ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1061.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1061/2022-39535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání obviněného P. B. , nar. XY, bytem XY, XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 5 To 55/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2020, sp. zn. 51 T 7/2016, byl obviněný P. B. v části I. uznán vinným pod bodem 1. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2. přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, pod bodem 4. přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jichž se dopustil se spoluobviněnými P. Č., nar. XY, a A. B., nar. XY, společným jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku (č. l. 3 až 60).
2. Obviněný P. B. byl za uvedené trestné činy a za sbíhající se dva přečiny nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, pro které byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 6 T 63/2013, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 6 T 63/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a o vině a trestech ostatních spoluobviněných, v části II. a III. rozsudku o zproštění obviněných části obžaloby.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 5 To 55/2021, z podnětu odvolání obviněného P. B. i obou spoluobviněných napadajících rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech u všech obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu o trestech rozhodl. Obviněného P. B. odsoudil za trestné činy, kterými byl uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným i za sbíhající se dva přečiny nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1, písm. a), c), d) tr. zákoníku z rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 6 T 63/2013, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, za současného zrušení uvedeného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích i všech navazujících rozhodnutí. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. B. prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž směřoval toliko proti výroku o trestu pro nesprávné hmotněprávní posouzení při aplikaci mimořádného snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolacímu soudu vytkl, že v něm stanovené možnosti nevyužil řádně a nepostupoval ani v souladu s obecnými zásadami pro ukládání trestů ve smyslu §39 tr. zákoníku.
5. Podstatnou vadu obviněný spatřoval v tom, že do trestu nebyla dostatečně promítnuta délka trestního stíhání, když za vinu mu kladené jednání bylo spácháno ve druhé polovině roku 2010 a odvolací soud rozhodl až dne 23. 3. 2022, tedy po dvanácti letech, přičemž trest odnětí svobody šest měsíců, k němuž se souhrnný trest vztahoval, vykonal již v roce 2015. Na neúměrnosti této délky trestního řízení se nepodílel, a ani z jeho strany nebyla ničím ovlivňována. Od té doby, co byl propuštěn z posledního výkonu trestu odnětí svobody, řádně pracuje, zaměstnavatel jeho pracovní výkony oceňuje. Důraz kladl na to, že vychovává nezletilého syna AAAAA (psedonym), nar. XY, jenž na něm velmi lpí a jeho nepřítomnost nese těžce. Na dotvrzení této skutečnosti připojil prohlášení jeho matky. Uznal, že byl v minulosti trestán, ale po posledním vykonaném trestu je v jeho životě nejpodstatnější práce a výchova syna. Jeho stávající život je v souladu s požadavkem nápravy a odůvodňuje uložení trestu, který nebude spojen se ztrátou svobody. Připomenul, že trestní represe by vždy měla splňovat ústavní princip proporcionality, měla by vystihnout nejen povahu a závažnost spáchaného trestného činu, ale též poměry pachatele (osobní, majetkové, rodinné) a dosavadní způsob jeho života. Mělo by zásadně platit, že tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější (§38 odst. 2 tr. zákoníku), a to s přihlédnutím k dosavadnímu způsobu života pachatele a možnostem jeho nápravy, jakož i k účinkům a důsledkům, jež lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život (§39 odst. 1 tr. zákoníku).
6. Obviněný se těmito argumenty domáhal uložení mírnějšího trestu, neboť mu odvolací soud uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, jenž je neslučitelný s požadavky na proporcionalitu trestní represe, která, pokud by byla zachována, by našla odraz v trestu odnětí svobody nepřesahujícím tři roky podmíněně odloženém na zkušební dobu, během níž by prokázal, že tak jako v posledních letech bude žít řádným životem zahrnujícím i výchovu nezletilého syna. Takový méně postihující trest by vystihl jak posuzované skutky, tak účinky a důsledky pro jeho budoucí život.
7. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 5 To 55/2021, a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na judikaturu vztahující se k nepřiměřenosti trestu (např. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07 a další) dovolání označil za podané mimo zákonem vymezené dovolací důvody s tím, že trest byl obviněnému vyměřen za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, k němuž bylo platnou judikaturou opakovaně vysloveno, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. Cestou dovolání se tedy nelze domáhat snížení trestu podle §58 tr. zákoníku, jak činí dovolatel, neboť taková výhrada žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
9. Namítal-li obviněný neslučitelnost uloženého trestu s ústavním principem proporcionality trestní represe s odkazem na konkrétní rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, sp. zn. 8 Tdo 1711/2016, 8 Tdo 1769/2016, 8 Tdo 1753/2016, 8 Tdo 1694/2016, 8 Tdo 610/2017, 6 Tdo 1516/2017 a 4 Tdo 1095/2019, ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 45/2020, ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 Tdo 961/2021, nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, a rozhodnutí č. 37/2017 Sb. rozh. tr.), státní zástupce konstatoval, že v posuzované věci nejde o situaci, kdy by uložený trest neodpovídal uvedeným zásadám. Odkazoval-li obviněný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, uvedl, že jde o případ, který nedopadá na okolnosti, o něž dovolatel v projednávané věci své výhrady opírá (ve srovnávané věci byl odsouzen zaměstnaný muž s dobrou pověstí, řádně vychovávající tři nezletilé děti, které byly v době jeho nástupu do výkonu trestu ve věku 9, 11 a 15 let, nadto nad činem projevil upřímnou lítost). Jestliže obviněný argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, ani v něm uvedené okolnosti nekorespondují s posuzovanou věcí (uložený podmíněný trest se týkal pachatele, který při dopravní nehodě pod vlivem alkoholu usmrtil svou manželku a staršího syna, přičemž přežil jen mladší syn ve věku tří let. Došlo tak k usmrcení části rodiny, což je jiná situace ve srovnání s věcí sp. zn. 8 Tdo 718/2018. Poukázal na to, že je třeba zvažovat konkrétní poměry dětí i rodinnou situaci, i to, jak se děti s nepřítomností otce ve společné domácnosti v důsledku výkonu trestu odnětí svobody vypořádají a jakou mají možnost i schopnost se s danou negativní situací vyrovnat, tím spíše, pokud až dosud vyrůstaly v harmonickém prostředí milující rodiny.
10. Porovnáním judikovaných věcí s rodinnými poměry dovolatele státní zástupce neshledal důvody pro to, aby mu byl trest odnětí svobody podmíněně odložen, neboť na rozdíl od citovaných rozhodnutí byl mnohokrát soudně trestán za úmyslná trestná jednání. Především však výměra trestu možnost podmíněného odložení neumožňuje.
11. Z obsahu vyjádření matky syna obviněného M. D. shledal, že nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný se svým synem bydlel (jeho bydliště bylo nejméně od zahájení trestního stíhání v roce 2012 v XY, kdežto matka se synem bydlí v XY). Nyní již desetiletý syn s ním nevyrůstal a znal jej jen v rozmezí svých 6 až 8 let, neboť po narození jej dovolatel jako svého syna ani neuváděl, jak je patrno z protokolu o jeho výslechu ze dne 27. 3. 2012 (uváděl jen své dvě starší děti nesoucí jeho příjmení). Uvedené svědčí o tom, že v daném případě nehrozí jeho synovi takové příkoří, které by pro zajištění jeho zájmů vyžadovalo natolik nízkou výměru trestu, jež by založila možnost podmíněného odkladu. Pro takové vyměření trestu státní zástupce podmínky v této věci neshledal, a to s ohledem na to, že obviněnému byla již nyní odpovídajícím způsobem kompenzována délka trestního řízení a k dalšímu zmírnění trestu z důvodu jeho vztahů se synem není důvod. K porušení principu proporcionality trestní represe v posuzované věci nedošlo, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného, Nejvyšší soud však písemnou reakci na ně do konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit, zejména ho lze účinně podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud musí zkoumat, zda výhrady tvrzené na podkladě v dovolání označeného dovolacího důvodu odpovídají jeho zákonnému vymezení.
15. Obviněný v dovolání zvolil důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, především, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Takové námitky však obviněný nevznesl, protože je zaměřil výhradně proti výroku o trestu, vůči němuž je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani takové výhrady však obviněný neuplatnil, a proto je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podle obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný neuplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o tom, že by došlo k naplnění tohoto (neuvedeného) dovolacího důvodu, protože obviněnému nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, jímž se rozumí zejména případy, v nichž byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění zákonem stanovených podmínek, a nebyl mu vyměřen ani trest ve výměře mimo trestní sazbu. Obviněnému byl ukládán trest odnětí svobody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, jenž stanoví u tohoto druhu trestu rozpětí od pěti do deseti let. Vyměřený trest odnětí svobody v trvání čtyř roků za použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku odpovídá všem zákonným pravidlům, a je tedy druhem trestu, který zákon připouští, a nižší než stanovená výměra je odůvodněna využitím možnosti jeho snížení pod dolní hranici za podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku.
16. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Jestliže obviněný podal dovolání pouze proti tomu, že mu neměl být ukládán trest přímo spojený s odnětím svobody, směřoval tím především proti tvrdosti uloženého trestu, a tedy toto dovolání nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. K tomu je třeba zmínit, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K dovolání nad rámec uplatněného důvodu
18. Nejvyšší soud se zřetelem na to, že obviněný dovolání uplatnil mimo označený důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože jím uváděné argumenty se netýkaly žádných hmotněprávních otázek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 a č. 7/2021 Sb. rozh. tr.), nýbrž vytýkal, že soudy z hledisek §58 tr. zákoníku trest odnětí svobody ještě více nesnížily, čímž brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu, což Nejvyšší soud neopravňuje se těmito výhradami stojícími mimo dovolací důvody zabývat. Obviněný však současně poukazoval na porušení zásady proporcionality trestní represe z důvodu délky trestního řízení a zdůrazňoval, že jeho uvěznění bude mít nepříznivý vliv na jeho syna, čímž poukazoval na porušení zásad spravedlivého procesu, a proto Nejvyšší soud se zřetelem na nutnost vyloučení možných excesů se uvedenou věcí zabýval na podkladě článku 6 Úmluvy a článků 36 a 38 Listiny, a to zejména z hlediska principů proporcionálního a spravedlivého ukládání trestu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, atd.). Zásah dovolacího soudu je výjimečně možný jen tenkrát, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je nutné posuzovat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
19. Pro posuzování přiměřenosti a humánnosti ukládaného trestu, případně jeho proporcionality je třeba mít na paměti, že trest vymezený za konkrétní trestnou činnost pachateli je vždy trestem individuálním, jejž nelze nekriticky posuzovat s jinými tresty ukládanými byť za obdobnou trestnou činnosti, protože nikdy nejsou dva případy shodné natolik, aby bylo možné pouze jejich porovnáním dojít ke zcela stejným kritériím. Naopak je trest vždy určen ve vztahu k osobě pachatele v konkrétní věci, při jehož výměře v daném případě musí soud zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012). Princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby dokonce i uvnitř tohoto rozmezí (tedy bez aplikace ustanovení o mimořádném snížení či zvýšení trestu) zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 25., 26.).
20. Z těchto hledisek Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy pečlivě zkoumaly všechny podstatné skutečnosti podle §39 a násl. tr. zákoníku, jakož i §58 odst. 1 tr. zákoníku, a dostatečně zhodnotily rozhodné okolnosti pro použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je fakultativní možností pro soud, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Soud toto ustanovení může využít pouze v případě existence mimořádných okolností, a tedy nejde o pravidelný postup soudu, na nějž by měl obviněný jakýkoli nárok (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 791). Jak odvolací soud vysvětlil, podstatnou okolností, která představovala v této věci možnost využít tohoto institut, byla zejména neúměrná délka řízení, kterou bylo třeba nižší výměrou trestu kompenzovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Nejvyšší soud po posouzení skutečností, které odvolací soud při ukládání trestu bral do úvahy, neshledal, že by došlo k neporušení zásady přiměřenosti trestu podle §38 tr. zákoníku ani článku 8 odst. 2 Listiny, neboť soud uvedený trest ukládající zvažoval všechna rozhodná kritéria (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012 atd.). Důvod pro další výraznější snížení ukládaného trestu odnětí svobody dán pro existenci jiných zmírňujících skutečnosti v posuzované věci není. Soudy dospěly k závěru, že obviněnému v zásadě polehčující okolnosti nesvědčí, zato mu přitěžuje výše škody (21.490.268,40 Kč) přesahující rámec kvalifikačního znaku škody velkého rozsahu, spáchání více trestných činů, rozsah trestné činnosti s vysokým počtem dílčích útoků, a tedy i množství poškozených, kdy žádnému z nich nebyla i přes dlouhou dobu od spáchání činu škoda uhrazena. Přihlížely i k osobním, rodinným a majetkovým poměrům obviněného ve smyslu ustanovení §39 tr. zákoníku, v nichž rovněž neshledaly takové okolnosti, které by bylo možné výrazněji ve prospěch obviněného hodnotit. K velké časové prodlevě ve vyřizování věci poukázaly na dobu mezi spácháním jednání (trestná činnost byla ukončena koncem roku 2010) a jeho projednáním v hlavním líčení, kdy mezi podáním obžaloby (27. 6. 2016) a prvním hlavním líčením (8. 4. 2019) uběhla doba dva a tři čtvrtě roku, a zvažovaly její vliv na zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy garantujícího právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a shledaly ve věci dílčí porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve střední intenzitě (viz body 1935. až 1941. rozsudku soudu prvního stupně). Vrchní soud v Praze především se zřetelem na průtahy v řízení a dlouhou dobu od spáchání činů do jejich pravomocného rozhodnutí, na čemž se obvinění žádným způsobem nepodíleli, shledal nutnost kompenzace prostřednictvím §58 odst. 1 tr. zákoníku. Výsledkem je nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, což je trest uložený jeden rok pod spodní hranicí zákonného rozpětí trestní sazby uvedené v §209 odst. 5 tr. zákoníku, podle něhož byl obviněnému trest ukládán.
21. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se všem rozhodným okolnostem věnovaly a trest ve vztahu k nim vyměřily. Zejména odvolací soud podmínky pro použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku shledal a ve vztahu k němu trest pod dolní hranici snížil. Za těchto podmínek je i výměra sníženého trestu přenechána plně soudcovskému uvážení, neboť to je jedině soud, který rozsah snížení určí poměřením okolností, k nimž bylo přihlíženo pro to, aby tento institut mohl být použit, s charakterem, kvantitou a kvalitou těchto skutečností posuzovaných podle hledisek §39 a násl. tr. zákoníku.
22. Uložený trest zde není extrémně vybočujícím co do jeho výměry ani z hlediska obviněným zdůrazňovaného vztahu se synem a potřeby podílet se na jeho výchově, k čemuž je nejprve vhodné obecně uvést, že podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Z toho plyne nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 29., ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3305/13, ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10, či ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16). V této souvislosti je také třeba zmínit, že Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí uvězněných osob (dostupné na https://goo.gl/MdQ7jN ), podle kterého při „ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“ Obdobné postoje vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku , stížnost č. 76240/01, §135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii , stížnost č. 65192/11, §93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu , stížnost č. 20578/07, §71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku , stížnost č. 4789/10, §50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku , stížnost č. 77818/12, §71). Z hlediska těchto pravidel je však i s ohledem na výhrady obviněného zřejmé, že se v jeho případě nejedná o možnost uvedené zásady přímo promítnout do ukládaného trestu, protože je lze aplikovat tehdy, má-li odsouzení rodiče na děti přímý dopad, jak tomu bylo např. ve věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, v níž otec usmrtil při dopravní nehodě matku dětí, a pokud by byl uvězněn, byly by děti svěřeny do ústavní výchovy. Takový stav u obviněného nenastal.
23. Jak se z obsahu spisu i podání M. D., matky syna obviněného, podává, obviněný se synem navázal kontakt až v roce 2019, tedy v synových sedmi letech, přičemž s ním a jeho matkou nežil a nežije ve společné domácnosti. Jejich vztah proto nelze považovat za natolik intenzivní a zásadní ve smyslu jeho výjimečnosti a absolutní závislosti nezletilého AAAAA na otci, aby odůvodňoval výraznější použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, nežli učinil soud druhého stupně, a tím i uložení podmíněného trestu odnětí svobody obviněnému, resp. aby mu nebyl ukládán trest spojený s odnětím svobody, o což obviněný zásadně usiluje.
24. S ohledem na námitky obviněného lze též uvést, že posuzovaná trestní věc snese srovnání s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu (například s usnesením ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1711/2016, s usnesením ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1769/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1753/2016, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 610/2017, nebo ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 559/2019, v nichž Nejvyšší soud důvody k mimořádné nápravě přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení neshledal. Nejinak je tomu i v případě dovolatele, u něhož nejde o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života, nýbrž je recidivistou, jenž si z předchozích trestních postihů žádné ponaučení nevzal. Pokud ve svém podání poukázal na případné strádání svého desetiletého syna, který bude jejich vzájemným odloučením trpět, navíc se obviněný nebude moci podílet na jeho výchově, pak je mu třeba připomenout, že o syna prvních sedm let jeho života nejevil zájem, ale činil tak až od roku 2019, přičemž pouze prohlášení o strádání syna, s nímž nežije ve společné domácnosti, a nepodílí se tudíž na každodenní péči o něj, není tou okolností, která by mohla vést k závěru o neuložení nepodmíněného trestu. S ohledem na všechna učiněná zjištění lze uzavřít, že soudy při aplikaci trestu výše popsaná kritéria respektovaly (§58 odst. 1 a §39 odst. 1 tr. zákoníku), a nelze mít za to, že by v důsledku uvěznění obviněného došlo u jeho syna k závažným porušením jeho nejlepšího zájmu, když soudy i tuto námitku při ukládání trestu měly na zřeteli. Odvolací soud bral všechny shora uvedené zásady v posuzované věci do úvahy a své rozhodnutí uložit obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody zvažoval s ohledem na všechny zjištěné okolnosti, které řádně a důsledně posuzoval.
25. Uložení trestu obviněnému P. B. se proto ne ocitlo mimo rámec ústavní konformity a nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva či svobody obviněného. Rozhodnutí o trestu není nepřezkoumatelné, netrpí absencí odůvodnění, je založeno na skutkovém stavu zjištěném bez extrémního rozporu s provedeným dokazováním, a všechna zjištění byla objasněna zákonným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Přezkoumávané rozhodnutí nevykazuje extrémní nepřiměřenost a nerespektování základních zásad pro výměru trestů. Byť se obviněnému uložený trest může zdát tvrdý, je pro jeho nápravu nezbytný (viz §58 tr. zákoníku). Rozhodné bylo zejména to, že při jeho ukládání soud dodržel kritéria pro správnou výměru trestů, a to i z hlediska zásady předvídatelnosti jeho postupu.
VII. Závěr
26. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. B. nekoresponduje s žádným z dovolacích důvodů, odmítl je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu