliko na doslovném opakování jeho obhajoby uplatňované víceméně od počátku trestního řízení, přičemž soudy se s jeho výhradami v projednávané věci již adekvátně vypořádaly. Státní zástupce se s nosnými body rozsudků soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a na ně odkazuje.
Stran námitky tzv. opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že této nelze přisvědčit, neboť Okresní soud v Semilech realizoval komplexní a bezvadné dokazování. Svým povinnostem dostál i Krajský soud v Hradci Králové, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přesvědčivým způsobem vypořádal. Soudy žádný důkazní návrh neopomenuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž přesvědčivě zdůvodnily, a to zpravidla jeho nadbytečností s tím, že potřebné skutkové okolnosti jsou prokazovány důkazy jinými. V naznačeném směru lze odkázat zejména na odstavce 40. až 44. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Semilech, případně odstavec 12. odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, ve kterých oba soudy výstižně rozvedly důvody, pro které shledávají doplnění dokazování o obviněným navrhované výslechy svědků, znalecké zkoumání poškozené či vyšetřovací pokus za nadbytečné. Neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá. Státní zástupce rovněž neshledal vadu zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedení důkazů. Žádný ze soudů nepominul popěrný charakter obhajoby obviněného a v porovnání s ním pak diametrálně odlišný popis průběhu událostí na místech činů tak, jak je ve svých vyjádřeních prezentovali N., J. a J. D. Jak Okresní soud v Semilech, tak i Krajský soud v Hradci Králové přitom v jednotlivých pasážích odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě rozvedly důvody, pro které považovaly za věrohodný, realitě odpovídající a pro základ skutkového děje podstatný právě popis událostí prezentovaný třemi shora uvedenými svědky a nikoli účelovou a logiku postrádající výpověď dovolatele, která byla v zásadních bodech rozporná s celou řadou dalších důkazů. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) vycházel nalézací soud nejen z výpovědi poškozené, u níž nepřehlédl, že je do jisté míry osobou problematickou, ale i z výpovědí J. a J. D. a E. K., SMS zprávy zaslané F. B. a zaznamenané komunikace mezi obviněným a poškozenou. Stran skutku pod bodem 2) se nalézací soud opřel o výpovědi N., J. a J. D. Vytýkaný zjevný nesoulad přitom nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů v návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. To platí samozřejmě tehdy, pokud svůj postup soudy přesvědčivě zdůvodnily, což však jak Okresní soud v Semilech, tak i Krajský soud v Hradci Králové v dané věci evidentně respektovaly. Státní zástupce v návaznosti uvedl, že proto nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo. Nelze se totiž ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo.
Poté, co státní zástupce rozvedl východiska pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uvedl, že dovolací argumentace obviněného je vystavena na zpochybnění skutkových závěrů soudů a popření spáchání závadového jednání. V rámci uvedeného totiž rozporuje taková základní skutková zjištění Okresního soudu v Semilech, jejichž správnost stvrdil také Krajský soud v Hradci Králové. Výlučně na podkladě takto koncipovaných výhrad přitom tvrdí, že znaky přisouzených trestných činů naplněny nebyly. Podle názoru státního zástupce se však ze strany dovolatele jedná o námitky, který se konkrétně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozchází.
Státní zástupce uzavřel, že Okresní soud v Semilech dospěl ke správným skutkovým zjištěním a těm přisoudil také odpovídající právní kvalifikaci. Dovolání obviněného pak shledává zjevně neopodstatněným a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2023, sp. zn. 2 To 88/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je třeba tyto posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovanými skutky a uložil mu trest. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.
Rovněž je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje však na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, a to prověrka na místě, resp. vyšetřovací pokus, výslech policistů pořizujících ohledání místa činu, výslech L. Č., znalecký posudek k posouzení obecné a specifické věrohodnosti poškozené, výslech N. D., výslech S. B. a kamerový záznam z objektu vodárny.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Nalézací soud se k důkazním návrhům obhajoby vyjádřil v bodech 40. až 44. odůvodnění rozsudku. Stran psychologického posudku k posouzení obecné a specifické věrohodnosti poškozené uvedl, že tento shledal nadbytečným, neboť neměl o věrohodnosti poškozené pochybnosti. Možno uvést, že se zásadně vychází z přístupu, že k vypracování znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti svědka se přistupuje ve chvíli, kdy jsou zde stran věrohodnosti svědka pochybnosti. Provádět znalecké dokazování týkající se věrohodnosti svědka je totiž založeno na konkrétní reálné pochybnosti vycházející ze zhodnocení chování i projevů svědka. Soud otázce věrohodnosti poškozené věnoval náležitou pozornost. Nalézací soud si byl vědom toho, že sama poškozená přiznala, že občas lhala, což potvrdili i svědci z jejího bezprostředního okolí, tedy nalézací soud si byl plně vědom toho, že obecná věrohodnost poškozené není stoprocentní. K uvedenému závěru není nutno provádět znalecké zkoumání. Stran specifické věrohodnosti pak soud pečlivě posuzoval tvrzení poškozené v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy, kdy dospěl k závěru, že výpověď poškozené s těmito korespondovala. V bodě 42. odůvodnění rozsudku se nalézací soud vyjádřil k návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu ke zjištění přesného místa činu a konkrétní cesty na toto místo od zaparkovaného vozidla, a to zejména ke zjištění časových souvislostí. Nalézací soud uvedl, že policejní protokol o ohledání místa činu sice vykazoval jisté nedokonalosti, nicméně s ohledem na časový odstup shledal, že vyšetřovací pokus nemá již smysl provádět. Ohledání činu bylo provedeno až dne 3. 11. 2022, tedy více než tři týdny po incidentu. V protokolu je uvedeno, že oblast je rozježděná od lesnických strojů a nacházejí se zde pokácené stromy. Uvedené zjištění je ve shodě s tím, co uvedla poškozená u hlavního líčení. Poškozená přiznala, že si nebyla jistá, zda vůbec policisty přivedla na správné místo, neboť v mezidobí zde došlo k těžbě dřeva a vizuálně se tak uvedená část lesa proměnila, navíc byla psychicky rozrušená. Nalézací soud tak dospěl k závěru, že „ provádění vyšetřovacího pokusu tak za této situace nedává vůbec žádný smysl “. Dále se nalézací soud vyjádřil k návrhu na doplnění dokazování výslechem L. Č., kdy uvedl, že výpověď tohoto svědka nemůže přinést nic podstatného, resp. není sto vyvrátit tvrzení učiněná poškozenými. Odvolací soud se s postupem nalézacího soudu plně ztotožnil, přičemž se současně v bodě 12. odůvodnění usnesení vyjádřil k důkazním návrhům vzneseným v rámci řádného opravného prostředku, resp. u veřejného zasedání. Odvolací soud tyto shledal nadbytečnými, kdy výslech S. B., který měl dosvědčit negativní vztah J. K. k jeho osobě, shledal nepodstatným pro rozhodnutí o vině obviněného, a výslech N. D. stran těžby dřeva v místě činu pak za nadbytečný, neboť skutečnost, že by těžba dřeva probíhala již na konci září 2022 nijak pravdivost výpovědi poškozené nevylučuje. Poškozená nedokázala místo činu přesně specifikovat a „ těžba dřeva je z povahy věci déletrvající činností dopadající na větší území “. Obviněný rovněž navrhl provedení kamerového záznamu z vodárny nacházející se v blízkosti místa činu, kdy poukazoval na to, že poškozená si této budovy ani nevšimla, resp. ji ve své výpovědi nezmínila. Odvolací soud s ohledem na skutečnost, že ode dne spáchání činu uběhlo více než 5 měsíců a záznamy tedy s největší pravděpodobností neexistují a je na nich zachycen spíše objekt samotný než jeho okolí, shledal uvedený důkazní návrh nadbytečným. Ačkoli je možno souhlasit s tím, že do určité míry je ze strany soudu spekulováno o existenci či neexistenci těchto záznamů, je třeba mít na paměti, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (jako je tomu v projednávané věci například stran toho, jaký je vztah J. K. k obviněnému), dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (například k otázce těžby v oblasti lesa, kde se nacházelo místo činu), čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnily. S odkazem na v nich přijatý závěr o nadbytečnosti provedení navrhovaných důkazů totiž přesvědčivě vyložily důvody, pro které by takto rozšířené dokazování nemohlo zpochybnit posouzení trestní odpovědnosti obviněného za skutky, jimiž byl uznán vinným. Je nepochybné, že soudy oproti obviněnému jím navržené důkazy neshledaly pro ustálení skutkového stavu jakkoli stěžejní.
Návrhy obviněného na doplnění dokazování tedy nebyly soudy jakkoli opomenuty, byly však shledány nadbytečnými, resp. soudy dospěly k závěru, že důkazní návrhy nebyly sto jakkoli zpochybnit již učiněná skutková zjištění.
Obviněný dále namítá, že v projednávané věci je dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a to ve vztahu k oběma skutkům. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Semilech, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.
Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpovědi poškozené N. D., jejího otce J. D. a jejího bratra J. D., stejně jako svědecké výpovědi E. K. a M. Č. a ve věci provedené listinné důkazy (zejména záznamy telekomunikace mezi ním a poškozenou).
Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) byla samozřejmě stěžejní výpověď poškozené N. D. Jak rozvedeno výše, nalézací soud si byl vědom toho, že obecná věrohodnost poškozené nebyla stoprocentní, subjektivní věrohodnost však u poškozené vyhodnotil jako spolehlivou (bod 41. odůvodnění rozsudku). Na závěru o věrohodnosti poškozené podle nalézacího soudu nic nemění ani skutečnost, že i po incidentu se s obviněným scházela a následně mu psala dopisy a navštěvovala jej ve věznici. Uvedené skutečnosti naopak nasvědčují tomu, že neměla v úmyslu obviněného jakkoli poškodit, kdy ani nebyla osobou, která uvedený skutek ohlásila na policii (bod 46. odůvodnění rozsudku). Tomu by odpovídalo i tvrzení obviněného, že poškozená sdělila jeho matce, že chce svou výpověď stáhnout. Poškozená se s tím, co se stalo v lese, nicméně svěřila bratrovi a kamarádce, rovněž zaslala zprávu F. B. Kamarádka poškozené svědkyně E. K. vypovídala sice ve prospěch obviněného, kdy potvrdila, že se jí poškozená svěřila, měla však o události pochybnosti, proto se zeptala přímo obviněného, který jí potvrdil, že ke skutku skutečně došlo, nicméně to myslel dobře. Svědkyně tak podle soudu vypovídala a působila zcela věrohodně, když nestranila ani jedné ze stran. Bratr poškozené svědek J. D. sice rovněž prezentoval verzi, se kterou se mu svěřila poškozená a jedná se tak o důkaz odvislý od samotné poškozené, o incidentu v lese se však podle závěrů nalézacího soudu zmiňoval i samotný obviněný v rámci textové komunikace, kterou vedl s poškozenou. Ta je podrobně rozebrána v bodě 37. odůvodnění rozsudku. Nalézací soud neopomněl ani rozpory, které se ve výpovědích svědků objevily, kdy na tyto reagoval v bodě 43. odůvodnění rozsudku. Rovněž poukázal na skutečnost, že obviněný se podobných skutků dopustil v minulosti (bod 38. odůvodnění rozsudku). Nalézací soud konstatoval, že „ výpověď poškozené jako jediný přímý důkaz tak plně koresponduje s dalšími nepřímými důkazy, které všechny dohromady tvoří ucelený řetězec, na jehož základě lze bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, že obžalovaný se skutečně jednání pod bodem 1 dopustil “ (bod 39. odůvodnění rozsudku). V bodě 45. odůvodnění rozsudku nalézací soud rozvedl časové okolnosti, kdy poukázal na to, že odjezd ze zaměstnání, resp. vypůjčení vozidla od svědka M. Č., je údaj, který se podává toliko z výpovědi obviněného, přičemž časová verze uváděná poškozenou, kdy tato si byla schopna vybavit, že ve 12.00 hod. jí volal otec, kterýžto hovor byl odmítnut, jak bylo později ověřeno, zůstávala od počátku neměnná. Změna výpovědi obviněného značně zpochybnila jeho věrohodnost. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, kdy tyto shrnul v bodě 12. napadeného usnesení. Uvedl, že rovněž lze přihlédnout k drobným poraněním na těle poškozené a k trestní minulosti obviněného. Odvolací soud vyhodnotil výpověď obviněného jako nevěrohodnou a účelovou, neboť byla značně nekonzistentní.
Stran skutku pod bodem 2) výroku o vině vycházel nalézací soud samozřejmě z výpovědi tří osob, které se nacházely v době incidentu v domě (N., J. a J. D.), a které vypovídaly v postavení přímých svědků. Jejich výpověď pak podporuje i záznam telekomunikace mezi obviněným a poškozenou a poškozené okenní sklo. Výpověď obviněného zde stojí osamoceně, přičemž nalézací soud upozornil, že obviněný svou výpověď stran rozhodných skutečností změnil, kdy oproti prvotnímu tvrzení v rámci odvolání připustil, že na pozemek vstoupil. Obviněný nejen připustil, že se nacházel na místě činu, ale rovněž to, že na poškozené křičel a domáhal se toho, aby poškozená vyšla ven, kdy se vyhrazoval i vůči bratrovi a otci poškozené, tedy, že jim hrozil. Nalézací soud výpovědi všech tří svědků vyhodnotil jako navzájem do sebe zapadající, kdy neměl důvod o nich pochybovat. Odvolací soud se s uvedenými skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil (bod 13. napadeného usnesení).
Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. V bodech 47. a 51. odůvodnění rozsudku pak nalézací soud zjištěný skutkový stav zastřešil příslušnou právní kvalifikací. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu, jak již výše vyloženo, plně ztotožnil a své stanovisko k odvolacím námitkám vyjádřil. Zaujal stanovisko, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně netrpělo žádnými vadami a důkazy byly provedeny řádně a v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na to, že odvolací soud zachoval popis skutku tak, jak jej uvedl nalézací soud v tzv. skutkové větě, je zřejmé, že nedospěl k odlišným skutkovým závěrům.
Námitky obviněného neobstojí ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
Obviněný na podkladě zejména zpochybnění skutkových zjištění a provedeného dokazování namítal, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat jemu za vinu kladených trestných činů. Podstata dovolací argumentace obviněného je tak vystavěna na zpochybnění skutkových závěrů, k nimž v projednávané věci dospěly soudy. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Nicméně z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Obviněný namítá, že jednání, které bylo v trestním řízení posuzováno, se z provedeného dokazování neprokázalo, přičemž popírá, že by se uvedeného jednání dopustil. V rámci uplatněného dovolacího důvodu ovšem není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.
Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Pod předmětný dovolací důvod tak lze s jistou dávkou benevolence podřadit toliko námitky vztahující se ke skutku pod bodem 2) výroku o vině, jimiž obviněný brojil proti závěru, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody, resp. že by vnikl do obydlí jiného, a dále, že by poškozeným hrozil násilím či pohrůžkou násilí je nutil něco konat.
Přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
Obydlím se ve smyslu §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Domem jiného je i ohrazená přilehlá zahrada a ohrazený dvůr včetně objektů, které se zde nacházejí. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití, vstoupení nebo jiné zasažení do prostoru domu , bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Takovým vniknutím může být i sáhnutí pro věc v uvedeném prostoru domovní svobody, a to i za pomoci zařízení ovládaného pachatelem z prostoru vně domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, např. za pomoci jeřábu, robota, dronu apod.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opomenul nebo trpěl, a takový čin spáchá se zbraní.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor , např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžkou násilím se rozumí taková pohrůžka, z níž je zřejmé, že pokud se nepodrobí nucená osoba vůli pachatele, násilí bude vykonáno buď ihned, nebo v budoucnosti, přičemž tato budoucnost nemusí být z hlediska časového vyjádření blíže specifikována. V zásadě nezáleží na tom, zda je pachatel, který hrozí násilím nebo jinou těžkou újmou poškozenému, schopen či ochoten své výhrůžky uskutečnit v případě, že se mu poškozený nepodvolí , a proto se o tento čin jedná i v případě, kdy pachatel ví, že použité výhrůžky není vůbec schopen uskutečnit nebo tak ani nehodlá učinit (např. poškozeného v tomto směru klame nebo ho přímo uvádí v omyl).
Pohrůžka násilím nemusí být výslovná, ale postačí, že pachatel jiným způsobem dává najevo donucovanému, že násilí vůči němu nebo jemu osobě blízké či na jeho majetku bude v případě nevyhovění provedeno, a proto za pohrůžku násilí ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu vydírání je možno považovat jednání pachatele, který ve snaze dosáhnout svého záměru, k jehož splnění poškozeného nutí, nakládá se zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k němuž je určena, aniž by takovou možnost vyjádřil slovně. Podobně může pohrůžku násilím pachatel vyjádřit nepřímo i slovně . V takových případech je však třeba vždy pečlivě zvažovat konkrétní okolnosti případu, a to zejména z hlediska vnímání celé situace donucovaným a také z hlediska zavinění pachatele. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka násilím u poškozeného skutečně vyvolala obavy z možného použití násilí nebo dokonce ze způsobení takové újmy . Dokonání trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky násilím nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opomenul nebo trpěl (srov. přiměřeně R 55/2007).
Trestný čin je podle §118 tr. zákoníku spáchán se zbraní , jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. R 25/1983-II. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
V projednávané věci obviněný přišel k domu poškozených s kovovou trubkou, kterou bouchal o zem, přičemž se jedná o zbraň ve smyslu ustanovení §118 tr. zákoníku. Kovová trubka vydává velmi specifický zvuk, který poškození slyšeli, přičemž poškozený J. D. kovovou trubku viděl přímo v rukách obviněného. Obviněný se hrubě a za hlasitého projevu domáhal toho, aby poškozená N. D. vyšla za ním ven, vůči otci a bratrovi poškozené zazněly z jeho strany výhrůžky ublížením na zdraví, pokud poškozená jeho požadavku nevyhoví. Svědci vypověděli, že v nich jednání obviněného vyvolalo strach, situace vypadala nebezpečně a poškozený J. D. raději zamknul dveře, měli tedy zjevné obavy, že obviněný je schopen své výhrůžky uskutečnit, případně napadnout poškozenou N. D., a to zejména s ohledem na jeho předešlé chování vůči ní (skutek pod bodem 1. výroku o vině). Obviněný rovněž vstoupil brankou na pozemek domu poškozených, kdy tuto si sám otevřel, a ačkoli byl poškozeným J. D. vyzván, aby odešel a pozemek opustil, přišel až ke dveřím domu a na pozemku setrval po dobu nejméně 2 minut. Následně rozbil venkovní skleněnou tabuli.
Ačkoli obviněný své jednání bagatelizuje s tím, že poškození jeho jednání nevnímali jako pohrůžku, jíž by je nutil cokoli konat, přičemž popírá, že by měl s sebou kovovou trubku, z výpovědí poškozených se jasně podává, že jednání obviněného, jak fyzické, tak slovní, v nich vyvolalo obavy o jejich bezpečnost a zdraví. Rozhodné rovněž není, že v minulosti na pozemek vstupoval běžně. Z reakce poškozeného J. D. a jeho opakované výzvy, aby obviněný opustil pozemek, muselo být obviněnému jasné, že jeho přítomnost není vítána. Nelze než se ztotožnit se závěry soudů v projednávané věci, že obviněný pod hrozbou násilí za pomoci zbraně, kovové trubky, kterou měl v ruce, bouchal s ní o silnici a jejíž prostřednictvím zdůrazňoval své požadavky, resp. působil na vůli poškozených, tyto nutil k tomu, aby poškozená N. D. vyšla za ním ven, a poté, co mu nevyhověla, přes výslovný odpor poškozeného J. D. vstoupil na pozemek domu, kde setrval po dobu nejméně dvou minut. Tímto jednáním pak naplnil jak skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, tak zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Právnímu posouzení dovolatelova jednání nelze ničeho vytknout.
Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ale ani žádné jiné z dovolacích důvodů, je nutno vyhodnotit námitku, jejímž prostřednictvím obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. že soud měl s ohledem na rozpory v provedených důkazech postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Jak již uvedeno výše, obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. D. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu