ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.836.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 836/2023-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2023 o dovolání obviněného E. N. U. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 8 To 183/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 2 T 169/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. N. U. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 2 T 169/2020, byl obviněný E. N. U. uznán vinným přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1, tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
poté, co mu poškozený A. N. zaslal dne 14. 11. 2019 ze svého bankovního účtu číslo XY na jeho bankovní účet číslo XY omylem částku 33.320 Kč, o čemž ho poškozený bezprostředně poté telefonicky vyrozuměl, obviněný uvedené finanční prostředky přes opakované sliby poškozenému nevrátil a tyto si ponechal pro vlastní potřebu, přičemž část těchto finančních prostředků ve výši 30.000 Kč vybral dne 15. 11. 2019 z bankomatu České spořitelny nacházejícího se na adrese Praha XY, XY, a tímto jednáním poškozenému A. N., nar. XY, způsobil škodu ve výši 33.320 Kč.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil trestným činem způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému A. N. škodu ve výši 33.320 Kč.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 8 To 183/2021, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že rozhodnutím odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně je založeno na vadném skutkovém zjištění, že si neoprávněně přisvojil částku 33.320 Kč, kterou poškozený A. N. omylem převedl na jeho bankovní účet. Tvrdil, že mu poškozený uvedené finanční prostředky dlužil z doby, kdy byl zaměstnán u společností B., s. r. o., a A., s. r. o., v nichž byl poškozený jednatelem. V souvislosti s tímto pracovněprávním vztahem mu vznikl nárok na částku 39.000 Kč, o čemž svědčí i probíhající občanskoprávní spor.
5. Soudu prvního stupně obviněný vytýkal, že nesprávně zjistil skutkový stav, neboť nebral v potaz dopis o započtení pohledávky, jíž měl za poškozeným oproti částce, která přišla obviněnému na účet ve výši 33.320 Kč, a neakceptoval obhajobu obviněného ani nevyhověl jeho požadavku na ověření existence občanskoprávního vztahu mezi obviněným a poškozeným, a toho, že se jedná pouze o občanskoprávní záležitost. Soud prvního stupně toto tvrzení neakceptoval a důkazy nebyly provedeny, což vedlo k vydání vadného a neodůvodněného rozsudku z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu.
6. V rámci odvolacího řízení předložil obhájce obviněného elektronickou referenci ze systému Okresního soudu v Jablonci nad Nisou o občanskoprávní věci sp. zn. EPR 74000/2021, ohledně nároku E. U. z pracovněprávního vztahu s požadavkem, aby byli vyslechnuti svědci, kteří byli přítomni jednání v uvedené věci, a aby bylo zjištěno, že poškozený jako jednatel společností B., s. r. o., a A., s. r. o., dluží obviněnému částky z pracovněprávního vztahu, a že obviněnému zaměstnanci poškozeného vyhrožovali. Odvolací soud se probíhajícím občanskoprávním sporem nezabýval a pro nadbytečnost nepřipustil důkazy požadované obhajobou. Nekriticky a neodůvodněně též tvrdil, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav řádně. Právní závěry soudů považoval obviněný též za vadné, neboť byly nepřípustně učiněny pouze na základě podnětů a domněnek bez opory v důkazech.
7. Obviněný poukázal na to, že po vynesení rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci bylo dne 2. 9. 2021 rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 30 Co 111/2021 tak, že byly dány předpoklady pro vydání exekučního titulu ve prospěch obviněného proti poškozenému jako jednateli společnosti B., s. r. o., pro pohledávky z pracovní smlouvy, a proto vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tím byla potvrzena existence občanskoprávního vztahu mezi obviněným a poškozeným, což je názor, který nekoresponduje s rozhodnutím trestních soudů.
8. Nesprávná skutková zjištění vedla i k nesprávnému posouzení subjektivní stránky, neboť soudy nezjistily, že chyběl úmysl obviněného spáchat konkrétní čin za účelem zpronevěry cizí věci. Odvolacím soudem potvrzený rozsudek nadto neobsahuje žádné skutečnosti, které by dokládaly závěr o úmyslu obviněného ukrýt cizí peníze. Rovněž nebylo prokázáno, že by si obviněný byl vědom společenské škodlivosti činu, a že předvídal jeho následky a chtěl, aby k nim došlo.
9. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 8 To 183/2021, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného a ukončil trestní řízení jako nepřípustné, případně, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 8 To 183/2021, a zprostil obviněného obžaloby ve všech bodech.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Ve vyjádření k dovolání státní zástupkyně (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedla, že obhájkyně Mgr. Irena Savova, jejímž prostřednictvím bylo dovolání podáno, je evropskou usazenou advokátkou, a proto bylo třeba zjistit, zda ustanovila advokáta jako svého konzultanta v otázkách procesního práva podle §35p odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii (dále jako „zákon o advokacii“), a zda orgánu činnému v trestním řízení uvedla adresu sídla jejího konzultanta podle §35p odst. 2 citovaného zákona. Pokud by tyto podmínky nebyly splněny, nebylo by dovolání podáno prostřednictvím obhájce, jak předpokládá ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. Poukázala na to, že z obsahu spisu tyto skutečnosti nejsou zřejmé, a zmínila, že obviněným označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je míněn ve znění účinném do 31. 12. 2021, s tím, že od 1. 1. 2022 je v zákoně uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato nepřesnost nicméně není pro posouzení dovolání rozhodná, protože obviněný zpochybnil hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů. Po posouzení výsledků provedeného dokazování však žádný extrémní rozpor nezjistila, a zdůraznila, že skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím důkazem je svědecká výpověď poškozeného, která koresponduje s předloženou SMS komunikací vedenou mezi ním a obviněným, z níž ani podle slov obviněného neplyne, že by nárokoval jemu omylem zaslanou finanční částku jako umoření dluhu vzniklého z jeho pracovně právního vztahu u obchodní společnosti B., s. r. o., nebo A., s. r. o., z roku 2016, ale naopak dával zřetelně najevo své srozumění s tím, že částka mu byla zaslána omylem a že ji vrátí.
11. Vady v hodnocení důkazů proto neshledala, a to ani v kategorii tzv. opomenutých důkazů, jichž se dožaduje obviněný, neboť soudy se s jeho návrhy na doplnění dokazování zabývaly, tedy neodmítly je bez dalšího vysvětlení. Nesprávnosti neobsahuje ani právní posouzení, protože skutková zjištění svědčí o tom, že finanční prostředky mu nezaslala ani jedna z uvedených korporací, v nichž byl poškozený jednatelem, nýbrž poškozený A. N. jako fyzická osoba, vůči němuž obviněný žádnou pohledávku neměl. Existence pohledávky z pracovněprávního vztahu vůči společnostem B., s. r. o., nebo A., s. r. o., s předmětnou trestní věcí bezprostředně nesouvisí, nemá na ni vliv, a nemá žádný zásadní vliv ani na společenskou škodlivost jednání obviněného, neboť nároky vůči obchodní společnosti, byť oprávněné, nemůže řešit svévolným přisvojením si finančních prostředků fyzické osoby, které mu byly omylem zaslány na jeho účet. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v případě, že dovolání obviněného nebylo podáno prostřednictvím obhájce, postupoval podle §265d odst. 2 tr. ř., v opačném případě, aby dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo doručeno obhájkyni obviněného, jenž k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal žádné připomínky.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a shledal, že tomuto závěru nebrání, že tak učinil prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ireny Savové zapsané v České advokátní komoře pod č. 50244, která je podle databáze České advokátní komory evropskou usazenou advokátkou, neboť pro závěr, že jde o advokáta podle §35 odst. 1 tr. ř., splnila podmínky zákona o advokacii, protože ustanovila svého konzultanta v otázkách procesního práva (§35p odst. 1 zákona o advokacii), a soudu oznámila adresu jeho sídla (§35p odst. 2 zákona o advokacii). Nejvyšší soud tyto skutečnosti zjistil, když po předchozím předložení věci podle §265h odst. 1 tr. ř. je nechal ověřit, a obhájkyně obviněného tak dodatečně po výzvě soudu sdělila dne 30. 8. 2023, že její konzultantkou je JUDr. Lenka Vančatová, v ČAK zapsaná pod č. 07724, se sídlem Žitná č. p. 10, Praha 2, což i tato konzultantka svým podáním potvrdila (viz „Dohoda“ podepsaná dne 4. 1. 2021). Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., za splnění všech zákonných předpokladů.
V. Obecně k důvodům dovolání
15. Nejvyšší soud je při posuzování dovolání pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), proto je třeba nejprve uvést, že obviněný dovolání podal na základě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který opíral výhrady směřující proti vadnému hodnocení a neprovedení všech důkazů, vadně zjištěných skutkových okolností a vadnému právnímu posouzení. Dovolání podal dne 10. 11. 2021, tedy před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, která nově přidala další důvod, jenž v trestním řádu nese stejné označení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a který je naplněn, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
16. Původní důvod, který do účinnosti novely trestního řádu nesl toto označení, je nově uveden pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, „jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Tento důvod je určen k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotněprávního posouzení. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 aj.).
17. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud rovněž v uvedené souvislosti připomíná, že při posuzování uvedených dovolacích důvodů, když po podání dovolání obviněným byl v zákoně doplněn další důvod, vycházel ze zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době prováděného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), a proto posuzoval, zda obviněný naplnil důvody dovolání podle stávající právní úpravy. Nad rámec jejich vymezení je třeba zkoumat, zda byly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
18. Podle obsahu podaného dovolání lze shledat, že namítané vady týkající se neprovedení všech obviněným navrhovaných důkazů a nedostatků v dokazování dopadají na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a výhrady proti vadám v právním posouzení činu mu kladeném za vinu jsou v souladu s vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
VI. K výhradám v dovolání
19. Námitky obviněného uvedené v dovolání jsou opakováním toho, co obviněný vytýkal v předchozích fázích řízení a s čímž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Zejména se soud prvního stupně soustředil na objasnění skutkového stavu věci a pro své závěry o vině obstaral a provedl potřebné důkazy, které dotvrzují okolnosti, za kterých k činu došlo. Rovněž z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud provedené důkazy dostatečně vyhodnotil (srov. body 2. až 6. rozsudku soudu prvního stupně) a vysvětlil, proč vycházel zejména z výpovědi poškozeného, která se v části týkající se toho, jak se peníze na účet obviněného dostaly, shoduje s tvrzením obviněného. Rozpor mezi nimi se týká okolnosti, pro niž poškozený předmětnou částku odeslal ze svého účtu. Soud se opíral i o listinné důkazy (viz bod 4. rozsudku), které potvrdily verzi poškozeného. Na základě těchto důkazů soud prvního stupně vzal za prokázané, že poškozený ze svého bankovního účtu zaslal dne 14. 11. 2019 omylem na bankovní účet obviněného 33.320 Kč určených na výplatu zaměstnance Nikiforova. Podle výpisu z účtu, na který obviněný uvedenou částku obdržel, je zřejmé, že následujícího dne 15. 11. 2019 z bankomatu byla vybrána hotovost ve výši 30.000 Kč. Poškozený týž den obviněného upozornil, že mu peníze omylem zaslal a požádal ho o jejich vrácení. Tyto skutečnosti potvrdil i obsah SMS komunikace mezi oběma aktéry, podle které poškozený obviněného opakovaně vyzýval k navrácení částky, což obviněný v této komunikaci nerozporoval. Soud vzal proto za prokázané, že obviněný věděl nejméně od 15. 11. 2019 nebo 16. 11. 2019, že uvedené finanční prostředky byly na jeho účet připsány omylem, neboť obviněný doznal, že finanční částku nevrátil a ponechal si ji pro sebe.
20. Soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného. Neuvěřil jí proto, že podle SMS komunikace nevyplynulo, že by tak, jak se hájil v trestním řízení, komunikoval i s poškozeným v době, kdy k události došlo. Naopak poškozenému tvrdil, že má v plánu mu finanční částku vrátit, což však neučinil a vymlouval se na různé problémy, proč tak učinit nemůže. Později přestal na podněty poškozeného reagovat. Za významné soud považoval, že údajnou pohledávku obviněný ani nijak nedoložil, ale pouze předložil listiny, z nichž vyplývá, že pro uvedené společnosti pracovní činnost vykonával, avšak v roce 2016. Pokud obviněný předložil oznámení o započtení, učinil tak jeden den před konáním hlavního líčení. I když obviněný na svou obhajobu uváděl, že chybí SMS zprávy, v nichž mu mělo být poškozeným vyhrožováno, ani v rámci tohoto vyjádření se nezmínil o tom, že by v přečtené komunikaci chyběly SMS zprávy, v nichž by poukazoval na to, že předmětnou částku započetl. Podle odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí se odvolací soud s těmito závěry ztotožnil s tím, že v procesním postupu soudu prvního stupně vady z hledisek §2 odst. 6 tr. ř. nezjistil, a proto na odůvodnění soudu prvního stupně v podrobnostech odkázal (srov. body 6. až 9. usnesení odvolacího soudu).
21. Nejvyšší soud na základě výhrad uvedených v dovolání obviněného shledal, že soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly své úvahy a závěry týkající se provedeného dokazování v dostatečném rozsahu, a že vina obviněného byla náležitě objasněna. Výhrada obviněného, že dokazování není provedeno v potřebném rozsahu a domáhal se dalších důkazů (oznámení o započtení pohledávky, zprávy od společností B., s. r. o. a A., s. r. o., a výpovědi svědků A. B. B. a R. G. CH.) nebo tvrdil, že jde o tzv. opomenuté důkazy, nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Soud prvního stupně vysvětlil, jakým způsobem hodnotil dopis předložený obviněným ohledně započtení pohledávky (srov. bod 6. rozsudku soudu prvního stupně) a reagoval na důkazní návrhy obviněného v podobě zprávy od předmětných společností a vysvětlil, že provedeným dokazováním již bylo objasněno, že žádná započitatelná pohledávka obviněného vůči poškozenému neexistovala. Proto se jednalo o důkazy nadbytečné (srov. bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Ani odvolací soud tuto námitku neponechal bez povšimnutí a vysvětlil, že výslechy obviněným navrhovaných svědků pro objasnění skutečnosti, že pro společnosti ovládané poškozeným v minulosti pracoval, nebyly rozhodné, neboť tato skutečnost ji vyplynula z provedených důkazů (srov. bod 7. usnesení odvolacího soudu). Vše svědčí o tom, že v přezkoumávaných rozhodnutích soudy rozvedly a odůvodnily jejich rozhodnutí, jimiž důkazní návrhy obviněného zamítly, a proto se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, a to ani tehdy, když obviněný poukazoval na nutnost vycházet z občanskoprávního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Lze jen připomenout, že ani tuto obhajobu soudy neopomněly, avšak pro své závěry o vině obviněného ji nepovažovaly s ohledem na výsledky provedeného dokazování za rozhodnou pro závěry o vině obviněného.
22. Se zřetelem na uvedený postup soudů obou stupňů Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci o tzv. opomenuté důkazy nejde, protože za ně se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Vše v přezkoumávané věci svědčí o tom, že soudy braly obviněným učiněné důkazní návrhy na vědomí a vypořádaly se s nimi v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Lze jen doplnit, že soud zásadně není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv (k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).
23. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl naplněn, neboť v přezkoumávané věci nic nesvědčí o tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy, protože je zřejmé, že důkazy, které provedeny byly, objasnily jednotlivé znaky skutkové podstaty přečinu, z jehož spáchání byl obviněný uznán vinným.
24. Námitky obviněného, že byla vadně použita právní kvalifikace přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soudy vadně posoudily okolnosti, za kterých k činu došlo, a nebraly do úvahy, že se jednalo pouze o civilní spor spočívající v započtení pohledávky, a proto neměl být řešen na základě trestněprávních norem, se míjejí s výsledky provedeného dokazování, a jsou, jak bylo výše uvedeno, založeny pouze na základě tvrzení obviněného, s nímž se soudy neztotožnily.
25. I přesto však Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že přečinu podle §219 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné.
26. Podle soudů šlo o alternativu, že si obviněný přisvojil cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se do jeho moci dostala omylem. Pro posuzovanou situaci, kdy obviněný omylem od poškozeného obdržel na svůj účet uvedenou částku, platí, že věc se může dostat do moci pachatele omylem jednak v důsledku omylu oprávněné osoby, jednak omylu někoho dalšího anebo i v důsledku vlastního omylu pachatele (např. záměnou zavazadla). Omyl znamená rozpor mezi skutečností a představou mýlící se osoby o této skutečnosti, přičemž nezáleží na tom, zda jde o omyl pozitivní (mýlící se osoba nesprávně předpokládá určitou skutečnost, která neexistuje) nebo o omyl negativní (mýlící se osoba neví o určité skutečnosti, která existuje). Omyl oprávněné osoby nebo někoho dalšího, pro který se věc dostala do moci pachatele, však nesmí být vyvolán pachatelem ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, strana 2804). Jestliže by tomu tak bylo, šlo by o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, stejně tak nesmí jít o využití omylu pachatelem nevyvolaného bezprostředně poté, co si to pachatel uvědomí, neboť by šlo rovněž o podvod (srov. rozhodnutí č. 22/2008 Sb. rozh. tr.). Pachatel spáchá trestný čin zatajení věci v době, kdy pozná, že jde o věc, která mu nepatří, a rozhodne se přisvojit si ji. Jednání u trestného činu zatajení věci spočívá v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc, a vyloučí tím oprávněnou osobu z dispozice s věcí (obdobně jde o stejný znak i u krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku) a nestává se vlastníkem přisvojené zatajené věci, i když si následně počíná jako vlastník nebo oprávněná osoba a později věc třeba prodá, zastaví, užívá, smění, spotřebuje, odhodí, zničí apod. Není rozhodné, jak pachatel po přisvojení cizí věci s ní dál nakládá a zda vůbec s věcí, kterou si přisvojil, jakkoli dále nakládal. Podstatné je, že disponuje s cizí věcí jako s vlastní, a tím znemožní oprávněné osobě dispozici s věcí, a vyloučí ji z držení a užívání této věci (viz rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
27. Z hlediska uplatnění trestní odpovědnosti za přečin zatajení věci má význam i zjištění okolností, za kterých pachatel např. omylem přijal cizí věc. Přitom je třeba se zabývat i skutečností, proč po určitou dobu sám nepodnikl žádné úkony k vrácení cizí věci, když takovou skutečností může být i jeho mylný předpoklad, že ho poškozený sám vyzve k takovému postupu, což podle judikatury může být důvodem k neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 315/2015).
28. S ohledem na soudy učiněná skutková zjištění je v posuzované věci třeba zdůraznit, že bylo dostatečně prokázáno, že obviněný poté, co mu poškozený zaslal dne 14. 11. 2019 ze svého bankovního účtu č. XY na jeho bankovní účet č. XY omylem částku 33.320 Kč, o čemž ho poškozený bezprostředně poté telefonicky vyrozuměl, obviněný uvedené finanční prostředky přes opakované sliby poškozenému nevrátil, a tyto si ponechal pro vlastní potřebu, když část ve výši 30.000 Kč vybral dne 15. 11. 2019. Shora popsané skutečnosti pak bezpečně svědčí o tom, že uvedené finanční prostředky obviněnému nepatřily a na jeho účet je poškozený zaslal omylem, neboť se spletl a namísto jinému zaměstnanci je zaslal na účet obviněného, jenž u jeho společnosti dříve pracoval. Obviněný se o této okolnosti, tedy o skutečném původu finančních prostředků, dozvěděl dne 15. 11. 2019, protože ho o tom poškozený vyrozuměl, a vrácení finančních prostředků po obviněném opakovaně požadoval. Obviněný mu je však nevrátil a ponechal si je (srov. rovněž body 7. rozsudku soudu prvního stupně a 10. usnesení odvolacího soudu). Vše svědčí o tom, že obviněný po formální stránce znaky uvedeného přečinu naplnil.
29. Popsané skutečnosti dokladují i naplnění subjektivní stránky soudy shledané ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněný si prostředky, o nichž věděl, že mu nepatří a že je obdržel omylem, chtěl ponechat. Šlo proto o chtěné a záměrné jednání, u něhož obviněný chtěl způsobit poškozenému škodu ve výši jím omylem zaslané částky, kterou nevydal. Nejvyšší soud při správnosti uvedených závěrů pouze pro úplnost doplňuje, že soudy na úmysl obviněného usuzovaly na základě zjištěných okolností, jimiž byl prokázán (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971, a č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr). Není nedostatkem, jestliže soud okolnosti subjektivního charakteru dokazuje jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Ze všech soudy učiněných závěrů plyne, že čin obviněnému kladený za vinu obsahuje všechny formální znaky přečinu podle §219 odst. 1 tr. zákoníku.
30. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému, jestliže tvrdil, že jde o občanskoprávní vztah, na nějž nedopadají normy trestního práva, protože pro ni ve výsledcích provedeného dokazování nic nesvědčí. Jestliže se obviněný v této souvislosti opíral o občanskoprávní spor, který pro doklad správnosti své obhajoby vyvolal podáním žaloby v době vedení trestního řízení (tzn. více jak 3 roky poté, co jím uváděná skutečnost, že měl nárok na započtení jím tvrzených pohledávek, vznikla), tak ani to nelze považovat za nedostatek společenské škodlivosti a že se nejednalo o trestný čin, ale o občanskoprávní spor. Nejvyšší soud připomíná, že soudy nižších stupňů podmínky trestnosti činu interpretovaly v souladu se všemi principy trestního práva, ani neporušily ústavní princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege zakotvený v článku 39 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013), protože shledaly, že na posuzovaný skutek zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio (§12 odst. 2 tr. zákoníku) nelze použít. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí sice vyplývá, že se soudy výslovně k subsidiaritě trestní represe nevyjádřily, nicméně bylo tomu proto, že nic nenasvědčovalo tomu, že by se v případě obviněného jednalo o čin, který by vykazoval natolik malou společenskou škodlivost, která by nedosahovala hranice obvyklé u tohoto druhu trestné činnosti. Srozumitelným způsobem však vysvětlily, proč dospěly k závěru, že jednání obviněného nebylo charakterizováno takovými specifickými okolnostmi, aby o trestný čin z hledisek §12 odst. 2 tr. zákoníku nešlo. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestní represe se uplatní, je-li konkrétní spáchaný trestný čin natolik společensky škodlivý, že je třeba uplatnit trestní postih. Pro aplikaci uvedených principů vyplývajících z §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal pochybení soudů nižších stupňů v závěrech o vyvození trestní odpovědnosti obviněného za čin, jenž mu je kladen za vinu, neboť při závěru o naplnění všech jeho formálních znaků zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku respektovaly plně v souladu se všemi rozhodnými hledisky, a to zejména s ohledem na to, že stát má uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, nebo ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04).
32. Dodatečně Nejvyšší soud s ohledem na výhrady obviněného prezentované v dovolání zmiňuje, že jím uvedený odkaz na civilní řízení a k dovolání připojené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 30 Co 111/2021 (č. l. 223 až 226 spisu), jímž dosvědčoval pravdivost své verze, nemohl nic změnit na správnosti závěru o jeho vině, neboť mu není ani v tomto ohledu možné přisvědčit. Uvedené rozhodnutí totiž nevypovídá o oprávněnosti nároku obviněného vůči poškozenému, popř. jím ovládaným společnostem, jak jej prezentoval v podaném dovolání, neboť se týká výlučně toho, že prvostupňový civilní soud nesprávně posoudil podmínky pro odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Odvolací civilní soud vysvětlil, že důvod k postupu podle §43 o. s. ř. (odmítnutí návrhu) nebyl dán, protože předmět řízení byl vymezen tak, aby bylo zřejmé, o jaké nároky se jedná, neboť žalobní tvrzení obviněného, byť byla velmi kusá, umožňovala identifikaci uplatněných nároků co do druhu a období, za která byly požadovány a pracovní smlouvu, o kterou se opíraly. Rozhodně však odvolací soud neuzavřel, že tyto nároky byly ze strany obviněného oprávněné a existující a mohl si je započíst oproti finanční částce, která mu byla omylem zaslána na bankovní účet. Uvedený výsledek civilního řízení byl čistě procesním řešením nesprávného postupu, který zvolil prvostupňový civilní soud, a tudíž není pro trestní odpovědnost obviněného v přezkoumávané věci vůbec relevantní a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 30 Co 111/2021, nenabývá důležitosti, jakou mu připisoval obviněný v podaném dovolání.
33. Všechna uvedená zjištění svědčí o tom, že i po právní stránce soudy nižších stupňů dostály svým povinnostem a úvahy směřující ke zvolené právní kvalifikaci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku řádně vysvětlily, a proto obviněný nenaplnil ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v jeho trestní věci nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. ´
VII. Závěr
34. Nejvyšší soud z důvodů výše rozvedených shledal, že dovolání obviněného není důvodné a lze jen připomenout, že obviněný uplatnil v podstatě totožné námitky, jaké vznesl již dříve v průběhu trestního řízení a soudy nižších stupňů se jimi řádně a důsledně zabývaly, zvažovaly je a vypořádaly se s nimi. Takové opakování námitek zpravidla vede k tomu, že jsou výhrady obviněného dovolacím soudem posouzeny jako nedůvodné a dovolání je odmítnuto jako zjevně neopodstatněné [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408)].
35. Závěr o nedůvodnosti dovolání obviněného učinil Nejvyšší soud na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti svědčící o tom, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu