ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.474.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 474/2023-713
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněné A. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, adresa pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 16/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 4 T 16/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná A. P. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Trestné činnosti se měla dopustit společně s dalšími osobami ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku (spoluobvinění P. H., A. Š.). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila společně se spolupachateli tím, že:
dne 16.2.2020 obžalovaný P. H. ve večerních hodinách telefonicky kontaktoval poškozeného M. M., nar. XY, aby k němu přišel do bytu na ul. XY v XY a koupil alkohol s tím, že tam má dvě holky, přičemž poškozený kolem 22.00 hodiny přišel i s alkoholem do předmětného bytu, kam předtím pozval obžalovaný P. H. obžalovanou A. Š. a mladistvou AAAAA (pseudonym) /která je šetřena samostatně/, následně všichni společně popíjeli alkoholické nápoje, které do bytu přinesl poškozený, kdy s výjimkou poškozeného užili i pervitin, následně se do bytu vrátila družka obžalovaného obžalovaná A. P. a popíjela s nimi, poté využili značné podnapilosti poškozeného, kdy obžalovaný H. navrhl obžalované Š. a mladistvé AAAAA, aby nahrály video s předstíraným znásilněním obžalované Š. i mladistvé AAAAA s tím, že pojal úmysl z poškozeného vylákat finanční prostředky, následně v průběhu tohoto předstíraného znásilnění, kdy mladistvá AAAAA křičela „já nechci“, začal obžalovaný H. na poškozeného křičet, co dělá, dal mu 4 facky, načež poškozený upadl na zem, nereagoval a poté usnul, kdy v blíže nezjištěném okamžiku využili zjevné opilosti poškozeného a odcizili mu z krku zlatý řetízek o váze 4,38 g v hodnotě nejméně 3 000 Kč a dále mu odebrali bez jeho vědomí jeho mobilní telefon zn. Samsung Galaxy J 3 bílé barvy, nezjištěného IMEI v hodnotě 1 000 Kč, letní bundu červenošedé barvy v hodnotě 1 000 Kč, klíče od vozidla Mercedes Sprinter v hodnotě 5 000 Kč, které uschovali a následně, když se poškozený dne 17.2.2020 v ranních hodinách probudil, obžalovaný H. mu ukázal na mobilním telefonu videonahrávku, na které bylo vidět poškozeného ležícího na mladistvé AAAAA a mladistvá křičí „já nechci“, dále obžalovaný H. poškozenému sdělil, že strašně vyváděl, poškozený říkal, že si to vůbec nepamatuje a že se takto nikdy nechoval, načež mu obžalovaný P. H. řekl, že musí obžalovanou A. Š. a mladistvou AAAAA odškodnit, a i s A. Š. mu sdělili, že má zaplatit částku nejméně ve výši 60 000 Kč, jinak předmětný videozáznam zveřejní a věc oznámí na policii, přičemž zaplacením peněz P. H. podmiňoval i smazání záznamu, poškozený na to namítal, že u sebe nemá peníze, ale pouze platební kartu, která není výběrová, kdy i poškozený sám navrhoval, že půjdou k bankomatu a vyberou peníze, s čímž P. H. nesouhlasil a chtěl po poškozeném, aby mu vydal platební kartu i s PINem, takto obžalovaný H. poškozeného opakovaně přesvědčoval, že mu předmětnou platební kartu má vydat, načež poškozený uváděl, že tam má limit 10 000 Kč, toto trvalo nejméně 4 hodiny, kdy okolo 13.00 hodin se opět do předmětného bytu dostavila obžalovaná A. P., která byla nazlobená, že tam poškozený stále ještě je a taktéž se zapojila do nátlaku na poškozeného M., aby vydal kartu, nato jim poškozený stále opakoval, že karta není výběrová a snažil se s obžalovanými domluvit, obžalovaná P. přitom na poškozeného křičela, že jí kazí celý den, proč to prodlužuje, od balkonu šla do kuchyně, kde šmátrala v kuchyňské lince, říkala, že toho už má dost a že poškozeného zabije, kdy poškozený cítil, že ho chytila za vlasy a následně mu přiložila ke krku blíže nezjištěný předmět, přičemž obžalovaný H. říkal obžalované P., ať se na to vykašle, že to nemá smysl, kdy i obžalovaný H. v průběhu odpoledních hodin opakovaně poškozeného fyzicky napadl ranou na pravou stranu obličeje pod oko s tím, ať vydá kartu a PIN, že ať to neprodlužuje, že to budou mít za sebou, přičemž takto stupňovali psychický nátlak na poškozeného a postupně tak eliminovali jeho případný odpor se bránit až do 20:00 hodin dne 17. 2. 2020, kdy jim poškozený podlehl a ze strachu z dalšího napadení i v obavě z realizace tvrzených výhrůžek platební kartu č. XY, vydanou na jeho jméno u společnosti Raiffeisenbank a.s., předal proti své vůli i s PIN kódem P. H., následně poškozeného uzamkli s E. S., která do bytu přišla v průběhu dne, v důsledku čehož nemohl z bytu odejít, když navíc P. H. a A. P. po celou dobu zadržovali jeho oblečení, mobil i klíče od auta, které mu předtím všichni odebrali, což poškozenému rovněž podstatně znemožňovalo byt opustit, a odmítali mu je vydat s tím, že dokud nezaplatí, své věci nedostane, následně P. H. a A. P. odešli společně vybrat z předmětné platební karty poškozeného v bankomatu finanční hotovost, kdy v době od 20:18 hodin do 20:38 hodin dne 17. 2. 2020 se 5x pokusili o výběr finanční hotovosti v celkové výši 25 000 Kč, což se jim však nepodařilo, 1x učinili výběr částky 5 000 Kč z bankomatu Komerční banky, a.s. na ulici XY v XY a 1x vybrali částku 1 000 Kč v bankomatu České spořitelny a.s. na ulici XY v XY, kdy tyto peníze v částce 6 000 Kč si ponechala A. P., a dále provedli bez souhlasu a vědomí poškozeného 2x neoprávněnou platbu v celkové výši 1 676 Kč v trafice K. v XY, přičemž kolem 21:00 hodin dne 17. 2. 2020 se vrátili i s penězi zpět do bytu, kam se kolem 22.00 hodiny vrátila na základě předchozí domluvy obžalovaná A. Š., se kterou se A. P. měla finančně vyrovnat z vybraných peněz poškozeného, kdy následně ze svého mobilního telefonu vymazala předmětný videozáznam a z bytu odešla, poškozený následně opětovně požadoval po P. H. a A. P. vydání svých věcí, avšak neúspěšně a požadovali po něm doplatit alespoň částku do 10 000 Kč, kdy kolem 00:00 hodin dne 18. 2. 2020 P. H. opět odešel z bytu s předmětnou platební kartou poškozeného vybrat další peníze, kdy v době od 00:38 hodin do 01:10 hodin dne 18. 2. 2020 se neúspěšně pokusil 5x v bankomatu Komerční banky, a.s. na ulici XY a 1x v bankomatu České spořitelny, a.s. o výběr finanční hotovosti v celkové výši 24 000 Kč, a když se kolem 01:00 hodiny vrátil do bytu, poškozený mu sdělil, že kartu asi zablokovala jeho firma a přislíbil mu, že požadovanou finanční hotovost v částce 4 000 Kč doplatí následující den, poté poškozenému vrátili vyjma odcizeného zlatého řetízku jeho věci a poškozený z bytu mohl odejít, kdy následně zjistil, že v průběhu večera mu byla odcizena z vozidla, od něhož mu vzali klíče, finanční hotovost ve výši cca 1 500 Kč; dne 18. 2. 2020 pak poškozený z obavy z možných následků při nesplnění této žádosti přivezl P. H. požadovanou částku ve výši 4 000 Kč, přičemž následně dne 21. 2. 2020 ve 14:08 hodin A. P. zastavila na své jméno v zastavárně na ulici XY v XY odcizený zlatý řetízek poškozeného za částku 3 000 Kč,
kdy tímto jednáním způsobili poškozenému M. M., nar. XY, zranění spočívající v podlitině v okolí levého i pravého oka a dále škodu odcizením v celkové výši nejméně 14 676 Kč, kdy jejich jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení další škody ve výši 49 000 Kč .
2. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněné podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Společně s obviněnou byli odsouzeni i spoluobviněný P. H. k úhrnnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let nepodmíněně a spoluobviněná A. Š. k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let se zkušební dobou podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na dobu 4 (čtyř) let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému M. M., nar. XY, náhradu škody ve výši 11 676 Kč.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 4 T 16/2021, podala obviněná odvolání do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání směřující do všech výroků z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
6. Obviněná napadenému rozhodnutí nejprve vytýká, že neodpovídá svým obsahem ustanovení §125 tr. ř., když se soud v odůvodnění nevypořádal se všemi okolnostmi, důkazy významnými pro rozhodnutí a námitkami obhajoby, což zakládá významné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně a nezabýval se její obhajobou, zejména jí uplatněnými námitkami v doplnění odvolání. Soud druhého stupně se podle jejího názoru nevypořádal s námitkou, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určují pro naplnění znaků každého trestného činu, nevyplývají z důkazů provedených v řízení, ale jsou ve zjevném rozporu s nimi. Namítá, že nebyla provedena opětovně navrhovaná výpověď poškozeného. Uvedené závěry vztahuje zejména k nesprávným závěrům soudů obou stupňů, podle kterých se měla dopustit zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství, ačkoliv z popisu skutku je naprosto zřejmé, že to byli nyní již odsouzeni spoluobžalovaní P. H., A. Š. a mladistvá AAAAA, kteří se v nepřítomnosti dovolatelky domluvili a v její nepřítomnosti realizovali trestnou činnost vůči poškozenému M. M., za kterou byli odsouzeni. Tito spoluobvinění byli vedení ziskuchtivostí. Zdůrazňuje, že u ní tento závěr o ziskuchtivosti nelze dovodit, když pro tento závěr nestačí, že ke kriminálnímu jednání ostatních spoluobviněných došlo v místě jejího bydliště a bydliště jejího druha.
7. Namítá, že nebyla účastna dohody spolupachatelů, přičemž jí ani není kladeno za vinu předstírání znásilnění poškozeným. Soudy jí kladou za vinu, že spolu s ostatními spolupachateli užila násilí vůči poškozenému a pohrůžky bezprostředního násilí, aby jim tento vydal platební kartu a PIN a oni mohli následně vybrat finanční prostředky. Tvrdí, že k takovému jednání neměla žádnou motivaci, a ani jí takové jednání nebylo prokázáno. Konstatuje, že závěr soudů, že by přiložení nezjištěného předmětu na krk poškozeného mělo svědčit o jejím násilném chování vůči poškozenému nemá v ničem oporu a neprokazuje ani její ziskuchtivost. Podle jejího názoru byl prokázán opak, tedy že jí vadila přítomnost poškozeného v její domácnosti, když se proti tomu verbálně vymezovala, což nebylo v příčinné souvislosti s jednáním a domluvou ostatních spoluobviněných ve vztahu k poškozenému. Setrvává na přesvědčení, že nalézací ani odvolací soud nedostály povinnosti úplného zjištění skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., jeho objektivního posouzení pro učinění správných skutkových závěrů, stejně jako se nevypořádaly s námitkami nesprávného právního posouzení jejího jednání z hlediska naplnění subjektivních i objektivních znaků trestných činů i formy spolupachatelství, pro které byla uznána vinnou s důsledky nesprávného rozhodnutí. Současně ve vztahu k věrohodnosti poškozeného napadá závěr soudu druhého stupně o nadbytečnost jeho opětovného výslechu a požaduje odstranění rozporů a nejasností v jeho výpovědi. Má za to, že možným důvodem podání trestního oznámení ze strany poškozeného a změn v jeho výpovědích byla potřeba vysvětlit a doložit svému zaměstnavateli, pro jaké účely byly čerpány v inkriminovaném období finanční prostředky ze „služební“ kreditní karty. Opětovně zdůrazňuje, že po poškozeném žádné finanční prostředky či jiné plnění nepožadovala a ani se jí takového nedostalo, když její jednání jako spolupachatelky zločinu loupeže je výlučně postaveno na rozporných či neúplných výpovědích poškozeného, ze kterých nebylo možno bez dalšího usoudit na jeho věrohodnost a tím méně na její vinu. Tím, že nebyl proveden opakovaně výslech poškozeného, došlo k porušení jejího práva na obhajobu. Připomíná, že stejný motiv jako u spoluobviněných u ní nemohl být prokázán. Její případné jednání v afektu za uvedených okolností vůči poškozenému nelze podle jejího názoru klasifikovat po subjektivní ani objektivní stránce jako trestný čin loupeže ve spolupachatelství s osobami, se kterými na předmětném protiprávním jednání evidentně nebyla domluvena, a to i pro absenci příčinné souvislosti. Jiný náhled na její protiprávní jednání s možnou jinou právní kvalifikací připouští v souvislosti s její přítomností na výběru a pokusu výběru z platební karty poškozeného, což však rovněž nebylo motivováno její ziskuchtivostí. Namítá tak i porušení §2 odst. 6 tr. ř.
8. Stran trestu rozporuje nepřiměřené uložení trestu odnětí svobody, aniž by byly akceptovány zásady v §37 až §42 tr. zákoníku. Poukazuje na míru spáchání trestného činu a na uložení podmíněného trestu spoluobviněné Š. Odvolací soud se ani nevypořádal s významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolností, za kterých byl čin spáchán, míru jejího zavinění, její pohnutkou a dobou, která uplynula od posledního odsouzení. Dále že nebylo přihlédnuto k polehčující okolnosti §41 písm. c) tr. zákoníku, že jednala pod faktickou závislostí a tlakem svého druha a spoluobviněných. V případě řádného vyhodnocení všech okolností posuzované věci podle názoru dovolatelky nic nebránilo uložení jí podmíněného trestu odnětí svobody, s uložením přiměřené zkušební doby, přiměřeného omezení a povinnosti, případně s dohledem podle §81 a násl. tr. zákoníku jako trestu naplňujícího smysl a účel zákona, když poukazuje i na skutečnost, že od inkriminovaného jednání uplynuly téměř tři roky a s přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem lze mít výrazné pochybnosti o naplnění účelu uloženého trestu odnětí svobody ve smyslu §23 tr. zákoníku.
9. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby po zrušení napadeného rozhodnutí sám rozhodl rozsudkem o uznání její viny s jinou právní kvalifikací jejího jednání a uložením tzv. výchovného (podmíněně odložené) trestu odnětí svobody.
10. Obviněná na podkladě podaného dovolání má za to, že jsou u ní dány podmínky pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí a dále i z důvodu, že je „samoživitelka, pečuje o 3 nezletilé děti ve věku 4, 6, 7 let, otec je ve výkonu trestu odnětí svobody a je v rozporu se zájmy nezletilých, aby se tito v případě nařízeného výkonu trestu odnětí svobody na matce, stali zcela výchovně bezprizorními, s důsledkem razantní změny jejich dosavadního výchovného prostředí, umístěním v kolektivním zařízení“. Dovolatelka proto současně navrhuje Městskému soudu v Brně, aby předložil bez zbytečného odkladu spis s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu podle §265h odst. 3. tr. ř.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 1. 2023, sp. zn. 1 NZO 1062/2022, nejprve shrnul zvolené dovolací důvody a argumentaci dovolatelky. Akcentoval, že dovolací soud již ve věci obviněné jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 666/2022. V rámci kasačního usnesení dovolací soud rovněž vytkl konkrétní pochybení soudu nižších stupňů. Výsledkem nového projednání věci po shora citovaném zrušovacím usnesení dovolacího soudu je nyní přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 8 To 45/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 4 T 16/2021. K citovaným rozhodnutím v prvé řadě uvádí, že netrpí vadou, která byla vytýkána v rámci výše citovaného kasačního usnesení dovolacího soudu. Ta byla odstraněna. Současně má za to, že citovaná rozhodnutí nevykazují ani žádné jiné vady, které by odůvodnily opakovaný kasační zásah dovolacího soudu. Zároveň se domnívá, že ve věci činné soudy dostatečně reagovaly na relevantní argumentaci obviněné, s obhajobou se vypořádaly, přezkoumávaná rozhodnutí netrpí podstatnými vadami.
12. Státní zástupce v závěru vyjádření tak navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Z podaného dovolání obviněné je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Vzhledem, ke skutečnosti, že odvolací soud podané odvolání obviněného zamítl, měla obviněná ještě uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Skutečnost, že tak dovolatelka neučinila neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby bránila projednání dovolání obviněné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. V dané věci přichází v úvahu druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu.
21. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve za vhodné konstatovat, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení soudy nižších stupňů, přičemž tyto na její argumenty dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
22. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je třeba především mít za to, že obviněná uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., aniž by ovšem nějak blíže bylo v podaném dovolání rozlišeno, která argumentace se vztahuje ke kterému z uplatněných dovolacích důvodů. Takový postup lze považovat za vadný, když dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze podat jen prostřednictvím obhájce (viz §265d odst. 2 tr. ř.) a mělo by být vždy rozvedeno, pod který dovolací důvod je konkrétní námitka podřazena (viz §265f odst. 1 tr. ř.). Přesto se Nejvyšší soud podaným dovoláním zabýval z pohledu zvolených dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Jak již bylo konstatováno, dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze mít za to, že pod tento dovolací důvod podřazuje tvrzený rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když ovšem ani dovolatelka výslovně nenamítá existenci extrémního rozporu, který je předpokladem naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr je třeba konstatovat, že obviněná jen fakticky rozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně, ke kterým dospěl na základě provedeného dokazování, když rozporuje především postup soudu prvního stupně ohledně procesu dokazování (posouzení věrohodnosti poškozeného), přičemž zdůrazňuje, že soud druhého stupně tyto závěry „pouze“ převzal. Těžiště argumentace obviněné je tak založeno na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když na základě tohoto nesouhlasu následně rozporuje naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná tedy primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů, ale ani žádný jiný.
24. Přesto jen pro zdůraznění skutečnosti, že v dané věci neexistuje tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, který ani obviněná nenamítá, považuje Nejvyšší soud za vhodné na určité argumenty obviněné blíže reagovat. Především lze konstatovat, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování, kdy prováděl důkazy, jak navržené obžalobou, tak důkazy navržené obhajobou, takže neprováděl dokazování selektivním způsobem. Následně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a v tomto směru lze pro stručnost poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 21–26 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když ovšem zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnila obviněná v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (body 7–8 usnesení soudu druhého stupně) a s obhajobou obviněné se tedy řádně vypořádal. Nutno podotknout, že soudy zohlednily a posuzovaly řadu důkazů, na základě nichž byla obviněná uznána vinnou [výpověď poškozeného M., která nestála osamoceně, nýbrž byla podporována provedenými listinnými důkazy (zástavní smlouvou ze dne 21. 2. 2020, zajištěnými fotografiemi, kamerovým záznamem ze dne 17. 2. 2020, doklady dokumentující hotovostní výběr dne 17. 2. 2020, zprávou společnosti Raiffeisenbank a. s.)]. V projednávané věci tak soudy hodnotily stěžejní důkaz – výpověď poškozeného z pohledu dalších provedených důkazů.
25. Obecně je třeba uvést, že nesouhlas obviněné s hodnocením svědecké výpovědi poškozeného nemůže sám o sobě naplnit zvolený dovolací důvod. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů přísluší soudu prvního stupně, potažmo soudu druhého stupně, který musí při hodnocení důkazů postupovat podle §2 odst. 6 tr. ř., což v dané věci soudy nižších stupňů učinily. Zde je třeba zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu není pochyb o tom, že poškozený byl ve věci opakovaně vyslechnut jako svědek, jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení, když tyto výpovědi vždy učinil za přítomnosti obhájců obviněných. Tedy zásada kontradiktornosti řízení byla plně respektována. V tomto směru je také nutno akcentovat skutečnost, že zejména jeho výpověď u hlavního líčení byla velmi podrobná a vyčerpávající, kdy strany mu mohly klást otázky, což také učinily. Soud prvního stupně pak nepominul ani jisté rozpory ve výpovědi poškozeného u hlavního líčení oproti jeho výpovědi z přípravného řízení a těmito se v hlavním líčení zabýval (č. l. 250 a násl.). Soudy nižších stupňů také vzaly v úvahu, že poškozený neměl motiv obviněné křivě obvinit, a to zejména dovolatelku, kterou znal delší dobu, a jejich předchozí vztahy byly zcela bezproblémové. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů se s věrohodností poškozeného řádně vypořádaly, přičemž explicitně uvedly, na základě, jakých důkazů a skutečností jeho výpovědi uvěřily (viz bod 25 rozsudku soudu prvního stupně, bod 7 usnesení odvolacího soudu).
26. Obviněná dále implicitně namítá tzv. opomenuté důkazy, když soudu druhého stupně vytýká neprovedení opětovného výslechu poškozeného. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že nedůvodné neprovedení požadovaných důkazů je podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr., v jeho třetí alternativě. Proto je tato námitka obecně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť s jistou dávkou tolerance, když i uplatněná argumentace je velmi kusá. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). O takový případ se v dané věci jedná.
27. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně, zamítl tento důkazní návrh pro nadbytečnost a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil. Z pohledu posouzení skutečnost, zda se jednalo o důkaz nadbytečný či nikoliv je třeba zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že soud prvního poškozeného vyslechl, a to skutečně velmi podrobně, a obviněná, jakož i její obhájce, ale i ostatní obvinění a jejich obhájci, mu mohli klást otázky a reagovat na jeho výpověď, včetně jistých nepřesností v této výpovědi. Současně je vhodné akcentovat, že soud prvního stupně před ukončením dokazování se stran dotázal na návrhy na doplnění dokazování podle §215 odst. 4 tr. ř., když strany neměly návrhy k doplnění dokazování. Z pohledu námitek obviněné je nutno poukázat na to, že nutnost opětovného výslechu poškozeného nemůže zakládat samotná skutečnost, že snad obviněná nebyla spokojena s obsahem jeho výpovědi, zejména za situace, že měla možnost na tuto výpověď reagovat. Jinak vyjádřeno, lze mít za to, že pokud se po výpovědi svědka neobjeví nějaká nová skutečnost či důkaz, který by vyžadoval nutnost jeho opakovaného výslechu z pohledu požadavku na zjištění takového skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (viz §2 odst. 5 tr. ř.) tak lze zpravidla opakovaný výslech svědka, který již byl v hlavním líčení vyslechnut, skutečně považovat za nadbytečný. O takový naznačený případ se v dané věci jedná.
28. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněná v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soudy prvního i druhého stupně s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Předně je třeba opětovně zdůraznit, že ani ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu dovolatelka neozřejmila, které námitky pod tento dovolací důvod fakticky podřazuje. Obviněná jen namítá absenci subjektivní a objektivní stránky ve vztahu ke zločinu loupeže. Takže lze mít za to, že právní kvalifikaci podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněná ani nezpochybňuje. Vhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné argumentace musí dovolací soud uzavřít, že obviněná jen uplatňuje skutkové námitky, neboť vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů, a provádí jejich vlastní hodnocení a na podkladě tohoto vlastního hodnocení důkazů uplatňuje pro sebe příznivější skutkovou verzi a na jejím podkladě namítá nesprávné právní posouzení skutku. Takto uplatněná argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.
30. Bez ohledu na tento naznačený závěr, stran zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud předestírá, že skutková podstata tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tento trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Tento trestný čin je dokonán použitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není ovšem podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. R 18/1994). Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (srov. R 67/1971 a SR, 1998-2, č. 20).
31. Jak již bylo naznačeno, obviněna fakticky ve vztahu k nenaplnění všech znaků zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zpochybňuje skutkové závěry soudu prvního stupně vyjádřeno ve skutkové větě. Dovolatelka totiž tvrdí, že pokud nebylo prokázáno, že by byla účastna dohody mezi ostatními spolupachateli stran nepravdivého tvrzení, že se poškozený dopustil znásilnění, takže se nemohla dopustit trestného činu loupeže. Přestože se jedná o skutkovou námitku, když je třeba uvést, že soudy nižších stupňů obviněné skutečně nekladli za vinu, že byla přítomna domluvě o sehraném předstíraném znásilnění, nýbrž ji kladli za vinu, že společně s ostatními spoluobviněnými užila vůči poškozenému násilí a pohrůžky bezprostředního násilí, aby jim vydal platební kartu a PIN a mohli vybrat finanční prostředky z účtu. Z pohledu námitek obviněné je třeba uvést, že v dané věci skutečně není rozhodné, že nebyla prokázána existence dohody mezi ní a ostatními spoluobviněnými stran nepravdivého tvrzení, že se poškozený dopustil trestného činu znásilnění. Rozhodující a důležité pro naplnění objektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je, že podle skutkových zjištění obviněná poté, co se vrátila do bytu a zjistila, že poškozený je nadále v bytě a nevydal dobrovolně platební kartu a nesdělil její PIN, se do nátlaku na poškozeného zapojila a chtěla, aby kartu vydal, což tento odmítal, takže poškozenému řekla, že ho zabije a následně ho chytla za vlasy přiložila mu ke krku blíže nezjištěný předmět. Není tedy pochyb o tom, že obviněná se konkludentně připojila v jednání ostatních pachatelů, kteří bránili poškozenému opustit byt a chtěli vydat platební kartu a sdělit PIN a při vědomí toho, že poškozený jim platební kartu nechce vydat, jednak poškozeného sdělila, že ho zabije (pohrůžka použití násilí) a jednak mu následně přiložila ke krku nějaký nezjištěný předmět, aby svoji pohrůžku zdůraznila (použití násilí). Z logiky věci vyplývá, že to musela být právě obviněná, která držela pod krkem poškozenému předmět z kuchyňské linky, byť jí poškozený neviděl do tváře, neboť spoluobviněný H. na ni křičel, ať toho nechá, že to nemá cenu. Z pohledu argumentace obviněné je třeba zdůraznit, že již samotným vyslovením pohrůžky, že poškozeného zabije, se obviněná dopustila trestného činu loupeže, neboť se jednalo o pohrůžku použití násilí a tuto vyslovila v souvislosti s požadavkem, aby jím poškozený předal platební kartu, tedy pro obviněnou cizí věc a sdělil PIN. Následně svoji pohrůžku zintenzivnila tím, že přiložila bezprostředně poté nějaký předmět ke krku poškozeného, když předtím šmátrala v kuchyňské lince, což nepochybně vyvolalo u poškozeného obavu, že mohla vzít nůž. Při posuzování celé věci je také vhodné akcentovat, že poškozený byl vystaven dlouhodobému psychickému teroru ze strany spoluobviněného H. a spoluobviněných, neboť debata o výši finančních prostředků jako „odškodnění za znásilnění“ probíhala skoro celý den, přičemž jak sám poškozený uvedl, měl obavy o svůj život. Nutno zdůraznit, že poškozený jednání obviněné a spoluobviněného H. vnímal jako celek a tlak vůči jeho osobě, který se stupňoval. Proto nakonec z obavy o svůj život poškozený platební kartu vydal, jakož i následně mobilní telefon. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a ziskuchtivostí je patrný ze samotného jednání obviněné a spoluobviněných, když cílem obviněné, jakož i spoluobviněných, bylo získat platební kartu a PIN k této kartě a již není rozhodné, zda si nějaké vybrané finance z platební karty nakonec ponechala a že nebylo zjištěno, že by se nějak podílela na prvotní dohodě ohledně falešného obvinění poškozeného ze znásilnění. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že úmysl obviněné zároveň směřoval k tomu, aby pro jiného neoprávněně opatřila platební kartu (pro obviněného H.).
32. Z hlediska namítané subjektivní stránky stran zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, byť je tato námitka fakticky zaležena na skutkovém základě a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod (obviněná tvrdí, že se nedopustila jednání, které by z hlediska objektivní stránky naplňovalo znaky tohoto trestného činu) je třeba předně uvést, že se jedná o úmyslný trestný čin.
33. Přestože ani tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné rozvést některá teoretická východiska týkající se subjektivní stránky. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
34. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
35. Z pohledu námitek obviněné je třeba především konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 27, 29 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil (viz bod 8 usnesení soudu druhého stupně). I Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů ztotožnil.
36. Stran nepřiměřenosti uloženého trestu a námitce obviněné, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, je třeba opětovně uvést, že tyto nemohou naplňovat zvolené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) ani písm. h) tr. ř. Obecně je třeba předestřít, že k možnostem uplatnění dovolacích důvodů ve vztahu k výroku o trestu se vyjádřil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí. Na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu se sluší připomenout, že proti výroku o trestu lze zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněné byl uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit nebo mimo trestní sazbu. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501), což ovšem obviněná netvrdí. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. ozh. tr.). Proto lze námitku obviněné ohledně uloženého trestu odnětí svobody považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.
37. Nicméně i přes to je třeba pro stručnost poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, ze kterých je zřejmé, že soudy při ukládání trestu vycházely jak z přitěžujících, tak i polehčujících okolností. Současně je nutno uvést, že je nezbytné vždy zkoumat obě misky vah a při ukládání trestu přihlížet na obě strany, tj. ke skutečnostem polehčujícím, tak i přitěžujícím, a najít s ohledem na ně spravedlivý trest v rámci zákonné sazby, což soudy nižších stupňů splnily (viz bod 9 usnesení soudu druhého stupně). Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněné přitěžovala trestní minulost, neboť byla opakovaně trestána a současně, že se projednávané trestné činnosti dopustila ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení. Jestliže obviněná argumentuje i péčí o své nezletilé děti, tak by bylo vhodné dodat, že obviněné byla dána šance v případě předchozího odsouzení, kdy se dopustila úmyslné trestné činnosti majetkového charakteru, přičemž obviněná této „další šance“ nevyužila a dopustila se další trestné činnosti, a to velmi závažného charakteru. Soud prvního stupně při výměře trestu vzal v úvahu i její podíl na spáchané trestné činnosti, když jí uložil trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §173 odst. 1 tr. zákoníku (obviněné byla ohrožena trestem odnětí svobody od 2 do10 let), byť nepodmíněný. Podmíněný trest odnětí svobody se stanovením zkušební doby jí nemohl být uložen nejen z důvodu spáchání trestné činnosti ve zkušební době předchozího odsouzení, nýbrž i pro nenaplnění podmínek stanovených v §81 odst. 1 tr. ř. Jestliže obviněná hovoří o faktické závislosti na svém druhu, tak nutno podotknout, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by spoluobviněný H. dovolatelku k trestné činnosti jakkoliv nutil, naopak není pochyb o tom, že obviněná se sama o své vůli do páchání trestné činnosti zapojila a že se jí snažil spoluobviněný H. její jednání vůči poškozenému jistým způsobem korigovat (vyzval obviněnou, aby svého jednání zanechala).
38. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněnou lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14 a 26, nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněné provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k toto obviněné pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatelky. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
39. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Námitky stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byly zcela nedůvodné.
40. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
41. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad či přerušení výkonu trestu u obviněné podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněné, o kterém nemusí být rozhodováno, ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu