ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.658.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 658/2023-710
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 9. 2023 o dovolání obviněného T. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 9 To 46/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 147/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 3 T 147/2019, byl obviněný T. R. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby okresního státního zástupce v Kolíně ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. ZT 227/2019, ze dvou skutků uvedených pod body 1/ a 2/, neboť tyto skutky v žalobním návrhu označené nejsou přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, 3 tr. zákoníku, které v nich byly spatřovány.
Skutky ve stručnosti spočívaly v tom, že obviněný
ad 1/ v době od 1. 7. 2016 do 23. 2. 2017 neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost vůči svému již zletilému synovi P. R., nar. XY, v částce 2.000 Kč měsíčně, a nezletilým synům AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) ve výši 1.700 Kč a 1.500 Kč měsíčně, splatné do každého 15. dne v měsíci předem, a za toto období dluží k rukám matky P. P., nar. XY , částku ve výši 25.600 Kč, a k rukám zletilého syna P. R., částku v celkové výši 16.000 Kč, přičemž matka se syny se v důsledku neplnění vyživovací povinnosti dostala do nebezpečí nouze, opakovaně pobírala dávky pomoci v hmotné nouzi,
ad 2/ v době od 24. 2. 2019 do 13. 9. 2019 neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost vůči výše jmenovaným synům ve výše uvedených částkách, za uvedené období uhradil v měsíci červnu částku 2.000 Kč, v měsíci říjnu 2019 uhradil na dlužné výživné částku ve výši 1.800 Kč, v důsledku čehož za toto období dluží k rukám matky P. P. částku 7.238 Kč a k rukám zletilého syna T. R. částku 8.162 Kč, matka se syny se v důsledku neplnění vyživovací povinnosti dostala do nebezpečí nouze a musela ji řešit mimo jiné opakovaným pobíráním dávek pomoci v hmotné nouzi,
po obě uvedená období bylo v možnostech a schopnostech obviněného stanovené výživné platit řádně a včas, ani neměl žádné zdravotní omezení, a ačkoli nikde oficiálně nepracoval, byl na příslušném úřadu práce evidován pouze v období od 15. 2. 2017 do 22. 2. 2017 a od 24. 2. 2019 do 23. 4. 2019, byl z evidence sankčně vyřazen, ačkoli příslušný úřad práce v tomto období evidoval dostatek volných míst, pokud by nabízenou práci přijal, mohl výživné hradit v plné výši,
v nichž byly obžalobou spatřovány pod bodem 1/ a 2/ přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, 3 tr. zákoníku.
2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 9 To 46/2023, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
3. Obviněný podal proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávné právní posouzení činu, protože jej soudy nesprávně zprostily obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., ač měl být zproštěn podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy proto, že posuzovaný čin není trestným činem.
4. V dovolání obviněný uvedl, že pochybuje o správnosti závěru, že jej lze zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. proto, že bylo prokázáno, že není trestně odpovědný, neboť se u něho rozvíjelo psychiatrické onemocnění, jež způsobilo, že měl v době činu podstatně snížené rozpoznávací schopnosti, resp. v případě druhého skutku rozpoznávací schopnosti vymizelé. Zmínil závěr znalce MUDr. Petra Navrátila, který již není soudním znalcem a v hlavním líčení vystupoval v pozici svědka, jenž u něj v době 2016, kdy jej léčil, nezjistil žádné duševní onemocnění, přičemž ani další znalci MUDr. Jakub Šimek a MUDr. Monika Cendelínová, kteří na něj v této trestní věci zpracovali znalecký posudek, jednoznačně neurčili, že by v prvním posuzovaném období v důsledku duševního onemocnění měl výrazně omezenou rozpoznávací schopnost, a proto nebylo zjištěno, že by u něj byla vyloučena jeho trestní odpovědnost, a potažmo i trestnost jeho jednání. Důvod zproštění podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nepovažuje za správný, protože nejde o výhodnější důvod zproštění oproti důvodu podle §226 písm. c) tr. ř., jak dovodil odvolací soud, a to s ohledem na možnost vymáhat po obviněném nezaplacené výživné. Z tohoto hlediska ani jedna z obou těchto alternativ zproštění obviněnému nedává výraznější výhodu.
5. Obviněný brojil i proti nedostatkům v provedeném dokazování, protože tvrdil, že ač v průběhu řízení podával celou řadu podnětů a návrhů na doplnění dokazování, soudy je neakceptovaly a nevypořádaly se s nimi, ani neuvedly důvody, proč jim nevyhověly. Tímto postupem porušily základní práva zakotvená v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a článcích 36, 37 odst. 3 a 38 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) .
6. Z uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 9 To 46/2023, ve spojení s rozsudkem Okresníh o soudu v Kolíně ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 3 T 147/2019, zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Kolíně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) dovolání a v něm uplatněnou argumentaci nepovažoval za důvodnou, pokud jde o neúplnost provedeného dokazování, protože se soudy vypořádaly s obviněným navrženými důkazy a provedly potřebné dokazování. Především poukázal na bod 20. rozsudku soudu prvního stupně, kde byly zdůrazněny všechny rozhodné okolnosti a soudy obou stupňů věnovaly případu patřičnou pozornost, o čemž svědčí i to, že nyní napadenému rozsudku předcházela též zprošťující rozhodnutí, která byla odvolacím soudem zrušena a vrácena nalézacímu soudu za účelem objasnění důležitých okolností.
8. Za správný považoval závěr soudu, že u obou skutků byl pro obviněného nejvýhodnější důvod zproštění podle §226 písm. b) tr. ř., protože podle výsledků provedeného dokazování nic nezpochybňuje, že v žalovaném období nebylo výživné dovolatelem hrazeno, tedy že se skutek stal, a proto nepřichází do úvahy důvod zproštění podle §226 písm. a) tr. ř.
9. Po zvážení všech dostupných informací a zjištěných skutečností státní zástupce při závěru, že dovolání nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., navrhl, aby dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle §265i odst. 1 sm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k replice, v níž obviněný vyslovil nesouhlas s námitkami státního zástupce, pokud jsou v rozporu s jeho stanoviskem, které je obsahem podaného dovolání. Nesdílí názor státního zástupce v otázce provedeného dokazování ani ohledně závěrů, jež z něho soudy dovodily. Setrval na tom, že část výsledků dokazování, která se týká jeho duševního stavu, neodůvodňuje závěr, že byl ze zdravotních důvodů trestně neodpovědný, neboť soudy se neměly spokojit s neúplnými závěry a vycházet z nich zřejmě jen proto, že některé skutkové okolnosti již nelze dodatečně objasnit. Opětovně setrval na svém dosavadním stanovisku prezentovaném v podaném dovolání i námitkách proti rozporu v závěrech psychiatrických znaleckých posudků. Pokud státní zástupce s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 452/07 a dále na usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 435/2013 a sp. zn. 5 Tdo 86/2002 připomenul, že je na stíhané osobě, aby sama konkretizovala uplatněné námitky, ani s tím se obviněný neztotožnil, protože soudy se s jeho obhajobou vypořádaly pouze formálně, dokazování k jím uvedeným skutečnostem neprovedl y, a tedy nemohlo v dovolání jít o opakování námitek, jak uvádí státní zástupce. Ze všech těchto důvodů obviněný setrval na svém dovolacím návrhu na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodům dovolání
12. Nejvyšší soud nejprve poukazuje na to, že obviněný dovolání (ze dne 15. 6. 2023) podal s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, což je dikce před změnou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinným od 1. 1. 2022, kdežto uvedený důvod dovolání v aktuálním znění (platném více jak rok a půl) zákon vymezuje tak, že „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Obsah původního důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nyní obsažen v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve stejném znění.
13. Podle zásady ovládající trestní řízení platí, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto při rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikuje normy trestního práva procesního účinné v době tohoto rozhodování, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022). Současně však respektuje, že pro rozsah přezkumné povinnosti dovoláním napadených rozhodnutí platí, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
14. S ohledem na tato pravidla Nejvyšší soud vycházel z argumentace a slovního vyjádření námitek, které nerespektovaly stávající důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale vyjadřovaly text aktuálně zákonem stanoveného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dopadajícího na rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak obviněný v dovolání tento důvod prezentoval. Prostřednictvím tohoto důvodu lze namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z tohoto důvodu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).
15. Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů soudem nižšího stupně přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Skutková zjištění měnit, případně do nich jinak zasahovat je možné v řízení o dovolání jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006. ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
VI. Důvodnost dovolacích námitek
16. Posuzuje-li se obsah podaného dovolání z uvedených hledisek, je zřejmé, že obviněný argumenty nesměřoval výslovně proti použité právní kvalifikaci ani nevytýkal hmotněprávní stav věci, ale zaměřil se na důvod, pro který byl zproštěn, a na okolnosti, za kterých ke zproštění došlo. K tomu je třeba uvést, že zproštění obviněného obžaloby je institutem trestního práva procesního, byť některé důvody zproštění mají podklad v hmotněprávních otázkách. Protože se v posuzované věci domáhal uplatnění důvodu zproštění podle §226 písm. c) tr. ř. spočívajícího v tom, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal, tedy důvodu založeného na skutkových okolnostech s tvrzením, že soud ho nesprávně zprostil podle §226 písm. b) tr. ř., tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, což předpokládá řešení právních otázek, Nejvyšší soud shledal, že obviněný podmínkám jím označeného důvodu zčásti dostál. Posuzoval proto důvodnost podaného dovolání s důrazem jak na podmínky zproštění, tak i se zřetelem na pravidla spravedlivého procesu vycházejících z článku 6 Úmluvy a článku 38 a násl. Listiny.
17. Nejvyšší soud bral do úvahy, že zprostit podle §226 písm. b) tr. ř. lze, když se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, sice skutečně alespoň z podstatné části udál, protože došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle §220 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.), ale prokázaný skutek, pro nějž je obviněný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. O zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. lze rozhodnout jen tehdy, není-li stíhaný skutek žádným trestným činem [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2814]. Neztotožnil se s tvrzením obviněného, že se soudy věcí nezabývaly a že řádně okolnosti jeho duševního stavu a s ním související právní závěry, případně procesní důsledky jeho trestní neodpovědnosti nezkoumaly. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby opakoval a znovu předestíral stav dosavadního trestního řízení, ale jen pro úplnost k němu poznamenává, že soudy obou stupňů věnovaly dosavadnímu řízení i objasnění věci velkou pozornost, uváží-li se, že napadená rozhodnutí jsou v pořadí již čtvrtými v této věci vydanými. Prvním byl trestní příkaz Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 3 T 147/2019 (č. l. 174, 175), jímž byl obviněný uznán vinným a odsouzen k dvanácti měsícům odnětí svobody s podmíněným odkladem na čtyřicet osm měsíců s dohledem, který byl zrušen, protože usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 3 T 147/2019, byla povolena obnova řízení (č. l. 341), neboť byla na základě nového znaleckého posudku zpracovaného soudem přibranou znalkyní MUDr. Monikou Cendelínovou zpochybněna příčetnost obviněného.
18. Nyní přezkoumávaná rozhodnutí jsou proto vydána v rámci obnoveného řízení, v němž nejprve Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 T 147/2019 (č. l. 376 až 380) obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř., protože shledal, že není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jejž Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 9 To 10/2022 (č. l. 397 až 398) zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s pokynem, aby odstranil nejasnosti ohledně toho, zda zejména u skutku ad 1/ byly rozpoznávací schopnosti obviněného po celé posuzované období nebo toliko po jeho část zcela vymizelé či jen podstatně snížené a své závěry aby důsledně aplikoval na posuzované skutky. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 T 147/2019 (č. l. 482 až 489), obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., což odvolací soud opět neakceptoval a usnesením ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 9 To 215/2022 (č. l. 516 až 517 verte) ho zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně. Výsledkem tohoto postupu jsou nyní dovoláním napadená rozhodnutí.
19. Nejvyšší soud, aby mohl posoudit důvodnost obviněným uplatněné námitky, považuje za nutné uvést skutečnosti, které byly důvodem pro závěr o zproštění obviněného podle §226 písm. b) tr. ř., a to i přesto, že u něho byla zjištěna duševní choroba. Soud i za této situace použil tento důvod zproštění, a nikoliv podle §226 písm. d) tr. ř., který by dopadal na situaci, že obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, proto, že se v průběhu dokazování nepodařilo spolehlivě zjistit, že obviněný byl ve smyslu §26 tr. zákoníku nepříčetný, byť na tuto skutečnost bylo zaměřeno dokazování. Byl vypracován nejprve v roce 2016 znalecký posudek MUDr. Petrem Navrátilem, jenž duševní poruchu u obviněného neshledal. Soud však pro své závěry z něj nevycházel, neboť ten již v době jeho současného rozhodování nebyl znalcem, a když posudek zpracovával, neměl k dispozici celý vyšetřovací spis. Ve věci byly následně vypracovány na duševní stav obviněného další dva znalecké posudky z odvětví psychiatrie, a to MUDr. Monikou Cendelínovou a MUDr. Jakubem Šimkem, z nichž soud pro své závěry vycházel, protože je vypracovali v pozdější době a shodli se na tom, že obviněný trpí paranoidní schizofrenií, což opřely o podložené závěry. Soud závěr o duševní chorobě opíral i o další poznatky, např. nestandardní chování obviněného zaznamenané Probační a mediační službou, způsobem jeho komunikace se soudem, tím, že shodné závěry vyplývají ze znaleckých posudků dvou na sobě nezávislých znalců, jimiž byl vyšetřen celkem třikrát, vždy se stejným závěrem, který spočíval i na tom, že se tato choroba v průběhu doby vyvíjela. Znalci rozvedli, že již od roku 2014 obviněný nebyl schopen pravidelné pracovní činnosti, od prosince 2016, kdy byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice, nebyl schopen chodit do zaměstnání. Z těchto zjištění znalci dovodili u obviněného snížené rozpoznávací i ovládací schopnosti. Nebyli však schopni přesně určit, a tedy se i vyjádřit k tomu, v jakém psychické stavu se obviněný nacházel v době, kdy se dopustil skutku pod bodem 1/, tj. v době od 1. 7. do 23. 2. 2017 a v době od 24. 2. 2019 do 13. 9. 2019, kdy je datován skutek v bodě 2/, neboť pro závěry o tom, zda u něj byly rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé, nemají dostatek podkladů z lékařské dokumentace a nelze potřebná odborná zjištění učinit ani podle jeho chování, které není dostatečně mapováno a dokumentováno zejména ke skutku pod bodem 1/. Se zřetelem na zásadu v pochybnostech ve prospěch obžalovaného soud dospěl k závěru, že v době spáchání činu v roce 2019 byl obviněný nepříčetný, a tudíž není trestně odpovědný, a proto u skutku v bodě 2/ v důsledku již existující duševní choroby nebyl schopen pracovat, měl narušený kontakt s realitou, nebyl schopen myslet na své finanční zabezpečení, a tedy nebylo v jeho schopnostech a možnostech platit výživné, proto jeho čin není trestný. U skutku pod bodem 1/ však dospěl k závěru, že o tom, zda byl obviněný nepříčetný ve smyslu §26 tr. zákoníku vznikají vážné pochybnosti, s určitostí však nebyl schopen si pro duševní onemocnění opatřit prostředky k tomu, aby mohl výživné platit. Rozhodoval však ohledně obou skutků současně na základě zásady in dubio pro reo a uvedený důkazní stav vyhodnotil ve prospěch obžalovaného tak, že u jednoho ze skutků nemohl spáchat trestný čin, když nebyl schopen práce již od července 2016, kdežto u druhého byl nepříčetný, což jsou důvody, pro něž ani jeden ze skutků kladených mu za vinu není trestným činem, a proto ho zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. (viz body 18., 19. rozsudku soudu prvního stupně).
20. Odvolací soud k obsahově obdobným výhradám obviněného, jaké vznesl i v podaném dovolání, se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil v tom, že je namístě postupovat ve smyslu zásady in dubio pro reo , neboť v případě obou skutků obviněný nebyl s ohledem na své onemocnění schopen řádně docházet do zaměstnání, pracovat a získávat pravidelný finanční příjem, měl narušený kontakt s realitou a jeho duševní stav neumožňoval, aby odpovědně myslel na své finanční zabezpečení. V jeho možnostech a schopnostech proto nebylo, aby výživné platil, a tudíž rovněž dospěl k závěru, že jeho činy nejsou trestné a že soud prvního stupně důvodně obviněného ohledně obou skutků zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, což je z hlediska možnosti zprošťujících důvodů ten nejpříznivější, který bylo v daných skutkových souvislostech možné použít, neboť je objektivně otcem jmenovaných synů, k nimž má zákonnou vyživovací povinnost, kterou ve vymezené době neplnil, tudíž nemohl být dán důvod zproštění podle §226 písm. a) tr. ř., jenž dopadá na případy, když se skutek, pro nějž byl stíhán, vůbec nestal. Výhrady obviněného ohledně případných povinností k úhradě dlužného výživného či náhradě škody, stejně jako proti postupu okresního soudu, pokud nesouhlasil se závěry znalců, soud označil jen za výraz jeho subjektivního názoru na průběh řízení a obsah dokazování bez jakéhokoli objektivního podkladu. Z těchto důvodů odvolací soud odvolání obviněného nevyhověl (viz body 5. až 7. napadeného usnesení).
21. Nejvyšší soud se zřetelem na to, že obviněný opakuje námitky dříve vznesené proti dosavadnímu stavu a průběhu řízení, v němž neshledal nedostatky, odkazuje na obsah napadených rozhodnutí a připojeného spisu, neboť má za to, že se soudy projednávanou věcí v potřebném rozsahu zabývaly, zejména zkoumaly duševní stav obviněného k době, kdy k oběma skutkům došlo, a věnovaly se v potřebné míře i tomu, jak dlouho se u něj zjištěná duševní choroba v podobě paranoidní schizofrenie rozvíjela a jaký měla dopad na rozpoznávací a ovládací schopnosti u činů, v nichž byly spatřovány přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, 3 tr. zákoníku, případně i tomu, jak dalece tato choroba, pokud nevedla k vymizení schopnosti ovládací nebo rozpoznávací, ovlivnila jeho schopnost být pracovně činný a způsobilý si opatřit sám prostředky k životu, a tedy plnit uvedené vyživovací povinnosti. Soudy právě tyto okolnosti objasňovaly velmi pečlivě a dbaly toho, že je třeba je zjišťovat na základě znaleckého zkoumání (srov. rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).
22. Vytýkal-li obviněný způsob, jakým soudy vyhodnotily závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, Nejvyšší soud jeho výtky neshledal opodstatněnými, neboť z obsahu spisu i napadených rozhodnutí je zřejmé, že posudky ve věci zpracované posuzovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř., hodnotily každý z nich jednotlivě i ve vzájemné souvislosti jako každý jiný důkaz (srov. zejména rozhodnutí č. 40/1972/I., č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.). Hodnotily i proces utváření každého z nich a průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalci odůvodnili své závěry, které stvrdili i při ústní výpovědi před soudem. Z průběhu řízení i přezkoumávaných rozhodnutí tak plyne, že soudy obou stupňů se zřetelem nejen na závěry znaleckých posudků, ale s ohledem na všechny dostupné informace a zjištění zkoumaly dopady duševního stavu obviněného na jeho trestní odpovědnost v době, do níž spadají oba za vinu mu kladené činy. Braly do úvahy zjištěné chování obviněného i to, na jakých skutečnostech a premisách znalci vystavěli své závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06).
23. Nejvyšší soud se přiklání k závěru soudů obou stupňů, že se zřetelem na velký odstup času, kdy se činy udály, a skutečnosti vyplývající ze znaleckých posudků znalců MUDr. Moniky Cendelínové a MUDr. Jakuba Šimka, jež oba soudy považovaly za dostatečně fundované a v nich vyjádřené shodné závěry braly za podklad svých rozhodnutí, nelze najisto určit vliv onemocnění obviněného na jeho zákonnou povinnost platit výživné na své tři syny, neboť tato choroba se v průběhu doby vyvíjela a tato schopnost se v důsledku rozvíjení choroby snižovala, až zcela vymizela. Protože soudy v potřebné a nutné míře vysvětlily, a to po vyčerpání všech dostupných důkazních prostředků, z jakých důvodů znalci nejsou schopni na takto položené otázky dát jednoznačnou a nepochybnou odpověď, lze v souladu se závěry soudů nižších stupňů uzavřít, že jde zejména u skutku pod bodem 1/ o situaci, kdy je třeba využít princip presumpce neviny, který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo. Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12). Uvedené pravidlo in dubio pro reo , nastupuje tehdy, když není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98).
24. S ohledem na skutečnosti, které soudy v přezkoumávaných rozhodnutích vyložily, se Nejvyšší soud s jejich závěry ztotožnil. V jimi rozvedených souvislostech bylo použití zásady in dubio pro reo pro obviněného důvodným a jediným možným a spravedlivým postupem za situace, kdy soud nemohl učinit potřebný závěr o skutečném duševním stavu obviněného v době spáchání činu v bodě 1/, avšak bylo zřejmé, že v důsledku již tehdy prokázané duševní choroby nebyl schopen pracovat, měl narušený kontakt s realitou, nebylo v jeho schopnostech zajistit si své finanční zabezpečení, a tedy nebylo v jeho faktických možnostech platit výživné. Soud proto učinil závěr, že nebyly naplněny znaky zejména subjektivní stránky přečinu podle §196 odst. 2, 3 tr. zákoníku, a proto shledal, že tento jeho čin není trestný. U činu v bodě 2/ na základě výsledků provedeného dokazování vzal za prokázané, že v době jeho spáchání v roce 2019 byly splněny podmínky pro závěr o nepříčetnosti obviněného (§26 tr. zákoníku), zde však za příznivější nepovažoval zproštění podle §226 písm. d) tr. ř., a proto i u tohoto skutku obviněného zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. (srov. k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08).
25. Nejvyšší soud, když přisvědčil správnosti závěru soudů nižších stupňů, že zproštění podle §226 písm. b) tr. ř. je pro obviněného nejpříznivějším možným výsledkem tohoto trestního řízení, nepovažoval za důvodný jeho požadavek, aby byl zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř., jehož se obviněný domáhal. Pro úplnost je však třeba zmínit, že obviněný může dovoláním napadnout zprošťující rozhodnutí, pokud se domáhá toho, aby byl zproštěn z důvodu, který je pro něj příznivější (srov. rozhodnutí č. 40/2005 Sb. rozh. tr.). Zjišťování, o který z důvodů zproštění je třeba opřít zprošťující rozsudek, by mělo směřovat od důvodu pod písm. a) po důvod pod písm. e) tak, že existence dalšího důvodu se zkoumá teprve tehdy, když není zjištěn předchozí důvod [s výjimkou vztahu důvodů pod písm. b) a d), které jsou ve vztahu speciality]. I když platí, že důvod zproštění podle §226 písm. a) tr. ř. je pro obviněného příznivější než důvod uvedený v §226 písm. b) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 37/1989-III. Sb. rozh. tr.), v posuzované věci jej aplikovat nebylo možné, a to na základě výsledků dokazování, které v této trestní věci bylo provedeno, i povahy trestného jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu, protože není pochyb o tom, že se stal skutek, pro který je stíhán, když bylo prokázáno, že obviněný jako otec, o čemž rovněž nevznikly žádné pochybnosti, výživné na nezletilé syny neplatil (srov. body 6. až 19. rozsudku soudu prvního stupně).
26. Důvod zproštění podle §226 písm. c) tr. ř. (nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný), jehož se obviněný domáhal zejména u skutku pod bodem 2/, předpokládá, že bylo prokázáno, že se stal žalovaný skutek, že tento skutek naplňuje podle výsledků dokazování provedeného v hlavním líčení všechny znaky určitého trestného činu, ale nepodařilo se spolehlivě potvrdit i přes úplné a řádně provedené dokazování, že pachatelem tohoto trestného činu je právě ten obžalovaný, který je pro něj stíhán (srov. rozhodnutí č. 26/1965 Sb. rozh. tr.). Tento důvod zproštění je důsledkem uplatnění zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. I když za určitých okolností může jít o důvod, který je pro obžalovaného nejpříznivější (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2815), v posuzované věci tomu tak není zejména proto, že z výsledků dokazování, charakteru námitek obviněného i povahy přečinů, pro něž je obviněný stavěn před soud, plyne, že bylo prokázáno z výše uvedených důvodů, že jako otec na syny výživné neplatil, a proto nebylo možné uvedený zprošťující důvod v této věci použít, a ani by pro obviněného příznivější nebyl.
27. Nejvyšší soud přisvědčil i správnosti soudy učiněným závěrům, že pokud byl u skutku pod bodem 2/ nepříčetný ve smyslu §26 tr. zákoníku, nebylo možné použít důvod zproštění podle §226 písm. d) tr. ř. (obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný), i když by šlo o důvod zproštění, který by na posuzovaný případ věcně dopadal, neboť vzhledem k tomu, že i zde soud použil důvod zproštění podle §226 písm. b) tr. ř., který je pro obviněného příznivější. Nejvyšší soud je vázán zásadou, že nemůže z podnětu dovolání podaného ve prospěch obviněného rozhodnout v jeho neprospěch (srov. §265p odst. 1 tr. ř.). Ostatně obviněný se ani tohoto důvodu zproštění nedomáhal, a Nejvyšší soud byl povinen respektovat, že k vadám, které nebyly namítány, nepřihlíží (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
VII. Závěr
28. Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, protože soudy činy kladené mu za vinu dostatečně ze všech rozhodných hledisek objasnily a pro obviněného nejpříznivějším způsobem jej zprostily obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. u obou skutků, když s obdobnou argumentací obviněného se vypořádaly a reagovaly na ni (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu proto učinil závěr, že dovolání je zjevně neopodstatněné a jako takové ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu