ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.132.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 132/2023-530
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněného P. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 68 To 160/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 96/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 9 T 96/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
minimálně od 5. 9. 2019 do 16. 8. 2021, společně se svojí sestrou Z. K., o které je rozhodováno v samostatném trestním řízení, užíval byt č. 6 v bytovém domě na adrese XY, XY, jehož majitelkou je I. S., přestože jim nájemní vztah skončil dne 17. 1. 2019, neboť na ně právo nájmu přešlo dne 17. 1. 2017 podle ustanovení §2279 odstavce 1 občanského zákoníku po smrti jejich matky A. K., která byla platnou nájemkyní předmětné bytové jednotky, a to na omezenou dobu trvání dvou let podle ustanovení §2279 odstavce 2 občanského zákoníku, a to i přes rozsudek Okresního soudu v Olomouci o vyklizení ze dne 11. 7. 2019, č. j. 27 C 33/2018-143, který nabyl právní moci dne 20. 8. 2019, s povinností byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, do dnešního dne předmětný byt nevyklidili .
2. Za uvedený přečin uložil nalézací soud dovolateli podle §208 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku soud prvního stupně výkon tohoto trestu podmíněně odložil. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku dále soud prvního stupně uložil obviněnému omezení, aby v průběhu zkušební doby nevstupoval do bytu č. 6 v bytovém domě na adrese XY, XY.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. nalézací soud poškozenou I. S., nar. XY, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 9 T 96/2021, podal obviněný odvolání směřované proti všem výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 68 To 160/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku podle §82 odst. 3 tr. zákoníku, kterým bylo obviněnému uloženo omezení, aby v průběhu zkušební doby nevstupoval do bytu č. 6 v bytovém domě na adrese XY, XY. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 68 To 160/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože byl v nalézacím řízení dán důvod dovolání spočívající zejména ve skutečnosti, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle dovolatele zde také existoval důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak jej chápe konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu a navazující judikatura Nejvyššího soudu.
6. Zpočátku své argumentace dovolatel obecně odkazuje na svá předchozí vyjádření, zejména v rámci podaného odvolání a jeho následném doplnění.
7. Ohledně nesprávného posouzení skutku obviněný uvádí, že již opakovaně namítal v rámci předchozího řízení, že poškozená nebyla osobou oprávněnou, neboť jí podle dovolatele nesvědčí vlastnické právo, což se snažil prokázat i skrze jím navrhované důkazní prostředky. O tom, že neměl v úmyslu danou nemovitost užívat neoprávněně, svědčí i ten fakt, že po celou dobu řádně hradil nájemné v původně sjednané výši, a to do doby, než bude vlastnické právo k předmětné nemovitosti postaveno na jisto.
8. Obviněný následně odkazuje na závěr odvolacího soudu o tom, že poškozená byla vyhodnocena jako řádná vlastnice předmětného bytu a tento v dovolání cituje. K tomuto dodává, že odvolací soud dospěl ke zmíněnému závěru, ačkoliv soudy v rámci určovací žaloby neprojednaly vlastnictví předmětného bytu, neboť neshledaly naléhavý právní zájem žalobce. Dovolatel dále uvádí, že podle odvolacího soudu tak lze ostatní rozhodnutí civilních soudů, v rámci kterých byla jako vlastnice bytu vyhodnocena poškozená, považovat za dostačující pro účely trestního řízení. Dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud také uvedl, že na poškozenou je třeba minimálně pro účely trestního řízení hledět jako na oprávněnou vlastnici předmětného bytu.
9. Dovolatel považuje za esenciální, aby ve smyslu §208 tr. zákoníku byla oprávněná osoba postavena zcela na jisto, nikoliv pouze s domněnkou potenciální tzv. dostatečnosti či použitelnosti, minimálně pro účely trestního řízení, a to s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, potažmo principu ultima ratio .
10. Následně obviněný cituje další závěry odvolacího soudu stran nadbytečnosti jím předkládaných důkazních návrhů. Uvádí, že nebyl povinen jednoznačně vyloučit vlastnické právo poškozené, nýbrž prokázat, že vlastnické právo nelze jednoznačně označit za nesporné, k čemuž navrhoval všechny předmětné důkazy, jež ho vedly k právnímu názoru, že poškozená ve skutečnosti není oprávněnou osobou a vlastníkem předmětného bytu, potažmo celé nemovitosti pro vady nabývacích titulů. Tímto se podle jeho názoru odmítly soudy nižších stupňů zabývat. Obviněný je tak přesvědčen, že byla porušena zásada in dubio pro reo . K tomu odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci „Barberf Messeque a Jabardo“ z roku 1988 (A-146), podle kterého každý případ vyvolávající sebemenší důkazní pochybnosti má být vyložen ve prospěch obviněného. Domnívá se, že skutková zjištění ke kterým dospěly orgány činné v trestním řízení, jsou tak v rozporu s citovanými rozhodnutími a právními principy v nich uvedenými, neboť ve svých důsledcích porušují zásadu in dubio pro reo . Přitom odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 485/01 (26/2002 USn).
11. Ohledně nesprávného posouzení věci namítá, že soudy neodstranily vážnou pochybnost ve vztahu k jeho jednání – tedy, zda bylo vedeno úmyslem páchat trestnou činnost. Je přesvědčen, že z argumentace uvedené v dovolání a s ohledem na množství soudních řízení včetně veškerých podaných opravných prostředků ve vztahu k právním titulům k předmětné nemovitosti (kdy některá řízení probíhají doposud) nelze na jeho jednání pohlížet jako na jednání v úmyslu páchat trestnou činnost, natož aby byl úmysl prokázán nade vši pochybnost. Není proto přípustné jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin pro nenaplnění subjektivní stránky. Dodává, že ve vztahu k ustanovení §208 tr. zákoníku je nutné vyloučit, že se pachatel s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti nemohl ani domnívat, že jedná po právu (srov. NS 8 Tdo 1359/2011). Je tedy toho názoru, že je nutno odůvodnit, proč se pachatel nemohl ani domnívat, že osoba, jíž bránil v užívání dané nemovitosti, postrádala právní důvod k jejímu užívání (srov. přim. NS 4 Tz 90/2007, Rt 51/2008). Obviněný se tak domnívá, že se soudy odchýlily při právním i skutkovém hodnocení věci od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, kdy je nutno právně posoudit předložené důkazy a úvahy zabývající se všemi uvedenými okolnostmi, pokud tomu tak není, půjde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
12. Závěrem tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s 265k odst. 1 tr. ř., zrušil co do výroku o vině i trestu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 9. 2022, č. j. 68 To 160/2022-485 a předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2022, č. j. 9 T 96/2021-327 a v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 1 NZO 35/2023, nejprve předestřela uplatněné dovolací důvody obviněného a jeho argumentaci v dovolání. Státní zástupkyně následně uvádí, že hlavní část argumentace obviněného, opřena o dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., směřuje k naplnění znaku osoby oprávněné . Dodává, že ale takové jednání ve smyslu skutkové podstaty §208 odst. 2 tr. zákoníku dovolateli nikdy nebylo kladeno za vinu, neboť předmětné trestní řízení proti němu bylo vedeno pro skutek, odpovídající §208 odst. 1 tr. zákoníku. Je toho názoru, že pokud se tak stalo ve spojení s právní větou protiprávně užíval byt jiného , tak pak se námitka obviněného zcela vymyká jím napadenému výroku o vině.
14. Akcentuje, že z popisu přisouzeného skutku vyplývá, že předmětný byt ve vlastnictví I. S. užíval obviněný v přisouzeném období i přesto, že jeho nájemní vztah zanikl za tam blíže rozvedených podmínek nastalého právního režimu ve smyslu §2279 odst. 1, 2 občanského zákoníku, a že tak jednal navzdory tomu, že (nejen) jemu byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 27 C 33/2018, uložena povinnost byt vyklidit ve stanovené lhůtě. Jednalo se tak bezesporu o byt jiného ve smyslu §208 odst. 1 tr. zákoníku, tedy osoby odlišné od dovolatele. Je lhostejno z hlediska naplnění uvedeného zákonného znaku, zda osoba takovým oprávněním k předmětnému bytu nadaná byla jím poukazovaná I. S. či zda v takovém postavení vystupoval zcela jiný právní subjekt, kterému svědčil právní titul pro vyklizení bytu s odkazem na splnění podmínky §2279 odst. 2 občanského zákoníku, a který byl také aktivně legitimován k podání tomu odpovídající civilní žaloby. Specifikace osoby I. S. představuje podle státní zástupkyně pouze konkretizaci toho od dovolatele odlišného subjektu, do jehož vlastnického práva přisouzeným způsobem zasahoval a který v posuzovaném případě vystupoval v procesním postavení poškozeného. Jaký byl legitimní právní vztah jmenované poškozené k předmětné bytové jednotce, vyplývá již z výše poukazovaného rozhodnutí civilního soudu o vyklizení bytu, které by nemohlo být vydáno za situace, že by dovolatel nebo jeho sestra byli v rozhodném období jeho oprávněnými uživateli.
15. Ve vztahu k námitce dovolatele, že byl vnitřně přesvědčen, že disponuje platným právním titulem k užívání předmětného bytu, pak s jistou dávkou tolerance státní zástupkyně uvádí, že zpochybnil naplnění kvalifikačního znaku protiprávně ve smyslu §208 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně však s ohledem na jí dostupný spisový materiál dochází k závěru, že uskutečněný důkazní postup a v dané návaznosti právní závěr o dovolatelově vině není zatížen jím naznačovanou vadou tzv. opomenutých důkazů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státní zástupkyně jsou z rozhodnutí obou soudů zřejmé důvody (bod 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 22 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), pro které byly dovolatelovi důkazní návrhy zamítnuty jako nadbytečné. Podle státní zástupkyně tak takovým postupem soudů nebylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces. Dodává také, že nebyl dán prostor pro důvodné pochybnosti stran subjektivního přesvědčení dovolatele, že v posuzovaném případě jednal po právu. Podle státní zástupkyně pokud dovolatel v této souvislosti spatřoval důvody pro aplikaci zásady in dubio pro reo , pak nebylo možno přehlédnout, že takový odkaz zcela míjí podmínky, které její použití standardně vyžaduje (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009).
16. Ohledně námitky obviněného směřující do naplnění subjektivní stránky vztahující se ke znaku neoprávněně a byt jiného uvedla státní zástupkyně následující. Je toho názoru, že rozhodný právní režim předmětného bytu byl z hlediska předmětu všech souvisejících řízení – bez ohledu na jejich soukromoprávní či veřejnoprávní charakter – postaven na jisto, aniž by byl v uvedeném směru (a tedy z hlediska jeho zavinění) rozhodný celkový počet a stav těchto řízení. Proto poukazovaná judikatura týkající se absence zavinění pachatele v případě objektivních pochybností o legitimitě právních titulů osob, které měly být jeho jednáním poškozeny (nebo mu pravý stav věci v uvedeném směru znám nebyl), se na jeho případ nevztahuje.
17. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby takto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r ods.t 1 písm. a) tr. ř. Dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné fakticky zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájce výslovně odkázal pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání, když použitou slovní formulací tento dovolací důvod obviněný uplatnil.
26. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
27. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v rozhodující míře stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
28. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky dovolatele stran naplnění znaku oprávněné osoby, subjektivní stránky, protiprávnosti užívání předmětného bytu, aplikace subsidiarity trestní represe se na první pohled mohou zdát podřaditelné pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný nicméně svou argumentací tento dovolací důvod zcela míjí, když znak oprávněné osoby je u skutkové podstaty §208 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž dovolatel byl odsouzen pro trestný čin §208 odst. 1 tr. zákoníku, který spočíval podle právní věty v tom, že protiprávně užíval byt jiného. Je tedy zjevné, že takto uplatněná námitka nemůže naplnit zvolený dovolací důvod, když fakticky směřuje do naplnění skutkové podstaty podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky směřující do subjektivní stránky jsou postaveny jen na pouhé polemice se závěry soudů nižších stupňů. Ve vztahu k námitce subsidiarity trestní represe je patrno, že tato je fakticky založena na zpochybňování zjištěného skutkového stav zjištěného soudy nižších stupňů. Je tedy založena na jiných skutkových zjištěních než jaké měly za prokázány soudy nižších stupňů. Ohledně námitek směřujících do dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze konstatovat, že obviněný rozporuje zamítnutí jeho důkazních návrhů a tedy de facto namítá opomenuté důkazy, byť fakticky je jeho argumentace velmi kusá, neboť jen poukazuje na důkazy, které byly odmítnuty pro nadbytečnost. V této části dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, byť zřejmě neopodstatněná.
29. Nejvyšší soud se následně blíže zabýval jednotlivými argumenty dovolatele. Obviněný předně uvádí, že poškozená nebyla osobu oprávněnou, neboť jí podle obviněného nesvědčí vlastnické právo, což se snažil prokázat i prostřednictvím jím navrhovaných důkazních prostředků. Konkrétně tvrdí, že považuje za esenciální ve smyslu §208 tr. zákoníku, aby byla oprávněná osoba postavena zcela na jisto. Zde je nutno zdůraznit, že danou námitkou stran rozporování poškozené jako oprávněného vlastníka, se zabývaly již soudy nižších stupňů. Konkrétně nalézací soud v bodě 11 dospěl k závěru, že tato námitka obviněného je zcela lichá, když o vlastnickém právu I. S. není pochyb, přičemž také odkazuje na důkazy, které tento závěr prokazují [viz např. zápis v katastru nemovitostí (č. l. 313), také z rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 27 C 33/2018 (o vyklizení předmětného bytu – č. l. 427), výpověď svědka S.]. Ke shodnému závěru dospěl i soud odvolací, který toto precizně odůvodnil v bodech 21 až 23 svého rozhodnutí. Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje, když odvolací soud velmi rozsáhle reagoval právě na tuto námitku, jenž obviněný uplatnil v podaném odvolání.
30. Bez ohledu na shora uvedené musí Nejvyšší soud zdůraznit, že soudy při řešení otázky, zda předmětná nemovitost je ve vlastnictví poškozené neodkázaly pouze na pravomocné rozhodnutí o vyklizení, nýbrž si tuto otázku samy vyřešily ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. jako předběžnou otázku. Jednalo se o postup souladný právě s ustanovením §9 odst. 1 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou samostatně, je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle §9 odst. 2 tr. ř. orgány činném v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních (např. platnost manželství). Naznačený princip vychází ze základního pravidla iura novit curia a má ústavněprávní základ v čl. 40 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž rozhoduje o vině a trestu jen soud v trestním řízení (proto soud v trestním řízení může dospět i ke zcela jiným závěrům v dané předběžné otázce týkající se viny oproti rozhodnutí soudu v civilní věci) – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněný ve svazku 55 pod č. 247 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Přesto platí, že soud rozhodující v trestním řízení nemůže zcela ignorovat rozhodnutí o předběžné otázce učiněné civilními soudy v občanském soudním řízení s odkazem na §9 odst. 1 tr. ř., a přestože si otázku týkající se viny musí posoudit sám, je jeho povinností se vypořádat s argumentací civilních soudů a případnou odchylku od jiného pravomocného rozhodnutí v civilní věci k téže otázce náležitě odůvodnit (viz k tomu zejména rozhodnutí pod č. 17/2005, č. 17/2009, č. 42/2012 a č. 5/2020-III. Sb. rozh. tr.). Jak již tedy bylo naznačeno, soudy nižších stupňů se nespokojily s odkazem na pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 27 C 33/2018, samy si tuto otázku vyřešily jako předběžnou, když zejména odvolací soud i sám dokazování v rámci veřejného zasedání rozsáhle doplnil (viz bod 11 usnesení odvolacího soudu), přičemž poukázal i na další rozhodnutí, které závěry soudů prvního stupně stran vlastnictví poškozené předmětné nemovitosti konkretizuje (viz např. bod 21 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů plně ztotožňuje.
31. Nad rámec tohoto závěru Nejvyšší soud musí zdůraznit, že není primárně jeho úkolem opakovaně v dovolacím řízení obviněnému vysvětlovat lichost jeho námitek, jestliže toto dostatečně přesvědčivě učinily již soudy nižších stupňů. Proto odkazuje pro stručnost Nejvyšší soud zejména na výše zmíněné body rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, neboť v dané věci není pochyb o tom, že obviněný protiprávně užíval byt jiného, konkrétně poškozené, když je také nezbytné zdůraznit, že ani sám obviněný netvrdí, že by byl vlastníkem předmětného bytu. Navíc je nezbytné zdůraznit, že tato námitka týkající se zpochybňování vlastnického práva poškozené je ze strany obviněného, ale i jeho příbuzných (viz jeho rodinní příslušníci M.) namítána opakovaně, i v jiných řízeních, které předcházely předmětné věci (např. řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 229/2015), když i z průběhů předchozích civilních řízení muselo být obviněnému zřejmé, že o vlastnickém právu poškozené není pochyb. Jeho „subjektivní přesvědčení“, že poškozená není vlastníkem předmětné nemovitosti, ho neopravňuje k tomu, aby opakovaně ignoroval pravomocné rozhodnutí soudů. Námitky stran vlastnictví poškozené k předmětnému bytu tak Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné.
32. Nelze ani přisvědčit dovolateli, že se soudy nižších stupňů měly zabývat jeho důkazními návrhy, kterými chtěl prokázat, že vlastnické právo poškozené nelze jednoznačně označit za nesporné, z čehož následně dovozuje, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Předně je třeba uvést, jak již bylo naznačeno, že samotná námitka stran neprovedení všech důkazních návrhů je obecně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud k problematice tzv. opomenutých důkazů uvádí následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
33. Z pohledu těchto prezentovaných závěrů je nezbytné uvést, že nalézací soud v bodě 7 svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč další důkazní návrhy pro nadbytečnost zamítl. S tímto se ztotožnil i odvolací soud v bodě 22 svého rozhodnutí, k čemuž uvedl, že minimálně pro účely trestního řízení je třeba na poškozenou hledět jako na oprávněnou vlastnici předmětného bytu, když obviněný neuspěl se svými námitkami ani v rámci civilních řízení, která již byla pravomocně skončena. Současně zdůraznil, že převodce a původní vlastník předmětné nemovitosti, ve které se předmětný byt nachází převod vlastnického práva nijak nesporuje. Navíc ani subjekt, který má být podle obviněného vlastníkem předmětné nemovitosti nesdílí přesvědčení obviněného o jeho vlastnictví. Odvolací soud dodal, že nemá pochybnost o tom, komu předmětný byt patří, proto současně odmítl i námitku obviněného směřující do zásady in dubio pro reo . S tímto závěrem se zcela ztotožňuje i Nejvyšší soud, když rovněž považuje za neodpovídající přesvědčení obviněného, že každý případ vyvolávající sebemenší důkazní pochybnosti je nutno vyložit ve prospěch obviněného. Zde je třeba připomenout závěry z usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3546/16, či z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19 (přim. také Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D., a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář . 1. vyd. Praha: Leges, 2022, s. 1568 a násl.), že „pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze [skupin] důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady‚ v pochybnostech ve prospěch neboť soud pochybnosti nemá.“ Soudy nižších stupňů přitom pochybnosti o vlastnictví předmětného bytu neměly, což dostatečně opřely zejména o výpis z katastru nemovitostí, výpověď svědka S. a další rozhodnutí civilních soudů. K tomu např. body 5 a 22 již zmíněného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 27 C 33/2018. O této otázce nemá pochybnost ani Nejvyšší soud.
34. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud v dané věci neuplatnily zásadu in dubio pro reo , neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
35. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se tedy v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
36. Nad to je třeba souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný byl odsouzen pro skutkovou podstatu §208 odst. 1 tr. zákoníku. Její podstata spočívá v tom, že pachatel protiprávně obsadí dům, byt nebo nebytový prostor jiného, anebo v tom, že některý z uvedených objektů protiprávně užívá. Přitom protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Pachatel trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku tak v případě protiprávního užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru na rozdíl od jeho protiprávního obsazení původně tuto nemovitou věc užíval po právu, typicky na základě nájemní nebo jiné smlouvy, ale i z jiných právních důvodů. Protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru počíná běžet zásadně okamžikem odpadnutí právního důvodu k jejich užívání, přičemž by se mělo jednat o dlouhodobější vícedenní protiprávní užívání (viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 3–13).
37. Zde je nezbytné z pohledu shora naznačeného závěru akcentovat, že z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 27 C 33/2018, je zřejmé, že obviněný a jeho sestra nejsou vlastníky předmětné nemovitosti, což ale ani netvrdí, ale ani oprávněnými uživateli předmětného bytu. Není také pochyb o tom, že měli podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 27 C 33/2018, předmětný byt do 15 dnů od právní moci vyklidit. Lze tedy souhlasit se závěry soudu nižších stupňů, že dovolatel od právní moci předmětného rozsudku protiprávně užíval byt jiného, neboť pro naplnění skutkové podstaty podle §208 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné, kdo je oprávněnou osobu a vlastníkem předmětného bytu, když důležité a rozhodující je, že oprávněným uživatelem nebyl obviněný. Pro naplnění dané skutkové podstaty je rozhodující a podstatné, že obviněný setrval v předmětném bytě i po 4. 9. 2019 (tedy po lhůtě pro vyklizení bytu), a to po značnou dobu. Tedy protiprávně užíval byt jiného.
38. Ohledně velmi stručné námitky dovolatele stran subjektivní stránky, tedy, že neměl v úmyslu danou nemovitost užívat neoprávněně, je třeba uvést následující. Již nalézací soud v bodě 12 svého rozhodnutí uvedl, že se musel zabývat tím, zda vzhledem k procesní aktivitě obviněného v civilních řízeních jednal skutečně účelově s vědomím si protiprávnosti svého jednání. Nalézací soud dospěl k závěru, že od vykonatelnosti rozsudku ukládající obviněnému povinnost předmětný byt vyklidit však nelze mít pochyb o jeho úmyslu. Trestného činu se tak podle nalézacího soudu obviněný dopouštěl v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť s ohledem na vykonatelný rozsudek o vyklizení bezpečně věděl o tom, že nemá právní důvod k užívání bytu, avšak rozhodl se jej i nadále bez právního důvodu užívat. I odvolací soud v bodě 28 svého usnesení uvádí, že obviněný si i v souvislosti s pravomocným rozhodnutím o zamítnutí jeho žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi poškozené musel být vědom toho, že se zdržuje v předmětném bytě neoprávněně, když rovněž v rámci tohoto řízení byla řešena otázka trvání nájemního vztahu obviněného k předmětnému bytu, přičemž jak v bodě 30 dále uvedl, o naplnění znaků skutkové podstaty §208 odst. 1 tr. zákoníku neměl odvolací soud jakékoliv pochybnosti. S tímto se plně ztotožňuje i Nejvyšší soud a pro stručnost na zmíněná rozhodnutí soudů nižších stupňů plně odkazuje. Právě zmíněný rozsudek o vyklizení staví na jisto, že se obviněný jednání dopouštěl úmyslně. Nejvyšší soud tedy i tyto námitky obviněného vyhodnotil jako neopodstatněné.
39. Obviněný rovněž namítá, byť v podstatě velmi stručně a rozporuplně námitku subsidiarity trestní represe, když tuto staví na velmi strohém tvrzením, že nebyla oprávněna osoba postavena na jisto. Zde považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že úvahy o aplikaci subsidiarity trestní represe přicházejí v úvahu za situace, kdy soudy dospějí k závěru, že byly naplněny všechny znaky dané skutkové podstaty, včetně subjektivní stránky. Již z pohledu tohoto závěru jsou námitky obviněného nepřiléhavé. Bez ohledu na tento závěr musí Nejvyšší soud souhlasit se závěrem nalézacího soudu, že na daný případ nelze uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), když v tomto směru lze stručně odkázat na úvahy nalézací soud obsažené v bodech 13 a 14 jeho rozhodnutí, kde konstatoval, že bylo prokázáno, že obviněný po celou dobu, kdy neoprávněně užíval předmětný byt sice hradil společně se svou sestrou nájemné, avšak ve výši, která neodpovídá tržnímu nájemnému, když záměrně ignorovali pravomocné rozhodnutí soudu o navýšení nájemného i na vyklizení předmětného bytu. Ve spojení s délkou doby, po kterou protiprávně obviněný předmětný byt se svou sestrou užívá, při přihlédnutí ke skutečnosti, že ani samotné zahájení trestní řízení nevedlo k tomu, aby se protiprávního jednání zdržel, vyloučil aplikaci dané zásady. K tomu je vhodné dodat, že s ohledem na princip ultima ratio by se mělo jednat většinou o dlouhodobější (vícedenní) protiprávní užívání. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že obviněný se v bytě neoprávněn zdržoval téměř dva roky (viz skutková věta rozsudku nalézacího soudu), již pouze z tohoto pohledu nelze podle Nejvyššího soudu o aplikaci předmětné zásady vůbec uvažovat.
40. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ ( např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
41. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodu, který lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak nebyl uplatněn právně relevantně. Protože nebyly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být právně relevantně naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
42. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu