ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3774.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3774/2023-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce A. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Čížkem, advokátem se sídlem v Plzni, Dvořákova 44/38, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, IČO 00551023, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o 436 636 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 196/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2023, č. j. 20 Co 198/2023-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. 20 Co 198/2023-65, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 3. 2023, č. j. 14 C 196/2022-43, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 436 636 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda je dána příčinná souvislost mezi „prvostupňovým“ rozhodnutím Úřadu práce, generálního ředitelství Úřadu práce ze dne 2. 10. 2018, č. j. UPCR-2018/71336/3 (odvolání vůči němu směřující bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13. 12. 2018, č. j. MPSV-2018-229680-422-2), posléze zrušeným pro nezákonnost rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 10 Ad 3/2019-57, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 4 Ads 345/2020, jímž bylo obchodní korporaci R., v níž vykonával funkci odpovědného zástupce, odňato povolení ke zprostředkování zaměstnání, a škodou v podobě ušlé mzdy od zaměstnavatele C., s nímž na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 11. 2018 sjednal pracovní poměr na pozici odpovědného zástupce pracovní agentury, jenž byl zaměstnavatelem dne 26. 11. 2018 zrušen ve zkušební době z důvodu přerušení správního řízení (na základě usnesení Úřadu práce ČR ze dne 22. 11. 2018, č. j. UPCR-2018/94485/1) o splnění zákonných podmínek zaměstnavatele potřebných k udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání. Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014, publikovaného pod č. 93/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, či nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, publikovaného pod č. 143/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Kladl také otázku, zda při vědomí existence nepravomocného rozhodnutí úřadu práce o odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání (napadeného opravným prostředkem) směl uzavírat pracovní smlouvy na pozice vyžadující dotčené povolení. Mínil, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Konečně položil otázku, zda právo na náhradu škody může být založeno rozhodnutím vydaným v řízení, jehož se žalobce neúčastnil. Měl za to, že ani tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Vytýkal dále překvapivost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (absenci náležitostí jeho odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.). Odkazoval přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, a nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (publikovaný pod č. 34/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15 (publikovaný pod č. 28/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
3. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, a to 1. existence nezákonného rozhodnutí (§5 písm. a/ a §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb.), případně nesprávného úředního postupu (§5 písm. b/ a §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), 2. vznik újmy, a to majetkové (škody) nebo nemajetkové, a 3. existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé. Z ustanovení §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. se podává, že k naplnění první uvedené podmínky dostačuje, je-li rozhodnutí nadané právními účinky, vyplývajícími z jeho právní moci nebo předběžné vykonatelnosti, zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, a to právě a pouze pro jeho nezákonnost. Ta může spočívat ve vadě rozhodnutí jak z hlediska právního posouzení v něm obsaženého, tak i z hlediska procesní vady daného rozhodnutí, či řízení, které jeho vydání předcházelo. Zákon k naplnění podmínky nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje přistoupení dalších okolností, spočívajících například ve výsledném rozhodnutí ve věci, v níž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, publikovaný pod č. 35/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný pod č. 5/2000 v časopise Soudní judikatura). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011).
5. Nezbytnou podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu je přitom příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody, tedy je nezbytné, aby byl postup nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, sv. 7). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011). Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4677/2016).
6. Odvolací soud se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil, dovodil-li, že zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za dovolatelem uplatněnou škodu naplněny nejsou, když mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím (rozhodnutí Úřadu práce, generálního ředitelství Úřadu práce ze dne 2. 10. 2018, č. j. UPCR-2018/71336/3, jímž bylo obchodní korporaci R. odňato povolení ke zprostředkování zaměstnání, vůči němuž směřující odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13. 12. 2018, č. j. MPSV-2018-229680-422-2) a rozvázáním pracovního poměru dovolatele zaměstnavatelem (C.) ve zkušební době (ze dne 26. 11. 2018) není dána příčinná souvislost. V okamžiku zrušení pracovního poměru dovolatele ve zkušební době, tj. k 26. 11. 2018, totiž tvrzené prvostupňové rozhodnutí úřadu práce nebylo dosud pravomocné – odvolání bylo zamítnuto až 13. 12. 2018; k právní moci nezákonného rozhodnutí, coby obecnému předpokladu vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci viz §8 zákona č. 82/1998 Sb., z judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2258/2003, ústavní stížnost proti němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 769/04 – přičemž jeho existence nebyla ani zaměstnavatelem sdělovaným důvodem (příčinou) zrušení pracovního poměru ve zkušební době (k němuž lze ze strany zaměstnavatele i zaměstnance ostatně přistoupit z jakéhokoliv důvodu nebo i bez uvedení důvodu – viz §66 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů; z judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2410/2020), jímž bylo toliko přerušení správního řízení o splnění zákonných podmínek zaměstnavatele (C.) potřebných k udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání (na základě usnesení Úřadu práce ze dne 22. 11. 2018, č. j. UPCR-2018/94485/1).
7. Na vyřešení otázky, zda při vědomí existence nepravomocného rozhodnutí úřadu práce o odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání (napadeného opravným prostředkem) směl dovolatel uzavírat pracovní smlouvy na pozice vyžadující dotčené povolení, pak rozsudek odvolacího soudu, konstatující toliko absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným rozhodnutím úřadu práce a uplatňovanou škodou, zjevně nezávisí. Stejně
tak – při absenci závěru o příčinné souvislosti mezi tvrzeným rozhodnutím a vznikem
škody – nezávisí rozsudek odvolacího soudu ani na vyřešení otázky, zda nezbytným předpokladem aktivní věcné legitimace žalobce je jeho účast v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí.
8. Vytýká-li dovolatel konečně nepřezkoumatelnost a překvapivost rozsudku odvolacího soudu, upozorňuje tím na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ostatně nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu ostatně nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek nebyl závažnějším způsobem na újmu uplatnění jeho práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze pak považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1285/2019). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není, když příčinná souvislost mezi tvrzeným rozhodnutím úřadu práce a vznikem uplatňované škody byla žalovanou zpochybňována již v řízení před soudem prvního stupně a soudy nižších stupňů se na konkluzích o nedostatku příčinné souvislosti shodly.
9. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž (se zřetelem ke shora vyřčenému) v daném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1, věty první, o. s. ř).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům České republiky – Ministerstva práce a sociálních věcí, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu