ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1801.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1801/2023-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Správy železnic, státní organizace , se sídlem v Praze 1-Nové Město, Dlážděná 1003/7 (identifikační číslo 709 94 234), zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované SUDOP PRAHA a. s. , se sídlem v Praze 3-Žižkov, Olšanská 2643/1a (identifikační číslo 257 93 349), zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Generali České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Konopišťská 1153/6, o 20.484.077,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 19/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2022-327, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2022-334, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 52.800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta.
III. Vedlejší účastnice na straně žalované nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze – poté, co jeho dvě předcházející zamítavá rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 32 Cdo 2187/2020-124, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 Cmo 95/2021-207 –, opětovně rozsudkem ze dne 18. 8. 2022, č. j. 39 Cm 19/2016-280, zamítl žalobu o zaplacení 20.484.077,22 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni nahradit žalované a vedlejší účastnici náklady řízení.
Rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2022-327, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2022-334, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalované i vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu škody, kterou vznesla žalovaná, nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, §3, §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Povaha podnikání účastníků, postavení žalobkyně jako veřejné zadavatelky stejně jako charakter nároku „souvisejícího se specifickými podmínkami projektování a budování železničních staveb, provozu železnice“ nemohou bez dalšího být na překážku možnosti namítnout promlčení. Promlčení práva žalovaná nezavinila, což žalobkyně ani netvrdila, a jednání, z něhož by byl zřejmý „lstivý útok“ žalované s cílem dosáhnout marného uplynutí promlčecí doby, nebylo zjištěno. V řízení bylo prokázáno, že při objasnění příčin vad byla žalovaná aktivní, již v roce 2012 po jednání s žalobkyní i zhotoviteli stavby iniciativně zpracovala projekt sanace, v jehož průběhu měly být vady znalcem definovány, a žalobkyně vlastní liknavostí, k níž nebyl reálný důvod, způsobila, že až v průběhu roku 2015 proběhla sanace stavby spojená s náklady, čímž vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá.
Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Žalobkyně jako objednatelka a žalovaná uzavřely 11. 6. 2004 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování projektu stavby „Optimalizace tratě Plzeň (mimo) - Stříbro (mimo)“ . Smlouvou ze 16. 3. 2006 se žalovaná zavázala vykonávat pro žalobkyni autorský dozor a práce s ním související na předmětné stavbě. Dílo bylo žalobkyni předáno 31. 7. 2009. Po jeho uvedení do provozu (během roku 2010 a dále i v roce 2011) se vyskytly vady spočívající zejména v sesuvu a sesedání zemního tělesa nad mostem v 360,592 km tratě Plzeň - Cheb, úsek Kozolupy - Plešnice, které znemožnily v daném úseku řádný provoz železniční dopravy. Nejpozději v únoru 2012 po jednáních vedených již od prosince 2010 žalovaná a zhotovitelé nabídli žalobkyni, že sanaci tratě zahájí na své náklady, které budou následně vypořádány podle míry odpovědnosti zúčastněných subjektů. Vady stavby posuzoval znalec Ing. Jaroslav Ryšávka, Ph.D. (znalecký posudek č. 02/2011 z března 2011). Protože žalovaná s jeho závěry nesouhlasila, „po intenzivních vzájemných jednáních o řešení vzniklé situace“ se účastnice dohodly na vypracování revizního znaleckého posudku, jehož zpracovatelem byl prof. Ing. Jiří Barták, DrSc. (znalecký posudek č. 3/11/2015 z 1. 11. 2015). Oba znalci poukázali na vady projektu. I přes nabídku žalované a zhotovitelů učiněnou v roce 2012 žalobkyně nezahájila neprodleně sanační práce, místo toho vedla soudní, resp. rozhodčí řízení o odstranění vad stavby a projektu. Vůči zhotovitelům stavby byla v rozhodčím řízení neúspěšná, soudní řízení s žalovanou bylo na návrh účastnic přerušeno. V roce 2014 – během roční lhůty přerušeného soudního řízení – účastníce uzavřely dohodu o vytvoření projektové dokumentace sanačních prací a o výkonu autorského dozoru, v níž výslovně sjednaly, že odměna za obě plnění bude vypořádána v závislosti na meritorním rozhodnutí soudu o žalobě na odstranění vad projektu podle míry odpovědnosti žalované na zjištěných vadách. Přes smluvní ujednání nechala žalobkyně jako „paní sporu“ marně uplynout lhůtu pro podání návrhu na pokračování v řízení o odstranění vad projektové dokumentace.
Dovolatelka se mýlí, tvrdí-li, že se odvolací soud při posuzování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007). Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích , kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3543/2016, dále usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, a nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, a ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3358/20). V rozsudku ze dne 28.11.2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, Nejvyšší soud konstatoval: „Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99).
Je evidentní, že dovolatelka v citovaných rozhodnutích hledá jiný význam, než který skutečně mají. Nejvyšší ani Ústavní soud nedovodily, že námitka promlčení je nemravná – jak prosazuje dovolatelka – jestliže účastník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, nýbrž konstatují (ve stručnosti), že námitka promlčení odporuje dobrým mravům, pokud by byla výrazem flagrantního zneužití práva na úkor tohoto účastníka. V nyní řešené věci však odvolací soud tak výjimečné okolnosti, které by bylo lze nadřadit obecnému účelu promlčení, jímž je zachování jistoty v právních vztazích, neshledal.
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 1. 2024
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu