ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1157.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1157/2023-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného L. I. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2023, sp. zn. 5 To 173/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 39/2022, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2023, sp. zn. 5 To 173/2023, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 30 T 39/2022, v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 30 T 39/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný L. I. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
v době od 13. července 2021 do 2. května 2022 v XY ani jinde úmyslně nepřispíval řádně a včas na výživu svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), a své nezletilé dcery BBBBB (pseudonym), oba bytem XY, ačkoli věděl, že mu vyživovací povinnost vyplývá z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ale i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. března 2015, sp. zn. 50 P 97/2013, který nabyl právní moci dne 18. března 2015, a kterým byla obžalovanému uložena povinnost přispívat na výživu svého nezletilého syna AAAAA částkou ve výši 7 500 Kč měsíčně a na výživu své nezletilé dcery BBBBB částkou ve výši 5 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dětí poškozené T. M., přičemž v předmětném období uhradil v lednu 2022 částku ve výši 1 300 Kč, v únoru 2022 částku ve výši 1 300 Kč, v březnu 2022 částku ve výši 1 300 Kč, v dubnu 2022 částku ve výši 1 300 Kč a v květnu částku 1 300 Kč, a po zahájení trestního stíhání poškozené uhradil na výživné na syna AAAAA částky 2 500 Kč za srpen 2021, 2 500 Kč za září 2021, 2 500 Kč za říjen 2021, 2 500 Kč za listopad 2021, 2 500 Kč za prosinec 2021, 1 700 Kč za leden 2022, 1 700 Kč za únor 2022, 1 700 Kč za březen 2022, 1 700 Kč za duben 2022 a 2 500 Kč za květen 2022, a na dceru BBBBB částky 2 200 Kč za srpen 2021, 2 200 Kč za září 2021, 2 200 Kč za říjen 2021, 2 200 Kč za listopad 2021, 2 200 Kč za prosinec 2021, 1 700 Kč za leden 2022, 1 700 Kč za únor 2022, 1 700 Kč za březen 2022, 1 700 Kč za duben 2022 a 2 500 Kč za květen 2022, přičemž v období od 13. 7. 2021 do 30. 3. 2022 v důsledku nepříznivého zdravotního stavu, který odpovídal invaliditě prvního stupně, byla schopnost obžalovaného pracovat snížena a v důsledku toho a dále v důsledku vzniku další vyživovací povinnosti, byl obžalovaný schopen přispívat na výživu svého syna alespoň částkou 3 500 Kč měsíčně a na výživu dcery alespoň částkou 2 500 Kč měsíčně, a v období od 1. 4. 2022 do 2. 5. 2022 byl s ohledem na vznik další vyživovací povinnosti obžalovaný schopen přispívat na výživu svého syna částkou 7 000 Kč a na výživu dcery částkou 5 000 Kč, přestože si byl své vyživovací povinnosti vědom a věděl, komu a v jaké výši má výživné hradit, čímž za výše uvedené období vznikl na výživném dluh v celkové výši 17 400 Kč.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců za současného stanovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil hradil dluh na výživném.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou T. M. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a poškozená. Obviněný podané odvolání směřoval do výroku o vině a trestu. Poškozená podané odvolání směřovala do výroku podle §85 odst. 2 tr. ř. a do výroku podle §229 odst. 1 tr. ř. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2023, sp. zn. 5 To 173/2023, tak, že podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2023, sp. zn. 5 To 173/2023, podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., když obviněný namítá, že předmětné usnesení je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, s čímž souvisí i nesprávné hmotněprávní posouzení věci.
6. Dovolatel následně poukazuje na svoji obhajobu spočívající v tom, že jeho významně zhoršený zdravotní stav mu dlouhodobě neumožňuje jakékoliv zaměstnání a tím i plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem. Akcentuje, že otázka posouzení jeho zdravotního stavu byla pro rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Nesouhlasí se závěry ustanoveného znalce MUDr. Boháče, který uzavřel, že v době do 31. 3. 2022 byla jeho pracovní schopnost omezena o 45 % a od 1. 4. 2022 se jeho pracovní schopnost dostala na 100 %. Považuje za logicky nemožné, aby do 31. 3. 2022 byla jeho pracovní schopnost omezena o 45 % a následující den už nijak omezena nebyla. Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, nýbrž ho zcela nekriticky přijal (viz str. 3 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Navíc podle jeho názoru nebyly znalcem zohledněny veškeré jeho zdravotní komplikace, kterými trpěl před kritickým obdobím, znalec ho ani nikdy osobně neviděl a nevyšetřil a neměl povědomí o jeho omezeních včetně těch psychického charakteru. Má za to, že i listinné podklady znalce byly značně omezené a naprosto nedostačující, když znalec si ani nevyžádal žádnou doplňující zdravotnickou dokumentaci. Poukazuje v tomto směru rovněž na skutečnost, že v rámci podaného odvolání předložil lékařské zprávy ze dne 24. 3. 2022 a 5. 4. 2022, ze kterých je zřejmé, že jeho zdravotní stav nebyl takový, jak se podává ze znaleckého posudku a ze kterého vycházel soud prvního stupně. Poukazuje i na skutečnost, že z další lékařské zprávy ze dne 29. 8. 2023 vyplývá, že jeho zdravotní problémy přetrvávají. Odvolací soud sice předložené lékařské zprávy provedl, avšak ve svém rozhodnutí na ně nijak nereagoval a zcela je opomněl.
7. Obviněný namítá, že v dané věci nejde o posouzení důkazů, ale o otázku přímo zasahující do hmotněprávního posouzení věci. Bez řádného posouzení, zda a v jaké výši byl schopen v předmětné době plnit svoji vyživovací povinnost výdělečnou činností, nelze odpovědně vyřešit otázku naplnění subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku. Protože odvolací soud opomněl hodnotit ve veřejném zasedání provedené důkazy, zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou, neboť skutkové závěry zjištěné soudem prvního stupně jsou v rozporu s důkazy provedenými ve všech řízeních. Má za to, že z provedených důkazů je zřejmé, že nebyl ani po 1. 4. 2022 schopen výkonu výdělečné činnosti, která by mu přinášela prostředky k plnění jeho vyživovací povinnosti. Naopak na rozdíl od soudů nižších stupňů má za to, že v řízeních bylo prokázáno, že v daném období plnil svoji vyživovací povinnost ve výši, kterou mu umožňovala podpora jeho rodiny. Pokud by byl soudem prvního stupně správně a úplně zjištěn jeho zdravotní stav, bylo by namístě použít ustanovení o účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku.
8. Současně dovolatel uvádí, že odvolací soud nenapravil zřejmé pochybení soudu prvního stupně stran vyhodnocení subjektivní stránky předmětného přečinu. Poukazuje na to, že ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty, kdy předmětného přečinu se lze dopustit úmyslně, ale i z nedbalosti. Z toho plyne povinnost soudu uvést formu zavinění výslovně nejen v právní větě, ale tuto i dostatečně vyjádřit ve skutkových zjištěních konkrétními skutečnostmi, ze kterých formu zavinění vyvozuje, přičemž dovolatel odkázal na rozhodnutí 8 Tdo 1627/2015 [bez označení soudu, který rozhodnutí vydal]. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně se v rozsudku omezil jen na prosté konstatování o přímém úmyslu, aniž by ovšem uváděl konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých toto dovozuje. Tyto úvahy soudu prvního stupně odvolací soud nijak nerevidoval. Obviněný má naopak za to, že z jeho jednání nijak nevyplývá jeho vůle vyživovací povinnost neplnit, naopak plnil podle svých možností a schopností. Má za to, že se jedná o nesprávné hmotněprávní posouzení věci, když z provedeného dokazování by mohla být maximálně dovozena vědomá nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
9. Obviněný rovněž vyjadřuje nesouhlas s úvahami soudu prvního stupně ohledně výše výživného, kterou byl schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu plnit. Považuje úvahy soudu prvního stupně za zcela nepřezkoumatelné, když tento sice připustil, že není v této otázce vázán rozhodnutím civilního soudu o výši výživného, když ovšem z odstavce 11 rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, jak k dospěl k výši výživného, které mohl v předmětném období podle tohoto soudu hradit. V rozhodnutí absentují i úvahy v tom směru, jakých mohl dosahovat výdělků, pokud by pracoval z pohledu jeho pracovní schopnosti podle znaleckého posudku. Poukazuje i na to, že v případě narození třetího dítěte by se měla vyživovací povinnost snížit minimálně o 1 625 Kč (zdroj Justice.cz). Uvádí, že z daňového přiznání založeného ve spise vedeném pod sp. zn. 50 P 97/2013 vyplývá, že jeho skutečný příjem nebyl nikdy vyšší než 25 000 Kč. Pokud by to vzal soud v úvahu, tak by i při nekritickém akceptování posudku MUDr. Boháče musel dospět k závěru, že by výše výživného na obě děti měla činit 3 850 Kč. Proč tak soud prvního stupně nepostupoval, není z rozsudku seznatelné. Zdůrazňuje, že i pokud by pobíral nemocenskou či příspěvek v nezaměstnanosti, tak by mohlo výživné činit maximálně 3 920 Kč na obě děti (nemocenská) či 3 150 Kč (příspěvek v nezaměstnanosti). I v případě takového postupu zaplatil na výživném vyšší částky. Má za to, že soud prvního stupně při stanovení výše výživného použil zřejmě nepřiměřeně přísná hlediska. Pokud by správně aplikoval obecně přijímané principy pro stanovení výživného, tak by jeho závěr musel směřovat k naplnění podmínek účinné lítosti.
10. Dovolatel taktéž vyjadřuje přesvědčení, že řádné odůvodnění výše výživného bylo zásadní i z toho pohledu, že v předmětném období i přes své zdravotní problémy výživné poskytoval. Důsledné odůvodnění stanovené výše výživného je pak rozhodující jednak pro posouzení zavinění, jednak pro posouzení splnění podmínek účinné lítosti, tedy otázky hmotněprávní. Má za to, že ke stanovení výše výživného pro účely trestního řízení nelze přistoupit tak zjednodušujícím způsobem, jak to učinil soud prvního stupně, tedy, pokud se pracovní schopnost snížila o 50 %, snížit výši výživného o 50 %.
11. Obviněný také namítá, že se soud prvního stupně vůbec nevypořádal z pohledu závěru vypracovaného znaleckého posudku s tím, jaké práce byl podle znalce v období od 13. 7. 2021 do 30. 3. 2022 schopen vykonávat. Z jeho pracovního omezení v tomto období vyplývá, že nalezení odpovídající pracovní pozice bylo prakticky vyloučeno. Současně má za to, že odvolací soud se s jeho námitkami vypořádal zcela nepřípustným způsobem, když odůvodnění jeho rozhodnutí postrádá jakékoliv nosné úvahy.
12. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení spolu s rozsudkem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc byla podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázána k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. aby Nejvyšší soud sám vydal zprošťující rozhodnutí.
13. Obviněný následně dne 10. 1. 2024 zaslal Nejvyššímu soudu přípis označený jako doplnění dovolání, jehož součástí bylo předložení znaleckého posudku MUDr. Venclové ohledně jeho zdravotního stavu v žalovaném období. V závěru podaného doplňku navrhl, aby dokazování bylo doplněno o tento znalecký posudek a věc zrušena a vrácena soudu prvního stupně, popř. aby Nejvyšší soud sám zastavil trestní stíhání z důvodu zániku trestnosti.
14. Zde je namístě uvést, že z pohledu ustanovení §265e odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání u obviněného na 26. 11. 2023. Je tedy zřejmé, že podání ze dne 10. 1. 2024, označené jako doplnění dovolání, bylo podáno opožděně, a proto k němu dovolací soud nemůže přihlížet. Je totiž nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz také přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., je možná toliko pouze po dobu dovolací lhůty. Navíc je třeba uvést, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc , tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova , tj. nové skutečnosti a důkazy o nich. Tyto by ovšem mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení. Proto Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a nemohl se zabývat znaleckým posudkem, který byl vypracován a předložen po právní moci napadeného rozhodnutí.
15. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání ze dne 5. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 968/2023, nejprve stručně předestřela průběh trestního řízení a obviněným zvolené dovolací důvody a obecně zrekapitulovala jeho dovolací argumentaci. Podle státní zástupkyně dovolací důvody zvolené obviněným odpovídají jím uplatněným námitkám.
16. Za stěžejní námitku považuje státní zástupkyně dovolatelův poukaz na to, že v inkriminovaném období nebyl schopen v důsledku svého nepříznivého zdravotního stavu pracovat a hradit předmětné výživné. S ohledem na uvedené námitky obviněného, že nemohl plnit výživné ve výši, která mu je kladena za vinu, a to v důsledku objektivních zdravotních potíží, je třeba zkoumat, zda soudy uvedenou otázku a s ní spojené okolnosti řádně posoudily jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., a to ze všech hledisek stanovených v §913 občanského zákoníku. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004. Podle státní zástupkyně však soudy při řešení této předběžné otázky nepostupovaly důsledně, přičemž akcentovala tzv. potencialitu příjmů zakotvenou v §913 odst. 2 občanského zákoníku, která soudům umožňuje vycházet nejen z faktických, ale i případně možných příjmů výživou povinného. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1303/11, má potencialita postihovat zejména situace, kdy je výživou povinný bez prostředků, vyhýbá se práci, a proto nemůže, a vlastně ani nechce, plnit vyživovací povinnost.
17. V posuzované trestní věci však nebylo podle státní zástupkyně prokázáno, že by se obviněný cíleně vyživovací povinnosti vyhýbal nebo výživné platit nechtěl. Proto bylo třeba řešit velmi obezřetně, v jaké výši byl obviněný schopen hradit výživné na své nezletilé děti, a to v souladu se zásadou potenciality příjmů. Zdůrazňuje, že za takový potenciální příjem je možné považovat pouze takový příjem, který odpovídá jak schopnostem a možnostem povinného, tak zejména nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu práce, která je schopnostem a možnostem povinného adekvátní. Pro určení výše výživného k nezletilému dítěti jsou rozhodné nejen reálné výdělečné schopnosti a možnosti každého z rodičů, které jsou dány nejen jejich subjektivními vlastnostmi, tedy fyzickou zdatností, vzděláním, pracovní zkušeností apod., ale i okolnostmi objektivního rázu, zejména existencí pracovních příležitostí přiměřených uvažovaným vlastnostem rodičů. Státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 1846/09, pouhý aktuální výčet všech potenciálních míst evidovaných příslušným úřadem práce sám o sobě ještě nezaručuje, že by stěžovatel byl některým ze zaměstnavatelů skutečně zaměstnán a byl by mu poskytnut vyšší výdělek. Z uvedeného je zřejmé, že za potenciální příjem je možné považovat pouze takový příjem, který odpovídá jak schopnostem, tak možnostem povinného, tak zejména reálné nabídce na trhu práce, která je schopnostem a možnostem povinného adekvátní. Reálná nabídka na trhu práce však podle státní zástupkyně v posuzované trestní věci soudy vůbec zajištována nebyla.
18. Podle státní zástupkyně soudy učinily závěr o vině obviněného, aniž by řádně uvážily veškeré rozhodné skutečnosti, k nímž byly povinny přihlížet, a neřídily se v potřebné míře všemi hledisky rozhodnými pro trestní odpovědnost obviněného, zejména dostatečně neměly na paměti, že o trestný čin podle §196 odst. 1 tr. zákoníku může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové vyživovací povinnosti, které je soustavné a trvá delší dobu. Napadené rozhodnutí budí taktéž vážnou pochybnost o tom, zda obviněný byl reálně schopen najít si zaměstnání, které odpovídalo jeho zdravotní indispozici v předmětné době, což dále podrobně rozvádí a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011. Ve věci nebylo možné pouze na základě procentuálního vyčíslení nemožnosti obviněného pracovat uzavřít, že přibližně v tomto procentuálním rozsahu se snižuje jeho vyživovací povinnost, která byla stanovena soudem v civilním řízení, ve kterém bylo dokonce stanoveno výživné dohodou.
19. Za nepodloženou považuje státní zástupkyně taktéž úvahu soudu, že v době od 1. 4. 2022 do 2. 5. 2022 byl obviněný schopen přispívat na výživu syna již částkou 7 000 Kč a na výživu dcery částkou 5 000 Kč měsíčně, když nebylo zjištěno, zda se změnou své pracovní způsobilosti byl seznámen, což rezonuje zejména s obviněným udávanými údaji ohledně důkazů, které předložil odvolacímu soudu ve veřejném zasedání. Z rozhodnutí soudu druhého stupně přitom vůbec nevyplývá, že by tyto předmětné lékařské zprávy byly provedeny, a je třeba tyto označit za opomenutý důkaz.
20. Podle státní zástupkyně lze odmítnout pouze poukaz dovolatele na skutečnost, že soudy se řádně nevypořádaly s jeho zdravotní indispozicí způsobenou psychickými potížemi, neboť při hodnocení těchto obtíží nalézací soud vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl v této věci proveden jako listinný důkaz. Z toho vyplynulo, že obviněný v době 12. 7. 2021 do 17. 12. 2021 netrpěl žádnou forenzně významnou duševní poruchou.
21. Závěrem tak státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2023, sp. zn. 5 To 173/2023, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 30 T 39/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhuje, aby rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je třeba rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda lze obviněným uplatněnou argumentaci podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
24. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že uplatňuje dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa).
30. Nejvyšší soud považuje předně za vhodné uvést, že přestože dovolatel označil uplatněné dovolací důvody, v případě jednotlivých uplatněných argumentů výslovně neuvedl, pod které ze zvolených dovolacích důvodů je podřazuje. Jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), by měla tomuto pochybení zabránit. Nejvyšší soud přesto shledal, že obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje tzv. námitku extrémního rozporu, kterou vztahuje k hodnocení znaleckého posudku MUDr. Boháče, a dále námitku, byť ji explicitně takto nepojmenoval, tzv. opomenutých důkazů (důkazy provedené před odvolacím soudem). Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatňuje námitku stran posouzení výše vyživovací povinnosti v předmětném období a otázku zavinění a také otázku, zda v dané věci nebylo namístě aplikovat ustanovení o účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku.
31. Nejvyšší soud následně přistoupil k posouzení podaného dovolání, přičemž dospěl k závěru, že podanému dovolání je nutno přisvědčit, a to z důvodů, které budou následně rozvedeny.
32. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že jedním ze základních předpokladů trestní odpovědnosti a za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku je zjištění, že pachatel, který neplnil svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, byl v rozhodné době schopen výživné plnit (blíže viz rozhodnutí publikovaná pod č. 81/1955 a 33/1960 Sb. rozh. tr., obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 7/2015, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1192/2017). Při úvaze o tom, zda byl obviněný schopen v rozhodné době plnit svoji vyživovací povinnost a v jaké výši, ovšem nejsou orgány činné v trestním řízení vázány pravomocným rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení, kterým byla obviněnému stanovena vyživovací povinnost v konkrétní výši (viz rozhodnutí publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr., obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 67/2017), jak již nakonec konstatoval i soud prvního stupně (viz bod 10 rozsudku soudu prvního stupně). Při rozhodování o vině totiž soud posuzuje rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může proto dospět k jinému závěru než soudy v občanskoprávním řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 648/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011).
33. Z pohledu shora prezentovaných závěrů lze mít za to, že dovolatel ve vztahu k výši vyživovací povinnosti v předmětné době namítá nesprávnou aplikaci jiného hmotněprávního předpisu, konkrétně ustanovení §913 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), tedy uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud předně musí konstatovat, že soud prvního stupně si byl vědom toho, že při stanovení výše výživného v žalovaném období nemůže odkázat toliko na civilní rozhodnutí, kterým byla určena vyživovací povinnost obviněného k jeho nezletilým dětem, ale že si musí tuto otázku posoudit sám jako předběžnou. Vzhledem k obhajobě obviněného spočívající v tvrzení o omezení jeho schopnosti pracovat v předmětném období z důvodu zdravotních komplikací pak ustanovil znalce z oboru zdravotnictví, pracovní úrazy a nemoci z povolání, zdravotnická odvětví různá, MUDr. Boháče, jehož úkolem bylo vyjádřit se ke zdravotnímu stavu obviněného v předmětném období. Ve věci tedy byl vypracován znalecký posudek a takový postup byl přitom odpovídající (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1465/2014), přičemž znalec byl i vyslechnut v rámci hlavního líčení. Následně soud prvního stupně stanovil výši vyživovací povinnosti obviněného v předmětném období. Obecně lze považovat postup soudu prvního stupně stran stanovení výše výživného v předmětném období za správný z toho pohledu, pokud právě vzhledem k obhajobě obviněného rozhodl o přibrání znalce. Přes tento závěr ovšem Nejvyšší soud shledal, že postup soudu prvního stupně při stanovení výše výživného nelze akceptovat a považovat ho za odpovídající §913 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku. Podle §913 odst. 1 občanského zákoníku jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle §913 odst. 2 občanského zákoníku při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. Jedná se o vyjádření tzv. potenciality příjmu.
34. Jak je patrno z rozhodnutí soudu prvního stupně, tento při stanovení výše výživného vycházel ze zdravotního stavu obviněného (snížení jeho pracovní schopnosti o 45 % v období od 13. 7. 2021 do 30. 3. 2022) a z toho, že obviněný v předmětném období nebyl evidován na úřadu práce, nepožádal o žádnou dávku či příspěvek, a ze skutečnosti, že mu přibyla jedna vyživovací povinnost. Následně pak dospěl k závěru, že v období od 13. 7. 2021 do 30. 3. 2022 činila vyživovací povinnost na syna AAAAA částku 3 500 Kč a na dceru BBBBB částku 2 000 Kč měsíčně a od 1. 4. 2022 stanovil výši vyživovací povinnosti na syna AAAAA na částku 7 000 Kč a na dceru BBBBB na částku 5 000 Kč měsíčně. Zde je namístě zdůraznit, že z rozhodnutí soudu prvního stupně ovšem nevyplývá, jakým postupem k výši výživného dospěl, tedy na podkladě jakých skutečností a důkazů. V tomto směru je třeba uvést, že byť ani Nejvyšší soud nezpochybňuje, že samotná skutečnost, že obviněný v podstatné části žalovaného skutku měl z důvodu nepříznivého zdravotního stavu sníženou schopnost pracovat, nemůže sama o sobě vést k závěru beztrestnosti jeho jednání. Je tomu tak proto, že je povinností obviněného vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby svoji vyživovací povinnost plnil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015). Otázkou je ovšem konkrétní výše výživného v předmětném období.
35. Předně je namístě připustit, že úvahy soudu prvního stupně stran toho, jak dospěl ke konkrétní výši výživného, v tomto směru absentují, neboť soud nijak neobjasnil, jak výši výživného, kterou určil pro účely trestního řízení, konkrétně stanovil. Zde je třeba uvést, že neodůvodní-li soud náležitě své rozhodnutí, především nevyplývá-li z něj vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, popř. nejsou-li tyto závěry přesvědčivé, tak je takové rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručeným právem účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 3001/20).
36. Jak již bylo konstatováno, v dané věci není pochyb o tom, že obviněný jednak v rozhodující části žalovaného období měl sníženou pracovní schopnost o 45 %, což představuje objektivní skutečnost, jednak mu přibyla další vyživovací povinnost. Současně lze i logicky předpokládat, že si obviněný nemohl v tomto období opatřovat prostředky k obživě svojí předchozí pracovní činností, když podle vlastního vyjádření si v předchozím období vydělával jako trenér (viz závěry znaleckého posudku MUDr. Boháče). Za tohoto stavu je nerozhodné, jaká byla výše výživného stanovena civilním rozhodnutím v předchozím období, když se podstatně změnily podmínky pro jeho stanovení. Nelze také pominout, že v civilním řízení došlo k uzavření dohody ohledně výše výživného na základě dohody rodičů. Současně je ovšem zřejmé, že obviněný v předmětném období nebyl veden na úřadu práce, nepobíral nemocenskou, ale ani žádné sociální dávky a příspěvky a ani neučinil žádné kroky k tomu, aby tyto příspěvky získal. Tedy obviněný prokazatelně neučinil žádné kroky k tomu, aby mohl svoji vyživovací povinnost v předmětném období plnit. Přesto tyto skutečnosti nemohou vést k závěru, že obviněný byl schopen plnit svoji vyživovací povinnost ve výši určené soudem prvního stupně. Je tomu tak proto, že skutečnost, že obviněný neučinil žádné kroky k zajištění si práce či jiného legálního zdroje příjmu, má především vliv na posouzení subjektivní stránky. Zde je potřeba zdůraznit, že z pohledu podle §2 odst. 5 tr. ř., tedy povinností zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, mělo být soudem prvního stupně ohledně výše vyživovací povinnosti zjišťováno, jaké pracovní pozice mohl obviněný v předmětném období vykonávat, což sice fakticky soud zjistil (viz vyjádření znalce MUDr. Boháče), ale především to, zda tyto pracovní pozice byly k dispozici a jaký by mohl obviněný vůbec dosahovat průměrný příjem. Současně bylo také nutno vzít v úvahu, že podle znalce byl obviněný v období od 13. 7. 2021 do 30. 3. 2022 schopen pracovat jen na poloviční úvazek, což by jednak mohlo mít vliv na to, zda vůbec mohl získat nějaké zaměstnání a zároveň by se to projevilo na výši jeho příjmu, kterého mohl dosahovat. V tomto směru ovšem soudu prvního stupně žádné dokazování neprováděl (např. zprávou úřadu práce, zda takové pracovní pozice byly v místě bydliště obviněného, popř. v blízkosti tohoto bydliště vůbec k dispozici, a jaké by mohl dosahovat příjmy), ale ani se nezabýval tím, zda a jakou podporu v nezaměstnanosti by obviněný dosahoval, pokud by se přihlásil na úřad práce či jaké příspěvky či dávky mohl v daném období získat. Současně se soud prvního stupně ani nezabýval tím, zda skutečně obviněný nemá ze společností, ve kterých působí jako statutární orgán, nějaké příjmy, když v tomto směru se toliko spokojil s jeho vyjádřením. Dále se nijak nepokusil blíže prověřit majetkové poměry obviněného (např. zda vlastní nějaké nemovitosti, akcie a apod.). Teprve poté mohl řádně objasnit otázku, jakých příjmů mohl obviněný dosahovat, určit výši vyživovací povinnosti pro účely trestního řízení a následně i případně posoudit otázku účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku, když obviněný prokazatelně určité výživné v žalovaném období hradil. Proto považuje Nejvyšší soud uplatněnou dovolací argumentaci za důvodnou.
37. Nejvyšší soud se dále zabýval i další námitkou dovolatele, která se vztahovala k subjektivní stránce jeho jednání, což je námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný namítá, že soud prvního stupně sice v právní větě uvedl, že jednal úmyslně, ovšem ve skutkových zjištěních dostatečně nevyjádřil rozhodné skutečnosti, které určovaly jeho subjektivní stránku, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1625/2015. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že podle relevantní judikatury musí být ve výroku odsuzujícího rozsudku přesně popsáno trestné jednání, nestačí jen jeho zákonné pojmenování a odkaz na příslušné ustanovení. Musí být uvedeno místo, čas a způsob spáchání trestného činu, i jiné okolnosti, kterými je skutek popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Při hodnocení subjektivní stránky trestného činu je nutné posuzovat zavinění ze všech okolností, za kterých došlo ke spáchání trestného činu – i chování pachatele je projevem jeho vůle. Z pohledu tohoto závěru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně sice ve skutkové větě uvedl, že obviněný úmyslně nepřispíval řádně a včas na výživu svých nezletilých dětí, ovšem skutečně blíže v této výrokové větě nerozvedl, z jakých konkrétních skutečností závěr o úmyslu přímém dovozuje (např. odkaz na neučinění žádných kroků k zajištění zaměstnaní), takže i v tomto směru lze podanému dovolání přisvědčit, byť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se na tyto skutkové okolnosti nepřímo odkazuje (viz bod 10 rozsudku soudu prvního stupně). Jedná se o jisté pochybení, které by ovšem v dalším řízení, v případě uznání obviněného vinným, mohlo být napraveno, aniž by bylo nutno zvažovat porušení zásady zákazu reformationis in peius. Je tomu tak proto, že nelze mít za to, že jakýmkoliv zásahem do předmětného skutku ve smyslu jeho upřesnění by došlo k porušení zákazu reformationis in peius . Jak totiž uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, bod 68, k porušení zmíněného zákazu může dojít tehdy, činí-li v trestním řízení soud, který je tímto zákazem vázán, zcela nová skutková zjištění, která následně v neprospěch stěžovatele promítne do popisu skutku. Porušením tohoto zákazu pak naopak nemůže být doplnění popisu skutku o skutková zjištění, která již před nastoupením účinků tohoto zákazu obecný soud učinil. Porušení tohoto zákazu se obecný soud nedopouští ani tehdy, pokud po nastoupení jeho účinků provede znovu důkazy k prokázání skutkových okolností, na jejichž základě již dříve učinil skutková zjištění v neprospěch obviněného, a opětovně učiní stejná zjištění (např. musí-li v důsledku závazného pokynu nadřízeného soudu zopakovat důkaz, o nějž opřel závěr o vině obviněného, ale v jehož provedení nadřízený soud spatřoval procesní pochybení) či tato zjištění pouze upřesní.
38. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že jelikož shledal důvodné námitky dovolatele stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nepovažuje za nutné blíže a hlavně podrobněji reagovat na námitky stran tohoto dovolacího důvodu, když v dané věci bude nutno doplnit dokazování v naznačeném směru. V rámci doplnění dokazování může obviněný tyto námitky uplatnit, zejména stran relevantnosti závěrů znaleckého posudku MUDr. Boháče, když právě doplněním dokazování může objasnit, zda je třeba tento znalecký posudek doplnit, popř. znalce znovu vyslechnout, a to právě z pohledu určení konkrétní výše vyživovací povinnosti obviněného v předmětném období (viz závěry znaleckého posudku ohledně snížení pracovní schopnosti). Nad rámec tohoto závěru stran existence tzv. opomenutých důkazů je třeba toliko velmi stručně uvést, že se v případě tzv. opomenutých důkazů jednak dílem jedná o procesní situaci, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Zde je třeba uvést, že obviněný poukazuje na to, že v rámci řízení před odvolacím soudem předložil další lékařské zprávy, které měly dokladovat neúplnost znaleckého posudku MUDr. Boháče. Nejvyšší soud musí připustit, že přestože soud druhého stupně tyto lékařské zprávy ve veřejném zasedání provedl, tak v rámci odůvodnění svého rozhodnutí na tyto listinné důkazy nijak nereagoval, ačkoliv se tyto podle obviněného vztahovaly k podstatným skutkovým zjištěním ve věci, konkrétně možnosti obviněného v předmětném období pracovat.
39. Nejvyšší soud i v tomto směru musel podanému dovolání přisvědčit, když ačkoliv soud druhého stupně lékařské zprávy předložené obviněným v rámci odvolacího řízení provedl jako listinné důkazy, tak na tyto nijak v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval. Nejvyšší soud stran odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně ještě považuje za vhodné uvést, že toto je velmi stručné a kusé a neodpovídající ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
40. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl naplněn a částečně byl naplněn i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (postupem odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2023, sp. zn. 5 To 173/2023, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 30 T 39/2022, celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
41. Věc se tak vrátí do stadia, kdy soud prvního stupně bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Protože bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku podaného dovolání ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu