ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.756.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 756/2023-241
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovanému J. B. , zastoupenému JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, o zaplacení částky 4 944 997 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 145/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 275/2022-172, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 275/2022-172, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 4 944 997 Kč odůvodňujíc žalobu tvrzením, že se žalovanému coby nástupci oprávněné osoby s právem na převod náhradních zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 229/1991 Sb.“), dostalo při uspokojování nároku převodem vybraných pozemků mimo veřejnou nabídku více, než činila hodnota jeho restitučního nároku; žalovaný pozemky za zlomek jejich obvyklé ceny následně převedl do vlastnictví třetí osoby, navrácení v předešlý stav není možné a žalobkyně proto požaduje náhradu za „přečerpání“ restitučního nároku z titulu bezdůvodného obohacení.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále také jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 17 C 145/2020-123, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 101 522,30 Kč (výrok I.), co do částky 4 843 474,70 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vzal za prokázané, že žalovaný jako nástupce oprávněné osoby, jejíž restituční nárok plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. 11. 2003, č. j. PÚ 5581/92, byl prostřednictvím veřejných nabídek uspokojen jen částečně, měl nárok na převod pozemků v administrativní ceně (§28a zákona č. 229/1991 Sb.) 296 001,27 Kč, zatímco na základě soudních rozhodnutí (i s přihlédnutím ke konečnému výsledku řízení ve věci převodu pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 203/2017, a v němž soud – po kasaci předchozích „vyhovujících“ rozhodnutí dovolacím soudem – žalobu zamítl), se mu dostalo pozemků v ceně 292 025,17 Kč (a kdy na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 C 247/2016-717, žalobkyni již dříve doplatil 3 302,73 Kč). Přitom soud prvního stupně odmítl žalobkyní vznesený požadavek na přecenění jí označených pozemků (v katastrálním území XY) s odkazem na ustanovení §132 odst. 2 občanského soudního řádu a odůvodnění, že i o této otázce již bylo závazně rozhodnuto předchozím rozhodnutím o převodu těchto pozemků žalobci k uspokojení jeho nároku. Uzavřel, že bezdůvodné obohacení žalovaného představuje toliko částka 101 522,30 Kč, jež koresponduje kupní ceně uvedené ve smlouvě, jíž žalovaný prodal třetí osobě shora označené pozemky v katastrálním území XY, které sice ponejprve nabyl rozhodnutím soudu do vlastnictví, ovšem později soudy žalobu na jejich převod zamítly (vycházejíce z jiného ocenění pozemků a závěru, že žalobcův restituční nárok byl již vypořádán). K tomu soud prvního stupně – vedle §2991 odst. 1, 2 a §2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – odkázal i na §3001 odst. 1 a §1926 o. z., pokládaje žalovaného za „poctivého příjemce pozemků“, které následně zcizil a v reakci na uplatnění nároku žalobkyní včas provedl volbu vypořádání bezdůvodného obohacení vydáním toho, co utržil prodejem pozemků. Požadavek na vydání bezdůvodného obohacení ve výši korespondující obvyklé ceně pozemků soud označil soud za neopodstatněný.
3. Městský soud v Praze (dále také jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 275/2022-172, shora označený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně (směřujícímu proti jeho výroku II. a akcesorickému nákladovému výroku III.) potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Po rozsáhlé reprodukci skutkových a právních závěrů odvoláním napadeného rozhodnutí i podání obou procesních stran považoval odvolací soud za zásadní a pro rozhodnutí určující posouzení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení prizmatem ustanovení „§1 odst. 2 o. z.“ Přitom akcentoval, že žalovaná dlouhodobě neplnila své povinnosti a žalobcův nárok zůstával neuspokojen jen v důsledku její liknavosti, pročež žalobci nezbylo, než se domáhat uspokojení restitučního nároku u soudu žalobou na převod konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku. Vedle toho odvolací soud dovozoval, že i disproporce v ocenění pozemků v katastrálních územích XY a XY, jež byla důvodem zrušení soudního rozhodnutí o jejich vydání žalobci, vznikla „pouze a jen jednáním žalobkyně“ (její liknavostí a neuspokojením nároku v přiměřené době po jeho vzniku). Jako nerelevantní odmítl i námitky žalobkyně o účelovosti bezodkladného zcizení pozemků žalovaným, jichž byl žalovaný „oprávněným držitelem“, resp. o neadekvátnosti sjednané kupní ceny. Nadto žalobkyni přičetl k tíži, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila u soudu ještě před uplynutím lhůty, jíž sama určila žalovanému ve výzvě ke splnění dluhu. Za nepřípustný označil i postup, kdy se žalobkyně domáhá peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení i za pozemky, jež byly žalobci vydány dosud nezrušenými soudními rozhodnutími. Po zhodnocení uvedených okolností uzavřel, že v předmětné věci je namístě postupovat „podle tohoto ustanovení“ (o korektivu dobrými mravy, resp. zákazu zneužití práva), pročež právě z uvedeného důvodu rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu jako ve výroku věcně správný potvrdil.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále také jen „dovolateka“) dovolání (označujíc za vadný i rozsudek soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud nikterak nekorigoval). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, je-li soud vázán (ve smyslu §135 odst. 2 občanského soudního řádu) posouzením otázky týkající se míry uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby a ocenění převáděných pozemků jako náhradních v jiném řízení. Za nesprávné považuje i závěry o dobré víře žalovaného, namítajíc, že žalovaný nebyl poctivým příjemcem (nabyvatelem) náhradních pozemků, pročež nebylo lze aplikovat §3001 o. z. a při určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení není možné vycházet z ceny, jíž žalovaný obdržel při zcizení pozemků, nýbrž z ceny obvyklé (§2999 odst. 1 o. z.). Za neřešenou má dovolatelka otázku včasnosti volby podle §3001 o. z. a otázku prokazování „skutečně utržené hodnoty“ za prodej nemovitostí v situaci, kdy žalovaný převáděné pozemky zcizil bezodkladně po jejich vydání, aniž by vyčkal rozhodnutí o podaném dovolání a kdy je sjednaná kupní cena jen zlomkem ceny tržní. Dále dovolatelka napadá jako nepřiměřené, nepředvídatelné a rozporné s konstantní judikaturou i odvolacím soudem učiněné konkluze o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy; namítá, že v dané věci se domáhá toliko vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému „přečerpáním“ restitučního nároku (vydáním pozemků vyšší hodnoty oproti jeho nároku), v čemž nelze spatřovat prvky nemravnosti. Dle mínění dovolatelky odvolací soud zaměňuje předmět daného řízení se samotným řízením o vypořádání restitučního nároku, argumentuje-li obecnou povinností žalobkyně vypořádat nároky v souladu s restitučními předpisy a její liknavostí ve vztahu k nároku žalovaného. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jemuž by věc měla být vrácena k dalšímu řízení.
5. Ve vyjádření k podanému dovolání žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl, případně – bude-li shledáno přípustným – zamítl. Soudy učiněné posouzení věci považuje žalovaný za správné, korespondující závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu.
6. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
7. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky), když pro ně neplatí ani žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř.
9. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. Dovolatelkou formulované otázky stran kvantifikace bezdůvodného obohacení v přítomné věci, jakož i související otázky vázanosti soudů řešením otázky míry uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby, k níž dospěly soudy v náhradových řízeních, či předpokladů aplikace úpravy obsažené v ustanovení §3001 o. z. (poctivosti příjemce či včasnosti a řádnosti volby ve smyslu cit. ustanovení), přípustnost dovolání založit nemohou, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci na jejich posouzení založeno není (v tomto směru odvolací soud posouzení soudu prvního stupně neprověřil) a tedy ani z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. na jejich řešení nezávisí (a tudíž nemůže být v rozporu ani s dovolatelkou citovanou judikaturou). [Okolnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že byla pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013.]
13. Odvolací soud v posuzované věci dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se již co do svého základu příčí dobrým mravům, odkazuje na „§1 odst. 2 o. z.“ (viz zejm. bod 21. až 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a právě na tomto posouzení spočívá jím přijatý závěr o věcné správnosti výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v odvoláním napadeném rozsahu.
14. Naposledy uvedenou otázku – posouzení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení prizmatem dobrých mravů – odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jak bude rozvedeno níže), čímž je odůvodněn závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
15. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro níž bylo připuštěno dovolání, Nejvyšší soud shledal, že dovolání je opodstatněné.
16. Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle §241a odst. 1 věty první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle §2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
20. Podle §2999 odst. 1 věty první o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.
21. Podle ustanovení §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
22. Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého majetkového prospěchu od obohaceného; jde o nárok objektivní povahy, jehož vznik není vázán na protiprávnost ani zavinění. Při vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení zajisté nelze postupovat jen formálně a mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci a bez zohlednění principů vyjádřených v hlavě I. části první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4206/18, bod 42. odůvodnění, publikovaný pod č. 11/2020 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2617/11, publikovaný pod č. 137/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ty se promítají i do interpretace soukromého práva (§2 odst. 1 o. z.), kdy výklad a použití právního předpisu nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3 o. z.) a kdy z tam uváděných principů lze v kontextu posuzované věci akcentovat zejména zásadu zapovídající zneužití práva (§8 o. z.). Ani v zásadě objektivní povaha bezdůvodného obohacení tedy nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporující dobrým mravům, resp. aby byl kvalifikován jako zneužití práva ve smyslu §8 o. z. (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 820/2004, ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017, či ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019).
23. Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy lze pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
24. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2128/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).
25. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022). V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014, ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018).
26. V posuzované věci žalobkyně požaduje peněžitou náhradu z titulu bezdůvodného obohacení (jehož vydání in natura nepovažuje za dobře možné) vzniklého tím, že se žalovanému coby nástupci oprávněné osoby s právem na převod náhradních zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. dostalo při uspokojování nároku převodem vybraných pozemků mimo veřejnou nabídku více, nežli činila hodnota jeho restitučního nároku.
27. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), reflektující i nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05) se může oprávněná osoba domáhat žalobou u soudu převodu konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát řádně neplní své povinnosti za účelem uspokojení restitučního nároku a kdy lze jeho počínání v tomto směru označit za liknavé, svévolné či diskriminační.
28. Ustálenou rozhodovací praxí je akcentováno i hledisko ekvivalentnosti restituční náhrady a zjištěné výše restitučního nároku (poměřované cenou odňatého a pro zákonnou překážku nevydaného pozemku), s tím, že v případech, kdy do vlastnictví oprávněné osoby budou převedeny pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídá skutečné výši restitučního nároku, není vyloučeno požadovat náhradu z titulu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).
29. Ve světle výše uvedeného je závěr odvolacího soudu, že žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, či že jde snad o zneužití práva (kdy odvolací soud poněkud nepřípadně odkazuje na „§1 odst. 2 o. z.“, jenž se týká problematiky kogentnosti a dispozitivnosti norem občanského zákoníku a v tomto kontextu zakázaných ujednání), zjištěným okolnostem zjevně nepřiměřený a jako důvod pro odepření práva neobstojí. Odepřít soudní ochranu výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy lze toliko za zcela výjimečných okolností, jež odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti.
30. Odvolacím soudem akcentované skutečnosti o postupu žalobkyně coby k restituci povinné osoby při uspokojování restitučního nároku (v němž soud shledává prvky liknavosti, z čehož následně dovozuje, že byl-li by nárok uspokojen v přiměřené lhůtě, bylo možno sporům účastníků předejít), ve svém souhrnu představují okolnost – pohříchu nikterak výjimečnou a ojedinělou – jež i žalobci otevřela možnost k tomu, aby se uspokojení svého nároku domáhal u soudu v předchozích řízeních, žalobou o převodu konkrétního pozemku mimo rámec veřejných nabídek pozemků, ovšem jen do výše („vyčerpání“) svého restitučního nároku (viz výše citovanou judikaturu). Nehledě na objektivní povahu bezdůvodného obohacení (viz výše) neobstojí ani argument o přičitatelnosti jeho vzniku jen jednání žalobkyně (její liknavosti), šlo-li o stav vzniklý tím, že žalobce uplatnil nárok na převod pozemků v hodnotě vyšší, než odpovídá jeho restitučnímu nároku a kdy i odvolacím soudem zmiňovaná disproporce v ocenění pozemků v katastrálních územích XY a XY v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 203/2017 (jež byla z podnětu podaného dovolání korigována až kasačním zásahem dovolacího soudu) byla ovlivněna nesprávným náhledem na rozhodný stav pro ocenění těchto pozemků, jež si žalobce nárokoval jako náhradní (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 755/2019-210). Nikterak podstatný pro posouzení věci prizmatem dobrých mravů je pak i odvolacím soudem uváděný argument o předčasnosti podané žaloby (i se zřetelem na to, že žalovaný tak či tak žalobkyni neplnil ničeho a kdy pro rozsudek je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí; srov. §154 odst. 1 o. s. ř.).
31. Přitakat přitom nelze ani argumentaci odvolacího soudu, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je „zcela nepřípustnou a zákonu odporující snahou o reparaci již vydaných a pravomocných rozhodnutí“ a že žalobkyně žalovanému „fakticky svým chováním právo odepírá“, sleduje-li žalobkyně podanou žalobou toliko nápravu vzniklého (tvrzeného) stavu, kdy se žalovanému v procesu uspokojování restitučního nároku mělo dostat více, nežli mu přísluší (a kdy náprava tohoto stavu prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení je možná i dle výše odkazované judikatury dovolacího soudu).
32. Odmítl-li odvolací soud ochranu práva dovolatelky s ohledem na rozpor s dobrými mravy, nerespektoval mimořádnost tohoto ustanovení, jež se uplatní pouze v případech rozporu se základními společenskými a mravními normami, tak aby nebyla zbytečně oslabována právní jistota účastníků ohledně jejich právními normami daných subjektivních práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008). Posouzením dalších otázek, jež jsou určující pro rozhodnutí o uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení (jak co do jeho základu, tak i výše) se pak odvolací soud v důsledku jím přijatého závěru již nezabýval a v tom směru soudem prvního stupně učiněné právní posouzení neprověřil.
33. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) byl naplněn.
34. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v napadeném meritorním výroku zrušil, spolu s na něm závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
35. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
36. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2024
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu