ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.45.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 45/2023-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný Ľ. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2022, č. j. 5 To 193/2022-374, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 68/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný Ľ. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 5. 2022, č. j. 2 T 68/2021-340, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 7 (sedmi) let. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prostějově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 9. 2022, č. j. 5 To 193/2022-374, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že se nehoda stala v důsledku optického klamu, který vytvářel subjektivní dojem, že v levé části vozovky, kde byl přechod pro chodce a v jeho bezprostřední blízkosti se nikdo nepohybuje. Dále uvedl, že se soudy nezabývaly otázkou, zda mu chodci nevytvořili na vozovce náhlou a neočekávanou překážku a nesprávně vycházely ze situace, že chodci šli po celou dobu po přechodu, přestože s ohledem na optický klam, nelze určit, zda šli v levé části vozovky po přechodu a z provedeného dokazování vyplynulo, že v pravé části vozovky po přechodu nešli. Rovněž zdůraznil, že svědecké výpovědi jsou nevěrohodné, přičemž podrobně poukázal na jednotlivé nesrovnalosti ve výpovědích svědků. Dále podrobně rozebral některé pasáže z rozhodnutí soudu prvního stupně, ke kterým připojil svoji vlastní argumentaci. Rovněž poukázal na námitky, které uvedl v rámci svého odvolání, a taktéž k některým částem odůvodnění odvolacího soudu připojil svoji vlastní argumentaci. Podle dovolatele bylo rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když soudy měly zamítnout jím navržené důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch. V této souvislosti mj. uvedl, že si soudy vytvořily čistě hypotetické skutkové zjištění, že chodci šli po přechodu, což je v rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný má také za to, že část výroku v části popisu skutkového děje nemá podklad v odůvodnění rozsudku a v provedeném dokazování, jelikož je tam uvedena nesprávná hodnota jeho ovlivnění návykovou látkou, a předmětné rozhodnutí by tak mělo být v této části opraveno či zrušeno, aby bylo postaveno na jisto, se kterou hodnotou soud počítal jako s prokázanou. Dále obviněný znovu poukázal na svoje odvolací námitky, tentokrát stran citované judikatury, ke které uvedl, že ji odvolací soud nesprávně vyhodnotil, přičemž rozebral jednotlivé části jím citované judikatury a odkázal na další judikaturu stran principu omezené důvěry v dopravě. V této souvislosti znovu zopakoval, že soudy nepostupovaly správně, když neřešily, zda měl reálnou možnost předvídat, že k nehodě dojde s ohledem na optický klam vyskytující se na vozovce a taktéž neřešily, zda i na optický klam způsobený přírodními jevy dopadá princip omezené důvěry. Závěrem svého dovolání navrhl Nejvyššímu soudu několik otázek k zodpovězení, které podle jeho mínění mají zásadní právní význam a nebyly v judikatuře vyšších soudů doposud zodpovězeny. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po shrnutí obsahu dovolání uvedla, že souhlasí se závěry soudů obou stupňů a hodnocením důkazů. Dále konstatovala, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný byl dopravním značením včas upozorněn, že se blíží k přechodu pro chodce, přičemž tomu nepřizpůsobil rychlost jím řízeného vozidla, přestože neměl dostatečný výhled na přechod a nepřesvědčil se, zda na přechodu nejsou chodci. Státní zástupkyně také poukázala na závěry provedeného dokazování, ze kterého vyplynulo, že chodci se pohybovali v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce, a pokud by se pohybovali přímo po přechodu, tak by k nehodě došlo obdobným způsobem. Rovněž uvedla, že je povinností řidiče použít vybavení vozidla tak, aby byla zajištěna jeho bezpečnost i bezpečnost ostatních účastníků silničního provozu, což obviněný neudělal. V této souvislosti konstatovala, že bylo povinností obviněného řídit vozidlo tak, aby měl z motorového vozidla při jeho řízení dostatečný rozhled a mohl sledovat situaci v silničním provozu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomuto ustanovení (do trestního řádu bylo včleněno zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022) je vhodné uvést, že je reakcí na řadu dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutno k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Ve vztahu k uvedenému je nutno zmínit, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Ve vztahu k oběma shora uvedeným dovolacím důvodům lze rovněž uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v těchto dovolacích důvodech zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl v řízení předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že existuje zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a nebyl zjištěn řádně a úplně skutkový stav. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci a nesprávně kvalifikovaly jeho jednání. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
12. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, když jejich závěry považuje za nesprávné, a to mj. v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů, příp. v důsledku nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků a rovněž velmi podrobně se zabýval otázkou věrohodnosti jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že závěr soudu, že nepřizpůsobil rychlost svého vozidla výhledovým podmínkám, je chybný; výpovědi svědků jsou nevěrohodné a chybné; pro posouzení věci je významné, zda chodci šli po přechodu nebo mimo přechod; chodci mu vytvořili náhlou překážku; žádné návykové látky nepozřel atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 12. – 16. svého rozsudku soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že „S ohledem na opravdu zřetelné zastínění, výrazně snížení svých rozhledových možností neměl obžalovaný žádný logický důvod spoléhat se, že má na místo přechodu pro chodce dostatečný výhled...Pokud se týká poškozených, ti se jako chodci v době střetu nepohybovali na přechodu pro chodce, to je jednoznačně prokázáno ze záznamu kamery. Zde je třeba poukázat na to, že obžalovaný projížděl svým vozidlem širším centru města, kde věděl, že se chodci pohybují, měl jejich pohyb předpokládat, viděl, že se blíží k přechodu pro chodce, který má zastíněný. Za této situace rychlost, kterou jel byla zcela nepřiměřená podmínkám, a to i přesto, že nepřekročil maximálně povolenou rychlost, která v tom místě je 50km/h. Obžalovaný totiž mimo to, že nesmí překročit maximální povolenou rychlost, je také povinen přizpůsobit způsob jízdy poměrům, mj. i povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. V daném případě musel předvídat, že se v tom zastíněném místě mohou pohybovat chodci, když na jejich pohyb byl upozorněn dopravním značením označujícím přechod pro chodce. Přesto se pohyboval rychlostí nepřiměřenou, neboť jel rychlostí, která mu neumožňovala zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Na závěru o vině obžalovaného nic nemění ani skutečnost, že oba chodci se pohybovali před přechodem, cca do 1,5 m od přechodu pro chodce. Protože i pokud by se pohybovali po přechodu pro chodce, nemělo by to na průběh dopravní nehody vliv, jak uvedl ve svém posudku znalec. Dále je třeba říci, že nemůže soud akceptovat námitku obhajoby, že chodci vytvořili náhlou překážku obžalovanému svým pohybem na vozovce. Protože z videozáznamu jednoznačně plyne, že chodci se pohybovali po přechodu z levé strany doprava z pohledu obžalovaného. Tedy v době, kdy došlo ke střetu vozidla řízeného obžalovaným s poškozenými, již poškození přešli přes jeden celý jízdní pruh silnice široký cca 5 m, a vešli do jízdního pruhu obžalovaného...Nelze po poškozených jako chodcích vyžadovat, aby zastavili v polovině přechodu tak, aby umožnili průjezd vozidlům jedoucím z jejich pohledu ve vzdálenějším jízdním pruhu...Zde soud musí uvést, že je povinností řidiče, aby si nastavil vozidlo tak, aby vyhovovalo jeho poměrům, jeho výšce, tak, aby měl z vozidla dostatečný výhled a aby byl jeho pohyb v silničním provozu bezpečný pro něj i další účastníky silničního provozu. Měl možnost nastavit si výšku sedačky, použít sluneční clonu, která slouží právě k zastínění slunečního svitu. Výška jeho postavy, 168cm, jak sám uvedl, není nijak vybočujíc z běžné populace, vezme-li se v úvahu i ženy...obžalovaný výrazně zastíněné místo viděl, věděl, že v tomto místě je přechod pro chodce, musel očekávat pohyb chodců, přesto jel rychlostí, ze které nebyl schopen na svou dohledovou vzdálenost zastavit. Soud si je zde při hodnocení výpovědi svědkyně S. vědom, že ona a i svědek S. popsali pohyb poškozených chybně, pamatují si ho z opačné strany, než poškození šli. Je otázkou, z jakého důvodu tomu tak je, zda v důsledku prožitého stresu z toho, že byli přímými svědky závažné dopravní nehody, jejíž vznik přepokládali, ale nebyli schopni mu jí zabránit, či z jiných důvodů. I přes tuto nepřesnost soud hodnotí výpověď svědkyně S. o tom, že poškozené přecházet viděla a na jejich průchod upozorňovala obžalovaného troubením, jako věrohodnou...Zde soud uvádí, že tvrzení obžalovaného, že před řízením motorového vozidla neužil látku obsahující THC, nelze věřit, neboť znalec z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jednoznačně vyloučil, že by mu byly známy jakékoliv situace, kdy by se do krevního vzorku osoby dostala látka THC v důsledku mazání konopnou mastí... Skutečnost, zda svědkyně klakson použila či nikoli, nemůže mít žádný vliv na hodnocení nehodového děje, nemá žádný vliv na povinnost obžalovaného jet rychlostí přiměřenou situaci v provozu, svým výhledovým možnostem... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 5. – 6. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Dle závěru znaleckého posudku z oboru silniční doprava, specializace posudky o příčinách silničních nehod, chodci vstoupili na přechod pro chodce nebo na vozovku v těsné blízkosti přechodu pro chodce 7 sekund před střetem, v té době bylo motorové vozidlo řízené obžalovaným vzdáleno 90 m od místa střetu, chodci se pohybovali rychlostí běžné chůze 3,6 km/hod. v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce, konkrétně ve vzdálenosti 1,5 metru od přechodu směrem k vozidlu řízeného obžalovaným, které jelo rychlostí 45 km/hod. Pokud by se chodci pohybovali po přechodu pro chodce, došlo by vzhledem k rychlosti motorového vozidla řízeného obžalovaným k dopravní nehodě téměř za shodných podmínek jako v dané podobě...Obžalovaný projížděl městem v odpoledních hodinách, proto měl předvídat pohyb chodců po přechodu pro chodce nebo v jeho těsné blízkosti, a přesto se k přechodu pro chodce blížil nepřiměřenou rychlostí, která mu neumožňovala zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled...Je povinností řidiče, aby se při případné nepřehledné situaci na přechodu pro chodce (včetně zastínění) přesvědčil o nepřítomnosti chodce přecházejícího na přechodu, a to i výrazným zpomalením...Obžalovaný navíc trpěl bolestmi, a přesto po aplikaci léku proti bolesti přistoupil k řízení motorového vozidla (výpověď obžalovaného). Reakce a pozornost obžalovaného jako řidiče musela být také přirozeně ovlivněna poměrně vysokým množstvím THC, a to 8,3 ng/ml, které bylo zjištěno v krevním séru...Ve skutkové větě napadaného rozsudku je uvedeno nesprávně množství THC 8,7 ng/ml v krevním séru na místo správného exaktně zjištěného množství THC 8,3 ng/ml v krevním séru. Jedná se o zřejmou nesprávnost a toto pochybení nalézacího soudu není důvodem pro zrušení výroku o vině... atd.“
16. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 15.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
17. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry . Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil (bod 4. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, ale i z dalších ve věci provedených důkazů. I přes výše uvedené a v reakci na námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné znovu uvést a zdůraznit následující skutečnosti.
18. Předně je nutné uvést, že značná část argumentace dovolatele je subjektivně zavádějící, mnohdy jím uváděné skutečnosti jsou nejen neobjektivní, ale zjevně nepravdivé (viz níže). Je nesporné, že poškození vstoupili do vozovky v blízkosti přechodu pro chodce, a to zleva z pohledu jízdy obviněného jako řidiče, přičemž po tomto přechodu či v jeho těsné blízkosti vozovku přecházeli a také byli následně vozidlem řízeným obviněným sraženi (cca 1,5 metru před přechodem pro chodce). Podstatná je skutečnost, kterou obviněný taktně pomíjí, a to zjištění, že do okamžiku střetu stačili poškození běžnou chůzí (3,6 km/hod. - šlo o osoby ve věku cca 80 a 85 let) přejít z leva doprava z pohledu obviněného téměř celou šíři vozovky (v tom místě široká 10 m) a obviněný je celou tuto dobu neregistroval a k jejich sražení došlo již v jeho jízdním pruhu, ve vzdálenosti cca 6,5 m od levého okraje vozovky. Je tedy zřejmé, že se po přechodu resp. v jeho bezprostřední blízkosti pohybovali již před střetem s vozidlem obviněného a nejednalo se tak o náhlou a nepředvídatelnou překážku, se kterou nemohl obviněný počítat a reagovat na ni. Pokud by obviněný hodlal argumentovat závěrem plynoucím z „konzultační zprávy“ Ing. Bradáče, Ph.D., znalce z oboru doprava, ekonomika a strojírenství, kterou předložila obhajoba a v něm vyslovenému závěru, že „vstupem do jízdního pruhu řidiče vytvořili řidiči náhlou překážku“, pak je nutno uvést, že znalec v této zprávě primárně operuje s údajem vstupu poškozených do jízdního pruhu vozidla řízeného obviněným, což je však varianta primárně již nezmiňující skutečnost, že v okamžiku vstupu poškozených do vozovky se vozidlo obviněného od nich nacházelo cca 100 metrů a jednalo se tak o dobu cca 7,5 sekund před střetem, což je pro posouzení podstatnější, než druhotně navazující jízdní pruh řidiče. Náhlá překážka je tak dovozována až z toho, že poškození coby chodci jdoucí v těsné blízkosti přechodu cca 2 sekundy před střetem nezastavili a vstoupili do „jízdního pruhu řidiče“ (zcela pomíjející skutečnost, předchozího pohybu cca 5 sekund v blízkosti přechodu po vozovce) a nenechali vozidlo řízené obviněným, který přestože věděl, že jede k místu, kde je přechod, byl podle své výpovědi oslněn sluncem, přestože neměl dostatečný výhled, nepřizpůsobil rychlost své jízdy těmto podmínkám a konstantní rychlostí, kterou nesnížil téměř do okamžiku střetu, poškozené srazil. Takto pojatý význam „náhlé překážky“, kterou poškození jako chodci v žádném případě nevytvořili, nelze akceptovat. V tomhle směru lze také vzpomenout, že zvýšená ochrana chodce jako účastníka silničního provozu je patrná i z judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15 neshledal, že by bylo porušením práv a svobod řidičů, pokud zákonodárce vytváří „ chráněný prostor (např. přechod přes vozovku), v němž musí řidič bez dalšího přítomnost chodce, jako zásadně slabšího a zranitelnějšího účastníka (přesto však rovněž účastníka silničního provozu též s právy a povinnostmi), předpokládat, nepřesvědčí-li se svými smysly o opaku “, tedy není zjevně nespravedlivé „ požadovat po řidiči, aby předvídal, že chodec vstoupí do vozovky v době, kdy sám nemá o stavu celé vozovky přehled, tedy stanovení povinnosti předvídat náhlý přechod chodce zpoza jiného automobilu, blokujícího polovinu přechodu“ . Lze tak shrnout, že na přechodu pro chodce je chodec chráněn bez ohledu na to, zda jej řidič vidí či nevidí, a pokud na část přechodu nevidí, musí tam chodce předpokládat a tomu přizpůsobit rychlost své jízdy, což obviněný neučinil, přestože i s ohledem na své místní znalosti o přechodu v místě střetu věděl. Ve vztahu k uvedenému je také vhodné zmínit, že argumentace obviněného stran optického klamu, který mu měl zkreslit jeho subjektivní vnímání reality natolik, že byl přesvědčen, že má dostatečný výhled na celý přechod, a nikdo se na něm nepohybuje, se zdá býti i s ohledem na provedené dokazování ryze účelová, když z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný mohl pouze mít zhoršený výhled na přechod pro chodce, avšak za takové situace měl ovšem přizpůsobit rychlost své jízdy tak, aby byl schopen včas zareagovat na chodce na přechodu, resp. v jeho těsné blízkosti se pohybující. S ohledem na výše uvedené a na argumentaci obviněného je také třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplynulo, resp. ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava, specializace posudky o příčinách silničních nehod, Ing. Petra Schulmeistera, že se sice poškození pohybovali v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce (cca 1,5m) a nikoli přímo na něm, ale i kdyby se pohybovali po přechodu pro chodce, došlo by k dopravní nehodě téměř za stejných podmínek , neboť obviněný na jejich přítomnost nereagoval. (Není pravdivá argumentace obviněného, že by soudy kalkulovaly s tím, že se poškození pohybovali po přechodu, když i v samotném skutkovém zjištění soud prvního stupně uvedl „těsně před přechodem“). Znalec ve svém posudku také mj. poukázal na to, že příčinou vzniku nehody byl právě způsob jízdy obviněného, který před přechodem pro chodce nepřizpůsobil rychlost jízdy svým rozhledovým podmínkám, aby byl schopen vozidlo zastavit před chodci, kteří by se pohybovali v blízkosti přechodu. Poukázal na to, že obviněný nevyužil všech technických prostředků vozidla ke zlepšení svých rozhledových možností a uvedl, že z jeho pohledu chodci nevytvořili náhlou překážku pro obviněného. Lze tak uzavřít, že pozice těchto poškozených, kteří se nacházeli v blízkosti přechodu pro chodce a nikoliv přímo na něm, nemůže na trestnosti jednání obviněného a zvolené právní kvalifikaci ničeho změnit. Příčinou vzniku smrti a těžké újmy na zdraví poškozených totiž nebyla jejich poloha mimo přechod pro chodce, nýbrž pouze a jen nepřizpůsobení rychlosti jízdy obviněného jeho výhledovým podmínkám za situace, kdy věděl, že se blíží k přechodu pro chodce. Pokud měl být dovolatel oslněn sluncem, pak si lze pouze položit otázku, proč za situace, kdy měl být sluncem takto jako řidič indisponován cca 90 metrů před místem střetu (tj. cca 7,5 s), proč tomu nepřizpůsobil rychlost své jízdy [viz např. §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů], neboť k tomu měl dostatek času, a pokud tak neučinil, lze dovodit, že se dostatečně a zodpovědně nevěnoval řízení motorového vozidla. Pokud by měl být oslněn až v průběhu jízdy těchto cca 90 metrů, pak si lze položit otázku, proč na chodce, kteří ve vzdálenosti cca 90 metrů (tj. 7,5 sekundy, kdy ještě by nebyl oslněn) před střetem vstoupili do vozovky v těsné blízkosti přechodu pro chodce, nereagoval snížením rychlosti, když věděl, že jede k místu, kde se přechod pro chodce nachází a dříve měl chodce zahlédnout. Také z této alternativy případné obhajoby obviněného vychází závěr, že se dovolatel nevěnoval dostatečně řízení motorového vozidla a sledování dopravní situace.
19. Obviněný taktéž již opětovně poukázal na nesrovnalosti v rozsudku soudu nalézacího soudu stran uvedeného množství THC v jeho krvi (viz též bod 15.), přičemž v této souvislosti mj. uvedl, že jej soudy v podstatě trestají za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku. Předně je třeba uvést, že nalézací soud se dopustil dvou „nepřesností“, první je ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, kde je uvedeno, že obviněnému byla prokázána přítomnost THC v koncentraci nejméně 8,7 ng/ml v krevním séru a druhá „nepřesnost“ je v bodě 15. rozsudku, kde nalézací soud nesprávně uvedl, že hodnota THC v krvi obviněného byla znaleckým posudkem zjištěna ve výši 0,3 ng/ml v krevním séru. Správná hodnota vychází ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, přičemž množství THC v krevním séru obviněného bylo 8,3 ng/ml, nalézací soud stejnou skutečnost konstatuje v bodě 6. svého rozsudku, tudíž lze stěží námitce obviněného přiznat relevanci, kterou jí on přisuzuje. Nejvyšší soud se v tomto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu (viz bod 6. usnesení), že jde o zřejmou nesprávnost, která nemůže být důvodem pro zrušení předmětné trestní věci za situace, kdy soud prvního stupně předmětný důkaz provedl a z něj konstatoval množství THC v krevním séru obviněného 8,3 ng/ml. Nutno též podotknout, že uvedená hladina THC v krevním séru byla v popisu skutku zmíněna nikoli v souvislosti s posuzováním jeho jednání také podle §274 tr. zákoníku, jak by se mohl obviněný mylně domnívat, ale toliko se zjištěním, že obviněný při takto vysokém množství THC řídil motorové vozidlo, přičemž sám připustil, že trpěl bolestmi, a i přesto, že před jízdou aplikoval lék proti bolesti, řídil motorové vozidlo. Skutečnost, že za tohoto stavu řídil motorové vozidlo a měl hlasitě puštěnou hudbu v autě (hudba neovlivnila jeho výhledové schopnosti) se mohla podílet na sledování situace v silničním provozu. Sám připustil, že neslyšel za sebou troubící vozidlo, když současně svědkyně S. uvedla, že sama jela za vozidlem obviněného, poškozené viděla, a proto troubila na obviněného, zdálo se jí, že se vzdálenost mezí jí řízeným vozidlem a vozidlem řízeným obviněným, jakoby zvětšovala, jel rychleji. Obviněný sice nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, ale vysoká hodnota THC v jeho krevním séru měla zajisté vliv na jeho reakci a pozornost při řízení vozidla a je tak na místě, že nalézací soud vzal takto vysokou hodnotu v úvahu, při výměře trestu. Argumentace obviněného, že se mu snad THC dostalo do krve po mazání konopnou mastí, je i s ohledem na konstatovaní znalce, který uvedl, že by se v praxi nesetkal s tím, že by konopná mast měla vliv na stanovení koncentrace THC v krvi uživatele, ryze účelová.
20. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (porušení principu presumpce neviny) je nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). S ohledem na skutečnosti shora rozvedené je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí logicky rozvedly své závěry při hodnocení provedených důkazů, přičemž z nich není zřejmé, že by důkazy hodnotily v neprospěch obviněného.
21. Obviněný také uvedl, že nalézací soud chybně aplikoval §41 tr. zákoníku. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]. Přes výše uvedené je vhodné uvést, že obviněný spatřuje polehčující okolnosti ve své vlastní verzi skutkového děje, kdy poukazuje na skutečnost, že chůze chodců mimo přechod měla vliv na následek, optický klam, který mu neumožňoval reagovat, nemožnost využít clony ve vozidle ke zlepšení viditelnosti, přičemž takto uvedený skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že obviněnému byl ukládán úhrnný trest (za dva trestné činy), přičemž za nejpřísněji trestný z nich mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v sazbě od jednoho roku do šesti let a trest zákazu činnosti v sazbě od jednoho do deseti let. Z uvedeného a výše zmíněné judikatury je zřejmé, že by nebylo možné vyhovět dovolání obviněného do výroku o trestu ani v případě, že by jím byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť obviněnému byly uloženy takové druhy trestů a v takové výměře, které zákon na trestné činy, jimiž byl uznán vinným připouští. Lze tak uzavřít, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu