ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3490.2022.3
sp. zn. 23 Cdo 3490/2022-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ELIZA STAV s.r.o. , se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, náměstí Přátelství 1518/3, identifikační číslo osoby 24847429, zastoupené Mgr. Pavlem Šťastným, advokátem se sídlem v Praze 8, Frýdlantská 1298/6, proti žalovanému Arturu Fomchenkovi , narozenému 2. 2. 1992, se sídlem v Lounech, U Stadionu 2538, identifikační číslo osoby 03781071, zastoupenému JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o zaplacení částky 50 610 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 206/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 17 Co 149/2020-373, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 14 C 206/2017-197 (již druhým v pořadí), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 50 610 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení ve výši 70 469,57 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 610 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 6. 2017 do zaplacení (první výrok), a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení ve výši 133 243 Kč žalobkyni a ve výši 6 952,32 Kč státu (druhý a třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé (první výrok) napadl žalovaný včasným dovoláním. Odvolacímu soudu vytkl, že se odchýlil od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť postupoval v odvolacím řízení v rozporu s procesními předpisy, a dopustil se tak mnohých pochybeních. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požadoval odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Tento návrh byl zamítnut usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, č. j. 23 Cdo 3490/2022-418.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Měla za to, že odvolací soud svým postupem nevybočil ze zásady rovnosti stran a volného hodnocení důkazů. Uvedla, že tvrzení a důkazy uplatňovala již před soudem prvního stupně, a jejich provedení a hodnocení bylo v kompetenci odvolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovanému nelze přisvědčit v námitce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a usnesení ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009, a ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. 2 Odon 154/97, dostupných – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) při řešení otázky namítaného nesouladu mezi předmětem řízení a předmětem rozhodnutí, tedy že odvolací soud postupoval ultra petitum .
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, podle níž je soud vázán žalobou (dispoziční zásada se neuplatní pouze ve věcech vyjmenovaných v §153 odst. 2 o. s. ř.), tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem). Právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je proto ustálena v závěru, že byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění opírající se o tvrzení, že žalobce na základě smlouvy o dílo dodal předmět díla žalovanému, který je však žalobci nezaplatil, a jestliže podle právního závěru soudu k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, popřípadě smlouva o dílo uzavřena byla, leč je absolutně neplatná, není měněn skutkový stav vymezený v žalobě a nejde o jiné plnění, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. například rozsudek ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, a rozsudek ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005). V souladu se zásadou iura novit curia je výlučně na odpovědnosti soudu, jak žalobcem vylíčené skutkové okolnosti právně kvalifikuje. Žalobce není odpovědný za (chybnou) právní kvalifikaci nároku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
– na jeho webových stránkách).
V souzené věci žalobkyně požadovala po žalovaném předmětnou částku s žalobním tvrzením (viz č. l. 2 spisu), že jí neuhradil cenu za plnění, konkrétně za „zajištění stavebních a pomocných prací na stavbě prováděné jeho (myšleno „žalovaného“ – poznámka Nejvyššího soudu) odběratelem“, jež mu poskytla na základě uzavřené smlouvy. Dále tvrdila, že mezi účastníky byla sjednána odměna ve výši 140 Kč za jednoho pracovníka a jím odpracovanou hodinu na stavbě a že v průběhu provádění stavby nedošlo mezi stranami k dohodě na dalším odměňování, resp. na úpravě původní hodinové sazby na sazbu úkolovou, proto byla spolupráce ukončena a žalobkyně vyúčtovala žalovanému již provedené práce formou hodinových výkazů. Odvolací soud však dospěl k závěru, že mezi účastníky sice byla vedena kontraktační jednání, ale v uzavření smlouvy nakonec nevyústila. Posoudil-li následně nárok žalobkyně, jenž byl skutkově vymezen jako nárok na zaplacení ceny takto poskytnutého plnění (spočívajícího v provedení stavebních a pomocných prací pracovníky žalobkyně na stavbě) podle pravidel bezdůvodného obohacení, od závěrů rozhodovací praxe se neodchýlil, nýbrž naopak postupoval v souladu s nimi.
Dovolací soud rovněž podotýká, že žalovaný v rámci dovolací argumentace nesprávně uvádí, že nárok žalobkyně byl v žalobě „skutkově zdůvodněný jako nárok na zaplacení za úklidové a dokončovací práce … tj. vysloveně za práce pomocného charakteru,“ přičemž rozhodnutí odvolacího soudu se týkalo „povinnosti žalovaného zaplatit za prospěch (obohacení) odvozený od obvyklé ceny odborných a zčásti až specializovaných výkonů stavební činnosti“. Žalobkyně však zjevně netvrdila jen poskytnutí prací pomocného charakteru. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu (případně skutečného obsahu spisu, který byl pro odvolací soud při řešení dané procesní otázky určující), a nikoli z těch skutkových závěrů (případně z jiných skutečností neodpovídajících obsahu spisu), které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016).
Zjevně neopodstatněnou je i námitka žalovaného, že žalobkyni bylo v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (s rozsudky ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, uveřejněným pod číslem 90/2013 Sb. rozh. obč., a s usnesením ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009) a Ústavního soudu (s usnesením ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94) poskytnuto hmotněprávní poučení, že její žalobě lze vyhovět na jiném právním a skutkovém základě. Poučení, které je citovanými rozhodnutími zapovídáno, však oproti tvrzení žalovaného odvolací soud žalobkyni neposkytl.
Žalovaný přehlíží, že v předmětné věci odvolací soud postupoval podle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., které soudu ukládá povinnost poučit účastníka o tom, že věc je možné posoudit právně jinak, než si účastník myslí a dát mu prostor vylíčit rozhodné skutečnosti. Odvolací soud přitom žalobkyni toto poučení poskytl v intencích žalobou vymezeného základu a předmětu procesního nároku (tj. jejích žalobních tvrzení a petitu), pokud ji poučil o nezbytnosti věcně konkretizovat jí tvrzené provedené práce a jejich rozsah (tj. nikoliv pouze časovým vymezením, jak učinila v žalobě). Pokud pak žalobkyně k takové výzvě soudu pouze doplnila rozhodující skutečnosti o další údaj nutný k posouzení jí poskytnutého plnění podle zásad bezdůvodného obohacení, nezměnilo to nic na tom, že svůj nárok opírala stále o tentýž skutek (skutkový děj), který popsala v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004). Požadavek totožnosti skutku vysvětlený judikaturou (srov. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, a rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu tam citovaná) byl tudíž zachován. Návod, že na jiném skutkovém základě (tj. podle jiného skutku) by žalobkyně byla v řízení úspěšná, jí odvolací soud neposkytl a od žalovaným citované judikatury se tak neodchýlil.
Přípustnost dovolání nezaloží ani žalovaným namítané pochybení odvolacího soudu, které mělo spočívat v tom, že přehlédl a popřel zásadu, že pro procesní úkony platí „co se stalo, nelze odestát“, a že procesní úkony žalobkyně interpretoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (s usneseními ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019). Dovolací soud totiž neshledal, že by odvolací soud při výkladu procesních úkonů postupoval v rozporu se závěry označené rozhodovací praxe.
Již v usnesení ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 750/2002, Nejvyšší soud vyložil, že každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, je-li mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího skutečný souhlas (srov. kromě dovolatelem citovaných rozhodnutí též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, uveřejněný pod číslem 56/2022 Sb. rozh. obč.). Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že při posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012 a mnohá další).
V již citovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 2704/2006 Nejvyšší soud též vysvětlil, že zásada posuzování procesních úkonů účastníků podle jejich obsahu vyjádřená v §41 odst. 2 o. s. ř. platí ovšem jen tehdy, jestliže je úkon účastníka určitý a srozumitelný nebo jestliže má – jde-li o podání – všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon učiněný při jednání nebo jiném soudním roku nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (srov. §43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posuzovat podle jeho obsahu.
Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud připisoval procesním úkonům žalobkyně jiný význam, než jaký plyne z jejich obsahu. Směřoval-li odvolací soud (jak sám v bodě č. 25 rozsudku přiznává) dotazy k upřesnění procesních úkonů žalobkyně, neboť mu nebylo zřejmé, co je jejich obsahem (tj. pokládal je za neurčité), pak pouze v intencích §43 odst. 1 věta první o. s. ř. odstraňoval jejich neurčitost. Jestliže projev vůle obsažený v procesním úkonu interpretoval až po odstranění nejasností, postupoval zcela v souladu se shora citovanými judikaturními závěry.
Dovolání nelze shledat přípustným ani stran námitky (v dovolání poněkud roztříštěně formulované), že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu shledal poučení podle §118a o. s. ř. poskytnuté žalobkyni soudem prvního stupně jako nikoli řádné, pročež žalobkyni nesprávně opětovně poučil, a následně tak přihlížel ke skutečnostem a důkazům jí uplatněným až v odvolacím řízení v rozporu s principem neúplné apelace (§213b a §205a o. s. ř.), čímž zasáhl do práva žalovaného na spravedlivý proces. K této argumentaci odkazoval žalovaný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4893/2015, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1097/2016, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2867/2019, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 1141/15, a ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že poučení poskytnutá soudem prvního stupně byla řádná, a tudíž že odvolací soud neměl žalobkyni poskytnout poučení podle §118a o. s. ř. při jednání dne 23. 9. 2021.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že poučení podle §118a o. s. ř. je svým obsahem adresnou výzvou účastníku k doplnění buď konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní (srov. například rozsudky ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2867/2019, nebo usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014). Z poučení soudu proto musí být jasné, jaké konkrétní skutečnosti má účastník řízení tvrdit, resp. k jaké tvrzené (konkrétní) skutečnosti má navrhnout důkazy (k požadavku konkrétnosti poučení srov. rozsudky ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 24/2010, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Poučení, které je neúplné, je poučením nedostatečným. Poskytnutí nedostatečného poučení je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec (srov. například rozsudky ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, či ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1480/2018).
Též Ústavní soud ve své nálezové judikatuře vychází ze závěru, že procesní poučení podle §118a o. s. ř. je konkrétním poučením soudu o povinnosti účastníka tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní normy mohou účastníkovi přivodit příznivé rozhodnutí ve věci. Ustanovení §118a o. s. ř. tedy slouží k tomu, aby soud mohl získat dostačující podklad pro vydání rozhodnutí ve věci – úplná skutková tvrzení, pokud dospěje k závěru, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně. Soud je povinen dbát na to, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností. Vzhledem k břemenu tvrzení je proto důležité, aby soud účastníku sdělil svůj závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložil mu, v čem tato neúplnost spočívá, a umožnil mu jeho tvrzení doplnit. Ze zákona jasně vyplývá, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou podle názoru soudu pro rozhodnutí významné, a navrhnout k jejich prokázání důkazy (srov. nález ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10).
V souzené věci poskytl soud prvního stupně žalobkyni dvě poučení podle §118a o. s. ř., nejprve při jednání dne 17. 9. 2019 a následně při jednání dne 28. 1. 2020. To vše po zrušení jeho dřívějšího rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení usnesením odvolacího soudu, v němž mu bylo uloženo aby zvážil, zda je možné na vztah mezi účastníky případně nahlížet jako na smlouvu inominátní, případně pokud by se nepodařilo zjistit obsah smluvních ujednání, aby zvážil, zda by předmětný nárok bylo možné posoudit jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a aby poskytnul účastníkům v tomto ohledu poučení.
V prvním z poučení soud prvního stupně „alternativně“ uložil žalobkyni, aby podle §118a odst. 1 o. s. ř. doplnila tvrzení, „že mezi účastníky došlo k uzavření smluvního vztahu o konkrétním obsahu, případně že došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného a v jakém rozsahu a aby k takovýmto tvrzením označila a předložila dle §118a odst. 3 o. s. ř. příslušné důkazy, především pak kolik pracovníků žalobkyně na stavbě žalovaného, resp. na stavbě hlavního objednatele pracovalo a o jakou hodnotu se žalovaný případně měl obohatit.“ Dále jí uložil, aby podle §118a odst. 1 o. s. ř. doplnila svá tvrzení, „kdy a jakým způsobem bylo dílo či jeho část předána a aby specifikovala a podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby prokázala, jaké práce byly provedeny pro tvrzeného objednatele, tedy žalovaného a které případně přímo pro hlavního objednatele.“
Při jednání dne 28. 1. 2020 pak soud prvního stupně poučil žalobkyni již pouze ve vztahu k tomu, že její nárok bude posuzovat jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a uložil jí, „aby … zcela vyčerpávajícím způsobem dotvrdila žalobní tvrzení, v jakém rozsahu mělo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného a aby k takovýmto tvrzením označila a předložila dle §118a odst. 3 o. s. ř. příslušné důkazy, především pak kolik pracovníků žalobkyně pracovalo na stavbě žalovaného, resp. na stavbě hlavního objednatele a o jakou hodnotu se žalovaný měl obohatit. Současně, aby specifikovala, jaké práce byly provedeny pro žalovaného a které přímo pro hlavního objednatele.“
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že shora reprodukovaná poučení nedostojí požadavku konkrétnosti, neboť z nich sice vyplývá možné jiné právní posouzení nároku žalobkyně soudem jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pro jejich obecnost (viz požadavek tvrdit „rozsah bezdůvodného obohacení“) z poučení není zřejmé, v jakých konkrétních skutkových okolnostech, které jsou relevantní pro posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení, jsou dosavadní tvrzení žalobkyně neúplná. Z takového poučení se jasně nepodává, že soud prvního stupně má dosavadní tvrzení žalobkyně o pracích provedených pro žalovaného za neúplná v tom ohledu, že z nich není zřejmá jejich konkretizace co do věcného vymezení, tj. o jaké konkrétní práce se jednalo a v jakém množstevním rozsahu. Přitom právě takové skutkové okolnosti byly podle právního názoru soudu (vyjádřeného v rozsudku) relevantní z hlediska hypotézy použité hmotněprávní normy. Uvedené se nepodávalo ani z požadavku soudu prvního stupně na specifikaci „kolik pracovníků žalobkyně na stavbě … pracovalo a o jakou hodnotu se žalovaný měl obohatit“ či „jaké práce byly provedeny pro žalovaného a které přímo pro hlavního objednatele“. Poslední z uvedených požadavků lze podle jeho vyjádření spíše chápat jako požadavek na poměrné rozlišení provedených prací podle subjektů, pro něž byly vykonávány, než jako požadavek na věcnou konkretizaci jednotlivých provedených prací, a to i vzhledem ke skutečnosti, že v řízení bylo sporné, zda provedené práce žalobkyně vykonávala výlučně pro žalovaného. Ostatně takové chápání obsahu poučení plyne i z reakce žalobkyně na ně, v níž (mimo jiné) uvedla, že veškeré práce byly realizovány pro žalovaného v rámci subdodávky pro generálního dodavatele. Je tedy zřejmé (i z reakce žalobkyně), že poučení dané soudem prvního stupně bylo povšechné a nedostatečně konkrétní ve vztahu k požadavku na upřesnění právě těch absentujících okolností, které byly podle soudu relevantní pro právní posouzení nároku žalobkyně jako bezdůvodného obohacení.
Oproti tomu z reakce žalobkyně na poučení jí poskytnuté následně odvolacím soudem, v němž byla vyzvána, aby doplnila tvrzení „jaké konkrétní práce a v jakém rozsahu žalobkyně pro žalovaného provedla a označila důkazy k prokázání svých tvrzení“, že až z takto poskytnutého poučení (byť obsahově stručného) žalobkyně získala jasnou představu o tom, v čem konkrétně jsou její dosavadní tvrzení neúplná, a jaké skutečnosti má doplnit a označit k nim důkazy (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017).
Vzhledem k tomu, že poučení soudu prvního stupně nebylo řádné, nepostupoval odvolací soud v rozporu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud takové nedostatečné poučení z hlediska procesních důsledků kladl naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec, pokud žalobkyni sám poskytl potřebné poučení podle §118a o. s. ř. a pokud následně podle §205a písm. c) o. s. ř. přihlédl i ke skutečnostem a důkazům, které žalobkyně po tomto poučení doplnila a navrhla.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 2. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu