ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.80.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 80/2023-632
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněné M. P. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 10 To 233/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 95/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 8 T 95/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná M. P. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku z části dokonaným, z části ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:
1) v době od 10. 6. 2020 do 20. 11. 2020, kdy se s poškozeným J. R., narozeným XY, osobně setkala dne 10. 6. 2020 v 15:00 hod. v XY v restauraci V. S., a následně pod záminkou právního zastupování ve věci snížení výživného a žádosti o osobní půjčku pro své podnikání, vydávajíce se za advokátku, vylákala od poškozeného R. finanční prostředky v celkové výši 234 000 Kč, s úmyslem tyto finanční prostředky nevrátit, kdy jí poškozený tuto částku zaslal ve čtyřech platbách:
- dne 15. 6. 2020 částku ve výši 15 000 Kč,
- dne 24. 6. 2020 částku ve výši 10 000 Kč,
- dne 27. 10. 2020 částku ve výši 150 000 Kč,
- dne 20. 11. 2020 částku ve výši 59 000 Kč,
bankovním převodem na účet č. XY, jehož majitelem je syn obžalované J. M., nar. XY, přičemž obžalovaná dne 27. 10. 2020 podepsala poškozenému směnku na částku 200 000 Kč se splatností do dne 17. 12. 2020, kdy se při podepsání směnky vydávala za jinou osobu – M. P., nar. XY, bytem XY, avšak ve věci snížení výživného nepodnikla žádné kroky ani shora uvedené finanční prostředky nevrátila, čímž poškozenému J. R. způsobila škodu v celkové výši 234 000 Kč,
2) v době od 10. 7. 2020 do 1. 2. 2021, v XY a XY, pod záminkou investování do nebankovních půjček a do výstavby realit, vydávajíce se za advokátku, vylákala od poškozeného T. K., narozeného XY, se kterým se seznámila v kadeřnickém salonu v XY, XY, kde poškozený pracuje jako kadeřník, finanční prostředky v celkové výši 243 000 Kč, které jí poškozený předal v hotovosti:
- dne 10. 7. 2020 na adrese XY částku ve výši 200 000 Kč,
- v přesně neurčené době 4 až 6 týdny po předání první částky na čerpací stanici v XY částku ve výši 43 000 Kč,
přičemž na částku 200 000 Kč mu obžalovaná e-mailem zaslala potvrzení o přijetí, následně mu na jeho účet zaslala dne 29. 10. 2020 částku ve výši 30 000 Kč převodem z bankovního účtu č. XY, jehož majitelem je syn obžalované J. M., nar. XY, jako splátku pro poškozeného za investice a následně ještě dne 20. 1. 2021 vložila v hotovosti na účet poškozeného částku ve výši 10 000 Kč, avšak ve věci nepodnikla žádné kroky k investování a ze shora uvedených finančních prostředků poškozenému zaslala zpět pouze částku v celkové výši 40 000 Kč, přičemž minimálně u finančních prostředků, které zaslala bankovním převodem, se jednalo o část peněz, které obdržela od poškozeného J. R., čímž poškozenému T. K. způsobila škodu v celkové výši 243 000 Kč,
3) v době od 1. 10. 2020 do 1. 2. 2021 v XY, XY, od poškozené K. Š., narozené XY, pod záminkou právního zastupování, vydávajíce se za advokátku, vylákala finanční prostředky ve výši 35 000 Kč, které jí poškozená zaslala dne 1. 10. 2020 bankovním převodem na účet č. XY, jehož majitelem je syn obžalované J. M., nar. XY, jako platbu za zařízení odkoupení pohledávky poškozené vůči majitelce hotelu G. F. v XY, paní R., ve výši 458 000 Kč, kdy obžalovaná tvrdila poškozené, že má advokátní kancelář a bude ji v dané věci zastupovat, avšak odkoupení pohledávky nezařídila, ani shora uvedené finanční prostředky nevrátila, čím způsobila poškozené K. Š. škodu ve výši 35 000 Kč,
4) v době od února do července 2020 na přesně nezjištěném místě se pod různými záminkami snažila telefonicky přimět poškozeného D. C., narozeného XY, aby jí svěřil své finanční prostředky, a to konkrétně:
- koncem února 2020 ho nejdříve požádala o půjčku ve výši 100 000 Kč z důvodu, že její syn měl dopravní nehodu, s tím, že zapůjčené finanční prostředky vrátí do 3 dnů s 20% úrokem,
- dále poté, co v květnu 2020 poškozenému předala ve dvou částkách finanční hotovost ve výši 40 000 Kč, kterou údajně vymohla jako mimosoudní omluvu od muže, který před tím fyzicky napadl přítelkyni D. C., žádala od jmenovaného 200 000 Kč, které slibovala zhodnotit investováním do nemovitostí,
- a začátkem prázdnin 2020 poškozenému radila, aby koupil jejím prostřednictvím pozemek v XY, kdy jí měl dát finanční prostředky ve výši 40 000 Kč na správní poplatek či úplatek úředníkovi, aby mu pozemek zarezervoval,
poškozený jí však žádné finanční prostředky nedal, pouze jí zaplatil za údajnou právní radu ohledně pozemku, a to částku ve výši 3 000 Kč převodem na účet č. XY, jehož majitelem je syn obžalované J. M., nar. XY, čímž se poškozenému D. C. pokusila způsobit škodu ve výši 340 000 Kč,
tedy celkem výše uvedeným poškozeným způsobila škodu ve výši 512 000 Kč a pokusila se způsobit škodu ve výši 340 000 Kč,
a tohoto jednání se dopustila, přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu Praha - západ, ze dne 22. 12. 2015, č.j. 2 T 160/2015-302, který nabyl právní moci dne 2. 3. 2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016 , č.j. 9 To 95/2016-326, odsouzena pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, přičemž bylo následně usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 T 160/2015-427, které nabylo právní moci dne 28. 3. 2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č.j. 9 To 103/2018-438, rozhodnuto, že uvedený trest vykoná, přičemž byla z výkonu tohoto trestu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 1PP 34/2019 podmíněně propuštěna se stanovením zkušební doby v trvání 5 let a dále ačkoliv byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 41 T 27/2017, který nabyl právní moci dne 25. 9. 2017, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č.j. 67 To 287/2017, odsouzena pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou .
2. Za uvedený trestný čin uložil soud prvního stupně dovolatelce podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnou zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil dále obviněné povinnost nahradit škodu, a to poškozeným J. R. ve výši 224 000 Kč s úrokem z prodlení 8,25% ročně od 4. 10. 2021 do zaplacení, T. K. ve výši 43 000 Kč, a K. Š. ve výši 35 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. dále soud poškozeného D. C. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a poškozeného T. K. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody také na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 8 T 95/2021, podala obviněná odvolání směřované do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 10 To 233/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 10 To 233/2022, podala obviněná dovolání, přičemž uvedla, že napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl zamítnut nebo odmítnut její řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Současně obviněná sdělila, že má za to, že byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněná se domnívá, že z provedeného dokazování nevyplývá, že svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.
6. Obviněná má za to, že na základě provedených důkazů nelze dospět k jednoznačnému závěru, že došlo k trestné činnosti, a že se této dopustila ona. Namítá, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal se situací, kdy prokazatelně předávala poškozeným finanční prostředky, což jednotliví poškození nerozporují, ačkoliv tyto nebyly započítány do výše způsobené škody. Konstatuje, že podle nalézacího soudu nelze do výše způsobené škody započítat finanční prostředky, které měla vymoct pro poškozené, resp. které jim měla předat jako „výnos z investic“, jelikož se mělo jednat o prostředky, které měly pouze získat či posílit její důvěryhodnost. Odvolací soud se podle obviněné tímto vůbec nezabýval, když potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelka setrvává ve svém konstantním tvrzení, že ve věci vystupovala pouze jako prostředník, který předával finanční prostředky mezi jednotlivými osobami, když sama netuší, odkud tyto finanční prostředky určené poškozeným pocházely. V této souvislosti namítá, že by ve stanoveném rozsahu tak neměla vzniknout škoda a nelze tuto přičítat k její tíži.
7. Dále obviněná poukazuje na skutečnost, že svědek J. K. od ní obdržel částku 20 000 Kč, což považuje za bezdůvodné obohacení, s čímž se však soudy nižších stupňů vůbec nevypořádaly. Soudy se také nevypořádaly se situací týkající se poskytnutí finančních prostředků D. C., když tento jí měl zaplatit 3000 Kč jako plnění za právní radu. Rozporuje však, že by takovou radu poskytovala vydávajíc se za advokátku, když nedošlo k vystavení žádného účetního dokladu, který by toto potvrzoval. Samotným poskytnutím právní rady nelze jednoznačně presumovat spáchání trestného činu podvodu. Akcentuje, že z její strany byla poškozenému C. předána finanční částka ve výši 40 000 Kč, a to bez jakéhokoliv právního důvodu, takže by se s největší pravděpodobnosti u něho mohlo jednat o bezdůvodné obohacení. Toto však podle jejího názoru nalézací soud v provedeném dokazování nijak nezohlednil.
8. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se nijak nevypořádal s důkazní nouzí u poškozeného C., když byla presumována skutečnost, že se ho měla pokusit několikrát podvést. Soud vzal v úvahu pouze výpověď poškozeného, ačkoliv obsah jeho tvrzení nevyplývá z žádného dalšího důkazu. V této souvislosti odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu související s aplikací zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo , a to za důkazní nouze. Dovolatelka v této souvislosti cituje vybrané pasáže z judikatury Ústavního soudu a odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, či ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 28. 6. 2012, sp.zn. I. ÚS 3741/11, ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, také na nález sp. zn. I ÚS 429/03, N 141/31 SbNU 257 či také Rt 7 Tz 84/69.
9. Rozporuje také, že odvolací soud se v rámci dokazování nedostatečně vypořádal s hodnocením výpovědi poškozené Š. Je toho názoru, že nelze pohlížet na výpověď poškozené jako na jednoznačně pravdivou aniž by bylo přihlédnuto k její výpovědi, když ona sama popírá, že by poškozené poskytovala právní pomoc. Akcentuje, že z důvodu neexistence dalších důkazů není bezpochyby jasné, co bylo tedy předmětem jejich údajné dohody a ani to, komu měly být peníze určeny. Jedná se tak opět podle obviněné o situaci tvrzení proti tvrzení, kdy závěr o spáchání trestného činu byl dovozen pouze na základě tvrzení poškozené. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu se tak domnívá, že samotné tvrzení poškozené Š. nemůže obstát. Je toho názoru, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s uvedenými důkazy, a namítá tzv. zjevný rozpor.
10. Dále namítá, že odvolací soud vyšel při posouzení dané věci výlučně ze svědeckých výpovědí poškozených a nevzal nikterak v úvahu její tvrzení. Nebyla tak respektována zásada presumpce nevinny, když k ní bylo již od počátku trestního řízení přistupováno jako k odsouzené. Orgány činné v trestním řízení se tedy již od počátku domnívaly, že když se dopustila trestné činnosti v minulosti, je nesporné, že se ji dopustila opětovně. Ačkoliv ve věci vypovídala, tak soud k její výpovědi vůbec nepřihlédl a nikterak ji nezohlednil.
11. Zpochybňuje také výpověď poškozeného R. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že ten snížil své výživné již v dubnu 2020, přičemž ve své výpovědi uvedl, že se tak stalo až v létě 2020. Je tak toho názoru, že jeho výpověď je rozporuplná a nelze ji označit za věrohodnou.
12. Ohledně částky 150 000 Kč, jež jí byla poškozeným R. poskytnuta, akcentuje, že z její strany byla dne 27. 10. 2020 podepsána směnka na částku 200 000 Kč se splatností 17. 12. 2020. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal se skutečností, že poškozený R. tuto směnku následně po ní nijak nevymáhal, ačkoliv k tomuto měl právní důvod. Obviněná je toho názoru, že se v tomto případě nemůže jednat o trestný čin a soudy v tomto ohledu hrubě pochybily, když tato škoda měla být hodnocena zcela odlišně.
13. Obviněná také poukazuje na rozporuplnost poškozeného K., když v rámci hlavního líčení konaného dne 2. 3. 2022 uvedl, že po obdržení částky 160 000 Kč, jež mu měla být předána jako vymožené plnění od architektky P., obdržel od obviněné ještě další částku v hodnotě 40 000 Kč. Z protokolu z hlavního líčení ze dne 26. 5. 2022 ale vyplývá, že poškozený K. obdržení této částky popřel.
14. Dále poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně uvedl, že vypovídala nesourodě a nekonzistentně, přičemž toto neupřesnil. Je přesvědčena, že pokud soud prvního stupně poukázal na určité nesrovnalosti v její výpovědi, pak bylo nezbytné, aby tyto konkrétně demonstroval. K tomu však ze strany nalézacího soudu nedošlo a s těmito výtkami se nevypořádal ani soud odvolací.
15. Zdůrazňuje také, že soudy nižších stupňů se nezabývaly její námitkou, že si poškození měli s osobou pana K. volat či psát. Je toho názoru, že soudy pochybily, jelikož nikdy neproběhlo žádné zkoumání jejich hovorů, ze kterého by mohla vyplývat tato jejich vzájemná komunikace. Následně také uvádí, že v daném případě působila pouze jako prostředník a poukazuje podle jejího tvrzení na nelogický postup poškozeného K. Ten dovozuje z toho, jak měl dostat poškozený R. na ní kontakt.
16. Dovolatelka je tak přesvědčena, že svědecké výpovědi poškozených nejsou věrohodné, když snad vyjma poškozeného C., hodnotí jejich jednání v jednotlivých chvílích jako zcela iracionální. Tito jí měli poskytovat finanční prostředky, aniž by se jim dostávalo jakéhokoliv protiplnění či prokázání jejich právního zastoupení její osobou. Obviněná zastává názor, že poškození se dobře vzájemné znají, i přesto, že byla tato skutečnost z jejich strany popírána. V této souvislosti namítá určité nelogičnosti ve výpovědích poškozených R., K. a C.
17. Dovolatelka tak zpochybňuje důvěryhodnost výpovědí poškozených, když je z nich patrné, že poškození uváděli nepravdivá tvrzení, vzájemně si odporovali a lze se tak domnívat, že určité skutečnosti skrývali. Je toho názoru, že mohlo dojít k jejich spolčení za účelem jejího poškození. Odvolací soud podle obviněné tato její tvrzení nijak nezohlednil. Obviněná má za to, že nebylo prokázáno, že skutek blíže popsaný v obžalobě je trestným činem, resp. naplňuje obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Akcentuje skutečnost, že ze strany poškozených nedošlo k žádnému jednání směřujícímu k vymožení daných finančních prostředků, což je podle jejího názoru přinejmenším zarážející. Zdůrazňuje také, že pokud by každé nezaplacení směnky či neposkytnutí plnění z investiční dohody mělo být soudy hodnoceno jako trestný čin podvodu, měly by všechny tyto spory být řešeny na úrovni trestního práva namísto jejich řešení v rámci řízení občanskoprávního, což by naprosto vylučovalo zásadu subsidiarity trestní represe.
18. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265m tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 10 To 233/2022-576, zrušuje, a nově rozhodl tak, že se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, neboť skutek označený v obžalobě není trestným činem. Pokud by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro vydání rozsudku podle §265m tr. ř. za splněné, navrhuje obviněná, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022, č. j. 10 To 233/2022-576, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
19. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 1 NZO 955/2022, nejprve shrnula průběh trestního řízení, obviněnou uplatněný dovolací důvod a její zvolenou argumentaci. Státní zástupkyně následně uvádí, že přestože jsou dovolací námitky formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tak dovolání hodnotí jako zjevně neopodstatněné.
20. Ohledně námitek do zjištěného skutkového stavu akcentuje, že těžiště dokazování leží především v řízení před nalézacím soudem a zdůrazňuje přitom zásadu ústnosti a bezprostřednosti, jakožto klíčové prostředky pro hodnocení výpovědi obžalovaného či svědka. Státní zástupkyně zdůrazňuje, kdy může odvolací či dovolací soud zasahovat do hodnocení důkazů nalézacím soudem. Zejména akcentuje, že se musí jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (body 33-34). Je toho názoru, že k ničemu takovému v případě dovolatelky nedošlo. Nalézací soud vysvětlil zcela přezkoumatelným způsobem své úvahy o věrohodnosti jednotlivých poškozených, jejich výpovědi podepřel i dalšími zejména listinnými důkazy a uzavřel, že obhajoba dovolatelky spočívající v tom, že působila pouze jako prostřednice s neztotožněnou a jakýmkoli způsobem nekontaktovatelnou osobou, respektive, že všichni poškození se proti dovolatelce spikli, je značně nevěrohodná. Neshledává na těchto skutkových zjištěních cokoli excesivního.
21. Neztotožňuje se také s tím, že obviněnou poskytovaná plnění představují fiktivně vymožené závazky a měly být zohledněny při stanovení výše škody. Dodává, že u trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku představuje způsobená škoda jednoduše částku, o níž byl poškozený podveden. Přestože plnění poskytovaná dovolatelkou mohou vykazovat znaky bezdůvodného obohacení, nikterak se tyto nezávislé závazkové vztahy nepromítají do následku souzeného přečinu. Tyto námitky podle státní zástupkyně tak zcela postrádají opodstatnění.
22. Státní zástupkyně je toho názoru, že úvaha obviněné, že pokud vystavila směnku znějící na 200 000 Kč, tak se nemohla dopustit trestného činu podvodu, je pro naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku zcela irelevantní. Zajištění závazku samo o sobě trestní odpovědnost nevylučuje, jednal-li pachatel podvodným jednáním v jedné z modalit uvedených v §209 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatně, poškozený by mohl svůj závazek kdykoli vymáhat prostředky civilního procesu i tehdy, pokud by žádnou směnku neobdržel – vystavení směnky pouze představuje hypotetickou možnost využití směnečného řízení.
23. Ohledně zásady subsidiarity trestní represe, které se obviněná dovolává, uvádí, že je nutné připomenout, že obviněná trestnou činnost páchala po delší dobu a rafinovaným způsobem, dopustila se podvodu v kvalifikované skutkové podstatě, neboť způsobila větší škodu (přičemž dosáhla téměř na hranici značné škody), a nadto se v jejím případ jedná o speciální recidivu. Za takových okolností nepřichází podle státní zástupkyně aplikace zásady subsidiarity trestní represe v úvahu.
24. Státní zástupkyně tak závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
28. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
29. Z podaného dovolání obviněné je patrné, že v něm uplatňuje výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , když tento označila jednak slovně, jednak odkazem na příslušné ustanovení §265b tr. ř. Citovaný dovolací důvod dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ní příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
30. Byť dovolatelka, jak již bylo konstatováno, výslovně označila pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak z obsahu podaných námitek, je patrné, že své námitky směřuje také do dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že slovně fakticky rovněž uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s výše uvedenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatelka prostřednictvím obhájce výslovně označila pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoliv také §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Nejvyšší soud nechce postupovat příliš formalisticky, když z obsahu podaného dovolání tyto uplatněné dovolací důvody vyplývají. Ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané a erudované, by právě měla takovýmto situacím předejít.
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
34. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na její obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
35. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Argumentaci dovolatelky, že popsané jednání nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, resp. nejedná se podle jejího názoru o trestný čin při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe, lze obecně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky dovolatelky směřující do výše škody, jako znaku předmětného přečinu, jsou rovněž podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto námitky však Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné, jak dále blíže rozvede. Ohledně zbývajících námitek dovolatelky směřujících do tvrzeného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem či do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které obviněná podřazuje pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno uvést, že argumentace dovolatelky nepřekračuje pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, především v tom směru, jak který důkaz hodnotit a jaký význam mu přisoudit při formulování skutkového stavu. Těžiště argumentace obviněné v tomto směru je pak založeno zejména ve tvrzené vadné aplikaci zásady in dubio pro reo v situaci důkazní nouze. Zde považuje Nejvyšší soud za nutné akcentovat, že v dané věci se rozhodně o důkazní nouzi nejednalo, neboť závěry soudů nižších stupňů jsou opřeny jak o výpovědi svědků, tak i listinné podklady, které soudy nižších stupňů hodnotily jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu (viz §2 odst. 6 tr. ř.). Rovněž námitky dovolatelky směřující do jí tvrzených rozporů ve výpovědí svědků, napadající fakticky jejich věrohodnost, lze považovat za pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a nelze je tak podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný.
36. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné na určité námitky obviněné stručně reagovat.
37. K námitkám dovolatelky, že byla ve věci pouze „prostředník“ lze uvést, že tyto představují (jak již bylo výše uvedeno) pouze polemiku obviněné s hodnocením důkazů nalézacím soudem, a tedy nenaplňují obviněnou deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Nad to lze konstatovat, že se touto obhajobou detailně zabývaly již soudy nižších stupňů (body 13-14 nalézacího soudu, bod 13 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. V tomto směru skutečně nelze pominout, že ačkoliv podle vlastního tvrzení měla obviněná s panem K. úzce spolupracovat, tak na tohoto neměla žádný kontakt, nemohla doložit žádnou e-mailovou korespondenci, přičemž jmenovaného nikdy nikdo z poškozených neviděl, a telefonní číslo na onoho muže, které policii poskytla v přípravném řízení, užívala prokazatelně dříve ona. Navíc policie prověřila všechny osoby jménem „M. K.“, žádná z nich obviněnou ani poškozené nezná, když ani svědci, od kterých měla obviněná údajně vymoci finanční prostředky pro poškozené osoby prostřednictvím pana K., jej neznají (viz např. svědkyně P.). Vhodně také nalézací soud poukázal na skutečnost podporující nepravdivost obhajoby obviněné, tedy na to, že daná legenda s fiktivní osobou odpovídá i modu operandi jiné trestní věci, ve které byla obviněná odsouzena za přečin podvodu §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Zde je třeba ovšem akcentovat, že z této skutečnosti soud prvního stupně nedovozuje závěr o vině obviněné, tato toliko slouží k dokreslení celé situace z pohledu věrohodnosti obhajoby obviněné. Nejvyšší soud musí tedy souhlasit se soudy nižších stupňů, že obhajoba obviněné ohledně toho, že ve věci vystupovala jako prostředník, byla v řízení přesvědčivým způsobem vyvrácena. Nejvyšší soud tak ve věci neseznal nějaký zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Proto tyto námitky Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
38. Obviněná dále ve svém dovolání rozsáhle zpochybňuje věrohodnost svědků (poškozených), de facto namítá, že se proti ní poškození domluvili za účelem poškození její osoby. Domnívá se, že tak nebylo v řízení dostatečně dbáno zásady in dubio pro reo . Zde je nutno poukázat na to, že obviněná v rámci podaného dovolání převážně presentuje jednotlivé výpovědi izolovaně a napadá zejména drobné odchylky či nepřesnosti ve výpovědích poškozených. Nicméně z komplexního posouzení výpovědi svědků i dalších důkazů byla vina dovolatelky soudy jednoznačně prokázána. Věrohodnost svědků nebyla ničím narušena a tyto jejich výpovědi do sebe zapadají a vytvářejí tak v komplexu zcela zřetelný obraz o tom, jakým způsobem obviněná páchala trestnou činnost. Pokud obviněná namítá důkazní nouzi u poškozeného C., tak jeho výpověď je podpořena jak emailovou konverzací, a SMS komunikací (č. l. 144–145), tak i výpověďmi dalších svědků (Š., č. l. 469 a 469-verte, R. a K., č. l. 489-verte–490-verte, příp. č. l. 523–526). Obdobně lze hodnotit i námitky dovolatelky k věrohodnosti výpovědi svědkyně Š., kdy i její výpověď zapadá do dalších svědeckých výpovědí, ale i do celkové mozaiky případu. Dovolatelka opakovaně namítá, že výpověď svědka R. je diskutabilní, rozporuplná a nevěrohodná, jestliže ten uvedl, že snížil výživné v létě 2020, přičemž dokazováním bylo zjištěno, že k tomu došlo již v dubnu 2020. Předně je třeba akcentovat, že z výpovědi svědka přímo nevyplývá, kdy došlo k prvnímu kontaktu mezi ním a obviněnou, takže nelze vyloučit, že k prvnímu kontaktu došlo ještě před snížením výživného, když samotný svědek hovoří o tom, že kontakt na obviněnou dostal od C. (ten znal obviněnou od února 2020), když samotný svědek mluví o problémech s manželkou od dubna 2020. Nad to věrohodností tohoto svědka se zabýval již odvolací soud v bodě 11 svého usnesení. Nelze ani souhlasit s tvrzením obviněné, že odvolací soud se nezabýval možným tvrzeným „spiknutím“ ze strany svědků (viz bod 11 usnesení odvolacího soudu). Z pohledu této námitky obviněné je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování, ale nakonec ani ze samotné výpovědi obviněné nevyplývá žádná skutečnost, proč by se proti obviněné měli tzv. spiknout všichni svědci (obviněná nikoho před spácháním trestné činnosti neznala a neměli žádný dřívější spor), její tvrzení je toliko obecné povahy. Obviněná další konkrétní rozpor spatřuje v tom, že svědek K. údajně uvedl, že jí doporučil svědkovi R. on sám, přičemž svědek R. uvedl, že dostal na ní kontakt od svědka C. Předně je třeba akcentovat, že z výpovědi svědka K. u hlavního líčení však nic takového neplyne. Nad to nelze seznat nějakou nelogičnost v předávání kontaktů na obviněnou mezi svědky navzájem, když obviněná se právě snažila zvýšit svou důvěryhodnost tím, že svědkům předávala i nějaké finanční prostředky, v čemž spočívala určitá rafinovanost jejího jednání, takže je zcela logické, že tito svědci právě pod vlivem jejího jednání dalším osobám tzv. sdělovali, že znají šikovnou právničku, která věci umí tzv. vyřídit a předávali na ní kontakty. Také je nutno odmítnout námitku obviněné, že se jednotliví svědci mezi sebou znali, což je údajně ze strany svědků popíráno. Svědci nic takového nepopírali, naopak z jejich výpovědí je patrno, že se mezi sebou znali či byli v určitém kontaktu, což je i jistým způsobem logické, když poškození právě pod vlivem jednání obviněné nabyli dojmu, že obviněná řadu věcí skutečně „vyřídí“, a proto předávali kontakt dalším osobám, které znali či s nimi byli v určitém kontaktu. Nad rámec těchto úvah lze uvést, že jak nalézací soud (bod 11 jeho rozsudku), tak i soud odvolací (body 11 a 12 jeho usnesení) se výpovědí svědků, včetně jejich věrohodnosti, detailně zabývaly.
39. Jako zcela bezpředmětnou lze dále odmítnout námitku obviněné, kterou cílí na to, že soudy nižších stupňů se dostatečně nezabývaly tím, že si měli poškození s osobou pana K. volat či psát, když tato stojí mimo zvolené dovolací důvody. Lze připustit, že svědek K. (č. l. 524-verte) uvedl, že si měl se zmíněným K. poslat několik SMS zpráv, když ovšem nikdy s panem K. osobně nejednal. Za takové situace výpověď tohoto svědka nemůže prokazovat obhajobu obviněné, že v dané věci vystupovala jako zprostředkovatel, tedy tato výpověď nemůže vést k závěru, že by závěr soudu nižších stupňů o neexistenci pana K. představoval extrémní rozpor z obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při komunikaci prostřednictvím SMS zpráv nemohl svědek K. nijak hodnověrně ověřit identitu osoby, se kterou komunikuje, když navíc skutečně nelze pominout, že telefonní číslo údajného K. měla prokazatelnou vazbu na obviněnou (viz bod 13 rozsudku soudu prvního stupně). Lze mít za to, že i tato komunikace s tzv. panem K. měla jen podpořit věrohodnost osoby obviněné, stejně jako poskytování určitých finančních prostředků poškozeným ze strany obviněné, která tím chtěla doložit, že skutečně poškozeným poskytuje právní pomoc.
40. Shodně je nutno posuzovat argumentaci obviněné, že svědek K. v rámci své výpovědi z hlavního líčení ze dne 26. 5. 2022 popřel, že by od ní obdržel částku 40 000 Kč. Jedná se toliko o jistou zavádějící intepretaci této výpovědi ze strany obviněné, když svědek K. u hlavního líčení nepotvrdil převzetí dané částky, když ovšem zároveň dodal, že si to již přesně nepamatuje a z celé věci mu je psychicky špatně (č. l. 524-verte). Skutečnost, že si svědek již přesně nepamatoval částky obdržené od obviněné lze nepochybně připsat určitému časovému odstupu, ale také určitému psychickému vypětí z celé věci.
41. I námitku obviněné, že se soudy nevypořádaly se situací týkající se poskytnutí finančních prostředků od svědka C., když tento jí zaplatil 3000 Kč za právní radu, je nutno odmítnout jako neopodstatněnou a stojící mimo zvolený dovolací důvod. Dovolatelka dovozuje, že soud i tento její postup považoval za podvodné jednání. Nejvyššímu soudu však není zřejmé, z čeho toto její přesvědčení pramení, když daná částka pouze slouží k dokreslení té skutečnosti, že obviněná se měla presentovat jako právnička, přičemž převzetí této částky ani nebylo soudem prvního stupně započítáno do vzniklé škody. Pokud pak obviněná v souvislosti se svědkem C. namítá, že tomuto měla předat částku 40 000 Kč jako vymožení náhrady za napadení jeho přítelkyně a že by tato částka mohla představovat z jeho strany bezdůvodné obohacení, je třeba uvést, že ze strany obviněné se jednalo právě o snahu vytvořit si při páchání trestné činnosti legendu o svých schopnostech, aby mohla následně vylákat od svědka C. větší finanční prostředky, o což se pokusila, takže z tohoto pohledu je její argumentace bezpředmětná. Stejné závěry lze vztáhnout i k osobě J. K., který v dané věci vůbec jako poškozený nefiguruje.
42. Obviněná rovněž namítá, že ačkoliv jí soud prvního stupně nechal vypovídat, tak k její výpovědi nepřihlédl a ani ji nijak nezohlednil. I tato námitka směřuje do způsobu hodnocení důkazů, přičemž obviněná v souvislosti s touto argumentaci poukazuje na nerespektování zásady presumpce neviny. Obecně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se obhajobou obviněné řádně zabývaly, tedy neignorovaly jí a řádně objasnily, na základě jakých důkazů její obhajobě nemohly přisvědčit (viz body 11–17 rozsudku soudu prvního stupně, body 11–13 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud na jejich přesvědčivé odůvodnění odkazuje, když soudy nižších stupňů ani nepominuly určité nejasnosti ve výpovědi svědků. Ohledně námitky dovolatelky, že nalézací soud hodnotil její výpověď nesourodě a nekonzistentně, aniž by blíže rozvedl, v čem toto spatřuje, je třeba uvést, že na tuto námitku již reagoval odvolací soud v bodě 11 svého usnesení, když sám výslovně uvedl, že by spíše použil v souvislosti s její obhajobou pojem, že její obhajoba je rozporuplná. Následně pak ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl, v čemž spařuje rozporuplnost její výpovědi. Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu ztotožnil, a proto odkazuje pro jistou stručnost na zmíněný bod jeho usnesení. Nad to je nutno odmítnout názor dovolatelky, že takové nesourodé a nekonzistentní části její výpovědi musel nalézací soud demonstrovat. V tomto směru je třeba akcentovat, že nalézací soud řádně vyhodnotil na základě, jakých důkazů její obhajobu považuje za nevěrohodnou a za vyvracenou provedenými důkazy, když při tomto postupoval podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto neseznal dovolací soud tyto námitky dovolatelky opodstatněné. Navíc na tuto námitku již reagoval soud druhého stupně.
43. Nejvyšší soud dodává, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v dané věci neuplatnily zásadu in dubio pro reo , neboť na straně soudu nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
44. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
45. Nejvyšší soud neshledal jako důvodnou ani námitku dovolatelky směřující do té skutečnosti, že se k ní měly orgány činné v trestním řízení chovat od počátku tak, že když se dopustila trestné činnosti v minulosti, tak je nesporné, že se ji dopustila opětovně a byla tak u ní porušena zásada presumpce nevinny. Tuto svou argumentaci avšak dovolatelka nijak nerozvíjí a nechává ji ve svém dovolání pouze v obecné rovině bez nějaké bližší argumentace. Zde je nutno podotknout, že není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci v rámci dovolání zajišťuje povinné zastoupení obviněné v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Za takové situace se může Nejvyšší soud s takovou dovolací argumentací vypořádat toliko obecně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Obecně je třeba uvést, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhle dokazování, když prováděl jak důkazy navržené obžalobou, tak i obhajobou, takže důkazy neprováděl v žádném případě selektivním způsobem. Následně provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (viz §2 odst. 5 tr. ř.). Samotnou skutečnost, že nalézací soud odkázal na modus operandi obviněné, nelze interpretovat jako známku o předpojatosti soudu, když ten k závěru o vině obviněné dospěl za pomoci řady výpovědí svědků, které se navzájem doplňují a které jsou podpořeny například i komunikací svědků s poškozenou. Jak již bylo naznačeno, odkaz na modus operandi obviněné, která se obdobně (tvrzení o fiktivní osobě) dopustila předchozí trestné činnosti, jen dokresluje závěr o vině obviněné a pouze na tomto není postaven závěr o její vině.
46. Ohledně námitky obviněné týkající se nezapočítání finančních prostředků poskytnutých z její strany poškozeným do výše způsobené škody, jež shledal dovolací soud podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést následující. Obviněná tuto námitku uplatnila již v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž lze konstatovat, že nalézací soud se s touto námitkou vypořádal v bodě 17 svého rozhodnutí a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. I Nejvyšší soud musí souhlasit se závěrem nalézacího soudu, že pokud obviněná některým poškozeným předávala určité finanční částky, které souvisely s jejím tvrzení o tom, že je advokátka (např. poškozenému K.) a měly tedy prokazovat skutečnost, že právní služby poskytla, tak nepochybně takto jednala jen proto, aby vzbudila důvěru, a vyvolala dojem serióznosti a schopnosti problémy poškozených vyřešit a tito jí poskytovaly další finanční prostředky a popř. na ní odkázali další osoby, tedy potenciální poškozené. Jinak vyjádřeno, nelze mít pochybnosti o tom, že obviněná poskytovala tyto finanční prostředky poškozeným právě a pouze pro zvýšení své důvěryhodnosti tak, aby z poškozených vylákala ještě vyšší částku finančních prostředků, jak ostatně konstatoval i nalézací soud v bodě 17 svého rozsudku. Obviněnou poskytnutá výše finančních prostředků sloužila pouze jako „nástroj“ k posílení legendy o její věrohodnosti (obviněná vystupovala jako právnička/advokátka), a tedy jako určitý prostředek k páchání trestné činnosti. V tomto směru je třeba akcentovat, že výše nákladu pachatele trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se nepromítá do výše způsobené škody jako znaku dané skutkové podstaty (viz bod 146 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 518/2015). Zde je nutno zdůraznit, že i v případě, pokud by obviněná podvodně získané finanční prostředky zcela vrátila, jednalo by se o náhradu škody způsobené trestným činem a na znak vzniku škody na cizím majetku, jakož i na stanovení její výše nemá taková skutečnost vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). Došlo-li totiž podvodným vylákáním peněz od poškozených již k naplnění skutkové podstaty podvodu §209 tr. zákoníku, pak způsobenou škodou je celá tato peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později poškozeným vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Také námitky obviněné týkající se toho, že z její strany poskytnuté finanční prostředky poškozeným mohou být hodnoceny jako bezdůvodné obohacení, nemají vliv na posouzení skutku jako podvodu, když tyto částky sloužily právě jako nástroj k získání dalších finančních prostředků od poškozených, tak i na způsobení další škody, jak bylo výše popsáno. Současně je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů předmětné částky vzaly v úvahu při rozhodování o náhradě škody (viz bod 22 rozsudku nalézacího soudu).
47. Také tvrzení obviněné, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem, resp. nenaplňuje obligatorní znaky skutkové podstaty podvodu §209, jelikož ze strany poškozených nedošlo k žádnému jednání směřujícímu k vymožení daných finančních prostředků, představuje zcela lichou námitku. Naplnění skutkové podstaty zmíněného trestného činu se neodvíjí od toho, zda se poškození následně domáhají vrácení podvodně vylákaných finančních prostředků. Jeho objektivní stránka totiž tkví v podvodném jednání pachatele (uvedení někoho v omyl; využití něčího omylu; zamlčení podstatných skutečností), jehož následkem vznikne škoda nejméně nikoli nepatrná na cizím majetku a dále obohacení pachatele nebo jiné osoby. Ze skutkové věty, ale i odůvodnění nalézacího soudu přitom zřetelně vyplývá, že obviněná naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak dané námitky dovolatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné.
48. Pokud obviněná dále tvrdí, že protože z její strany byla s poškozeným R. sepsána směnka na částku 200 000 Kč, kterou ovšem následně poškozený od ní nevymáhal, tak se nemůže jednat o trestný čin, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Z hlediska vzniku škody na cizím majetku není rozhodné, zda pachatel zajistil svůj závazek vůči poškozenému, neboť předmět zajištění (například zástava, ručitelský závazek) – v tomto případě směnka, představuje toliko prostředek k náhradě škody způsobené trestným činem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004). Důležitý a rozhodující je podvodný úmysl v době vylákání předmětných finančních prostředků. Není proto rozhodné, že obviněná po vylákání předmětných finančních prostředků následně s poškozeným sepsala směnku, kterou následně nevymáhal, když je i nutno zdůraznit, že je to i otázku faktické vymahatelnosti této směnky (proti obviněné je vedena řada exekucí), které mohla vést poškozeného k tomu, že směnku neuplatnil. Proto i tuto námitku Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněnou.
49. Ohledně námitky obviněné směřující do zásady subsidiarity trestní represe, lze uvést, že obviněná namítá, že pokud každé nezaplacení směnky či neposkytnutí plnění z investiční dohody by mělo být soudy hodnoceno jako trestný čin podvodu, pak by měly být všechny spory řešeny namísto v civilním řízení skrze trestní právo. Zde je nutno upozornit, že obviněná nebyla trestním soudem odsouzena pro uzavření soukromoprávního vztahu, ale pro její podvodné jednání. Soudy nižších stupňů bylo dostatečně prokázáno, že obviněná se vydávala za právničku/advokátku a s podvodným úmyslem se snažila vylákat z poškozených finanční prostředky, kdy z části se ji toto i podařilo. Nad to je nutno poukázat na skutečnost, že jednání obviněné se rozhodně nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud k tomuto považuje také za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 ), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“. Lze tedy uzavřít, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012 ). O takovou situaci se v dané věci jedná. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné akcentovat, že obviněná trestnou činnost páchala delší časové období, více útoky a naplnila kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, takže již tyto skutečnosti znemožňují použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
50. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
51. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno z důvodů (rozporování výše škody, subsidiarita trestní represe), které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Zbylé námitky obviněné není možno podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu