ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.580.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 580/2023-1205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného J. O., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 2 To 10/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 3 T 13/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2021, sp. zn. 3 T 13/2020, byl obviněný J. O. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 330/2020 Sb., jehož se dopustil v zásadě tím, že
ve snaze získat pro sebe finanční prospěch si od poškozeného J. Ř., nar. XY, v období od 10. 1. 2017 do 21. 4. 2017 na základě v Praze uzavřených smluv o zápůjčkách opakovaně zapůjčil finanční prostředky pod příslibem jejich vrácení v předem sjednaných termínech splatnosti, a to
1) na základě Smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 1. 2017 částku 2.750.000 Kč splatnou najednou či ve splátkách, nejpozději však do 31. 9. 2017, avšak ve sjednané lhůtě splatnosti z této půjčky poškozenému nevrátil nic,
2) na základě Smlouvy o zápůjčce ze dne 6. 3. 2017 částku 3.832.000 Kč splatnou najednou či ve splátkách, nejpozději však do 28. 2. 2018, přičemž obviněný ve sjednané lhůtě splatnosti z této půjčky poškozenému nevrátil nic,
3) na základě Smlouvy o zápůjčce ze dne 6. 3. 2017 částku 2.500.000 Kč splatnou ve 24 po sobě jdoucích měsíčních splátkách podle přílohy Smlouvy, nejpozději však do 31. 3. 2019, přičemž bylo smluvně ujednáno, že neuhrazením kterékoli splátky zápůjčky řádně a včas se celý dluh (zápůjčka) nebo jeho zbývající část stává splatným najednou, přičemž řádně a včas podle sjednaného splátkového kalendáře obviněný uhradil pouze první tři splátky ve výši 333.017 Kč, celá zbývající část dluhu (zápůjčky) se stala splatnou ke dni 1. 8. 2017, ke kterémužto datu zbývající část dluhu obviněný nevrátil, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši nejméně 2.166.983 Kč,
a to při vědomí, že má splatné závazky vůči nejméně třem dalším věřitelům ve výši převyšující 15.000.000 Kč, které není vzhledem ke svým majetkovým a výdělkovým poměrům schopen hradit, které byly vymáhány exekučně, současně neměl žádné reálně očekávatelné příjmy, jež by mu umožnily jeho již splatné závazky a nově přibírané závazky řádně uhradit, o tom však poškozeného neinformoval, i když věděl, že jestliže není schopen řádně hradit své předchozí splatné závazky ve výši více jak 15.000.000 Kč, tak reálně může dojít k situaci, kdy nebude schopen řádně splatit ani výše uvedené zápůjčky od poškozeného J. Ř., a tímto jednáním způsobil poškozenému J. Ř. škodu v celkové výši nejméně 8.748.983 Kč.
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil trestným činem způsobenou škodu, což bude v rámci dohledu dokládat probační službě. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 2 To 10/2022, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že se soudy dostatečně nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe v případě, kdy se poškozenému dostává ochrany již v probíhajících občanskoprávních řízení, kde jsou pohledávky vymáhány se všemi úroky, smluvními pokutami a dalšími sankčními instituty.
5. Použitou právní kvalifikaci obviněný zpochybnil zásadně proto, že poškozenému nic nezatajil, neboť nelze zatajit informace, které jsou známé z veřejného rejstříku. Poškozený věděl, že obviněný má rodinný dům v XY a že podniká, přitom právě na domě v době zápůjček vázly exekuce, což byla zjistitelná veřejně přístupná informace a nebylo možné ji zatajit. Poškozený si ji mohl zjistit, což neudělal a nezajímal se ani o důvod zápůjček.
6. Obviněný se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, jenž na jeho obdobnou argumentaci uvedenou v odvolání reagoval odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 338/2016, z něhož vyplývá, že trestní odpovědnost za trestný čin podvodu nemůže být zpochybněna jen tím, že poškozený nerozpoznal záměr pachatele nedodržet smluvní závazek, aniž by si přitom sám počínal neopatrně či lehkomyslně. Tato argumentace však nedopadá na projednávanou věc, která je skutkově odlišná, protože si v ní poškození neměli možnost zjistit, zda je obviněný důvěryhodný, kdežto poškozený v přezkoumávané věci si počínal neopatrně a lehkomyslně, když si nezjistil ani elementární informace o poškozeném. Srovnatelnou shledával obviněný situaci, o níž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a vyjádřil názor, že nejde o trestný čin podvodu, když obviněný sám z vlastní iniciativy neinformoval poškozené o právech, která k nemovitostem měly třetí osoby, a nelze bezvýhradně požadovat po dlužníkovi, aby věřiteli sděloval veškeré možné informace, aniž se o ně věřitel jakkoliv zajímá, zejména za pokud jde o informace veřejně dostupné.
7. V posuzovaném případě z uvedených důvodů obviněný poškozeného neuvedl v omyl, protože ho aktivně nepřesvědčoval, že je v dobré finanční situaci, a poškozený se na jeho majetkové poměry neptal. Na podporu svého názoru zmínil, že nelze na straně oklamaného odhlížet od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, o níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán, což plyne např. z unesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2007, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01. Byť se v nich posuzovaná podvodná jednání týkala poškozených bankovních subjektů, bylo třeba brát do úvahy, že poškozený v souzené věci neprojevil ani elementární míru obezřetnosti, kterou lze po fyzické osobě požadovat, obzvláště, když je podnikatelem, jenž se v podnikatelském prostředí umí pohybovat a není pro něj problémem nahlédnout do katastru nemovitostí. S tvrzením, že nechtěl přenášet odpovědnost na poškozeného, že ho mrzí, že se mu nepodařilo vrátit vypůjčené peníze, a nese za to svoji odpovědnost a postupně půjčku vrací s veškerým příslušenstvím přesahujícím polovinu půjčené částky, odmítal obviněný trestní odpovědnost z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Důvodem je povaha předmětné transakce, neboť šlo mezi ním a poškozeným o soukromoprávní vztah a soud nevzal v úvahu, že se poškozený svého nároku domáhal i v rámci civilního i exekučního řízení, v nichž byl úspěšný. Poškozený vědomě vstupoval do rizikového smluvního vztahu, jenž mohl být řešen prostředky civilního práva, nikoliv za využití postihu v rámci trestního řízení.
8. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zruší a vrátí věc Vrchnímu soudu k dalšímu řízení.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupkyně (§265h odst. 2 tr. ř.) se s dovoláním obviněného neztotožnila, protože nezjistila v této trestní věci okolnosti, které by dopadaly na situaci, podle které Nejvyšší soud vydal usnesení ze dne 25. 5. 20210, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, o něž obviněný své dovolání opíral, případně i další, z nichž obviněný dovozoval odpovědnost za vzniklý následek i u poškozeného (např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 či nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/2001). Naopak pro posuzování skutečností, které vedly k poskytnutí půjčky poškozeným, poukázala na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla otázka důvěřivosti dlužníka ve vztahu k věřiteli u zápůjčky řešena na podkladě obdobných podmínek jako je tomu v posuzované věci. Zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1046/2017, nebo ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1350/2012, a usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1575/2017, podle nějž „…v rovině trestního práva není přípustné, aby měl pachatel prospěch z přílišné důvěřivosti, nedostatečné opatrnosti či informovanosti poškozeného, kterou zneužil svým podvodným jednáním“. Závěry tohoto rozhodnutí podpořil i Ústavní soud nálezem ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3470/22, podle kterého „…závěr o nedostatečné obezřetnosti poškozeného nelze učinit pouze s odkazem na jeho mimořádnou důvěřivost až naivitu, naopak jednání pachatele může spočívat i v tom, že záměrně vytvoří u poškozeného pocit důvěry, který následně zneužije“. V obdobném smyslu rozhodoval Nejvyšší soud i v jiných trestních věcech (viz např. rozhodnutí č. 19/2019 Sb. rozh. tr.).
10. Z uvedených důvodů nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat názor, že obviněný poškozeného zneužil a současně nevzít v potaz uváděné důvody na straně poškozeného, pro které považoval svého budoucího dlužníka za osobu důvěryhodnou, a tedy z jeho pohledu nevyžadující ověřování těch okolností, za kterých se k předmětným zápůjčkám rozhodl. Poškozený J. Ř. neměl ze svého pohledu žádný racionální důvod ke zjišťování informací o finanční situaci dovolatele, protože pro to neměl žádný podnět, což však nevylučuje, že šlo o jednoduchý úkon.
11. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani požadavku obviněného na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť neakceptovala tvrzení, že jde o kriminalizaci čistě soukromoprávního vztahu, protože obviněný nepřihlížel k přisouzeným skutkovým okolnostem a nebral do úvahy trestněprávní význam jím zvoleného způsobu naplnění uzavřených závazkových vztahů, zejména, že posuzovaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Popis skutkové věty výroku o vině tak rozhodně nevypovídá o tom, že je dovolatel trestán za porušení smlouvy a za prodlení s vrácením dluhu, jak se snaží zjednodušeně naznačit, ale že došlo ke spáchání trestného činu, jehož kvalifikovaná skutková podstata byla ve všech znacích naplněna. Nelze rezignovat na roli státu při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Ze všech důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. O. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo doručeno obhájci obviněného, jenž k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal žádné připomínky.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodům dovolání
14. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
15. Obviněný dovolání podal podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož je zásadně možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod slouží k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
16. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný jím namítal nesprávné právní posouzení za vinu mu kladeného činu jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, což koresponduje s jím označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto posuzoval, zda je dovolání důvodné.
17. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle tzv. právní věty soudy čin obviněného shledaly spáchaným v alternativě, že jiného uvedl v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti.
18. Uvedení v omyl může být spácháno konáním (srov. rozhodnutí č. 45/1996, 13/1981, 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (srov. rozhodnutí č. 57/1978 nebo č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. Nevyžaduje se zde zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. S ohledem na okolnosti posuzovaného činu je namístě uvést, že o podvodné jednání se jedná i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 648)]. Podstatné skutečnosti zamlčí ten, kdo neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. rozhodnutí č. 47/2002; dále rozhodnutí č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2054).
19. Obviněný v dovolání brojil proti tomu, že činem, jenž mu je kladen za vinu, uvedené znaky nenaplnil. Tvrdil, že i když poškozenému nesdělil, že je zadlužen (tzn. že zamlčel reálný stav věci), a ač mu slíbil půjčené peníze v konkrétně stanovené době splatit a nemohl tento slib dodržet (uváděl jej v omyl), měl to být poškozený, který si mohl uvedené informace sám zjistit, a pokud tak neučinil, nejednal s potřebnou obezřetností, která vychází z povahy takového soukromoprávního vztahu. Poukázal na to, že nelze akceptovat jako důvod, pro který by mělo být trestným činem podvodu to, že sám z vlastní iniciativy neinformoval poškozeného o svých majetkových poměrech, když si jeho zadluženost mohl poškozený z dostupných veřejných rejstříků sám zjistit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Tento názor, byť se opírá o závěr vycházející z uvedeného rozhodnutí, nelze automaticky přejímat v každé trestní věci podvodu a vytrhávat z kontextu všech souvislostí, ze kterých vzešel, a automaticky jej vztahovat na jinou projednávanou věc. Určitou obezřetnost oběti trestného činu podvodu lze připustit s ohledem na obecnou zásadu prevence při konání ve smyslu §2900 občanského zákoníku, protože na straně "oklamaného" nelze odhlížet od jeho sumy vědění o rozhodné skutečnosti, tedy od jeho způsobilosti být klamán [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01, obdobně pak i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007]. Jde o pravidlo, které je při posuzování trestného činu možné aplikovat jen při respektu k trestněprávní povaze posuzovaného jednání a zákonných znaků skutkové podstaty, při uvážení všech okolností, za nichž byl spáchán. Požadavek obezřetnosti poškozeného u trestného činu podvodu v citovaných trestních věcech vzešel z podvodného jednání při sjednávání bankovního úvěru a "oklamaným" subjektem měla být banka, která je jako instituce určená mimo jiné k uzavírání úvěrů, a je vybavena jak personálně, tak i jinými prostředky pro to, aby své zájmy dokázala uchránit. Proto je třeba diferencovat mezi podnikatelskými a spotřebitelskými vztahy a je nutné přihlížet i ke kontextu uzavírání příslušných smluv, zejména, zda je poškozený subjekt podnikatel a profesionál apod. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08). Na paměti je totiž nutné mít i jiný obecný princip, a to „že nikomu se nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání…nebo nabývat majetku vlastním zločinem“ (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/2009). Z těchto důvodů nelze odpovědnost za vzniklou škodu pachatelem trestného činu podvodu vylákanou z oběti přenášet na tuto oběť proto, že ze své iniciativy neprověřovala poměry pachatele, když nic z jí dostupných a známých skutečností nenasvědčovalo tomu, že pachatel není solventní nebo že je zadlužen či z jiných důvodů nebude moci dostát svým závazkům. V této souvislosti lze vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/2022, podle něhož „[J]e-li poškozený skutečně v omylu, tedy pro klamavé jednání ani neví, že existuje alternativa vývoje událostí poškozující jeho majetek či majetek třetí osoby, nebo by si sice v nejobecnější rovině takovou alternativu dokázal představit, ale pro klamavé jednání ji má za vyloučenou a nepočítá s ní jako s reálnou, zásadně nemůže při splnění i všech dalších znaků příslušné skutkové podstaty podvodu trestní odpovědnost pachatele být vyloučena jenom tím, že poškozený byl způsobilý se omylu ubránit či že za tímto účelem nevynaložil dostatečné úsilí“.
20. Těmito názory se soudy obou stupňů v projednávané věci řídily a obdobným námitkám obviněného nevyhověly s tím, že soud prvního stupně s ohledem na podrobně rozvedené skutečnosti týkající se poměrů a chování obviněného a okolností, za kterých poškozený obviněnému jím požadované částky půjčil, objasnil a vysvětlil, že obviněný činem kladeným mu za vinu naplnil znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Zdůraznil, že obviněný sliboval vrácení půjčených peněz v situaci, kdy věděl, že z minulosti má již splatné závazky, které nejsou uhrazeny vůči nejméně třem věřitelům ve výši přesahující 15.000.000 Kč, které nebyl schopen platit, neboť mu to neumožňovaly jeho výdělkové poměry, ani nebylo možné dovodit reálně očekávané příjmy. V té době devět jím vlastněných nemovitostí bylo zatíženo zástavními právy. I jeho čtyři obchodní společnosti byly zatíženy exekucemi. Poškozený o těchto skutečnostech neměl žádné informace, protože ho o nich obviněný neinformoval ani jinak mu nedal najevo, že by mohl mít důvod o jeho solventnosti pochybovat. Z uvedených zjištění soud dovodil, že obviněný zamlčel skutečnosti týkající se své špatné majetkové situace, i to, že nemá finanční prostředky, že není schopen hradit své dřívější dluhy, a jsou proti němu vedeny exekuce. Poškozeného uvedl v omyl tím, že se zavázal zapůjčené peněžní prostředky vrátit ve sjednaných lhůtách splatnosti, ač takový závazek splnit nemohl, protože jeho faktické majetkové poměry to vylučovaly (srov. bod 61. rozsudku). Rovněž odvolací soud v bodě 17. usnesení vysvětil, že nelze přijmout námitky obviněného, že poškozený jednal neuváženě a lehkovážně, když si ze všech volně dostupných zdrojů neověřil faktickou finanční situaci obviněného, neboť neměl žádný impuls pro to, aby obviněnému nedůvěřoval. Právě s touto jeho důvěrou obviněný počítal.
21. Nejvyšší soud z uvedených důvodů potvrdil správnost závěru soudů obou stupňů, že obviněný podle všech prokázaných skutečností po formální stránce naplnil znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
22. Jestliže se obviněný popsanými námitkami dožadoval své beztrestnosti v důsledku nedostatečné společenské škodlivosti činu kladeného mu za vinu z hledisek §12 odst. 2 tr. zákoníku, odvolací soud se s nimi rovněž vypřádal (srov. body 15. a násl. usnesení) a vysvětlil, s odkazem na pravidla plynoucí ze stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr., že trestní represe je v posuzované věci nezbytná a nutná, neboť jednání obviněného se žádným způsobem nevymyká běžně se vyskytujícím trestným jednáním u kvalifikovaného zločinu podvodu.
23. Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem ztotožnil, a jen připomíná, že ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.]. Z principu subsidiarity trestní represe, jenž je doplněn principem ultima ratio , vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Pokud se obviněný domáhal toho, že v jeho věci není nutné aplikovat prostředky trestního práva, ale postačovalo by uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soudy mu zcela správně nevyhověly, a důvodně shledaly, že v daném případě šlo o závažnou trestnou činnost, při které bylo nutné použít trestní represi, protože právní úprava odpovědnosti v oblasti práva občanského by byla zcela neúčinná. Porušení chráněných vztahů v tomto případě naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty kvalifikovaného trestného činu, a je tak namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
24. Z hlediska těchto pravidel odvolací soud důvodně neshledal v posuzované věci splněné podmínky pro beztrestnost obviněného, kdy tímto svým závěrem neporušil ústavní princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního osudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013). Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí vyplývá, že k posouzení společenské škodlivosti projednávaného skutku rozhodně nepřistoupil "paušálně", ale naopak srozumitelným způsobem vysvětlil, podle jakých skutečností shledal, že jednání obviněného bylo kriminálním činem, u něhož je použití trestního práva zcela namístě.
25. Jestliže obviněný tvrzenou malou škodlivost činu dovozoval z toho, že poškozený se nechoval obezřetně, když si sám neověřil, zda je obviněný schopný své závazky splnit, taková okolnost nesnižuje míru škodlivosti činu pro společnost, protože trestní odpovědnost pachatele není vyloučena, pokud poškozený věřil informacím pocházejícím pouze od pachatele, které neměl možnost si nijak objektivně ověřit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 630/2018, bod 35.) či takovou možnost měl jen velmi omezeně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1416/2013). To platí dokonce i tehdy, je-li poškozený podnikatelem, pokud pachatel ztížil jeho možnost vyvarování se omylu např. tím, že neposkytl dostatečný čas k prostudování smlouvy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 751/2013). Rovněž je nutné připomenout, že i v případě poškozeného podnikatele nelze nedostatečnou obezřetnost posuzovat izolovaně; trestní odpovědnost pachatele např. nevylučuje, pokud poškozený sice určitou okolnost objektivně neověřil, ačkoliv tak učinit mohl, přijal ale jiná opatření na ochranu svých zájmů, např. vhodný zajišťovací institut (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 612/2016), případně pokud poškozený spoléhá na záruku, o níž pachatel ví, že je nedostatečná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1518/2017, bod 30.). Taktéž vědomí poškozeného o určité míře rizikovosti obchodu není způsobilé samo o sobě vyloučit trestní odpovědnost pachatele, neboť riziko je v podnikatelských vztazích přítomno zcela běžně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018). Ani sama o sobě existence objektivní možnosti ověřit si rozhodné skutečnosti nutně trestní odpovědnost nevylučuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 799/2017), jestliže k ní poškozený nepřistoupil pod vlivem působení pachatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015) či proto, že se spoléhal na jeho osobní znalost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 873/2018), a to i když věděl o nedobré ekonomické situaci pachatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1293/2016), zejména bylo-li zvláštního ujištění, že přesto svůj závazek splní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000) [viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/2022].
26. Podle těchto názorů plynoucích z rozhodovací praxe soudů je v posuzované věci třeba zdůraznit, že poškozený peníze obviněnému půjčoval jako fyzická osoba fyzické osobě, a proto pro tento případ nelze uplatňovat závěry, které se vztahovaly na jednání vůči právnickým osobám či dokonce bankám, na něž lze klást větší nároky na možnost či nutnost ověřovat si poměry osoby, jíž jsou finanční prostředky půjčovány a od nichž se dá požadovat větší míra obezřetnosti a prevenční ostražitosti.
27. V posuzované věci z těchto důvodů soudy zcela důvodně vycházely z poměrů, které byly zjištěny jak k obviněnému, tak i poškozenému a jejich vzájemného vztahu. Z obsahu spisu i odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí se podává, že poškozený se s obviněným seznámil asi dva roky před poskytnutím zápůjček, a to jako s advokátem, jenž poskytoval právní služby poškozenému i jeho manželce, a postupem doby se mezi nimi vyvinul do určité míry přátelský vztah. Vzhledem k právní pomoci, jíž obviněný poškozenému poskytoval, měl přehled o jeho majetkových poměrech. Poškozený věděl, že obviněný je advokátem, že má dům v XY, a za celou dobu známosti od obviněného se i přes jejich údajný přátelský vztah nedověděl o tom, v jak špatné finanční situaci se nachází, a že jeho majetek je obestaven závazky. Protože poškozený neměl jakékoliv informace o těchto skutečnostech, neměl ani důvod ke zvýšené opatrnosti. Naopak vycházel i z chování obviněného a z předpokladu, že byť má finanční problémy (neboť by si jinak od něj peníze nepůjčoval), tak mu obviněný peníze v určené době splatnosti vrátí. K tomu je třeba jen připomenout, že ani průběh půjček a určení jejich splatnosti (smlouvy o půjčkách jsou datovány dny 10. 1. a 6. 3. 2017, a doba splatnosti měla nastat 1. 8. 2017, dne 31. 9. 2017, a dne 28. 2. 2018) nemohly signalizovat poškozenému žádnou pochybnost, protože se v době jejich uzavření ještě neschopnost splácet nemohla projevit. Ze všeho tedy plyne, že poškozený neměl žádný impuls k tomu, aby se jeho obezřetnost měla uplatnit v jakkoli zvýšené míře. O dluzích a závazcích obviněného nevěděl, ani o účelu zápůjček a nepátral po nich, protože spoléhal na to, že když je obviněný advokát, tak nemůže mít dluhy (srov. výpověď poškozeného na č. l. 826 až 831 spisu). Nutné je podotknout, že i obviněný připustil, že v rámci rozhovoru s poškozeným vytušil, že by si mohl půjčit i on sám, což později realizovali, avšak o svých dluzích, které neplynuly z advokátní činnosti, ale z jeho dalších aktivit, poškozenému nic neříkal (č. l. 820 až 821 spisu). V dané věci při posuzování skutečnosti, zda poškozený projevil alespoň minimální obezřetnost, nelze pominout, že měl základní povědomí pouze o jeho advokátní činnosti, věděl, že vlastní nemovitosti v Praze a nebyl pro něj zcela cizí osobou. Právě tyto skutečnosti spolu s faktem, že obviněný vystupoval jako advokát, tedy osoba, od níž je očekávána solidnost a odpovědnost, vedly k přesvědčení poškozeného, že obviněný závazky splní, a neměl důvod pro to, aby ověřoval jeho majetek a zajímal se sám od sebe o to, zda má či nemá dluhy.
28. Uvedené skutečnosti společně s tím, že obviněný od poškozeného vylákal částku přesahující 8.000.000 Kč v relativně krátkém časovém období, vylučují, aby mohl být učiněn závěr o malé společenské škodlivosti. S ohledem na to, že obviněný naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, je nutné zdůraznit, že obvykle je použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z §12 odst. 2 tr. zákoníku možné jen u základních skutkových podstat. V případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, zcela výjimečně, a to jen tehdy, když celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií je natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). O takovou nízkou škodlivost se v této věci nejedná, a to ze všech výše uvedených důvodů.
29. Poukazoval-li obviněný na limit trestního práva v případě, že jde o soukromoprávní vztahy, je nutné z hledisek §12 odst. 2 tr. zákoníku připomenout, že ze zásady subsidiarity trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio jako uznávaného principu právního státu, vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005 atd.).
30. Ve zmíněné souvislosti je vhodné poznamenat, že sice jde v této věci o zápůjčku (srov. §2390 a násl. občanského zákoníku), tedy institut závazkového práva, je však současně nezbytné zdůraznit, že obviněný právě tohoto soukromoprávního vztahu zneužil ke svému obohacení, a rovněž poškozenému způsobil značnou škodu, kterou od něj podvodným jednáním vylákal. Nejednalo se proto o běžný vztah mezi věřitelem a dlužníkem, ale o kriminální čin, proto nutnost v činu obviněného shledat trestné jednání a uplatnit trestněprávní represi, nemůže odvrátit ani fakt, že poškozený podal ve vztahu ke smlouvě uzavřené dne 10. 1. 2017 civilněprávní žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 141/2017, v níž byl plně úspěšný a rozsudkem ze dne 22. 8. 2018, který nabyl právní moci dne 13. 1. 2020, mu byl přiznán nárok na zaplacení plné částky, neboť tato žaloba sloužila pouze jako prostředek, jak se domoci náhrady škody poté, co byl trestný čin dokonán. Navíc obviněný k plnění této povinnosti nepřistoupil dobrovolně, ale došlo k němu formou exekučního řízení, o čemž svědčí oznámení soudního exekutora o skončení exekuce ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 203 Ex 03486/20-143 (č. l. 894 spisu). Je tedy pravdou, že poškozený mohl své pohledávky uspokojit v rámci exekučního řízení, ale na to je třeba za daných okolností nahlížet pouze jako na možnost obviněného, a to navíc nedobrovolnou, jak po dokonání činu a způsobení škody odstranit škodlivý následek. Sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného není důvodné, když uplatnil v podstatě totožné námitky, jaké vznesl již v podaném odvolání a odvolací soud se jimi řádně a důsledně zabýval, zvažoval je a vypořádal se s nimi. Takové opakování skutečností namítaných v řádném opravném prostředku zpravidla vede k tomu, že jsou výhrady obviněného dovolacím soudem posouzeny jako nedůvodné a dovolání je odmítnuto jako zjevně neopodstatněné [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408)].
32. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného nebylo možné vyhovět, protože bylo soudy objasněno po všech stránkách, že naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti svědčící o tom, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu