ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3668.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3668/2023-476
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov , identifikační číslo osoby 423 96 565, se sídlem v Českém Krumlově, Vnitřní Město, Horní 156, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s.p. , identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 107/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2023, č. j. 19 Co 729/2023-452, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2023, č. j. 19 Co 729/2023-452, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2023, č. j. 12 C 107/2017-409, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání pozemku parc. č. 245/2 v katastrálním území Petrovice u Borovan (dále jen „předmětný pozemek“) a uloženo žalobkyni nahradit žalovanému specifikované náklady řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. V meritu bylo rozhodováno o žalobkyní uplatněném nároku na vydání předmětného pozemku v režimu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), poté, kdy návrh na vydání pozemku podle §9 odst. 6 tohoto zákona byl zamítnut se závěrem, že pozemek není zemědělskou nemovitostí (ve smyslu §2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.).
3. Věc byla soudy nižších stupňů znovu projednána poté, co jimi dříve vydaná rozhodnutí (rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 2022, č. j. 19 Co 1263/2021-317, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2021, č. j. 12 C 107/2017-289) byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 2497/2022-369 (jímž byla věc současně vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
4. Za zásadní a pro rozhodnutí určující považovaly oba soudy zjištění, že žalobkyně je právní nástupkyní (na základě rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob ze dne 26. 5. 2003) církevní právnické osoby označované jako „Erzdechantei in Krumau“, jež byla původní knihovní vlastnicí předmětného pozemku a jež je ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (dále i jen jako „konfiskační vyhláška“) uvedena (pod bodem 69.) mezi subjekty, jejichž majetek podléhá konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďaru, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“). V rovině právního posouzení pak odvolací soud uzavírá, že vlastnické právo k předmětnému pozemku (spolu s ostatním majetkem předchůdkyně žalobkyně) přešlo na stát již před rozhodným obdobím (vymezeným §1 zákona č. 428/2012 Sb.) a žalobkyně tak není oprávněnou osobou k restituci předmětného pozemku ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., tedy není nadána aktivní legitimací k podání žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody na vydání věci podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. V situaci, kdy bylo prokázáno, že vlastnické právo k předmětnému pozemku pozbyla předchůdkyně žalobkyně již konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. (k níž docházelo ex lege ke dni účinnosti aplikovaného dekretu, tj. k 23. 6. 1945) před rozhodným obdobím, jež zákonodárce ohraničil daty 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, nepovažoval odvolací soud za významné, že byl majetek následně podroben i postupu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, odmítaje jako nerelevantní i námitky žalobkyně směřující ke zpochybnění věcné správnosti konfiskační vyhlášky. Pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci, v níž neshledal skutkové okolnosti natolik specifické a individuální, aby je bylo lze považovat za výjimečné, není podle odvolacího soudu prostor ani pro aplikaci závěrů nálezové judikatury Ústavního soudu, podle níž lze v odůvodněných případech zkoumat, byl-li majetek „účinně konfiskován“; v tomto směru odvolací soud akcentoval i okolnost, že konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 nebyla před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná.
5. Rozsudek odvolacího soudu – v rozsahu výroku pod bodem I. – napadla dovoláním žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelka“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (z níž odkazuje zejména na nálezy ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21). Vytýká, že odvolací soud v posuzované věci nezkoumal, byla-li konfiskace majetku její předchůdkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb. účinně provedena. Podle mínění dovolatelky v přítomné věci vyšly najevo výjimečné skutkové okolnosti spočívající v kombinaci toliko formálně vyhlášené konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a faktického odnětí předmětných pozemků postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. v rozhodném období. Konfiskační správní akt, jež má dovolatelka současně za vadný, podle jí prezentovaného názoru nevedl k účinnému provedení konfiskace, nepředstavuje tak překážku naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. a není ani důvodem pro popření aktivní legitimace oprávněné osoby ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb. V nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, byla podle dovolatelky řešena shodná právní otázka jako v přítomné věci, a to za obdobných skutkových okolností, jež považoval Ústavní soud za výjimečné a opodstatňující závěr o vyhovění restitučnímu nároku. K tomu dovolatelka namítá i porušení svých ústavně zaručených práv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.
6. Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil rozsudek odvolacího soudu za správný a konformní s ustálenou rozhodovací praxí. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
7. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
8. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné.
9. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
10. Dovolání přípustné není, neboť dovolatelkou vymezené právní otázky již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, co do jejich řešení je judikatura dovolacího soudu ustálena (nelze v ní identifikovat jakýkoliv rozpor), odvolací soud se od ní napadeným rozsudkem neodchýlil a není žádného důvodu k jinému posouzení těchto v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených otázek [kdy důvodnou v tomto směru dovolací soud neshledává ani argumentaci dovolatelky o rozporu napadeného rozhodnutí – v něm přijatého právního posouzení, ve vazbě na soudy v dané věci učiněná skutková zjištění – s recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu; viz dále].
11. Relevantní judikaturu Nejvyšší soud v dané věci shrnul již ve svém předchozím rozsudku ze dne 4. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 2497/2022-369 (jímž korigoval odvolacím soudem původně učiněné právní posouzení). V něm vyslovené konkluze odvolací soud v dalším řízení bezezbytku reflektoval a s odkazovanou judikaturou je přítomné rozhodnutí konformní (jde-li o řešení určujících otázek nezbytných pro posouzení, lze-li majetkovou křivdu, jíž utrpěla předchůdkyně žalobkyně, situovat do rozhodného období, jež zákonodárce vymezuje v ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. a jehož počátek určil dnem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu).
12. Se zřetelem k opětovně nastoleným hmotněprávním otázkám (konfiskace majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. vs. jeho odnětí dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy), sluší se znovu připomenout rozhodovací praxi dovolacího soudu, ovšem i Ústavního soudu, jíž byl opakovaně artikulován závěr, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní ex lege k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, pročež následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Tento rozhodovací praxí přijatý závěr má oporu v textu interpretovaného dekretu („S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje...“; srov. §1 odst. 1 dekretu), jakož i v právní povaze konfiskace samotné; ta byla zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabýval na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva „originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát“, nebylo-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020).
13. Rozhodovací praxe nejvyšších instancí včetně Ústavního soudu se shoduje i v tom, že účinky konfiskace nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Jen zcela výjimečně jsou soudy v restitučním řízení oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období (konfiskační vyhláška směřující proti majetku právní předchůdkyně žalobkyně byla však vydána před počátkem rozhodného období) z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů (srov. opětovně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97).
14. I v usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 982/2021, Nejvyšší soud připomněl (ve vztahu k nynější žalobkyni), že nelze-li konfiskaci účinně zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (konfiskační vyhlášky), je již sama konfiskační vyhláška (výměr) – je-li prokázáno, že skutečně směřuje proti dotčené osobě a nejde-li o paakt (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 11/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010) – zpravidla dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (přitom ovšem není vyloučeno prokázání konfiskace i jinými důkazy; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 182/2019).
15. S výše artikulovanými závěry, tedy o proběhnuvší konfiskaci majetku právní předchůdkyně žalobkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb., se následně ztotožnil i Ústavní soud (viz usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, jímž byla žalobkyní podaná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně bezdůvodná).
16. Rovněž tak i v usnesení ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (bod 16.), s odkazem na stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud připomněl, že není důvod se odchýlit od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný. Ke konfiskaci majetku docházelo k datu jeho účinnosti, k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, a následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter. Z toho – podle Ústavního soudu – plynou i další závěry, především nemožnost zpochybnění účinků konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neomezení rozsahu konfiskace jen na některý majetek, či nedůvodnost požadavku o faktickém převzetí konfiskovaného majetku státem představujícím „uskutečnění konfiskační vyhlášky“ či „účinnost konfiskace“.
17. K naposledy uvedeným závěrům, argumentačně se opírajícím o zmíněné stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, se Ústavní soud znovu přihlásil i v usnesení ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3238/22, s tím, že „nic na něm nemění ani nálezy sp. zn. III. ÚS 361/21 a sp. zn. I. ÚS 3918/19“ (k nimž byla vždy současně publikována i odlišná, menšinová stanoviska disentujících soudců ve smyslu §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
18. K situacím, kdy si stát znovu (jinými postupy) v rozhodném období osobuje vlastnické právo k majetku, jenž byl již konfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb., judikatura dovolacího soudu přijala a odůvodnila závěr, že ani případný pozdější (oproti uvedené konkluzi o přechodu majetku na stát podle dekretu č. 12/1945 Sb. již ke dni 23. 6. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo před rozhodným obdobím) nemůže ničeho změnit. Stát by takto totiž „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal [srovnej §16 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 46/1948 Sb.; z rozhodovací praxe viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020]. I tyto závěry byly recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu označeny za ústavně konformní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, bod 34. odůvodnění; či aprobace uvedených závěrů v usneseních Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, jež se týkají právě žalobkyní dříve uplatňovaných nároků odvozovaných od jejího nástupnictví po „Erzdechantei in Krumau“).
19. Bylo-li tak i v nyní posuzované věci prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně (Erzdechantei in Krumau) byla konfiskačním správním aktem vydaným na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945, č. j. 120, která byla vyvěšena dne 1. 11. 1946 a sejmuta dne 16. 11. 1946) označena coby jeho adresát (osoba podléhající konfiskaci majetku), nabízí se (znovu) jen ten závěr, že předmětné pozemky přešly z vlastnictví žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945), tedy před 25. 2. 1948 (jako počátkem rozhodného období; §1 zákona č. 428/2012 Sb.). Odvolací soud se tudíž dovoláním napadeným rozhodnutím – založeným na konkluzi, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve vztahu k předmětnému pozemku (§3 zákona č. 428/2012 Sb.) a není tak nadána aktivní legitimací k podání žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody na vydání věci podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. – od výše reprodukované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
20. Odkaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, postrádá pak přiléhavost i proto, že uvedené nálezy je nutno chápat jako individuální rozhodnutí vydaná v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétní věci, v nichž Ústavní soud neměl z obecnými soudy zjištěného skutkového stavu za dostatečně prokázané, že konfiskační vyhlášky (výměry) byly „provedeny“. Povinnost náležitě zhodnotit, zda nemovitosti, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“, se ovšem (podle zmíněných nálezů Ústavního soudu) uplatní toliko v případech, jež je možné vzhledem ke specifickým a individuálním skutkovým okolnostem považovat za výjimečné (srovnej body 41. a 42. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21), takovouto situaci přitom Ústavní soud spatřuje například v případech, v nichž jsou konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal (srovnej bod 49. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21). Citovanými nálezy Ústavní soud bezesporu neměl vůli popřít svoji dosavadní (shora citovanou) nálezovou judikaturu vycházející z plenárního stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, neboť v opačné situaci by Ústavní soud bezesporu volil postup, který předpokládá ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (srovnej body 48. a 49. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21).
21. V této souvislosti také nelze ztratit ze zřetele, že Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 (v něm prezentovaná argumentace pak byla převzata i do nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19), vyslovený požadavek zjišťování, zda konfiskační vyhláška (výměr) byla „provedena“, může vstupovat již do úvahy obecného soudu o tom, zda vyhláška o konfiskaci majetku skutečně směřuje proti dotčené osobě, tj. bylo-li označení konfiskací dotčeného subjektu v konfiskačním rozhodnutí určité. Takto vyslovené konkluze aproboval Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, bod. 12.
22. Ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů se přitom podává, že o takovou situaci (jež by se vyznačovala specifickými a individuálními skutkovými okolnostmi, jež by bylo možné považovat za výjimečné) v nyní projednávané věci nejde, nejenom proto, že konfiskační vyhláška (Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945) nebyla před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná.
23. Výjimečné okolnosti nyní projednávané věci nelze spatřovat ani v tom, že by snad právní předchůdkyně žalobkyně nebyla v konfiskační vyhlášce označena dostatečně určitě a nezaměnitelně (že by zde byly pochybnosti, směřuje-li konfiskační vyhláška vůči této osobě). Takové závěry soudy nižších stupňů – v rovině skutkových zjištění – nečiní, pročež jde o závěr korespondující konkluzím, k nimž soudy dospěly i v jiných obdobných sporech téže žalobkyně, v nichž měly za prokázané, že předchůdkyně (Erzdechantei in Krumau) je osobou identickou s tou, jež je takto (určitě a nezaměnitelně) označena v konfiskační vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (k tomu znovu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 983/2020, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20; a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 982/2021, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22).
24. S odkazem na již shora citované usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (jakož i závěry vyslovené Ústavním soudem naposledy v usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, vydaném v obdobné věci téže žalobkyně, jímž byl postup a závěry obecných soudů o tom, že majetek žalobkyně podléhal konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., aprobován jako ústavně konformní), lze usuzovat, že za „výjimečnou okolnost“ nelze považovat ani to, zda stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti převzal (chopil se jejich držby, či zda došlo k intabulaci), neshledal-li Ústavní soud v odkazovaných rozhodnutích za důvodný požadavek, aby byl konfiskovaný majetek fakticky převzat státem (o intabulaci nemluvě).
25. S ohledem na soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav (jímž je Nejvyšší soud při rozhodování věci vázán) a shora citované konkluze nelze tudíž dospět ani k závěru, že by v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů snad stíhala (Ústavním soudem v jeho některých rozhodnutích konstruovaná) povinnost náležitě zhodnotit, zda předmětné pozemky, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“, jestliže skutkové okolnosti nyní projednávané věci nelze – s ohledem na shora uvedené – považovat za výjimečné. [Takovýto postup, kdy stát majetek konfiskovaný podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo i dekretu č. 108/1945 Sb. (event. ještě dříve „v období nesvobody“) následně podrobil i postupu podle zákona č. 142/1947 Sb., nelze považovat za nikterak výjimečný, ba spíše pravidelný.] Jinými slovy řečeno, závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, o tom, že je nutné zkoumat, zda nemovitosti, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“ (resp. zda byla konfiskační vyhláška či výměr „provedeny“), v nyní projednávané věci aplikovatelné nejsou, nebyly-li naplněny – Ústavním soudem stanovené – podmínky pro takovýto postup.
26. Ostatně, i ve svých dalších rozhodnutích týkajících se restituční materie normované zákonem č. 428/2012 Sb. Ústavní soud odmítl mechanickou aplikaci nálezů ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, I. ÚS 1975/20, bez zohlednění specifik toho kterého případu; k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 883/22, jakož i v něm odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 3401/21, jímž Ústavní soud aproboval konkluze usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2522/2021, včetně v něm vysloveného závěru o účincích konfiskace majetku dle poválečných dekretů prezidenta republiky, obdobně jako již dříve učinil i nálezem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (s odkazem na závěry plynoucí ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05), či shora odkazovanými usneseními ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20; ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20; ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21; a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22.
27. Kritizuje-li dovolatelka dále, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu nebyly námitky vznesené žalobkyní shledány důvodnými. Ostatně, podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15). I ve vztahu k materii tzv. církevních restitucí pak Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (viz bod. 39 odůvodnění) znovu připomněl, že „účelem restitučních předpisů není odčinění všech, ale toliko zmírnění některých v minulosti nastalých majetkových křivd“. Jinak řečeno, na obnovení vlastnického práva není (ústavně) právní nárok. Jak rozhodl i Evropský soud pro lidská práva, bylo věcí smluvních států, v jakém rozsahu umožní dotčeným osobám navrácení jim dříve zabaveného majetku (např. rozsudky ze dne 7. 3. 2003 ve věci Jantner proti Slovensku č. 39050/97, nebo ze dne 22. 6. 2004 ve věci Broniowski proti Polsku č. 31443/96). Stejně tak nelze za majetkovou hodnotu ve smyslu čl. 1 Protokolu považovat „ očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat “ (např. rozhodnutí ze dne 12. 7. 2001 ve věci Malhous proti České republice č. 33071/96, či ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice č. 39794/98), nýbrž je chráněn majetek existující, jehož stav má být zachován (srov. rozsudek ze dne 3. 12. 2003 ve věci Stretch proti Spojenému království č. 44277/98)“.
28. I naposled uvedené svědčí závěru o nepřípustnosti dovolání ve světle hledisek uvedených v §237 o. s. ř. (nemůže-li být ani dovolatelkou odkazovaná judikatura Ústavního soudu impulsem pro změnu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, s níž je dovoláním napadené meritorní rozhodnutí konformní).
29. Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v části výroku o nákladech řízení, je přípustnost dovolání aktuální procesní úpravou vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.); ostatně, proti této části výroku dovolatelka žádnou argumentaci v dovolání ani neuplatňuje.
30. Z výše vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady žalovaného představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2024
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu