ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3040.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3040/2023-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. B. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 36 Co 93/2020-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 521/2008 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 27 C 113/2019-97, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 9. 2016 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 11. 2020, č. j. 36 Co 93/2020-151, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu co do částky 129 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1494/2021, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, č. j. 36 Co 93/2020-151, v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a v závislém výroku II, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací opětovným rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 36 Co 93/2020-215, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 9. 2016 do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu jej co do částky 97 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 9. 2016 do zaplacení potvrdil (výrok I); odvolací soud dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 58 969 Kč (výrok II).
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do částky 97 500 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
7. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něho není zcela zřejmé, z jakých důvodů odvolací soud dospěl k závěru o nutnosti snížení základní částky odškodnění o 30 %. Kritérium složitosti řízení se v projednávaném případě rozkládá do několika navzájem nezávislých podskupin, jimiž jsou skutková složitost, právní složitost a instančnost řízení. Dovolatelka se přitom domnívá, že odvolací soud měl vyložit, jaký konkrétní podíl na stanovení složitosti řízení měla každá z těchto podskupin. Jestliže odvolací soud kvantifikoval složitost řízení skrze odpočet 30 % ze základní částky z důvodu složitost řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), bez bližšího odůvodnění, jak se na tomto vyjádření každá z těchto podskupin podílela, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
8. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře již opakovaně konstatoval, jak postupovat při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V této souvislosti zdůraznil důležitost vyjádření takového postupu v odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí [viz např. bod VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), a závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterých je „pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění.“]. Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je přitom procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012).
9. Odvolací soud přitom postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu, jestliže určil a dostatečně a nikoliv nepřiměřeně odůvodnil (srov. odst. 6, 7, 16, 18 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), že kritérium složitosti řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk se má zohlednit tak, že základní částka odškodného ve výši 92 187,50 Kč se sníží o 30 %. Požadavek žalobkyně, aby odvolací soud konkrétně specifikoval, jak matematicky přesně se ta která ze soudem zjištěných okolností vedoucích k závěru o složitosti řízení promítla v tomto celkovém procentním vyjádření, je přepjatě formální (po soudu nelze žádat, aby matematicky přesně kvantifikoval vliv každé dílčí okolnosti mající vliv na stanovení výše odškodného) a nemá oporu ani v judikatuře. Takový závěr neplyne ani ze žalobkyní zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 226/2022 a sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Z těchto rozhodnutí se podává pouze to, že soudy musí pojmenovat jednotlivé důvody, pro které řízení pokládají za složité, a že tyto důvody spolu nesplývají. Požadavek řádného odůvodnění, proč pro složitost řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk je na místě snížit základní částku odškodného konkrétním procentem, je však naplněn již tehdy, když odvolací soud pojmenuje tyto dílčí příčiny složitosti řízení a odůvodní, proč ve svém úhrnu mají způsobit konkrétní procentuální snížení základní částky odškodného. Nic jiného neplyne ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 654/2010 a Stanoviska, na něž žalobkyně rovněž poukazuje. Ani nyní tedy dovolací soud nemá důvod přehodnotit svůj výše popsaný přístup a svůj postoj vyjádřený v předchozím rozhodnutí v této věci, konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1494/2021. Imperativ řádného odůvodnění rozsudku ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1898/21, nelze vyložit tak, že soud musí svoji úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění ve vztahu ke každé detailní okolnosti vyhodnotit s matematickou přesností; matematicky přesné vyjádření způsobu stanovení přiměřeného peněžitého odškodnění za nemajetkovou újmu ostatně ani není možný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13). V rozsahu předložené otázky tak není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
10. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v námitce pod bodem IV dovolání, označené jako „Instančnost řízení“. Namítá, že závěr odvolacího soudu ohledně složitosti posuzovaného řízení z důvodu, že probíhalo ve více instancích, je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, neboť posuzované řízení probíhalo pouze ve dvou instancích a nikoliv před dovolacím nebo Ústavním soudem. Dovolací soud již dříve (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2021, nebo předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1494/2021) v obecné rovině uzavřel, že probíhá-li řízení ve dvou (a nikoliv např. ve třech) stupních a aniž by šlo o tzv. instanční ping-pong (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), lze zpravidla konstatovat, že míra složitosti řízení podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk byla zvýšena. Tento konstantní právní úsudek dovolacího soudu nepopírá ani žalobkyní zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014. Fakt, že odvolání je „řádným“ a nikoliv „mimořádným“ opravným prostředkem, nevede dovolací soud k úsudku, že je natolik obvyklou součástí jakéhokoliv soudního řízení, že jeho podání a následující řízení před odvolacím soudem nemůže být zohledněno v rámci kritéria složitosti řízení podle §31a odst. 1 písm. b) OdpŠk. Vymezuje-li tedy žalobkyně otázky přípustnosti dovolání, „zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je využití řádného opravného prostředku a existence odvolacího řízení skutečnost podle ustanovení §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk ve smyslu instančnosti řízení“, a „zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je dvouinstanční rozhodování soudů v případě možnosti podání řádného opravného prostředku možno hodnotit ve smyslu instančnosti řízení“, nejde o otázky, které by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyly řešeny, tudíž tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají.
11. Námitka žalobkyně pod bodem V dovolání, označená jako „Princip proporcionality“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž založit nemůže. Žalobkyně namítá, že postup odvolacího soudu založený na ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu při stanovení procentuální modifikace základní částky ročního odškodného neobstojí v rámci tzv. testu proporcionality. Má za to, že by dovolací soud měl přehodnotit svůj konstantní závěr o tom, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy například to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
12. K této námitce žalobkyně je třeba uvést, že dovolací soud již dříve uzavřel, že dovolání může být zcela výjimečně shledáno důvodným i v případě, že odvolací soud ve své do značné míry diskreční úvaze při stanovení procentuálního podílu jednotlivých kritérií relevantních pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení podle §31a odst. 3 OdpŠk, se dopustí zcela zjevného nedopatření při vyhodnocení míry jejich závažnosti. Nedojde-li však k takovému zcela zásadnímu a zjevnému pochybení, má dovolací soud prostor pouze k posouzení správnosti základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, je-li jejich nesprávnost dovoláním napadena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022). Takové zcela zásadní a zjevně nepřiměřené pochybení v tomto směru však dovolací soud v dané věci neshledal. V posuzované věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že to byl právě postup soudů a zohledněné průtahy řízení, které odvolací soud vedly k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Nadto odvolací soud z téhož důvodu navýšil základní částku zadostiučinění o 10 %; naopak základní částku snížil o 30 % vzhledem ke složitosti věci (s ohledem instančnost řízení, procesní a skutkovou složitost). Odvolací soud se tudíž postupem soudu v posuzovaném řízení řádně zabýval, přičemž dospěl též k závěru o navýšení základní částky zadostiučinění na základě kritéria postupu soudů v posuzovaném řízení; jeho úvahy nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené.
13. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže být spjata ani námitkou žalobkyně pod bodem VI dovolání, označeném jako „Valorizace“, vytýkající odvolacímu soudu, že základní částky za rok trvání řízení stanovené Stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a vysokou inflaci. Ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud základní částku nenavýšil a vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu