ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2566.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2566/2023-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně F. a. s. , zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 935/13, proti žalovanému B. Š. , zastoupenému JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní č. 391/96, o 2 243 015 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 20/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2023, č. j. 13 Co 327/2022-476, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Alexandra Kociána, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Závodní č. 391/96.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2023, č. j. 13 Co 327/2022-476, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. K založení přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3727/2022). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
5. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
6. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
7. Podstatou podaného dovolání jsou výhrady dovolatelky proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem (podle kterých za situace, kdy „základní podmínkou realizace výběrového řízení SES na sporné dvě zakázky, o něž šlo žalobkyni, byl prvotní úspěch SES ve výběrovém řízení zadávaném na tyto zakázky SOUH“ a „SES byly schopny zakázky , o něž soutěžily ve výběrovém řízení zadávaném SOUH, realizovat toliko subdodavatelsky …, jeví se … přesvědčivý žalovaným tvrzený význam závazného prohlášení pro SES v té podobě, jak jej požadovaly po žalobkyni, tzn. v podobě bezpodmínečné garance připravenosti subdodavatele zakázku odborně pro SOUH za SES realizovat“, a „pakliže žalobkyně vnesla do zažité praxe změnu a kladla v závazném prohlášení podmínky způsobilé zpochybnit ve výběrovém řízení zadávaném SOUH připravenost a způsobilost SES zakázky prostřednictvím subdodavatele provést, jeví se … pochopitelné, že tímto změněným postojem žalobkyně byl vztah k ní ze strany SES negativně dotčen“, dále že „prodlení s dodáním závazného prohlášení SES tak nelze … žalovanému přičítat“, pokud „vzniklo … v důsledku změn závazného prohlášení iniciovaných žalobkyní“, že „‚malá zakázka‘ a ‚velká zakázka‘ byly propojeny“ a „zájmem SES … bylo , aby jak malou, tak velkou zakázku realizoval stejný subdodavatel“, že „z popisu pracovní funkce žalovaného nevyplývala bez dalšího jeho odpovědnost za fungování závodu Vřesová a nelze mu klást k tíži, že žalobkyně neměla pro předmětný závod Vřesová … zajištěny zaměstnance pro svou činnost v roce 2018“, že „využití externích zaměstnanců na realizaci zakázek pro SES vedlo k navýšení cenové nabídky žalobkyně ve výběrovém řízení, což ji v konečném důsledku učinilo nekonkurenceschopnou v porovnání se společností DITHERM a. s.“, že „žalobkyně nebyla schopna zakázky, o něž soutěžila, provést také z důvodu, že dala dne 19. 2. 2018 výpověď z pracovního poměru žalovanému, který realizaci zakázek odborně zajišťoval“, že „žalobkyně se výběrového řízení účastnila až do března 2018“ a že využitím dokumentace žalobkyně žalovaný „možnost žalobkyně získat zakázky nezmařil“, neboť tato „byla ve své podstatě součástí již poptávky na realizaci soutěžených zakázek“), namítá-li, že „změna znění Prohlášení neměla vliv na získání Velké zakázky žalobkyní, ani neměla vliv na realizaci Malé zakázky“, že „žalovaný měl povinnost zakázky personálně zajistit“, že „žalobkyně byla vyloučena z výběrového řízení u SES z důvodu úmyslně poškozujícího jednání žalobkyně ze strany žalovaného“, že byla „vyloučena z výběrového řízení“ dopisem P. ze dne 26. 1. 2018, že „žalobkyně nepřipravovala žádnou cenovou nabídku, nikdy ji oficiálně nepodala“, a že „ze strany žalovaného byla zneužita Dokumentace zpracovaná žalobkyní“, a zpochybňuje-li hodnocení provedených důkazů, a to zejména svědecké výpovědi J. P. (též proto, že žalovaný byl s uvedeným svědkem „ve velice úzkém a přátelském kontaktu“).
8. Nesouhlasí-li dovolatelka s posouzením otázky „příčinné souvislosti mezi úmyslným jednáním žalovaného a vznikem škody“, potom přehlíží, že ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 307/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012). O skutkové námitky půjde v těch případech, kdy směřují proti závěrům ohledně faktické příčinné souvislosti, tj. že určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1446/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13).
9. Závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti „mezi úmyslným jednáním žalovaného a vznikem škody“ žalobkyně v dovolání zpochybňuje tím, že „žalovaný porušil svoji povinnost jednat loajálně a povinnost zákazu konkurence, kdy se zároveň dopustil nekalosoutěžního jednání“, a to jednáním, které blíže specifikuje v bodu 17 dovolání, že „žalobkyně nikdy nebyla ve výběrovém řízení v konkurenci se společností DITHERM a. s.“, že „žalobkyně byla z výběrového řízení vyloučena na základě úmyslného konkurenčního jednání žalovaného ještě dříve, než byla společnost DITHERM a. s. oslovena“, že „je zřejmé, pakliže by žalovaný jednal celou dobu v zájmu žalobkyně a Závazky připravoval pro ni, nedostal by výpověď z pracovního poměru a zarezervoval personální kapacity včas tak, aby nemuselo dojít k navýšení ceny oproti měsíci květnu 2017“, že „doplnění Prohlášení …se týkalo pouze a výlučně platebních podmínek, nikoliv sdělení ve vztahu k personálnímu zajištění Zakázek či jakémukoliv podmínění odbornosti apod.“, že „k podmínění platebních podmínek ze strany žalobkyně došlo z důvodu, že SES měla ve vztahu k žalobkyni špatnou platební morálku“, a že odvolací soud „prokázání příčinné souvislosti mezi nezískanými Zakázkami a poklesem zisku žalobkyně založil pouze na domněnce, resp. na tvrzeních žalovaného, která nebyla v řízení řádně zjištěna a prokázána“. Je tedy zřejmé, že dovolatelka závěr o nedostatku příčinné souvislosti zpochybňuje toliko kritikou postupu soudů obou stupňů v důkazním řízení, resp. Při následném hodnocení jeho výsledků, a předložením vlastní verze rozhodných skutečností, jež byly příčinou vzniku škody, její námitky tak nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu. Tím však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle ustanovení §237 o. s. ř. založit, neboť těmito výtkami není uplatněn způsobilý dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
10. Dovolatelka přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
11. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
12. Namítá-li dovolatelka (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3157/2017), že byly naplněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni, že odvolací soud „rezignoval na zjištění, zda žalovaný úmyslně nezanedbal své pracovní povinnosti“ a na závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, a ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4353/2017, vyjadřuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu srov. například usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
13. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, který „odvolací soud neodůvodnil tak, jak mu přikazuje OSŘ a dále dovozuje judikatura Nejvyššího soudu“. Tato námitka (nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu) by mohla představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
14. Dovozuje-li dovolatelka, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, pak nebere náležitě v úvahu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, který ve své judikatuře vychází ze závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
15. Poměřováno těmito závěry není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, jak namítá žalobkyně, neboť z jeho odůvodnění zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle ustanovení §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
16. Z obsahu dovolání vyplývá, že je podáváno proti napadenému rozsudku „v celém jeho rozsahu“ (tedy i proti výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a proti výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení); dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu