ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3006.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3006/2023-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. Ladislava Košťála , advokáta se sídlem ve Zbečně 123, jako správce pozůstalosti původního žalobce Z. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 226 959 068 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 151/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 15 Co 543/2019-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobce se v řízení po žalované domáhal zaplacení částky 226 959 068 Kč s příslušenstvím, která sestávala z náhrady nemajetkové újmy ve výši 230 000 Kč a z náhrady ušlého zisku ve výši 226 729 068 Kč. Nemajetkovou újmu měl původní žalobce utrpět v důsledku nepřiměřené délky řízení vedených před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 202/2005 a před Odvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 100/2016. Požadovaný ušlý zisk pak odpovídal rozdílu mezi tržní cenou pozemků, jejichž vydání se původní žalobce ve zmíněném řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 domáhal, a peněžitou náhradou, která mu měla být za část nevydaných pozemků přiznána v řízení, jež je vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 3.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 8. 2019, č. j. 19 C 151/2018-157, žalobu zcela zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti původního žalobce zaplatit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl původní žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti jako nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že původní žalobce v průběhu dovolacího řízení zemřel (dne 15. 1. 2021), soud prvního stupně zprvu svým usnesením ze dne 8. 6. 2021, č. j. 19 C 151/2018-221, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2021, č. j. 19 C 151/2018-222, dovolací řízení přerušil do pravomocného skončení příslušného řízení o pozůstalosti, načež poté, co Obvodní soud pro Prahu 5, který řízení o pozůstalosti po původním žalobci vede pod sp. zn. 32 D 222/2021, ustanovil usnesením ze dne 27. 10. 2022, č. j. 32 D 222/2021-165, správce pozůstalosti, soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 6. 2023, č. j. 19 C 151/2018-242, rozhodl, že v řízení bude namísto původního žalobce pokračováno se správcem jeho pozůstalosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, jež se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy a spočívá v tom, zda lze obě posuzovaná řízení chápat z hlediska jejich délky jako jeden celek, a to v souvislosti s posouzením důvodnosti námitky promlčení, kterou žalovaná v řízení vznesla a která se týkala řízení proběhnuvšího před Obvodním soudem pro Prahu 5, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 982/2010, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7.2017, sp. zn. I. ÚS 2330/16, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. K této otázce hmotného práva se již Nejvyšší soud vyjádřil ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), v němž uvedl, že teze o integritě řízení (zde konkrétně řízení nalézacího a na něj navazujícího řízení vykonávacího) je omezena toliko na posouzení celkové délky řízení pro účely zjištění, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a pro stanovení odpovídajícího zadostiučinění, nelze ji však využít pro účely stanovení konce řízení ve vztahu k počátku běhu šestiměsíční promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Promlčecí lhůta tak počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Došlo-li k porušení daného práva již v nalézacím řízení, odvíjí se proto běh promlčecí lhůty od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno (srov. část III., bod 2 Stanoviska). Tento závěr poté dovolací soud ve své judikatuře vícekrát zopakoval a na něj dále navázal, jak patrno z jeho usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2527/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1358/12, dále z rozsudku ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012, z usnesení ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1300/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1891/19, z rozsudku ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017, z usnesení ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2895/2020 (dopadajícího na případ restitučního řízení a na něj navazujícího vkladového řízení), proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1107/21, z usnesení ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2948/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 1298/22, a z usnesení ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2633/2022 (týkajícího se, jako je tomu i nyní, postupně vedených řízení směřujících k uspokojení téhož restitučního nároku), proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 498/23. Závěr odvolacího soudu, že je žalobcův nárok (předběžně uplatněný u žalované dne 19. 2. 2018) v části vážící se k řízení vedenému před Obvodním soudem pro Prahu 5 (v němž samotném již mělo dle žalobcových skutkových tvrzení dojít k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě) promlčen, neboť toto řízení skončilo právní mocí usnesení o odmítnutí dovolání dne 22. 10. 2016, s tím, že navazující řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 není pro účely posouzení dané otázky významné, je tudíž s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu zcela v souladu.
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani další otázka vztahující se k témuž nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to otázka, zda posuzovaná řízení byla vzhledem k jejich složitosti a postupu orgánu veřejné moci vyznačujícím se opakovanými průtahy a procesními nedostatky nepřiměřeně dlouhá (při jejím řešení se měl odvolací soud dle žalobcova přesvědčení odchýlit od Stanoviska a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Především je třeba uvést, že s ohledem na výše uvedený závěr o promlčení nároku vztahujícího se k řízení vedenému před Obvodním soudem pro Prahu 5 může být předmětná otázka relevantní již jen ve vztahu k řízení, které probíhalo před Obvodním soudem pro Prahu 3. Obstál-li některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku dovolatele nevyhověl (v tomto případě konkrétně závěr o promlčení nároku vztahujícího se k řízení, jež proběhlo před Obvodním soudem pro Prahu 5), nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Ve vztahu k nároku dovozovanému od průběhu pozdějšího řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 je pak namístě připomenout, že Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výsledným závěrem se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený, což se v posuzovaném případě nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3319/2021, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2190/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 397/23).
Při hodnocení žalobcem zpochybňované složitosti posledně uvedeného řízení se pak odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, odůvodnil-li svůj závěr o její vyšší míře zjištěním, že toto (v době rozhodování odvolacího soudu čtyři a půl roku trvající) řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, přičemž bylo komplikováno nejen zvýšenou právní složitostí věci, ale též nutností provádět dokazování znaleckými posudky (kromě judikatury zmíněné žalobcem viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Vychází-li žalobcova dovolací argumentace, jež se týká druhého z kritérií, které žalobce v dovolání výslovně zpochybnil, a to postupu orgánu veřejné moci v průběhu dotčeného řízení, výhradně z tvrzení, že zde mělo docházet k průtahům, prodlevám při předávání spisů či k nerespektování právních názorů soudů vyšších stupňů, pak žalobce buduje svůj oponentní právní závěr týkající se tohoto kritéria na jiném skutkovém základě, než z jakého vychází napadené rozhodnutí. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu, které tento soud převzal od soudu prvního stupně a jež jsou uvedeny v bodě 29 odůvodnění napadeného rozhodnutím, ve spojení s bodem 6, 8 a 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, totiž vyplývá, že žádné takové procesní nedostatky v dotčeném řízení nebyly provedeným dokazováním zjištěny. Revize skutkových závěrů odvolacího soudu ale není v dovolacím řízení možná, jak patrno z §241a odst. 1 věty první o. s. ř. a contrario, pročež žalobce v této části svého dovolání uplatňuje nepřípustný dovolací důvod.
Vytýká-li žalobce napadenému rozsudku v souvislosti s uvedenými kritérii upravenými v §31a odst. 3 písm. b) a d) OdpŠk též absenci srovnání dotčeného řízení s jiným soudním řízením (konkrétně s „řízením pana Č.“), není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu takové srovnání namístě, neboť platí, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, jež by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1669/2023, a prejudikaturu tam uvedenou). Již proto není opodstatněné provádět jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem jiných řízení, tím spíše pak z těchto jiných řízení bez dalšího dovozovat, že délka posuzovaného řízení představuje délku nepřiměřenou (shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2028/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 3139/21, nebo usnesení ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 170/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1348/23). Ani v tomto ohledu se tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu nikterak neodchýlilo.
Závěr odvolacího soudu vztahující se k požadavku na náhradu ušlého zisku ve výši 226 729 068 Kč a odůvodněný tím, že vyhovění žalobě v této části brání i skutečnost, že se žalobce předmětného nároku domáhá předčasně, neboť soudní řízení o příslušné finanční náhradě za nevydané pozemky dosud nebylo skončeno, byl sice v podaném dovolání rovněž podroben kritice, ve vztahu k němu však toto dovolání nevyhovělo požadavkům plynoucím z §241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Původní žalobce totiž v této části dovolání zcela opomenul specifikovat, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Dovolání tak v tomto rozsahu nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, a ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
Ani další otázka dotýkající se uvedeného nároku a vážící se k závěru odvolacího soudu o absenci nesprávného úředního postupu, který by spočíval v průtazích v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5, v jejichž důsledku by žalobci tvrzený zisk ušel, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3202/2012, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Kromě toho, že žalobce svůj nesouhlas s tím, jak odvolací soud uvedenou otázku vyřešil, zakládá i zde na zpochybnění jeho skutkového závěru o neexistenci konkrétních průtahů v uvedeném řízení (srov. bod 29 odůvodnění napadeného rozhodnutím, ve spojení s bodem 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), čímž uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (v podrobnostech viz výše), uplatní se i v tomto případě závěr, podle kterého obstál-li některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku dovolatele nevyhověl (zde závěr o předčasnosti podané žaloby, který žalobce v dovolání řádně nezpochybnil), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (blíže také viz výše).
Posledně uvedený závěr vylučující přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. se pak nutně uplatní i ve vztahu k otázce vycházející z úvahy odvolacího soudu o účelu restitučního zákonodárství (jenž dle tohoto soudu není zaměřen na „generování zisku“) a z něho dovozované nedůvodnosti vzneseného nároku na náhradu zisku, který měl žalobci ujít, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1300/2016.
Směřuje-li podané dovolání rovněž proti té části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho výroku II týkajícím se nákladů řízení, jakož i proti výroku II napadeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení, pak v tomto rozsahu není objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Stran žalobcovy výtky, že se odvolací soud v napadeném rozsudku nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, pak dovolací soud uvádí, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
K doplnění dovolání sepsanému dne 31. 7. 2023 a téhož dne doručenému soudu prvního stupně Nejvyšší soud nepřihlížel, a to z důvodu upraveného v §241b odst. 3 větě první o. s. ř. a v §242 odst. 4 o. s. ř., neboť za situace, kdy dovolací lhůta stanovená v §240 odst. 1 o. s. ř. žalobci uplynula již dne 23. 12. 2020 (tedy ještě za života původního žalobce, pročež se zde §56 odst. 1, 2 o. s. ř. upravující přerušení běhu procesní lhůty neuplatní), jedná se o doplnění opožděné.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu