ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.860.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 860/2023-1668
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání obviněného Jana Česlara , nar. 11. 2. 1984 v Ostravě, trvale bytem Frýdlant nad Ostravicí, Turzovská č. p. 313, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 11 To 384/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 40 T 92/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jana Česlara odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 40 T 92/2021, byl obviněný Jan Česlar (dále „obviněný“ či „dovolatel“) [spolu se samostatně odsouzenými Jiřím Pastorem, Martinem Kubánkem a obviněnou Mari Trade, a. s., IČ 27821315, se sídlem Ostrava, Sokolská třída č. p. 244 (dále „obviněná Mari Trade“) a spoluobviněnou VG Consulting & Services, s. r. o., IČ 28566939, se sídlem Ostrava, Denisova č. p. 639 (dále „obviněná VG“)] uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustil společně s již odsouzenými Jiřím Pastorem a Martinem Kubánkem tak, že
v období od 30. 1. 2012 do 24. 5. 2013 především v bydlišti poškozeného P. H. (dále „poškozený“) v XY ev. č. XY, okres Praha-XY, a jinde, zejména v Ostravě a Praze, v úmyslu dosáhnout hrubě nepřiměřeného obohacení na úkor poškozeného v rámci podnikání v nebankovních službách, zneužili při poskytnutí a zejména správě úvěru jeho důvěřivosti, jakož i rozumové nezkušenosti a neschopnosti uvědomit si rozsah a závažnost důsledků majetkových dispozic, tohoto postupnými navazujícími kroky připravili o vlastnictví k nemovitostem, zapsaných na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-XY, budova ev. č. XY v obci XY na pozemku parc. č. St. XY, pozemek parc. č. St. XY zastavěná plocha a nádvoří o výměře 51 m 2 , pozemek parc. č. XY zahrada o výměře 447 m 2 v hodnotě 2.200.000 Kč tak, že poté, co s ním dne 30. 1. 2012 obviněná Mari Trade, jednající předsedou představenstva obviněným Jiřím Pastorem, uzavřela uvedenými nemovitostmi zajištěnou Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120015, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 170.000 Kč s dobou splatnosti 120 měsíců a výší měsíční splátky 3.331 Kč a poslední splátky 3.277 Kč, s úroky z úvěru ve výši 20,4 % ročně a s RPSN 28.38 %, který splácel řádně, byť výjimečně s nepatrným prodlením, v jehož důsledku, s uklidňujícím ujišťováním o zachování obdobných podmínek, tohoto přiměli k souhlasu se zřízením exekutorského zástavního práva k vymožení částky 16.087 Kč a vedeni snahou získat pro obviněnou Mari Trade neadekvátní prospěch, dne 29. 6. 2012 prostřednictvím spoluobviněné VG podle mandátní smlouvy (do 24. 9. 2015 jako Vanderberg group, s. r. o.), jednající svým jednatelem obviněným Martinem Kubánkem, odstoupili od výše uvedené smlouvy s odůvodněním, že poškozený porušil ustanovení čl. 4.7 všeobecných obchodních podmínek, a takto ukončenou smlouvu učinili splatnou, přičemž uplatňovali úhradu závazku k obviněné Mari Trade ve výši 403.342 Kč tak, že dne 3. 8. 2012 na blíže nezjištěném místě v Praze na základě uvedené mandátní smlouvy pro obviněnou právnickou osobu s poškozeným prostřednictvím společnosti VG, na základě mandátní smlouvy zastoupené externím mandatářem obviněným Janem Česlarem uzavřela dne 3. 8. 2012 novou Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120153, podle níž mu byl poskytnut úvěr ve výši 480.000 Kč, kterou se zavázal věřiteli vrátit poskytnuté prostředky včetně úroků z úvěru ve výši 12,8 % ročně, s RPSN 15,7 % s dobou splácení v trvání 180 měsíců, měsíční splátkou ve výši 6.010 Kč a poslední splátkou ve výši 6.024 Kč, kdy peníze z úvěru mu nikdy nebyly přímo vyplaceny, neboť byly užity jednak k vyplacení předchozího úvěru ve výši 403.342 Kč, jednak k vyplacení výše uvedené exekuce ve výši 16.087 Kč a k uhrazení budoucích splátek ve výši 16.135 Kč, odměny zprostředkovateli úvěru ve výši 33.120 Kč a dalších poplatků v celkové výši 11.316 Kč, a dále za účelem zajištění tohoto úvěru dne 17. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě v Praze obviněná Mari Trade, na základě plné moci zastoupená obviněným Janem Česlarem, uzavřela s poškozeným jako zástavcem Smlouvu o zřízení zástavního práva k jeho výše uvedeným nemovitostem do výše úvěru 480.000 Kč včetně příslušenství, přičemž vzhledem k plné moci, kterou současně již dne 3. 8. 2021 poškozený udělil společnosti VG k zastupování při jednání se soudním exekutorem JUDr. Milanem Vlhou, Exekutorský úřad Ostrava, aniž by poškozený tušil, co podepsal, na jejímž základě dne 27. 9. 2012 v sídle Exekutorského úřadu Ostrava, Prokešovo náměstí 5, sepsala společnost VG, zastoupena jednatelem obviněným Martinem Kubánkem, jménem poškozeného s věřitelem obviněnou Mari Trade exekutorský zápis sp. zn. 102EZ180/12, sepsaný pověřeným exekutorským koncipientem Mgr. Jaroslavem Kubou, se svolením k vykonatelnosti závazků poškozeného ze smlouvy o úvěru ze dne 3. 8. 2012, přičemž při uzavírání výše uvedených listin bylo poškozenému v rozporu s ujednáním úvěrové smlouvy přesně nezjištěnou osobou jednající jménem obviněné Mari Trade řečeno, že uzavřením smlouvy o úvěru se nic nemění, zejména se nemění výše měsíčních splátek, což již předem vytvořilo předpoklad, že poškozený poruší sjednané smluvní podmínky, a v důsledku takto mylné informace věřitel bude moci kdykoli smlouvu učinit splatnou se všemi sjednanými sankcemi, což se také následně stalo, neboť poškozený v dobré víře do dubna 2013 nadále hradil splátku pouze 3.331 Kč měsíčně, na což obviněná Mari Trade, zastoupená obviněnou VG, mu dopisem ze dne 8. 4. 2013 oznámila, že jelikož do dne 25. 3. 2013 nezaplatil splátku podle splátkového kalendáře a porušil tak podmínky úvěrové smlouvy, je povinen zaplatit dosud nesplacenou jistinu úvěru, smluvní úrok a smluvní pokutu, přičemž téměř neprodleně 17. 4. 2013 poškozeného navštívil v jeho bydlišti v XY obviněný Jan Česlar a předložil mu k podpisu listinu, kterou poškozený uznal svůj dluh vzniklý v souvislosti s úvěrovou smlouvou ze dne 3. 8. 2012 ve výši 1.189.693 Kč vůči obviněné Mari Trade, a současně mu předložil k podpisu smlouvu rovněž o převodu vlastnického práva, kterou poškozený obviněné Mari Trade prodal své výše specifikované nemovitosti za částku 1.100.000 Kč, a také dohodu o započtení, kterou se poškozený dohodl s obviněnou Mari Trade, že dluh poškozeného ve výši 1.189.693 Kč vůči této společnosti bude započten oproti jejímu dluhu ve výši 1.100.000 Kč vůči poškozenému (kupní cena), přičemž rozdíl ve výši 89.693 Kč je poškozený povinen uhradit obviněné Mari Trade do 17. 6. 2013, a současně dal poškozenému k podpisu nájemní smlouvu k výše specifikované nemovitosti s měsíčním nájemným 4.000 Kč k rukám pronajímatele obviněné Mari Trade, přičemž z celého jednání obviněných bylo zřejmé, že postupovali nikoli s cílem zisku z úroků z poskytnutého úvěru, ale s cílem získat velice výhodně nemovitost poškozeného, přičemž k tomuto účelu využili jeho naprostou důvěřivost a snadnou ovlivnitelnost a toho, že si materiály předložené mu k podpisu nepřečetl, a tudíž netušil, jaké listiny podepisuje, a tímto jednáním mu způsobili škodu 2.200.000 Kč v souvislosti s právní mocí vkladu změny vlastnictví v katastru nemovitostí.
2. Za tento trestný čin byl obviněný Jan Česlar podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, a dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 300.000 Kč. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestech obviněných Jiřího Pastora, Martina Kubánka, Mari Trade a VG.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o odvolání státního zástupce a obviněného Jana Česlara rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 11 To 384/2022, tak, že z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému Janu Česlarovi a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu tohoto obviněného podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 150.000 Kč. Odvolání státního zástupce zamítl podle §256 tr. ř.
II. Z obsahu podaného dovolání
Proti tomuto rozsudku obviněný podal prostřednictvím obhájce s odkazem na §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, s tvrzením, že jeho vina nebyla řádně objasněna. Byl nesprávně uznán vinným zločinem podvodu, protože nebyl účastníkem smlouvy a nemohl provádět její změny a úpravy, které se děly na základě komunikace poškozeného s úvěrovým věřitelem dříve, než se s poškozeným poprvé dne 3. 8. 2012 sešel, aby mu předal listiny, jejichž obsah byl již mezi poškozeným a úvěrovým věřitelem dojednán. Poučení o následcích neplacení poskytnutého úvěru samo o sobě nesvědčí o jiné jeho aktivitě, a proto nemohou obstát úvahy odvolacího soudu, že na trestném jednání ostatních participoval. Ničím není podložen ani závěr soudů, že podával poškozenému o listinách, které mu dával k podpisu, úmyslně lživé informace a úmyslně jej uváděl v omyl, protože tento závěr nevychází z žádných objektivních skutečností a přehlíží, že se nepodílel ani na přípravě dokumentů a nebyl mu znám ani jejich obsah. Závěr o duševním stavu poškozeného a jím podmíněné neschopnosti se soustředit či orientovat ve složitějším psaném textu, čehož obvinění měli využít k realizaci svého podvodného záměru, se rovněž neopírá o žádný v řízení provedený důkaz.
5. Obviněný brojil proti tomu, že by byl spolupachatelem, neboť nebylo prokázáno, že by se s ostatními obviněnými scházeli či domlouvali, ani zda jejich jednotlivé kroky na sebe organicky navazují. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 7 Tdo 327/2020 (rozhodnutí č. 30/2021 Sb. rozh. tr.). Žádný v řízení provedený důkaz nesvědčí ani o tom, že se podílel na přípravě nebo realizaci obsahu listin zpracovaných po 3. 8. 2012 a že byl s obsahem smlouvy o úvěru ze dne 30. 1. 2012, jakož i se zástavní smlouvou z 13. 2. 2012 a odstoupením od smlouvy ze dne 29. 6. 2012 v důsledku nařízení exekuce ze dne 14. 6. 2012 obeznámen, když nebyl osobou, která by se pohybovala v oblasti podnikání zaměřeného na půjčování finančních prostředků. S poškozeným realizoval dvě schůzky, nikdy na něj žádný nátlak nevyvíjel, natož aby jej jakkoliv přesvědčoval k podpisu listin, které mu navíc po delší časový úsek přenechal s tím, aby se o jejich obsahu poradil se svými příbuznými. Tím poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a faktickými závěry, které z těchto důkazů v řízení provedených vyplynuly. Soud v této souvislosti zcela pominul svědeckou výpověď svědkyně H. H., která u hlavního líčení vyloučila, že by dovolatel byl tím, kdo by obviněnému předkládal k podpisu papíry, a výpověď této svědkyně rovněž nesprávně hodnotil. Její výpověď je podporována svědectvím syna poškozeného, který neviděl, že by otec cokoliv podepisoval. Tuto schůzku, resp. její průběh, potvrdil též dovolatel. Za této situace nemůže platit skutkový závěr učiněný soudy nižších stupňů o tom, že to byl dovolatel, kdo nechával poškozeného podepisovat jednotlivé listiny. Obviněný poukázal i na to, že není zcela jisté, že obviněným určený muž byl on sám, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že smlouvu s poškozeným sjednával muž vyšší postavy s černými vlasy, přičemž on sám je nižší subtilní postavy s rezavými vlasy, v čemž shledal nesrovnalosti ohledně toho, zda se na posuzovaném skutku účastnil či nikoliv.
6. Výhrady obviněný vznesl i ke zdravotnímu stavu poškozeného, k němuž odvolací soud toliko konstatoval, že byl jednodušší člověk, neměl potřebné právní znalosti a rozvíjel se u něj organický psychosyndrom v řádu let, nikoliv měsíců nebo dnů. Poukázal na časový odstup více než pěti a půl let od provedení posledního právního jednání poškozeným, jež realizoval dne 17. 4. 2013, ač byl vyšetřen dne 13. 12. 2018, a znalci vůbec nehodnotili jeho způsobilost k právním jednáním v době, kdy se čin udál. Žádný provedený důkaz neumožňoval soudům z odborného hlediska hodnotit schopnost poškozeného posoudit obsah listin a na základě tohoto posouzení učinit příslušné rozhodnutí. Jde o základní pochybení v posouzení otázky schopnosti poškozeného se z odborného zdravotního hlediska orientovat v uzavíraných smlouvách, z čehož plyne i pochybnost o uvedení poškozeného v omyl. Dovolatel se účastnil skutkového děje, který se z jeho pohledu odehrál jinak, než uzavřely soudy, které neprokázaly jednotící úmysl spolupachatelů.
7. S ohledem na takto uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 11 To 384/2022, i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 40 T 90/2021, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k podanému dovolání obviněného uvedla, že převážná část argumentace je pouze snahou o zpochybnění skutkového podkladu výroku o vině, čímž nebyl naplněn předmět dovolacího řízení. Přesto nad rámec podaného dovolání poukázala na příslušné pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jež považovala za správné při zdůraznění opodstatněnosti závěrů o vině obviněného Jana Česlara včetně vyložení a vysvětlení všech podstatných skutkových okolností tvořících ve svém souhrnu dostatečný podklad pro skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným (viz body 30. až 33. odůvodnění rozsudku). Zdůraznila, že skutek se odehrál v logické souvislosti se skutečným významem dílčích aktivit vztahujících se k okolnostem úvěrování poškozeného, jež byly ze strany úvěrující (včetně jejího mandatáře) založeny na společném promyšleném jednání participujících osob, jejichž záměrem bylo připravit poškozeného nejen o jeho nemovitosti, ale i o další majetkové hodnoty.
9. Rozhodný skutkový stav věci z hlediska míry důvěřivosti, rozumové nezkušenosti a neschopnosti poškozeného uvědomit si závažnost následků jeho majetkových dispozic (učiněných v omylu), a tím i jeho schopnosti být uveden v omyl, nebyl podle státní zástupkyně devalvován ani dobou, která uplynula od spáchání skutku, jak namítal dovolatel. Zmínila, že syndrom, který znalci poškozenému diagnostikovali v průběhu roku 2018, z hlediska doby jeho vzniku vylučoval, aby nastal v průběhu málo let nebo několika měsíců bezprostředně předcházejících době vyšetření poškozeného, neboť tento vývoj u něj byl zaznamenán již v roce 2017. Průběh kognitivní poruchy je několikaletým postupným procesem, který se s přibývajícím časem a zátěží prohlubuje (jde o úpadek schopnosti se soustředit, chápat požadované úkoly, orientovat se v nich, zapamatovat si sdělované informace a rozhodovat se). Způsobem souladným se znaleckými závěry také vypovídal poškozený tak, že podepisoval smluvní dokumenty, aniž by je četl, a vycházel pouze z informací, které od smluvní protistrany, resp. jejího mandatáře obdržel. Poukázala v té souvislosti i na výpovědi svědkyně S. A., která se s poškozeným setkala v roce 2015 a popsala, že právní terminologii nerozuměl a nebyl ani schopen vnímat obsah právních listin, tudíž ani činit tomu odpovídající úsudky o právních následcích svého jednání v oblasti majetkových dispozic. Pokud dovolatel vytýkal nevhodnost odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 7 Tdo 327/2020, přehlédl v jeho bodě 18., že se vztahovalo k postupnému spolupachatelství. Státní zástupkyně rovněž zmínila, že k naplnění znaku spolupachatelství zásadně postačuje konkludentní jednání a že společný úmysl tudíž nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována.
10. Vzhledem k tomu, že dovolatel v zásadě veškeré dovolací námitky uplatnil již v předcházejícím, zejména odvolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 420), státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud jím podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obhájci obviněného, který však tohoto svého oprávnění do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání nevyužil.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
13. Dovoláním napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející je Nejvyšší soud oprávněn věcně přezkoumat pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto nejprve zkoumal, zda obviněným zvolené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. korespondují s jím uvedenými argumenty. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
14. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Tento důvod je tedy dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to pro to, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
15. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
VI. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Popsaná zákonem vymezená hlediska obviněný dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil, neboť vytýkal nedostatky v posuzování závěrů znaleckého posudku o duševním stavu poškozeného v době činu, čímž poukazoval na rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy ve smyslu neobjasnění rozhodné skutkové okolnosti mající určující význam pro naplnění znaků uvedeného zločinu. Nejvyšší soud tyto výhrady posuzoval s ohledem na skutečnosti, které byly při provedeném dokazování zjištěny, a shledal, že nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jímž soud uvedené okolnosti objasňoval. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i průběhu dokazování plynoucího ze spisového materiálu je zjevné, že soud prvního stupně skutková zjištění opíral o svědecké výpovědi, listinné důkazy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. jakožto znalce se specializací klinická psychologie. Obsahem a hodnocením provedených důkazů se zabýval zákonem předepsaným způsobem (srov. body 2. až 26. rozsudku). Ve stručnosti lze zmínit, že rozvedl obsah jednotlivých důkazů a zjištění z nich pramenící a popsal, jaké skutkové závěry na jejich základě učinil a jakými úvahami byl při tomto postupu veden (viz body 28. až 34. téhož rozsudku).
17. Nejvyšší soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy se postavením obviněného Jana Česlara a jeho účastí na posuzovaném činu zabývaly a provedly potřebné důkazy, z nichž závěry o jeho vině vyplynuly, o čemž svědčí odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí i obsah připojeného spisu. Rozsah provedeného dokazování i způsob, jakým se soudy nižších stupňů s důkazní situací vypořádaly, svědčí o jejich odpovědném přístupu i snaze věc řádně objasnit i přesto, že poškozený v mezidobí zemřel a znalecké posudky na jeho duševní stav byly provedeny s velkým odstupem od doby, kdy k činu došlo. Soud proto neměl možnost poškozeného osobně vyslechnout a mohl vycházet jen z toho, co uvedl v přípravném řízení. Ani tyto skutečnosti však nebránily v tom, aby se zřetelem na jiné ve věci provedené důkazy mohlo být konstatováno, že soudy objasnily všechny rozhodné skutkové okolnosti, jež jsou potřebným podkladem pro závěr o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byl obviněný Jan Česlar uznán vinným, neboť tvořily vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec (srov. např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T.: Trestní právo procesní . Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342 až XY). Soud důvodně postupoval tak, že objasňoval dostupnými důkazními prostředky okolnosti, za kterých k činu došlo. Objasněné skutečnosti porovnával s obhajobou obviněného jednotlivě i ve vzájemném souhrnu a hodnotil učiněná zjištění se zřetelem na další důkazní prostředky a informace z nich plynoucí. Takový postup plně odpovídá pravidlům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř. a z úvah ani závěrů soudů obou stupňů není zřejmá libovůle či jednostranné hodnocení důkazů. Zejména soud prvního stupně v rámci dokazování provedl dostupné důkazy, při jejichž provádění i hodnocení postupoval v souladu s trestním řádem za účelem objasnění všech okolností týkajících se jednání kladeného obviněnému Janu Česlarovi za vinu. Pro závěr o jeho vině je zejména klíčové posouzení jednak průběžného a na sebe navazujícího sledu jednotlivých dílčích kroků, které vůči poškozenému všichni obvinění vykonávali v uvedených časových souvislostech, a jednak obsahu jednotlivých listin, z nichž je zřejmé navyšování závazků poškozeného v každé části jejich jednání. Rozhodné je u dovolatele nejen jeho vlastní jednání, ale i souvislosti vyplývající ze společného jednání všech spolupachatelů.
18. Dokazování bylo soustředěno rovněž na objasnění situace, v níž se poškozený v době činu nacházel, a to především se zřetelem na jeho mentální schopnosti se zaměřením na způsobilost pochopit smysl a účel bankovních operací, jimž byl obviněnými vystaven v rámci obsáhlého a souvislého jednání a bankovních úkonů prováděných různými osobami. Je třeba právě i s ohledem na obsah popsaných skutkových zjištění zdůraznit, že průběh činu i zapojení většího počtu osob (při jejich vzájemném zastupování) svědčí o tom, že šlo o vcelku nepřehledné aktivity, pro něž bylo třeba velmi pozorného a soustředěného vnímání jejich účinků a možných dopadů do majetkových poměrů poškozeného. Pozornost byla soudy věnována i osobě poškozeného, u něhož se v závěru jeho života projevila duševní porucha. Soudy proto objasňovaly duševní stav poškozeného, na nějž v roce 2018 byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. se specializací klinická psychologie. U poškozeného shledali progradující těžký organický psychosyndrom s narušením kognitivních funkcí. Soudy však braly do úvahy, že tyto závěry znalci mohli učinit s ohledem na stav poškozeného v době, kdy ho vyšetřovali (rok 2018), a neměli tudíž možnost určit jednoznačně, jaký byl jeho duševní stav v roce 2013, kdy k trestné činnosti došlo. Z dalších zjištěných skutkových okolností a v kontextu s vývojem choroby u poškozeného, jak byla zjištěna a popsána i znalci podle jeho stavu v roce 2018, soudy důvodně dovodily, že v důsledku u něj též zjištěných závažných tělesných chorob (srdečněcévní postižení karotid okysličujících mozek, které vedlo v roce 2016 k amputaci dolní končetiny, hepatální karcinom s metastázemi) se zjištěný těžký organický psychosyndrom s narušením kognitivních funkcí rozvíjel již dříve a poškozený v jeho důsledku již řadu let před znaleckým vyšetřením trpěl postupně se rozvíjejícími projevy a příznaky těžké organické poruchy – sníženým intelektem, s poruchou mentálních dispozic, především krátkodobé paměti, s poruchami ve všech funkcích pozornosti, se snižujícím se psychomotorickým tempem a celkové psychické odolnosti v zátěži, s oploštělou emocionalitou. Znalci upřesnili, že popsaná kognitivní porucha se projevuje ve všech třech funkčních systémech: v kognici (snížení intelektu, pozornosti, paměti a učení, abstrakce, rozhodování), v emocionální oblasti (citová nevyrovnanost, labilita, naivita, snadná ovlivnitelnost), v exekutivních funkcích (problematické rozhodování, plánování s nízkou flexibilitou a alternativností, nedostatečná anticipace důsledků svých rozhodnutí), což v zásadě znamená, že tímto duševním onemocněním postižená osoba je schopna v konvenčních, jí známých a sociálně pozitivních podmínkách udržet bazální společenské normy, s probíhajícím časem a zátěží se však dále prohlubuje evidentní úpadek schopnosti soustředit se, chápat požadované úkoly a orientovat se v nich, zapamatovat si sdělované informace a rozhodovat se (viz znalecký posudek na č. l. 316 až 326 a lékařské zprávy na č. l. 99 a násl.). Znalci i u hlavního líčení právě s ohledem na obhajobu obviněných vysvětlili okolnosti, podle kterých chování a postoje poškozeného při jednáních s obviněnými v době činu odpovídají povaze zjištěného onemocnění v jeho počátečních fázích. Ze zdravotnické dokumentace vyplynulo, že organické úbytky kognitivní funkcionality byly u poškozeného medicínsky zaznamenány již v roce 2017, avšak se rozvíjely již dříve.
19. K námitce, že nebylo zřejmé, v jakém stavu se poškozený nacházel, je nutné zdůraznit, že soudy stav poškozeného (jak je ze shora uvedeného patrné) objasňovaly ze všech nabízejících se důkazů a z nich plynoucích okolností tak, aby zjistily k době činu schopnosti poškozeného zejména pochopit a s obezřetností a vnímáním podstaty činěných úkonů z vlastní vůle a na základě vlastního úsudku provádět konkrétní bankovní operace i jiné majetkové dispozice. Z takto provedeného dokazování důvodně shledaly, že se poškozený o majetkové otázky a záležitosti příliš nezajímal, neorientoval se v nich, podepisoval dokumenty, aniž by je četl, jak tomu bylo i v posuzovaném případě (srov. výpovědi, které učinila družka poškozeného H. H., jeho bratr J. H., dcera poškozeného L. G. a syn P. H. ml.). Soud vycházel i z výpovědi právní zástupkyně S. A., podle níž právním termínům nerozuměl, proto důvěřoval a spoléhal se na osoby, které byly v dané problematice zběhlé. Rovněž bylo zjištěno, že dům by nikdy z vlastní vůle neprodal (viz body 23., 24. rozsudku, bod 18. usnesení). Soudy na podkladě těchto zjištění plynoucích z provedeného dokazování dospěly k závěru, že poškozený byl osobou jednoduššího intelektuálního nastavení se špatnou orientací mimo jiné i v majetkových dispozicích.
20. Nejvyšší soud ze shora popsaných důvodů neshledal důvodnými námitky obviněného směřující proti způsobu a postupům prováděného dokazování, protože přezkoumávaná rozhodnutí vadami, na něž poukazoval, netrpí. Naopak shledal, že soudy respektovaly princip presumpce neviny a rovněž z něj plynoucí pravidlo in dubio pro reo (§2 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, též nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). V posuzované věci soudy dostály povinnosti objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osob, proti nimž se řízení vede (§2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. ř.), jakož i povinnosti vypořádat se v rozsudku nebo usnesení s obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. (viz rozsudek ESLP ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, stížnost č. 35450/04). Soudy zvažované skutečnosti nevykazují nedostatky, na něž obviněný upozorňoval, protože je zkoumaly ze všech dostupných informací, dodržely standardy stanovené pro provádění důkazů, které zachovaly zejména s přihlédnutím k tomu, že ve zkoumané věci neexistují přímé důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 38.), dodržely zásadu volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí není zřejmá libovůle, resp. svévole a činnost soudů svědčí o transparentnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08).
21. Při závěru o řádně provedeném dokazování, které netrpí vytýkanými vadami, lze konstatovat, že soudy učiněná skutková zjištění mají dostatečnou oporu v provedených důkazech a jsou potřebným podkladem pro závěry o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byli dovolatelé uznáni vinnými. Nejvyšší soud mohl posuzovat námitky obviněného směřující vůči nesprávnosti hmotněprávního posouzení, a to ve stručnosti na podkladě toho, že všichni obvinění zneužili důvěřivosti, jakož i rozumové nezkušenosti poškozeného a pod legendou férového úvěrového vztahu mu dali podepsat řadu dokumentů, na základě kterých poškozený nevědomky převedl svou nemovitost v XY v hodnotě 2.200.000 Kč do majetku společnosti Mari Trade. Tímto jednáním obvinění způsobili poškozenému škodu značnou ve smyslu výkladového ustanovení §138 tr. zákoníku (bod 35. rozsudku nalézacího soudu). Soud vyložil, že společným cílem obviněných nebyl úvěrový vztah. Pokud by tomu tak bylo, nebyl důvod ihned zesplatňovat první smlouvu o úvěru, nebyl důvod uzavírat druhou smlouvu o úvěru, a tuto taktéž ihned zesplatnit, nebyl žádný důvod uzavírat smlouvu o převodu nemovitosti, když nemovitost byla řádně zastavena. Úmysl obviněných vylákat podvodně na poškozeném jeho nemovitost vzal soud za prokázanou z četnosti, obsahu a úzké časové návaznosti jednotlivých právních jednání a jednání v rozporu se zněním smluv od samého počátku obchodních vztahů, jakož i absolutního nepoměru mezi poskytnutými úvěrovými prostředky a získaným majetkovým profitem na úkor poškozeného. Veškeré postupné úkony přitom všichni obvinění činili souladně a v časové návaznosti, proto jejich jednání muselo nutně vycházet ze společné předchozí dohody (bod 34. téhož rozsudku).
22. Pokud jde o obviněným zpochybňovaný popis osoby obviněného ze strany poškozeného, který zcela neodpovídá jeho vzhledu, lze tuto okolnost přičítat jednak relativně dlouhé době, která uplynula od spáchání činu, a jednak tomu, že poškozený postupně jednal s více osobami, které mu v průběhu doby mohly logicky splývat, a to tím spíše, že s každou z nich se setkal v malém počtu případů, a s ohledem na svůj psychický handicap jim nepřikládal rozhodnou důležitost.
VII. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zpochybňoval správnost závěru o svém spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, vůči němuž brojil zejména tvrzením, že do jednání s poškozeným vstoupil až později, konkrétně v srpnu 2012, a vytýkal též nesprávný závěr o naplnění subjektivní stránky. Protože tyto výhrady s formálními požadavky kladenými zákonem na relevantní uplatnění označeného důvodu dovolání korespondují, Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou i důvodné.
24. Vzhledem k tomu, že obviněný v zásadě těmito svými výhradami tvrdil, že činem, jenž je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, nespáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, je vhodné uvést, že se jej dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu značného rozsahu. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele.
25. Podle tzv. právní věty soudy uvedený zločin shledaly u všech obviněných shodně v alternativě, že „sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili takovým činem značnou škodu“.
26. S ohledem na námitky obviněného, že se nepodílel na trestném jednání ostatních obviněných, ale vstoupil do skutkového děje až později, lze připomenout, že právě to, že šlo o společné jednání všech zúčastněných, které na sebe navazovalo, dává dostatek podkladů pro závěr o roli každého z pachatelů a dotváří obraz zjištěného podvodného činu, a to přesto, že se jednotlivé role obviněných lišily a každý z nich vystupoval v rámci jiné právnické osoby, případně jako externí spolupracovník na základě mandátních smluv. V celkovém kontextu však šlo o promyšlené jednání všech těchto osob, kdy každá z nich měla svůj vlastní úkol, což koresponduje s vymezením spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, o něž jde, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
27. Nejvyšší soud považuje za vhodné v návaznosti na námitky obviněného Jana Česlara doplnit, že byť sám s poškozeným jednal toliko dvakrát, rozhodná z hlediska skutkového stavu věci i jeho právního posouzení je okolnost, že na základě mandátní smlouvy či plné moci zastupoval při jednáních jak obě obviněné právnické osoby, tak i poškozeného. Obviněný byl v dané oblasti odborníkem s profesionální znalostí oboru, v němž podnikal a v němž se celé posuzované jednání odvíjelo, byl obeznámen s předmětem podnikání obou obviněných společností, jejichž jménem ve vztahu k poškozenému vystupoval, jakož i s obsahem listin, které poškozený za jeho přítomnosti podepisoval či ověřoval u notáře, jak ostatně sám potvrdil ve své výpovědi, když uvedl, že notářka poškozenému (v přítomnosti obviněného) přečetla část z obsahu listin, na nichž měla ověřit pravost podpisu poškozeného. Obviněný měl tedy možnost poškozeného osobně sledovat, a jestliže bylo jeho úkolem jej i poučit o následcích pramenících z porušení smluvních podmínek úvěrové smlouvy a zjednat nápravu tohoto stavu, musel být obeznámen s dosavadním vývojem úvěrové záležitosti a situace poškozeného, jakož i s následnými kroky k zajištění splacení úvěru včetně sankcí a dalšího příslušenství (viz body 30. a 31., 32. rozsudku soudu prvního stupně a body 8., 9., 11., 20. napadeného rozsudku). Soudy správně zdůraznily především logickou provázanost jednotlivých kroků všech obviněných, včetně obou obviněných společností, i těch, které činil na základě dalšího zmocňujícího pověření obviněný Jan Česlar. Všichni obvinění včetně něj konali v rámci společného jednání (§23 tr. zákoníku) v souladu s vůlí spoluobviněného Jiřího Pastora a na základě ustanovení všeobecných smluvních podmínek jím řízené obviněné Mari Trade i obsahu mandátních smluv. Výchozím impulsem koordinace vzájemných činností všech obviněných bylo navodit u poškozeného stav spěchu a časové tísně, čímž obvinění dosáhli svého záměru, tedy že předkládaným listinám nevěnoval pozornost (srov. též body 34. a 35. rozsudku nalézacího soudu).
28. Závěrem lze doplnit, že odvolací soud v bodě 20. svého usnesení správně poukázal na rozhodnutí č. 30/2021 Sb. rozh. tr., podle něhož v případě, že se k provádění trestného činu jednou či více osobami připojí teprve v jeho průběhu další osoba, jde o postupné (sukcesivní) spolupachatelství. Při tomto typu spolupachatelství, kdy spolupachatel se účastní v době, kdy pachatel již trestný čin částečně vykonal (např. provedl akty tvořící složku pokračování v krádeži), je spolupachatel odpovědný jen za tu část, které se zúčastnil, pokud tu jsou objektivní podmínky, tedy společné jednání, a též podmínka subjektivní, tedy úmysl spáchat trestný čin společným jednáním. Za jednání vykonané dříve nemůže být pozdější spolupachatel trestně odpovědný (viz SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Lexis Nexis, Nakladatelství Orac, 2003, s. 358 a 359, a přiměřeně též rozhodnutí pod č. 11/1983 Sb. rozh. tr.). Tuto okolnost soud rovněž správně zohlednil při ukládání trestu, který oproti soudu prvního stupně tomuto obviněnému uložil v nižší výměře, neboť byl pachatelem, který se na spáchání trestného činu podílel v menším rozsahu než zbylí obvinění a byl osobou vykonávající jejich vůli, jeho postavení v hierarchii osob naplňujících znaky skutkové podstaty trestného činu bylo podstatně méně významné, a proto mu měl být uložen mírnější trest než ostatním dvěma obviněným fyzickým osobám (viz bod 22. napadeného usnesení), což odvolací soud napravil.
29. Pro úplnost lze uvést, že všem spolupachatelům šlo o uvedení v omyl poškozeného, protože předstírali okolnosti, jež nebyly v souladu se skutečným stavem věci (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 13/1981, č. 45/1996 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), což lze učinit jak opomenutím, tak i konkludentním jednáním (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 57/1978-I. a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Za uvedení v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání (srov. rozhodnutí č. 19/2019 Sb. rozh. tr.).
30. Pro závěr, že i obviněný Jan Česlar jednal tak, aby poškozeného uvedl v omyl, má význam zejména to, že poškozený byl osobou, která se v obchodních, navíc složitě koncipovaných machinacích nevyznala, jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování (viz shora body 29., 30. tohoto usnesení). Na této skutečnosti pachatelé ve vzájemné souhře založili svůj podvodný úmysl, který realizovali jednotlivými kroky, jimiž poškozeného, jenž nic netušil, připravili o jím vlastněnou a jím trvale obývanou nemovitost, což zjistil až po relativně dlouhé době. Ze skutečností podrobně zjištěných a rozvedených v odůvodněních přezkoumávaných rozhodnutí soudy důvodně usuzovaly na to, že obviněný Jan Česlar znak uvedení v omyl ve smyslu skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku naplnil, protože v návaznosti na předchozí jednání dalších obviněných a v souladu se společnou „obchodní“ strategií vytvářel v posledních fázích jednání (od 3. 8. 2012) záměrně u intelektuálně slabého člověka neznalého důsledků bankovních operací, které mu bez potřebného vysvětlení v popsané podobě v zásadě společným jednáním vnutili, zdání seriózního jednání, předkládal mu řešení a návrhy, které pro něj nebyly výhodné, a to takovým způsobem, aby jejich dopad do jeho majetkové sféry nemohl pochopit. Poškozený tak podepisoval dokumenty, jež mu obviněný předložil, které by při znalosti všech rozhodných okolností nikdy nepodepsal. Nebyl totiž schopen odhalit podvodný záměr, který se začal fakticky rozvíjet již poté, co poškozený požádal o první úvěr. Jestliže tento poznatek byla hned při prvním jednání s poškozeným schopna učinit S. A., byl takového úsudku dozajista schopen i obviněný Jan Česlar, pro což svědčí i rychlost, s jakou poškozenému jednotlivé listiny související s ověřováním podpisů a uznáním dluhu předkládal, jak přiléhavě konstatoval v bodě 13. napadeného rozsudku odvolací soud.
31. Popsané vzájemně se doplňující souvislosti mají logickou návaznost a svědčí u obviněného Jana Česlara o naplnění subjektivní stránky, jíž se soudy věnovaly a přesvědčivě vyjádřily rozhodné skutečnosti, které tvoří potřebný skutkový podklad pro závěr o jeho zavinění v podobě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (srov. body 10. až 31. s důrazem na bod 30., bod 38. rozsudku soudu prvního stupně), o nějž jde tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení či ohrožení způsobí, je s tím srozuměn. Srozuměním se přitom rozumí i smíření s takovým následkem. K těžšímu následku zakotvenému v §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zásadně postačí zavinění z nedbalosti ve smyslu §16 a §17 písm. a) tr. zákoníku. Takto jednal i ve vztahu ke spolupachatelství s dalšími obviněnými.
32. Obviněný Jan Česlar si byl všech rozhodných skutečností vědom, neboť je osobně s dalšími pachateli vyvářel. Pokud i přesto nastavila obviněná Mari Trade své obchodní a další smluvní podmínky tak, jak bylo soudy v nyní posuzované věci zjištěno a popsáno, jednali všichni obvinění, včetně obviněného Jana Česlara, ve shodě s předem promyšlenou a obchodními podmínkami vymezenou „podnikatelskou“ strategií a filozofií, aniž by bylo nutné, aby se zapojil do tohoto činu již od počátku, ale postačovalo, když v rámci své role do něj vstoupil aktivně v jeho určité části, kdy úvěrové smlouvy s poškozeným již byly podepsány, první již i zesplatněna. Věděl o všech rozhodných sutkových okolnostech, které se udály přinejmenším od doby, kdy se on sám začal na jednáních s poškozeným aktivně podílet (srpen 2012), a tedy i o tom, k čemu zesplatnění úvěru se zřízením zástavního práva k nemovitosti poškozeného nutně a neodvratně povede, a že právě tento následek je cílem počínání jeho spoluobviněných. Není proto žádný logický podklad pro tvrzení obviněného, že nevěděl, do jak nevýhodné situace se poškozený dostává. Přestože sám se přímo neobohatil, věděl, že poškozenému obviněná Mari Trade poskytuje úvěr, avšak přes znalost všech těchto skutečností jednal popsaným způsobem za součinnosti a ve spolupachatelství s ostatními obviněnými. Rozhodné je i to, že všichni obvinění se vzájemně znali, prolínalo se jejich fungování v různých obchodních společnostech, a tudíž nešlo o subjekty, jež na sobě, vyjma smluvně založených mandatářských vztahů, byly zcela nezávislé (viz bod 34. rozsudku).
33. Soudy závěry o zavinění obviněného nepřímo opíraly o okolnosti objektivní povahy, ze kterých podle zásad správného myšlení usuzovaly na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Nepřímý úmysl zjistily i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.), zejména vycházely z chování obviněného i dalších výsledků dokazování (srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Přitom je třeba zdůraznit, že závěr o úmyslu obviněného soudy založily na objektivní skutečnosti po velmi detailním dokazování a všestranné analýze zjištěného průběhu činu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08), z nichž logicky závěr o jeho zavinění vyplynul.
VIII. Závěr
34. V přezkoumávaných rozhodnutích Nejvyšší soud neshledal nedostatky, které obviněný Jan Česlar v dovolání vytýkal, protože soudy na jeho obdobné výhrady v přechozích fázích trestního řízení dostatečně reagovaly, dokazování na jejich objasnění soustředily a právní otázky na podkladě výsledků provedeného dokazování v souladu s trestním zákoníkem vyhodnotily. Důvodně shledaly, že po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pokud obviněnému uložily trest podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, jde o pochybení ve prospěch obviněného, jež Nejvyšší soud nemohl napravit (viz §265p odst. 1 tr. ř.).
35. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že námitky obviněného Jana Česlara jsou nedůvodné, protože soudy nezatížily svá rozhodnutí vadami, jež vytýkal. Jeho dovolání proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu