ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.816.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 816/2023-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovolání obviněného L. M. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 4 To 105/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 188/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 7 T 188/2022, byl obviněný L. M. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 4 To 105/2023, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 10. 8. 2022 v 9.25 hodin v XY na parkovišti u obchodního domu XY v XY ulici poté, co poškozený J. K. během parkování svého automobilu neúmyslně nacouval do boku automobilu obviněného, vystoupil ze svého vozidla a poškozeného J. K., který seděl stále na místě řidiče, začal slovně napadat v době, kdy události bylo přítomno cca 20 dalších osob, obviněný přistoupil k vozidlu poškozeného a přes stažené boční okénko jej začal slovně napadat hlasitými vulgárními až hanebnými urážkami, pak sedícího poškozeného napadl fyzicky tak, že jej opakovaně vícekrát bil pěstmi do obličeje a dalších částí horní části těla, a přes otevřené okénko svou horní částí těla opakovaně vnikal do vnitřních prostor vozidla poškozeného, kde slovně jeho nebo jeho manželku vulgárně napadal, a to i v době, kdy manželka poškozeného J. K. událost oznámila na linku č. 158 za účelem vyžádání příjezdu hlídky Policie České republiky, v důsledku fyzického útoku poškozenému začala z nosu téct krev, před dalšími útoky do obličeje a hlavy se kryl rukama, přičemž následně lékařské ošetření nevyhledal a přetrvávající bolesti po napadení léčil domácím klidem.
3. Za tento přečin odvolací soud obviněného odsoudil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože dokazování ve věci, jehož podstatné části popsal, nepovažoval za řádně provedené. Poukázal na to, že z obsahu přepisu telefonátu manželky poškozeného J. K. na linku č. 158 dne 10. 8. 2022, kdy k nehodě došlo, není patrné, v kolik hodin telefonovala, policie s J. K. sepsala úřední záznam o podaném vysvětlení až dne 8. 9. 2022, tedy „měsíc po události“, avšak její tvrzení v oznámení na linku 158 a v úředním záznamu se neshodují, takže uvádí nepravdu. J. K. v době, kdy telefonovala na linku č. 158, stála mimo vozidlo, a tedy nemohla napadení ani vidět. Úřední záznam byl i s poškozeným sepsán až dne 8. 9. 2022, ale ani jím uváděné údaje se neshodují ve způsobu, jakým byl napaden, a proto poškozený a jeho manželka nejsou věrohodní. Rovněž zmínil, že poškozený měl odřenou pravou část nosu, nikoliv tržnou ránu, a měl i pravou ruku od krve, tedy šlo o část těla na straně spolujezdce a nikoli u okna, což neodpovídá tomu, že obviněný na něj měl útočit z levé strany. Fotodokumentace však provedena nebyla. Zmínil, že kdyby na poškozeného útočil, musel by mít začervenalé kotníky kloubů svých pěstí. Ze všech uvedených důvodů označil výpověď poškozeného za nevěrohodnou a tendenční. Obviněný sám dovodil, že to mohla být J. K., která obviněného ve vozidle napadala, čímž ho rozrušila, a proto narazil do vozidla obviněného. Nebyl zajištěn záznam na kameře umístěné u parkoviště OC XY, jímž by mohlo dojít k vyloučení tvrzení, že J. K. mohl být zraněn na pravé straně nosu již u OC XY jeho manželkou, když navíc jediný údajný svědek události L. V. byl policejním orgánem vyslechnut až 21. 9. 2022, tedy téměř dva měsíce po činu, nadto podle obviněného jeho výpověď, jak je zapsána, vzbuzuje pochybnosti, protože nemohl ze svého stánku, kde prodával potahy do autosedaček, celé vozidlo poškozeného vidět. I tento důkaz obviněný považoval za tendenční a vytvořený jen s cílem kriminalizovat obviněného.
5. V posuzované trestní věci, když nebylo prokázáno, že by obviněný poškozeného fyzicky napadl, jsou skutková zjištění soudů nižšího stupně nesprávná, neboť jsou založena na důkazech, které byly vadně vyhodnoceny, a proto došlo k porušení zásady in dubio pro reo .
6. Obviněný rovněž tvrdil, že se soudy nezabývaly znaky přečinu výtržnictví ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tz 31/75, zejména tím, že ne každé jednání výtržnické povahy je nutné posuzovat jako trestné, a tudíž dostatečně nezkoumaly škodlivost daného činu, jako materiální podmínku trestného činu. Soud prvního stupně se nezabýval intenzitou ani druhem slovního napadení, zda mělo charakter hrubé neslušnosti, ani pohnutkou, která obviněného k těmto projevům vedla, jíž byla zejména jeho obava o stav syna, který je zbaven svéprávnosti a je upoután na invalidní vozík a jejž jako jeho opatrovník přepravoval. Nebylo dostatečně objasněno, kolik osob slyšelo hlasitý projev obviněného na parkovišti obchodního centra, avšak je zřejmé, že jeho jednání nenarušilo klidné soužití ostatních občanů ani veřejný klid a pořádek. Nechoval neuctivě a nikoho neurážel, nesnížil vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 19 pod č. T 448).
7. Z uvedených důvodů a s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio obviněný uváděl, že skutek buď měl být posouzen jako přestupek, anebo z něj měl být obžaloby zproštěn. Protože soudy takto nepostupovaly, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 105/2023 v celém jeho rozsahu a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) v návaznosti na obviněným označený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připomenul, že jeho naplnění nelze shledávat pouze v nespokojenosti obviněného se způsobem, jakým soud prováděl důkazy a jak je hodnotil, jestliže mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Extrémní rozpor nelze dovozovat z toho, že z verzí skutkového děje předložených obviněným a obžalobou se soudy přiklonily k tomu, co plyne z výsledků provedeného dokazování. V dané věci neshledal prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo .
9. Výhradu obviněného ohledně aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku by bylo možné uplatnit skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuvedl. V posuzovaném případě podle učiněných skutkových zjištění šlo o výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv o hraniční případ, neboť obviněný uvedený čin spáchal veřejně a na místě veřejnosti přístupném, kde napadl jiného. Druh a intenzita jeho útoku na poškozeného J. K. zahrnovala nejen mnohost vulgárních slovních výpadů, ale i fyzické napadení tělesné integrity. Útočil přímo do obličeje poškozeného, který seděl v interiéru vozidla. U této formy výtržnosti není nutné, aby došlo k újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, avšak při hodnocení společenské škodlivosti v dané věci nelze pominout, že jednání obviněného mělo vzestupnou tendenci a bylo natolik intenzivní, že manželka poškozeného považovala za nutné volat policii. Za významné však považoval, že poškozený je od obviněného starší asi o 20 let a seděl ve vozidle. Snaha obviněného zlehčit agresivitu svého útoku emocemi souvisejícími z obavy možného následku na zdraví tělesně a duševně postiženého syna neodpovídala reálnému ději, protože útok následoval až poté, co ke kolizi došlo, a syn ohrožen nijak nebyl. S námitkami obviněného uplatněnými v dovolání, že jde o bagatelní jednání, které by mělo být pouze přestupkem a nikoli trestným činem, se proto neztotožnil.
10. Státní zástupce k námitkám proti formálním znakům přečinu výtržnictví §358 odst. 1 tr. zákoníku doplnil, že útok obviněného se odehrál v prostoru parkoviště před supermarketem XY v dopoledních hodinách, a proto jde o místo veřejnosti přístupné. Výsledky dokazování však prokázaly, že obviněný čin spáchal i veřejně, neboť mu bylo přítomno asi dalších dvaceti osob. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
11. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, tohoto oprávnění nebylo do neveřejného zasedání využito.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k dovolacím důvodům
13. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je přitom vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
14. Obviněný v dovolání odkázal na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
15. Nejvyšší soud je i přes zákonné vymezení dovolacích důvodů povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K námitkám obviněného
16. Podle obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný zákonem stanovené vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dodržel, protože vytýkal převážně nedostatky v prováděném dokazování, k čemuž uvedený důvod slouží. Jestliže zpochybňoval věrohodnost poškozeného a jeho manželky, případně měl za to, že dokazování nebylo provedené řádně a soudy se jednotlivými důkazy nezabývaly, a proto došlo k porušení zásady in dubio pro reo, protože jeho vina nebyla dostatečně objasněna, lze připustit, že uvedený důvod uplatnil v alternativě, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“. V té souvislosti je třeba zmínit, že otázky naplnění některých znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, s jím uváděnými výhradami rovněž souvisejí. Tvrdil-li obviněný, že jeho čin nedosahuje škodlivosti přečinu, který byl v jeho jednání soudy shledán, je sice faktem, že tuto právní námitku by bylo možné podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž obviněný výslovně v dovolání neuvedl, ale Nejvyšší soud se i těmito skutečnostmi zabýval proto, aby vyloučil případný zjevný či extrémní rozpor provedených důkazů s právním posouzením věci, o nějž mimo jiné obviněný své dovolání rovněž opíral s odkazem na porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy, viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).
17. Nejvyšší soud skutkové námitky obviněného posuzoval podle výsledků dokazování, k nimž dospěl soud prvního stupně, a to se zřetelem na jejich zanesení v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a shledal, že soudy pro skutkové závěry vycházely z důkazů, které byly způsobilé okolnosti, za kterých k činu došlo, objasnit. V té souvislosti lze jen připomenout, že se soudy opíraly vedle výpovědi obviněného a poškozeného též o výpověď manželky poškozeného J. K., která s ním v okamžiku nehody a následného incidentu cestovala ve vozidle, a svědka L. V., z fotodokumentace osoby poškozeného pořízené policejní hlídkou na místě činu ihned po incidentu (č. l. 31 až 34) a ze záznamu telefonického oznámení J. K. na linku č. 158 (viz body 2. až 7. rozsudku soudu prvního stupně). Takto zajištěné a provedené důkazy dávají potřebný podklad pro posouzení okolností, za kterých došlo k činu, jenž je nyní obviněnému kladen za vinu. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevznikají ani pochybnosti o tom, jaký byl průběh činu a kdo byl útočníkem, resp. kdo zranění poškozenému způsobil a za jakých okolností, protože soud prvního stupně popsal dostatečně srozumitelně a věcně, z jakých důvodů a které ze slyšených osob věřil, případně proč takový závěr nemohl učinit ohledně výpovědi obviněného. Pro stručnost lze poukázat na to, že v bodech 8. až 11. rozsudku soud vyložil svá zjištění, rozvedl skutečnosti, které jsou rozhodné pro závěr o vině obviněného, způsob jejich hodnocení i to, jaké okolnosti uváděné obviněným jsou v porovnání s obsahem výpovědi poškozeného a jeho manželky osamocené. Pro úplnost lze uvést, že soud se zabýval v potřebné míře věrohodností výpovědí poškozeného a jeho manželky, neboť zjištění týkající se fyzického napadení vzešla výlučně z jejich výpovědí. Pokud jde o svědka L. V., ten pozoroval pouze dopravní nehodu a následné verbální projevy obviněného, proto jeho výpověď soud zvažoval podpůrně na dokreslení věrohodnosti tvrzení poškozeného a jeho manželky. Nelze přehlédnout, že soud při posuzování věrohodnosti a přesvědčivosti těchto osob, opřel své úvahy i o obsah oznámení nehody na linku č. 158, kde jsou zachyceny kromě jiného i hrubé nadávky obviněného adresované poškozenému. Povaha utrpěných poranění na těle poškozeného byla zachycena policejní fotodokumentací pořízenou bezprostředně po činu a po příjezdu přivolané policejní hlídky (viz č. l. 31 až 34 spisu). Doloženo bylo i to, že incidentu přihlíželo asi 20 osob na místě a v jeho bezprostřední blízkosti se nacházejících.
18. Podstatným se jeví i přístup odvolacího soudu, jenž z podnětu odvolání obviněného k jeho obdobným výhradám potvrdil správnost skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně i procesních postupů, na jejichž základě nalézací soud učinil závěr o nadbytečnosti dalšího dokazování, jehož se obviněný domáhal (viz body 4. až 5., 10. rozsudku odvolacího soudu). V rámci odvolacího řízení na základě dostatečně soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, o jehož správnosti nepochyboval, odvolací soud pouze ve prospěch obviněného upravil právní kvalifikaci, neboť neshledal naplněnými znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž obviněného vinným neuznal (viz body 9., 11. rozsudku odvolacího soudu).
19. S ohledem na tato zjištění Nejvyšší soud nemohl výtkám obviněného směřujícím proti vadným skutkovým zjištěním přisvědčit, protože jím uváděnými nedostatky řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí ani rozhodnutí samotná netrpí. Soudy při prováděném dokazování postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Zkoumaly věrohodnost a pravdivost výpovědí obviněného, poškozeného i jeho manželky jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, aniž by se dopustily excesu v podobě selektivního či jinak neobjektivního hodnocení důkazů. Rovněž měly na zřeteli, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení. Posuzovaly obě proti sobě stojící výpovědi obviněného a poškozeného a hodnotily je v souvislosti se zjištěními, která vyplynula z dalších důkazů. Zvažovaly pravdivost jimi uváděných tvrzení ze všech v úvahu přicházejících hledisek, zejména pak se zřetelem k situaci, za které se trestné jednání událo. Postupy soudů nesvědčí ani o porušení zásady in dubio pro reo , jíž se obviněný ve snaze zmírnit svoji vinu rovněž domáhal. Uvedený princip totiž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály. Ze všech uvedených důvodů, když byla respektována pravidla plynoucí z §2 odst. 5, 6 tr. ř., nebylo možné dospět k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu, protože oba soudy také náležitě v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny pro své závěry o tom, že čin se udál způsobem, jak byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku.
20. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal vady v procesu dokazování, jež obviněný soudům vytýkal. K porušení pravidel spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy) nedošlo. Toto právo totiž nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
21. Když Nejvyšší soud nezjistil vady v průběhu dokazování, posuzoval též správnost použité právní kvalifikace, vůči níž obviněný rovněž brojil, a připomíná, že přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
22. Podle tzv. právní věty soud shledal, že obviněný uvedený přečin spáchal v alternativě, že „veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného“.
23. Nebylo možné přisvědčit obviněnému, že by o výtržnost nešlo, protože je třeba vycházet z konkrétního jednání, které je neslučitelné s ohledem na veřejnou morálku, a tedy směřuje proti pravidlům přípustného chování v rámci společenských norem. Obecně platí, že brachiální konání proti druhé osobě je s tímto pojmem obecně spojováno (srov. rozhodnutí č. 1/1984 Sb. rozh. tr.), obzvláště, když je doprovázeno hrubými nadávkami a vulgárními výrazy na adresu napadeného. Význam zákonného znaku „výtržnost“ spočívá v tom, že představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku. Musí tudíž jít o takové jednání, při kterém je napadení jiného srovnatelné s ostatními příkladmo uvedenými formami jednání (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí), které již závažnějším způsobem narušuje veřejný pořádek a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). O výtržnost se tedy nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor apod. Naopak pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. (viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, nebo ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, a další).
24. Uvedené svědčí o tom, že každý případ je třeba posuzovat individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016).
25. S ohledem na okolnosti, za kterých k činu došlo, je zřejmé, že čin obviněného vykazuje znaky „výtržnosti“ podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, protože šlo o jednání hrubé, vůči poškozenému tvrdé a zraňující. Nelze totiž přehlédnout, že se udál poté, co poškozený sice narazil, avšak neúmyslně do vozidla obviněného, nešlo o žádný velký náraz, ale o náraz vyvolaný při parkování nacouváním, tedy naražení při nevelké rychlosti, při němž nedošlo k poškození vozidla obviněného. Chování obviněného, které následovalo, bylo zcela neadekvátní této situaci, hrubé nejen co do slovních urážek a výrazů („ty svině“ a další vulgární nadávky), ale i co do použití brachiálního násilí (útočil na poškozeného údery do obličeje a horní poloviny těla přes stažené okénko u vozidla). Význam má proto i to, že obviněný poškozeného napadl, když seděl v autě, a nemohl se tudíž účinně bránit. Tvrdost útoku se projevila i tím, že poškozenému v důsledku napadení tekla z nosu krev. Všechny tyto okolnosti v souhrnu soudy správně vyhodnotily jako jednání naplňující uvedené znaky skutkové podstaty přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to mimo jiné i proto, že šlo o čin v dopravě, kde právě vzájemná tolerance je nezbytná k tomu, aby se zabránilo nebezpečným situacím.
26. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému ani v tom, že by čin nebyl spáchán veřejně. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku zásadně postačí, je-li jednáním obviněného naplněn alespoň jeden ze dvou alternativně vymezených znaků skutkové podstaty „veřejně“ nebo „na místě veřejnosti přístupném“. Místem veřejnosti přístupným, jehož naplnění obviněný v posuzované věci nijak nezpochybňuje, je ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku podle soudní praxe každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání nebo v určitou dobu apod. Například ulice ve městě je místem, kam má přístup neomezený počet lidí, kde se také lidé obvykle zdržují, a o to více, když se jedná o denní dobu, např. dopolední či odpolední hodiny, kdy je pohyb lidí frekventovanější než například v noci, kdy se ovšem o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty také jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 936/2015, ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 5/2017, aj.). Takové místo však ani nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly, restaurace), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3324].
27. Za místo veřejnosti přístupné v uvedeném smyslu je důvodně považováno parkoviště u obchodního domu či supermarketu. Přístupnost je totiž zásadně nutno chápat v širších souvislostech a nelze ji striktně vztahovat jen k úzce vymezenému prostoru, kam může veřejnost přímo vstoupit či v něm pobývat, ale za veřejnosti přístupné místo lze považovat i prostory v osobním či soukromém vlastnictví, které nejsou samy o sobě považovány za místa veřejnosti přístupná, avšak bezprostředně sousedí s místem, kam veřejnost vstoupit nemůže, např. dvory, pole nebo jiná prostranství, a je na ně nebo do nich přes nedostatečně izolující bariéru např. průhledný plot, lešení vidět, eventuálně slyšet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006). Podle povahy každého konkrétního místa se zkoumá, zda jde o veřejně přístupný prostor, kam může kdykoliv, kdokoliv vstoupit. Významné je, aby výtržnost, k níž na takovém místě dochází, byla alespoň teoreticky postřehnutelná, tzn. pozorovatelná více lidmi. Není proto pro naplnění znaku místa veřejnosti přístupného podmínkou, aby na takovém místě se v době, kdy k výtržnosti dochází, konkrétní lidé nacházeli a není ani rozhodná ani doba, kdy k výtržnosti na takovém místě dochází, např. v nočních hodinách apod.
28. V posuzované věci však výsledky provedeného dokazování navíc prokázaly, že se na místě činu či v jeho blízkosti se nacházelo dalších 20 osob, které se na parkovišti pohybovaly, neboť jednání obviněného se odehrálo v 9.25 hod., tedy v denní dobu, kdy se obvykle na takových místech i větší počet osob nachází. U tohoto znaku „veřejně“ není rozhodné, zda tyto osoby detailně viděly nebo slyšely průběh incidentu, ale sledovaly jej a vnímaly, že o incident verbální, případně i fyzický ve smyslu napadení jiného skutečně jde.
29. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů obou stupňů dospěl k závěru, že obviněný po formální stránce naplnil znaky přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
30. Pochybnosti však nelze mít ani ohledně toho, zda jde o tento přečin z hlediska materiálního korektivu, jímž je zásada subsidiarity trestní represe a z ní vycházející princip ultima ratio (viz §12 odst. 2 tr. zákoníku). Jde o protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
31. V těchto souvislostech je i s ohledem na to, co již bylo výše řečeno, třeba zdůraznit, že nelze vyhovět obviněnému, že by se mohlo jednat o přestupek, protože jeho čin byl mnohem závažnější, a to proto, že jeho chování bylo hrubé a vulgární, protože ohrožoval fyzickými útoky poškozeného, jehož lze považovat za staršího muže ve věku 76 let (nar. XY), a již s ohledem na jeho věk je zřejmé, že jde o více chráněnou oběť, u níž sprosté a brachiální jednání může vyvolat vážné zdravotní potíže. Nešlo o nahodilý či krátký incident, ale obviněný svou zlost projevoval po určitou delší dobu a ve svém počínání neustával ani tehdy, když manželka poškozeného telefonovala na policii. Nelze přehlédnout ani to, že důvodem takto excesivní reakce byla bagatelní nehoda bez jakýchkoli následků a škod na zdraví či majetku. Jediným motivem byla msta obviněného za způsobenou komplikaci, ale především za telefonát manželky poškozeného na linku č. 158, neboť teprve poté obviněný započal s fyzickým útokem na poškozeného. Nešlo sice o pokus ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jenž v něm byl obžalobou i soudem prvního stupně spatřován, ale poškozený měl oděrky a drobná poranění, která si nevyžádala lékařské ošetření.
32. Nejvyšší soud proto v souladu se závěry soudů nižších stupňů shledal v činu trestný čin, který svou hrubostí a vulgárností přesáhl hranice přestupku. Díky vyšší míře jeho škodlivosti naplnil znaky přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť odpovídá srovnatelným jiným jednáním shodně kvalifikovaným. Jde tudíž o čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva s ohledem na okolnosti, ze kterých byl čin spáchán, i osobu obviněného, zcela nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Proto i z tohoto hlediska je závěr o vině obviněného správným.
VII. Závěr
33. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že v projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových (ani právních) závěrech soudů ve vztahu k přečinu výtržnictví k vytýkaným nedostatkům. Na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu Nejvyšší soud učinil závěr, že výhrady obviněného nejsou důvodné, protože soudy čin kladený mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily (vyjma přečinu ublížení na zdraví z rozsudku soudu prvního stupně), s obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002), a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu