ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.552.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 552/2024-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce B. P. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 156/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2023, č. j. 14 Co 331/2022-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 880086/2017 ODO-TAX.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2022, č. j. 24 C 156/2021-125, žalobu zcela zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. 14 Co 331/2022-151, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku o věci samé částečně změnil tak, že vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 34 375 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 26. 4. 2021 do zaplacení, jinak tento rozsudek ve zbývající části uvedeného výroku jako věcně správný potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III prvního rozsudku odvolacího soudu).
Na podkladě žalobcova dovolání, které směřovalo proti té části prvního rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek prvostupňového soudu potvrzen v jeho zamítavém výroku ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a dále ohledně úroku z prodlení z přisouzené částky 34 375 Kč za dobu od 29. 10. 2020 do 25. 4. 2021, poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 12. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 283/2023-178, zmíněný rozsudek odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku týkající se částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v obou jeho výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení, zatímco ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.
O věci tedy opět rozhodoval odvolací soud, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím, jež nadále zůstala předmětem řízení, částečně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci další částku 12 247 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 26. 4. 2021 do zaplacení, přičemž ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 87 753 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení z přiznané částky 12 247 Kč za dobu od 29. 10. 2020 do 25. 4. 2021, tento rozsudek v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech řízení vedeného jak před prvostupňovým soudem (výrok II rozsudku odvolacího soudu), tak i před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho potvrzujícím výroku o věci samé, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda se i v případě správních řízení, která jsou regulována zákonnými lhůtami, krátí základní částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku těchto řízení za první dva roky jejich trvání na polovinu, o níž dle dovolatelova názoru Nejvyšší soud dosud nerozhodoval, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud na ni odpověděl kladně. Uvedené krácení je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá. Lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní. Existence žalobcem uváděných lhůt, jimiž je vázáno správní řízení, na ně nemá žádný vliv [srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22, a ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2860/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 2970/23, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, a ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 409/2023].
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti a inflaci, a jež by dle jeho přesvědčení měla být posouzena jinak, než jak dovolací soud rozhodl v rozsudku ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, k čemž žalobce současně dodal, že v řešení uvedené otázky přijatém v těchto rozhodnutích spatřuje porušení zákazu diskriminace i základního práva upraveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to v rozporu s judikaturou Ústavního soudu představovanou nálezem ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, nebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17. K této otázce se již Nejvyšší soud v tomto řízení vyjádřil, jak patrno z bodu 34 odůvodnění předchozího kasačního rozhodnutí ze dne 12. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 283/2023-178 (který odvolací soud nyní doslovně ocitoval v bodě 57 odůvodnění napadeného rozsudku), když konstatoval, že závěr, v souladu s nímž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). I nadále přitom platí, že uvedený postoj dovolacího soudu, pro jehož změnu tento soud nenachází důvod, je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, nebo ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobce v dovolání prosazuje. Ani z tohoto pohledu, v jehož rámci dovolací soud posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), přitom zásah dovolacího soudu nyní namístě není, neboť přiznané zadostiučinění takovou zjevnou nepřiměřeností netrpí.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu