ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2089.2023.3
sp. zn. 33 Cdo 2089/2023-161
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Britico Product s. r. o. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Politických vězňů 1272/21, (identifikační číslo 24216232), zastoupené Mgr. Eliškou Rosovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, proti žalované MTM Capital, s. r. o. , se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Kubelíkova 1224/42, (identifikační číslo 28508114), zastoupené Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Roháčova 1095/77, o zaplacení 8.590.828 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 403/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 28 Co 462/2022-118, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 28 Co 462/2022-118, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 9. 2022, č. j. 6 C 403/2021-88, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. 9. 2022, č. j. 6 C 403/2021-88, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 8.590.828 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II ).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně má vůči žalované tři pohledávky specifikované v odůvodnění rozsudku. Dne 20. 12. 2013 účastnice uzavřely dohodu o uznání dluhu, kterou žalovaná uznala v ní specifikované pohledávky v celkové výši 334.635 EUR. Téhož dne byl jménem notářky JUDr. Ivany Demutové sepsán Mgr. Ondřejem Demutem, notářským kandidátem, notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, v němž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni dluh přepočtený na koruny ve výši 11.500.000 Kč do 23. 12. 2013. Na základě tohoto notářského zápisu a exekučního návrhu ze dne 27. 12. 2013 byl pověřen vedením exekuce vůči žalované soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10. Exekuce byla posléze na návrh žalované zastavena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 4. 2021, č. j. 36 EXE 86/2014-114, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, č. j. 16 Co 230/2021-138, neboť notářský zápis byl shledán materiálně nevykonatelným. Usnesení nabylo právní moci dne 7. 9. 2021. Dne 20. 4. 2020 podala žalobkyně jakožto věřitel insolvenční návrh z důvodu úpadku žalované jakožto dlužníka a uplatnila předmětné pohledávky přihláškou. Ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu žalovaná nezpochybnila, že má vůči žalobkyni dluhy odpovídající předmětným pohledávkám, za účelem jejichž vymožení byla vedena exekuce. Zároveň žalovaná uvedla, že jiného věřitele kromě žalobkyně nemá. Předmětné pohledávky žalovaná uvedla taktéž v seznamu závazků dlužníka. V důsledku zpětvzetí insolvenčního návrhu žalobkyně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. MSPH 88 INS 9353/2020-A-11, insolvenční řízení zastaveno.
Zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně právně posoudil s ohledem na §3028 odst. 3 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně zdůraznil, že podle ustálené judikatury obchodní zákoník, konkrétně §402, nespojoval s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) účinky stavení běhu promlčecí doby k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím (soud prvního stupně odkázal například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007, či ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008). V poměrech projednávané věci to znamenalo, že návrh na nařízení exekuce ze dne 27. 12. 2013, doručený soudnímu exekutorovi dne 7. 1. 2014, nezpůsobil stavení promlčecí doby. Od uzavření dohody o uznání dluhu (20. 12. 2013) běžela podle §407 odst. 1 obch. zák. nová čtyřletá promlčecí doba, která uplynula 20. 12. 2017. Námitka promlčení vznesená žalovanou by tak byla opodstatněná, avšak soud prvního stupně ji shledal rozpornou s dobrými mravy, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000.
Soud prvního stupně vzal v úvahu, že notářský zápis byl sepsán podle shody obou účastnic, z čehož dovodil, že vadu a následné zastavení exekučního řízení zavinily obě stejnou měrou. Byť předmětný notářský zápis byl posléze shledán materiálně nevykonatelným, stalo se tak až po několika letech, na podkladě tohoto zápisu byla exekuce prováděna téměř sedm let. Žalobkyně byla jednoznačně v legitimním očekávání, že její pohledávka bude v exekuci vymožena. Dále poukázal na to, že podle tehdejšího občanského zákoníku (§112 zákona č. 40/1964 Sb.) i podle nynější právní úpravy (§648 o. z.) s návrhem na výkon rozhodnutí byly a jsou spojeny účinky stavení promlčecí doby.
Vzhledem k tomu, že se na uplynutí promlčecí doby podílela rovněž žalovaná a žalobkyně rozhodně nejednala liknavě (žalobu podala ihned po zastavení exekučního řízení), zhodnotil soud prvního stupně následky námitky promlčení pro žalobkyni za příliš tvrdé, s tím, že zamítavé rozhodnutí by s přihlédnutím k okolnostem bylo nespravedlivé. Žalovaná prokazatelně žalobkyni, která jí plnila, dluh nesplnila, byť si byla svého závazku vědoma. S přihlédnutím k prokázaným okolnostem případu nemůže postup žalované požívat právní ochrany, proto soud prvního stupně ke vznesené námitce promlčení nepřihlédl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 28 Co 462/2022-118, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a částečně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I ) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II ).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shledal, že žalobkyně uplatnila právo po marném uplynutí promlčecí doby, nicméně tato okolnost nemá původ jen ve sféře žalobkyně a žalovaná na tom nese valný podíl. Je nepochybné, že účastnice podle své svobodné vůle dospěly k dohodě o uznání dluhu a ve zjevné snaze zajistit vykonatelnost této dohody se obrátily na notářku s žádostí o sepis notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Žalobkyně jako oprávněná posléze a bez zbytečného odkladu zahájila exekuční řízení a exekutor do doby zastavení exekuce část plnění vymohl. Podle odvolacího soudu neobstojí bez dalšího námitka žalované, že v rozhodné době měla být žalobkyni známa konstantní judikatura týkající se běhu promlčecí doby podle obchodního zákoníku a stavení promlčecí doby ve vztahu k výkonu rozhodnutí, případně exekuci, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2006, a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1405/11, z čehož dovozuje, že žalobkyně nemohla být v legitimním očekávání, že zmíněný notářský zápis je postačující ke stavení promlčecí doby, a že si dostatečně a ke své škodě nestřežila svá práva. Posuzováno předestřenou logikou by se totiž nabízela otázka, proč žalovaná, které rovněž měla být zmíněná judikatura známa, přišla s návrhem na zastavení exekuce až po uplynutí promlčecí doby počítané od uzavření dohody o uznání dluhu, a zda její postup nebyl motivován snahou zneužít situace na úkor oprávněné žalobkyně. Ve světle zjištěných okolností případu nelze žalobkyni důvodně vytýkat, že by nectila zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva patří bdělým). Odvolací soud shledal, že žalobkyně ve věci vymožení, potažmo uplatnění svých nároků jednala přiměřeně obezřetně.
Odvolací soud dále z protokolu o jednání účastnic ze dne 3. 12. 2020 (šlo o mimosoudní jednání o předmětných pohledávkách žalobkyně) zjistil, že na tomto společném jednání žalovaná zdůraznila, že pohledávka žalobkyně, která byla uznána dohodou o uznání dluhu ve výši 334.365 EUR, je nesporná a že žalovaná dostojí svým závazkům „bez ohledu na podklady, exekuci, promlčení apod.“ , tedy dala žalobkyni slib, že svůj závazek bez ohledu na zmíněné okolnosti splní. Soukromé právo (mimo jiné) spočívá na zásadě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny (§3 odst. 2 písm. d/ o. z.). Odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaná dala žalobkyni slib, že předmětný závazek splní i bez ohledu na promlčení práva, konec konců i v odvolání žalovaná výslovně uvedla, že „neměla a nemá primárně v úmyslu vznesenou námitkou promlčení jakkoliv poškodit žalobkyni“ . Dále je významné, že v řízení vyšlo najevo, že žalobkyně svého času dodala žalované zboží (pohledávka 1), poskytla jí půjčku (pohledávka 2), a žalovaná za zboží nezaplatila kupní cenu a půjčené peníze nevrátila, o čemž není mezi účastnicemi sporu, nadto jde o značné částky. Tyto důvody jsou relevantní pro právní závěr, že zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby by byl nepřiměřeně tvrdým postihem žalobkyně ve srovnání s rozsahem a charakterem jí uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnila.
Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci je důvod námitce promlčení odepřít právní účinky s odkazem na rozpor vznesené námitky se základní zásadou vyjádřenou v §8 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolací soud se podle jejího názoru při řešení otázky uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z rozsudku ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2019, usnesení ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2013, a rozsudku ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1493/2006, vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž jednání které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, a uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Z judikatury lze rovněž dovodit, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy pouze v případech, kdy by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Možnost uplatnit námitku promlčení je pravidlem a pouze výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu je nutné při výkladu každé výjimky z pravidla postupovat restriktivně. Žalovaná shrnula, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jestliže jsou kumulativně splněny tyto podmínky: a) zneužití tohoto práva je na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, b) uplatnění je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, c) dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou je vedlejší a z hlediska uplatňujícího námitku promlčení by bylo bez významu, d) jde o nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a s důvody, pro které právo včas nebylo uplatněno. Žalovaná má za to, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, nedostál požadovanému restriktivnímu výkladu podmínek pro posouzení námitky promlčení; jejich výklad nebyl restriktivní, ale extenzivní. Podmínkou uvedenou v bodu b) se odvolací soud vůbec nezabýval. Vycházel jen z nelogického závěru soudu prvního stupně, že i když následné zastavení exekučního řízení zavinili oba účastníci stejnou měrou, je za toto společné zavinění „postihována“ pouze žalovaná. Z charakteru vad uvedeného notářského zápisu to byla i notářka, kdo rovněž způsobil jeho materiální nevykonatelnost. Kromě toho to byla žalobkyně, která se významným a zásadním způsobem podílela na obsahu notářského zápisu, věděla již od samého počátku, že notářský zápis trpí takovými vadami, a tedy nemohla být v tzv. legitimním očekávání, že notářský zápis je bezvadný a že na jeho základě může být její pohledávka vymožena. Rovněž podmínkami uvedenými v bodech b) a c) se odvolací soud důsledně nezbýval. Exekuce běžela až do roku 2021 (pravomocné ukončení) a v jejím průběhu, tedy od roku 2014 do roku 2021, měla žalobkyně možnost svůj nárok uplatněný žalobou uspokojit. Až do října 2020 žalovaná nečinila žádné kroky, které by poškozovaly žalobkyni, nijak se exekuci nebránila. Dokonce došlo k částečnému vymožení, tedy částečnému uspokojení pohledávky žalobkyně. Jak dovodil odvolací soud i soud prvního stupně, k promlčení pohledávky žalobkyně došlo již v roce 2017 (dne 20. 12. 2017 uplynula promlčecí doba). Žalovaná podala návrh na zastavení exekuce téměř po třech letech (1. 10. 2020) od uplynutí promlčecí doby. Po dobu tří let od uplynutí promlčecí doby byla exekuce vedena s možností uspokojení pohledávky žalobkyně. Žalovaná tak „nečekala“ s návrhem na zastavení exekuce na uplynutí promlčecí doby, ale exekuce řádně běžela ještě po poměrně dlouhou dobu. Odvolací soud se rovněž nezabýval tím, zda je uplatnění námitky promlčení nepřiměřeným zásahem do sféry žalobkyně, a to s ohledem na dlouhou dobu, po kterou bylo vedeno exekuční řízení. S ohledem na skutečnost, že na materiální nevykonatelnosti výše uvedeného notářského zápisu měla nemalý podíl i samotná notářka, je více než zřejmé, že se žalobkyně může domáhat náhrady škody vůči ní. Žalovaná, jako řádný hospodář, kdy povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře je jí uložena právními předpisy, byla povinna námitku promlčení vznést, měla-li tuto možnost. Nejedná se tak o libovůli žalované, ale o její zákonnou povinnost. Odepření práva žalované uplatnit námitku promlčení je velmi významným zásahem do principu právní jistoty, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nemohla být v legitimním očekávání, že exekuční řízení vedené jen na podkladě notářského zápisu je postačující ke stavění promlčecí doby, tedy že předmětný notářský zápis zcela nahrazuje rozhodnutí soudu přijaté v nalézacím řízení. Odvolací soud při svém rozhodování nectil jen judikaturu Nejvyššího soudu, ale i neposoudil dostatečně vzájemné právní postavení žalobkyně a žalované. Žalobkyně byla a je obchodní korporací, tedy nikoliv spotřebitelem, jenž by vyžadoval vyšší právní ochranu. V době, kdy zde existovala dualita právního pojetí promlčení (obchodní a občanský zákoník) vycházela právní praxe z toho, že obchodní právo je právem profesionálů, a že na podnikatele lze klást vyšší požadavky než na spotřebitele co do péče o vlastní záležitosti. Žalovaná je toho názoru, že přiznat žalobkyni beneficium v tom, že bude její námitka promlčení posouzena v rozporu s dobrými mravy, ačkoliv žalobkyně nejednala s péčí řádného hospodáře a v rozporu se zásadou „vigilantibus iura skripta sunt“ , je právě v rozporu se smyslem limitů, kdy lze na oprávněné jednání žalované pohlížet jako na jednání v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil otázku možnosti odepření námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, zjištěný skutkový stav věci správně podle §3028 odst. 3 a §3036 o. z. posuzoval podle dosavadních předpisů.
Podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k ustanovení §1 odst. 2 druhé věty obch. zák. se toto ustanovení aplikuje i v obchodních závazkových vztazích.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007). Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založenému zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, a ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3543/2016, dále usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, a nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, a ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3358/20).
Z citovaných rozhodnutí se podává, že Nejvyšší soud ani Ústavní soud nedovodily, že námitka promlčení je nemravná, jestliže účastník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, nýbrž konstatují, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům, pokud byla výrazem flagrantního zneužití práva na úkor tohoto účastníka.
Takové flagrantní zneužití práva se ze zjištěného skutkového stavu nepodává, nelze za ně považovat ani skutečnost, že žalovaná navrhla v roce 2021 zastavení exekuce či že slíbila žalobkyni, že dostojí svým závazkům.
Rozsudek odvolacího soudu tudíž není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud jej proto podle §243e odst. 1 o. s. ř zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 druhé věty o. s. ř. i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2024
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu