ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2067.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2067/2020-278
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. T. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 159/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. ledna 2020, č. j. 15 Co 340/2019-243, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. ledna 2020, č. j. 15 Co 340/2019-243, se v části výroku I. o věci samé, jíž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 7. června 2019, č. j. 4 C 159/2018-158, ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalované odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 7. 6. 2019, č. j. 4 C 159/2018-158, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu (v tam specifikovaném znění) podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (výrok I.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 75.433 Kč (výrok II.). Po obsáhlém dokazování vyšel z toho, že žalobkyně jako oprávněná osoba podle §4 zákona o půdě má na základě jedenácti pravomocných rozhodnutí správních orgánů nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků za pozemky (nacházející se zejména v kat. území XY, obci hlavním městě XY), které jí pro zákonem stanovenou překážku nebyly vydány, eventuelně na finanční náhradu, že těmito rozhodnutími nevydané pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště XY, k níž skutečně došlo, že znaleckými posudky znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc. byl podíl žalobkyně na nevydaných pozemcích v k. ú. XY dle prvních pěti rozhodnutí správních orgánů oceněn částkou 3.950.150 Kč (žalovaná nárok žalobkyně nesprávně ocenila částkou 154.570,74 Kč), že znaleckým posudkem znalkyně Ing. Lucie Cihelkové byl podíl žalobkyně na nevydaných pozemcích dle dalších šesti rozhodnutí správních orgánů oceněn částkou 3.992.871,30 Kč, že žalobkyně opakovaně žádala o bezúplatný převod náhradních zemědělských pozemků v letech 2012 až 2015 a aktivně uplatňovala své nároky na jejich vydání, resp. převod, a to jak v rámci veřejných nabídek, tak mimo ně, avšak vzhledem k odlišnému názoru žalované na ocenění výše jejího restitučního nároku nebyla se svými žádostmi a výzvami úspěšná, že žalovaná do veřejných nabídek nezařazovala náhradní pozemky po kvalitativní i kvantitativní stránce k uspokojení restitučního nároku žalobkyně způsobilé, že nárok žalobkyně byl na základě pravomocných rozsudků soudů, jimiž žalované byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, uspokojen v celkové hodnotě 3.321.656 Kč, a že hodnota pozemků nárokovaných žalobkyní v daném řízení, které jsou ve vlastnictví České republiky a k nimž právo hospodaření vykonává Státní pozemkový úřad, činí dle znaleckého posudku znalce JUDr. Jaroslava Kubáta v součtu 353.170 Kč, přičemž jejich převodu na žalobkyni nebrání žádná zákonná překážka dle §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 503/2012 Sb.“).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 15 Co 340/2019-243, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 31.923 Kč (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), konstatoval, že mezi týmiž účastnicemi existuje již řada pravomocně rozhodnutých sporů o uplatnění dílčích restitučních nároků žalobkyně, které vycházejí ze stejných správních rozhodnutí o nevydání pozemků a tedy ze stejných skutkových tvrzení, přičemž soudy ve všech případech dospěly k závěru, že vyčíslení celkové výše nároku žalobkyně vycházející z ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních je správné a že žalovaná při uspokojování tohoto nároku postupuje liknavě, takže je namístě vyhovět žalobě domáhající se nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu konkrétních náhradních pozemků mimo rámec veřejných nabídek; neměl tudíž žádný důvod nahlížet na tyto skutkové a právní otázky jinak, a proto se blíže nezabýval odvolacími námitkami žalované týkajícími se výše nároku žalobkyně, liknavosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně a závěru, že tento nárok lze uspokojit mimo rámec veřejných nabídek, které - ze stejných důvodů jako soudy v předchozích řízeních (jež žalobkyně podrobně specifikovala v žalobě na straně 11, a dále předložila rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 26 Co 94/2019, a odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. 7 Co 1491/2019) - nepovažoval za opodstatněné (z tohoto důvodu také neprovedl důkaz přehledem veřejných nabídek). V podrobnostech odvolací soud odkázal především na odůvodnění uvedených rozhodnutí a k závěru o liknavém postupu žalované vůči žalobkyni dodal, že o takovém postupu svědčí již to, že navzdory řadě pravomocných rozhodnutí soudů žalovaná trvá na námitce, že nárok žalobkyně je nesprávně oceněn a že je ve skutečnosti přečerpán. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že za této situace nelze na žalobkyni požadovat, aby se účastnila veřejných nabídek, přičemž odkaz na její pasivitu v tomto směru rozhodně není na místě. Pokud jde o otázku vhodnosti žalobkyní nárokovaných náhradních pozemků, odvolací soud k námitkám žalované dovodil, že i když je pozemek parc. č. XY v k. ú. XY určen územním plánem k zástavbě pro bydlení, nejde o skutečnost, která by sama o sobě bránila jeho převodu na žalobkyni [viz §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.]; kromě toho ze zprávy města XY je zřejmé, že tento pozemek k zastavění určen není, a dle aktuálního výpisu z katastru nemovitostí plyne, že je stále veden jako orná půda, a nic tedy nebrání jeho obhospodařování. Ohledně „převoditelnosti“ pozemku parc. č. XY v k. ú. XY se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že samotná okolnost, že se jedná o vodní plochu, zákonnou překážku jeho převodu nepředstavuje. Skutečnost, že s rybníkem hospodaří Český rybářský svaz a že další jeho části jsou ve vlastnictví třetích osob, ještě neznamená, že by při hospodaření s pozemkem muselo dojít k problémům a že by se jeho převodem ze státu na žalobkyni měla situace natolik změnit, že by tím byla dotčena práva třetích osob. Totéž pak platí i ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY tvořícímu část plochy rybníka a jeho břeh. Pokud pak žalovaná s odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 393/2019 namítala, že bezúplatnému převodu pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY brání žádost města XY podaná podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. v červenci 2019, pak odvolací soud poukázal na to, že ji toto město podalo až poté, co soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu těchto pozemků, že však žalovaná v průběhu řízení předložila listiny vyhotovené Městským úřadem XY, v nichž tento úřad potvrdil, že neexistuje žádná zákonná překážka, která by převodu těchto pozemků bránila. Za této situace přisvědčil žalobkyni, že pokud toto město vědělo, že tyto pozemky jsou předmětem řízení, v němž se oprávněná osoba domáhá jejich převodu jako pozemků náhradních, je jeho žádost o jejich převod podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. - podaná poté, co bylo žalobě, byť nepravomocně vyhověno - zjevným zneužitím práva, jež podle §8 o. z. nepožívá právní ochrany. Proto se dle odvolacího soudu plně uplatní závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, tj. že Pozemkový fond (nyní žalovaná) nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona č. 95/1999 Sb. (tedy právě toho předpisu, jímž žalovaná argumentovala) před uspokojováním závazků státu podle zákona o půdě, které stát uznal, protože je to v rozporu s jeho působností v rámci plnění povinností uložených státu zákonem o půdě. V tomto konkrétním případě tedy nelze nároku obce přiznat přednost před nárokem žalobkyně a převodu pozemků parc. č. XY a č. XY na žalobkyni nic nebrání. Odvolací soud nepřisvědčil konečně ani námitce žalované, že převodu pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY brání skutečnost, že je nelze zemědělsky obhospodařovat (aniž toto tvrzení blíže rozvedla), jelikož oba jsou v katastru nemovitostí vedeny jako orná půda, a to, že jsou určeny k realizaci zeleně a veřejně prospěšných opatření, je z převodu nevylučuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož „přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. mají být vyřešeny rozdílně, resp., že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když“
1) „v otázce týkající se posouzení důvodnosti, respektive přípustnosti uspokojování restitučního nároku osob oprávněných prostřednictvím náhradových žalob, nikterak nezohlednil nedostatek součinnosti oprávněné osoby stran uspokojení jejího restitučního nároku“. K tomu dovolatelka namítá, že žalobkyně neprokázala ani jedinou řádnou účast ve veřejných nabídkách, „tedy neprokázala projevení součinnosti tak, jak ji obligatorně vyžaduje pro případ náhradových žalob judikatura Nejvyššího soudu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015);
2) „v otázce týkající se posuzování liknavosti a svévole žalované v období před vydáním rozhodnutí ve správním řízení pro účely posouzení oprávněnosti náhradové žaloby hodnotil i chování správního orgánu rozhodujícího o samotné existenci restitučního nároku“. K této otázce dovolatelka namítá, že případnou aktivitu žalobkyně ve smyslu účasti na veřejných nabídkách je možné zkoumat pouze v období po vydání rozhodnutí o restitučních nárocích. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že nese odpovědnost za průtahy při vyřizování restitučního „návrhu“ od samého počátku, neboť judikatura Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodvodila liknavost a svévoli žalované ve vztahu k postupu ve správním řízení, avšak soud prvního stupně i odvolací soud východiska v existující judikatuře nepřípustně rozšířily i na posuzovanou situaci, čímž se při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014);
3) „rozhodující otázku posuzování liknavosti a svévole povinné osoby v tom kterém konkrétním případě tuto vyřešil odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu“. K této otázce dovolatelka namítá, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že žalovaná vůči ní při uspokojování jejího nároku postupovala liknavě, svévolně či diskriminačně, a nebyla tak splněna základní podmínka pro podání žaloby, a pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015);
4) „rozhodující otázku ohledně převoditelnosti náhradních pozemků posoudil v rozporu se smyslem a účelem judikatury Nejvyššího soudu“ (odkazovaná judikatura uvedena níže -poznámka NS). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že u žádného z pozemků převáděných jako náhradních neexistuje zákonná překážka „převoditelnosti“, tj. že k pozemkům není uplatněn církevní restituční nárok ani jiný restituční nárok dle zákona o půdě nebo jiného restitučního zákona, že pozemky nejsou zastavěny veřejně prospěšnou stavbou a ani nedochází k realizaci opatření dle §6 zákona č. 503/2012 Sb. Zdůraznila, že prvotním účelem vypořádání restitučních nároku dle zákona o půdě má být zejména zajištění dalšího zemědělského využití půdy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 2770/10).
Ohledně pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY má dovolatelka za to, že závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018 „dopadají plně i na tento případ“, když odvolací soud nezkoumal „zda nevzniknou problémy při hospodaření s vydanými pozemky tvořícími část rybníka v souvislosti s tím, že vydávané pozemky tvoří jen část vydávaného rybníka a část vlastní jiný subjekt, zřejmě včetně technických zařízení k jeho regulaci“, a „otázku funkčního propojení s případnými dalšími pozemky a technickým zázemím rybníka“. Vydáním těchto pozemků „dojde k možnému zásahu do stávajících funkčních vztahů, kdy rybník jako celek obhospodařuje Český rybářský svaz“.
Ohledně pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a namítá, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno a ani zkoumáno, zda „by město XY vědělo o daném řízení, případně o rozsudku soudu prvního stupně, a činilo tak s úmyslem zabránit jejich převodu na žalobkyni, a úvaha odvolacího soudu je tak zcela nepodložená a jedná se o pouhou spekulaci“. Poukázala přitom na to, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 7. 6. 2019, nicméně jeho písemné vyhotovení bylo žalované doručeno až dne 16. 8. 2019 (odesláno 15. 8. 2019), přičemž nároková žádost města XY je datována dnem 15. 7. 2019, „tedy o celý měsíc dříve než bylo vyhotoveno písemné znění rozsudku soudu prvního stupně“. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, má za to, že odvolací soud měl v souladu s §154 odst. 1 o. s. ř. „zhodnotit stav ke dni vyhlášení svého rozsudku a nárokovou žádost obce uznat jako překážku převoditelnosti“ těchto pozemků.
Konečně ohledně pozemků parc. č. XY, č. XY a č. XY v k. ú. XY soudům obou stupňů vytýká, že se „v otázce problematiky veřejné zeleně odchýlily od ustálené judikatury“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 28 Cdo 4185/2019), když tyto pozemky jsou územním plánem obce určeny jako „plocha ZV - veřejné zeleně“.
Dále dovolatelka s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, namítá nesprávné ocenění nevydaných pozemků v rozporu s §28a zákona o půdě, když - jak žalobkyně argumentovala - jejich stavební charakter vyplývající ze samotných uzavřených kupních smluv, v nichž je uveden účel výkupu, nemůže být dostačující pro ocenění podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž v citovaných rozhodnutích soudy shledaly, že určení pozemku k zastavění dle směrného územního plánu není dostatečným určením pozemku jako stavebního.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu „ve výroku I. a II.“ zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala (mimo jiné) na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, a s odkazem na §13 o. z. označila jedenáct pravomocných rozsudků okresních soudů (ve spojení s pravomocnými rozsudky krajských soudů), jimiž byla uspokojena část jejího restitučního nároku. K otázce „převoditelnosti“ náhradních pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY uvedla, že dovolatelka úspěšně nabídla dne 9. 9. 2019 ve veřejné nabídce pozemek parc. č. XY v k. ú XY, který je veden jako rybník; navíc z ortofotomapy pozemku parc. č. XY je zřejmé, že ve skutečnosti se jedná o zemědělsky obhospodařovanou louku. Ohledně pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY, považuje jednání dovolatelky a obce za účelové (v rozporu s dobrými mravy), když nejprve sama dovolatelka předložila sdělení obce o vhodnosti těchto pozemků k převodu, a teprve po vyhlášení vyhovujícího rozhodnutí soudu prvního stupně obec nově tvrdila jejich nevhodnost a požádala o jejich převod. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky vhodnosti náhradního pozemku k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu v případě, kdy o jeho převod požádala obec dle §7 zákona č. 503/2012 Sb., a otázky aplikace §8 zákona č. 89/2012 Sb., na jejichž řešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované k řešení otázek, pro něž je dovolání přípustné, je ohledně pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. a obci XY důvodné, a že jinak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K otázkám dovolatelky uvedeným pod body ad 1) a ad 3):
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejména jeho nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR - dále jen „Fond“)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 62/2010“).
V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Fondu, resp. žalované, která je od 1. 1. 2013 jeho nástupkyní, uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud Fond (žalovaná) neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. opětovně R 62/2010 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a již citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Fondu, resp. žalované, je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
V projednávané věci odvolací soud nepochybil, pokud se vzhledem ke skutkovým okolnostem zjištěným soudem prvního stupně v dané věci, jakož i s odkazem na §13 o. z. a na řadu pravomocných rozhodnutí soudů v obdobných sporech mezi stejnými účastnicemi, vycházejících ze zcela shodného skutkového základu a lišících se pouze označením pozemků, jejichž převodu se žalobkyně k uspokojení jejího restitučního nároku domáhala, neměl důvod nahlížet na skutkové a právní otázky jinak, a znovu se nezabýval námitkami žalované týkajícími se výše nároku žalobkyně, liknavosti postupu žalované při uspokojování tohoto nároku a závěru, že lze nárok uspokojit mimo rámec veřejných nabídek, které ze stejných důvodů jako soudy ve zmíněných řízeních nepovažoval za opodstatněné, přičemž dodal, že o liknavém postupu žalované svědčí již to, že navzdory řadě pravomocných rozhodnutí soudů trvá na námitce, že nárok žalobkyně je nesprávně oceněn a že je ve skutečnosti přečerpán, a uzavřel, že za této situace nelze na žalobkyni požadovat, aby se účastnila veřejných nabídek, přičemž poukaz na její pasivitu nepovažoval za opodstatněnou (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, nebo ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017), a žalobu o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků proto v jejím základu považoval shodně se soudem prvního stupně za důvodnou.
Byť řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesení téhož soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016), nebylo v dané věci možné rozumně očekávat, že by dovolací soud (stejně jako soud odvolací) rozhodl odlišně než v jiných sporech mezi týmiž účastnicemi řízení založených na totožných správních rozhodnutích o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků, za pozemky, které nebyly žalobkyni vydány [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 17 Co 514/2016), v němž žalovaná uplatnila totožné námitky jako v nyní posuzované věci, včetně námitky, že odňaté (a žalobkyni pro zákonnou překážku nevydané) zemědělské pozemky, které byly zastavěny až po jejich převzetí státem, měly být oceněny jako pozemky zemědělské a nikoliv jako stavební, neboť dovolací soud jednak nepovažoval za nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobkyně liknavě, a dále že ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu - v situaci, kdy ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplynulo, že předmětné pozemky v k. ú. XY byly v době převodu na stát nejen určeny k zastavění územním plánem z roku 1969, ale především bylo na tyto pozemky v dané době již několik měsíců vydáno rozhodnutí o umístění stavby - koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i ve svých závěrech o výši uplatněných restitučních nároků, respektujících východisko, dle něhož pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba (bez ohledu na postup dovolatelky, jakožto příslušného správního orgánu) ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2733/2018, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto ze stejných důvodů dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Co 192/2017), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2752/2018, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto ze stejných důvodů dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 26 Co 396/2017), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2828/2019, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto ze stejných důvodů dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 20 Co 48/2019), v nichž žalovaná taktéž uplatnila totožné námitky jako v nyní posuzované věci (ústavní stížnost v těchto věcech taktéž nepodala)]. Nemůže být tak pochyb o tom, že žalobkyně v daném řízení měla legitimní očekávání (§13 o. z.), že soudy budou předběžné otázky postupu žalované vůči ní při uspokojování jejího restitučního nároku, jakož i o výši jejího restitučního nároku, posouzeny stejně (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04). Dále srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, v němž zdůraznil, že „soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne v jejich neprospěch, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné racionální a objektivní důvody“.
Odkázala-li dovolatelka na závěry dovozené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, a v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015 (nesprávně uvedeno ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014), pak jde o rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. Usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, bylo vydáno za situace, kdy se žalobkyně domáhala převodu pozemku, který byl ve zřejmém nepoměru k jejímu restitučnímu nároku, a ani si včas neopatřila podklady pro jeho ocenění. V usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, dovolacím soudem aprobovaný závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby byl založen zejména na tom, že žalobce měl odmítavý postoj k uzavření převodních smluv v případech, v nichž v nabídkových řízeních uspěl, a i nepřiměřené nároky na kvalitu náhradních pozemků. V rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, pak byl závěr soudů obou stupňů o liknavém či dokonce svévolném postupu žalované (či jejího předchůdce) dovolacím soudem shledán zjevně nepřiměřeným za situace, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti vedoucí k takovému závěru.
K otázce dovolatelky uvedené pod bodem ad 4):
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je podmínkou pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti žalované bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek za nevydaný pozemek, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy o pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované - do veřejné nabídky zařaditelný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, a ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je tedy jednak významné, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb., a dále, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Všechna uvedená hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005), a to ke dni rozhodování soudu (k tomu srov. §154 odst. 1 o. s. ř. a k jeho aplikaci např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd, a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Odvolacímu soudu nelze vytknout, že by při posuzování vhodnosti pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY k převodu na žalobkyni nezkoumal, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s těmito pozemky a že by nepřihlédl k širším souvislostem konkrétní věci (včetně případného funkčního propojení s jinými pozemky a technickými zařízeními rybníka). Uzavřel-li, že tyto dva pozemky lze na žalobkyni převést, od výše uvedené judikatury se neodchýlil.
Závěr odvolacího soudu ohledně těchto pozemků přitom nekoliduje ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018, jež byl vydán za odlišných individuálních skutkových okolností, kdy nepřevoditelným byl shledán pozemek (coby náhradní za pozemky, jež oprávněným osobám dle zákona o půdě nebylo lze vydat), na němž se nachází toliko malá část rybníka a jeho okrajový břeh, přičemž zbývající převážná část rybníka a k němu náležející technická zařízení měla zůstat ve vlastnictví odlišného subjektu (právě tyto skutkové okolnosti přitom vedly dovolací soud k zaujetí názoru, že posuzované vodní dílo tvoří funkční celek, který by neměl mít z hlediska právní jistoty i samotného provozování rozdílné vlastníky); v individuálních skutkových poměrech této věci nebylo bez významu ani to, že takovýto pozemek byl bezúplatně převeden do podílového spoluvlastnictví šesti žalobců v poměru fakticky obtížně určitelných ideálních podílů jako např. 9327/329306 (což za dané situace mohlo působit problémy při hospodaření s ním).
Od výše uvedené judikatury se pak odvolací soud neodchýlil ani při řešení otázky, zda převodu pozemků parc. č. XY, č. XY a č. XY v k. ú. XY nebrání skutečnost, že jsou územním plánem obce určeny k realizaci veřejné zeleně. Samotná tato okolnost totiž nepředstavuje žádnou ze zákonných výluk uvedených v §6 zákona č. 503/2012 Sb. a v §11 odst. 1 zákona o půdě a ani jinou překážku jejich vydání, coby náhradních pozemků.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přitom není v rozporu ani s odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, jež byl vydán za odlišných individuálních skutkových okolností, kdy se jednalo o pozemky (již) užívané výhradně pro veřejné účely nacházející se v Centrálním parku XY v XY (veřejná zeleň uvnitř sídliště). Naproti tomu pozemky parc. č. XY, č. XY a č. XY pro veřejné účely užívány nejsou (toliko jsou určeny územním plánem obce k realizaci veřejné zeleně), nacházejí se v polích ve značné vzdálenosti od okraje zastavěné části obce, jsou obklopeny pozemky druhu orná půda, vodní plocha (koryto vodního toku umělé) a kolem pozemku parc. č. XY probíhá ostatní komunikace; jak se podává z obsahu spisu (zejména ze znaleckého posudku č. 91/2018 ze dne 30. 11. 2018 zpracovaného soudním znalcem JUDr. Jaroslavem Kubátem, jenž obsahuje i příslušné výřezy ortofotomapy).
Závěr odvolacího soudu o vhodnosti pozemků parc. č. XY, č. XY a č. XY k převodu na žalobkyni jakožto pozemků náhradních se nepříčí ani dovolatelkou odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, taktéž vydanému za odlišných individuálních skutkových okolností, kdy zatížení sporného pozemku veřejným užíváním [odůvodňující uplatnění restituční výluky dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] spočívalo v tom, že byl užíván jako místní komunikace, takže jeho vydáním by oprávněná osoba získala vyprázdněné vlastnické právo, neboť by nemohla realizovat žádnou ze složek vlastnického práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3124/2018).
K námitkám dovolatelky vztahujícím se k vhodnosti převodu pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY:
Podle §11a odst. 13 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 11. 2019, platí, že smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů. V poznámce 26 k tomuto ustanovení je odkaz například na §7 nebo 10 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a na §20 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
Z citovaného ustanovení plyne, že s účinností od 1. 11. 2019 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §7 zákona č. 503/2012 Sb. (pročež je takový pozemek k vydání v řízení o nahrazení projevu vůle nevhodný). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, pak vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na žádosti trvá a zda její žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být, vyhověno.
Závěr odvolacího soudu, že žádost města XY o převod pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY dle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. uplatněná v odvolacím řízení (dne 15. 7. 2019) představuje zjevné zneužití práva bez dalšího (tedy ve snaze poškodit žalobkyni bez toho, že tím toto město sledovalo legitimní cíl), považuje dovolací soud za nepřiměřený.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.“ Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany či třetí osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016 ). Dovolací soud v minulosti připustil, že judikaturu k §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k §8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., stejně jako ustanovení §8 o. z., patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
Stran posouzení otázky, zda je úvaha odvolacího soudu týkající se zjevného zneužití práva z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená, se soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Jde-li o rozhodování o tom, co je v rozporu s dobrými mravy, lze zdrženlivý přístup uplatnit tam, kde by šlo o přezkum samotného právně kvalifikačního závěru na konkrétní skutkový stav. Zde lze o zjevné nepřiměřenosti uvažovat, neboť svou povahou jde o hodnocení vycházející ze soudcovského uvážení v širokých mezích mimoprávního systému dobrých mravů. Oproti tomu obecný právně interpretační úsudek o tom, jaké skutečnosti typově vůbec mohou být relevantní (a mají být prokazovány), se (případnému) přezkumu svou povahou nijak nevzpírá. V pojmech užívaných judikaturou Nejvyššího soudu totiž nejde o přezkum přiměřenosti relevantních úvah nalézacího soudu, ale o přezkum tomu předcházející fáze - zda nalézací soud správně určil, co vůbec relevantní úvahou je a může být (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, a ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2657/18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4074/2018).
Ustálená soudní praxe k aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. zdůrazňuje, že závěr o použití tohoto ustanovení spadá do okruhu zákonem povolené úvahy soudu, která však musí být v každém konkrétním případě podložena důkladnými konkrétními zjištěními, z nichž přesvědčivě plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (zneužitím práva). Je namístě uvést závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002: §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Obdobně v rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, Nejvyšší soud dovodil, že dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, mají převážně funkci interpretační.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně předložila listiny vyhotovené k její žádosti dne 17. 7. 2018 městem XY (L. S.), z nichž vyplývá, že neexistuje žádná zákonná překážka uvedená v §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., která by bránila převodu (mimo jiné) pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY, že k žádosti soudu prvního stupně ze dne 17. 4. 2019 („ve věci této“) Městský úřad XY, odbor výstavby a životního prostředí, v přípise ze dne 10. 5. 2019 mimo jiné sdělil, že pozemky parc. č. XY a č. XY „jsou v současné době využívány jako trvalý travní porost, že v platném územním plánu města XY budou tyto pozemky součástí veřejné zeleně a budou převedeny podle platné legislativy do majetku města XY“, a že dne 15. 7. 2019 podalo město XY Státnímu pozemkovému úřadu (nárokovou) žádost o převod pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY dle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb.
Byť tedy město XY mohlo z dotazu soudu prvního stupně vědět, či vědělo, že označené pozemky jsou předmětem soudního řízení ve věci žalobkyně, která usiluje o jejich vydání, nelze jen z toho dovozovat i jeho vědomost o tom, že se v něm žalobkyně jakožto oprávněná osoba podle zákona o půdě domáhá jejich převodu jako pozemků náhradních. Ze žádného z dosud provedených důkazů pak neplyne, že by město XY mělo vědomost o tom, že žalobě žalobkyně o převod těchto pozemků bylo soudem prvního stupně (byť nepravomocně) vyhověno. Kromě toho, uvedlo-li toto město ve sdělení soudu prvního stupně, které odvolací soud zřejmě přehlédl, že tyto pozemky „budou převedeny podle platné legislativy do majetku města XY“, pak podalo-li dne 15. 7. 2019 nárokovou žádost o jejich převod podle §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., je zřejmé, že svůj záměr získat je do majetku města „podle platné legislativy“ jen realizovalo. Ani ze samotné okolnosti, že tato žádost města byla podána v době, kdy v dané věci probíhalo odvolací řízení, o čemž zřejmě město taktéž nemělo ani povědomost, tudíž nelze dovozovat, že by jeho žádost o převod označených pozemků představovala zjevné zneužití práva, jež podle §8 o. z. nepožívá právní ochrany, neboť takový závěr odvolacího soudu není podložen žádnými konkrétními skutkovými zjištěními, natož pak důkladnými, a je tak neúplný a tudíž nesprávný (na daný skutkový stav odvolací soud toto ustanovení nesprávně aplikoval).
Na odvolacím soudu v dalším řízení rovněž bude, aby se zabýval i otázkou, zda město na podané žádosti trvá a zda jeho žádosti ze strany státu bude moci být vyhověno, tedy jsou-li naplněny podmínky pro převod označených pozemků dle §7 zákona č. 503/2012 Sb. (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019).
Poukaz odvolacího soudu na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 495/02 je nepřípadný již proto, že tento nález byl vydán ještě před novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 131/2006 Sb. [jímž byl do zákona o půdě vložen §11a, včetně jeho odstavce 12, které od 14. 4. 2006 vyloučilo, aby Fond, resp. žalovaná, uzavřel (uzavřela) s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, resp. aby soud (za splnění shora uvedených předpokladů dovozených ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu) na základě žaloby oprávněné osoby nahradil projev vůle žalované k uzavření takové smlouvy, (mimo jiné) tehdy, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů, tj. dle §5 zákona č. 95/1999 Sb. a od 1. 1. 2013 dle §7 zákona č. 503/2012 Sb.], a dále proto, že Ústavní soud v něm řešil restituční spor vedený oprávněnou osobou proti Fondu v situaci, kdy odvolací soud své zamítavé rozhodnutí opřel o právní názor Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1478/2000, podle kterého „nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků“ a oznámení Pozemkového Fondu České republiky, které pozemky mohou být poskytnuty jako pozemky náhradní, není návrhem na uzavření smlouvy.
Stejně tak odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, č. j. 28 Cdo 4185/2019, nelze považovat za zcela přiléhavý; v této věci dovolací soud nepovažoval za správný závěr odvolacího soudu, že vydání pozemku není vyloučeno ani tou skutečností, že žádost obce dle §7 zákona č. 503/2012 Sb. „byla podána až po zahájení tohoto řízení“ [ačkoliv rozhodující je stav v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.)], nikoliv tedy (jako v projednávané věci) až poté, co soud prvního stupně žalované uložil povinnost bezúplatně převést pozemek jakožto náhradní na oprávněnou osobu, přičemž odvolací soud v této řešené věci ani nedospěl k závěru, že žádost obce je zjevným zneužitím práva, jež podle §8 o. z. nepožívá právní ochrany.
Ostatní námitky dovolatelky týkající se „převoditelnosti“ (správně vhodnosti) předmětných pozemků se již nesou v rovině kritiky skutkových zjištění; tyto námitky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. taktéž nezakládají, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4853/2016).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka formulovaná dovolatelkou pod bodem ad 2), neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu - jak z jeho odůvodnění vyplývá - nezávisí, neboť ji odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v závěru o vhodnosti pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY k převodu jako pozemků náhradních není správný, a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tak naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku I., jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Ve zbylé části Nejvyšší soud - z důvodů shora vyložených - dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (případně i soud prvního stupně) vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu