ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.213.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 213/2024-600
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice (v jiné trestní věci), proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jako odvolacího soudu pro mládež, ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 14 Tmo 4/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 3/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“), ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 3 Tm 3/2022, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví podle 21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a proviněním vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se dopustil společně s mladistvým BBBBB (pseudonym), nar. XY v XY, a již odsouzeným CCCCC (pseudonym), nar. XY, tak, že
v době od 07:00 hodin dne 22. 1. 2021 do 22:15 hodin dne 23. 1. 2021 v rámci výkonu trestního opatření odnětí svobody ve XY v Pardubicích, XY č. p. XY, na cele č. XY oddílu XY, nutili pod pohrůžkou fyzického násilí a za užití fyzického násilí poškozeného DDDDD (pseudonym), nar. XY, aby jim odevzdával svoji nárokovou stravu a uklízel celu č. XY, opakovaně ho uhodili údery otevřenou dlaní a pěstí do obličeje, přičemž u něho došlo k nalomení dvou zubů a zhmoždění obličeje, následně mu svázali páskem nohy a ruce a takto svázaného ho proti jeho vůli nechali sedět v cele na židli, dále ho bez příčiny bili tak, že mu opakovaně dávali facky, údery pěstí a kopali ho po celém těle a opakovaně jej uhodili násadou koštěte přes záda, kdy došlo k zlomení násady koštěte, dále poškozenému jednorázovými žiletkami proti jeho vůli vyholili ve vlasech obrazce ve tvaru kosočtverců a na jeho ústavním oblečením vytvořili urážlivé nápisy a obrazce, přičemž v důsledku napadání poškozený utrpěl zranění, a to pohmoždění zad a trhlinu na levé ledvině, dvojitou zlomeninu devátého žebra vlevo, nalomení desátého žebra vlevo, hematom dolního pólu sleziny a jater v oblasti hilu, mnohočetné povrchní exkoriace horních končetin, hematom šourku vlevo s následnou hospitalizací od 24. 1. 2021 do 29. 1. 2021 v Pardubické nemocnici a následně v období od 29. 1. 2021 do 18. 2. 2021 ve Vězeňské nemocnici Praha-Pankrác, přičemž uvedené jednání bylo způsobilé i ke vzniku závažnějších zranění, zejména hrudníku vzhledem k tříštivé zlomenině žebra s posunem, případně i ledviny; poranění hrudníku mohlo vést k otevřenému poranění (trhlině) plíce a s tím souvisejícímu kolapsu plíce většího rozsahu či krvácení do hrudní dutiny, poranění ledviny mohlo vést ke krvácení většího rozsahu do prostoru okolo ledviny či za pobřišnici, přičemž takováto poranění by byla hodnocena jako těžká.
2. Za tato provinění byl mladistvý odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 z. s. m. za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody ve výměře dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §31 odst. 4 z. s. m. zařazen do věznice nebo do zvláštního oddělení pro mladistvé. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestním opatření spoluobviněného mladistvého BBBBB, a podle §228 tr. ř. o povinnosti mladistvých společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“ nebo „krajský soud“) rozhodl rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 14 Tmo 4/2023, o odvoláních mladistvých a okresní státní zástupkyně podaném v jejich neprospěch proti uložení trestních opatření tak, že
I. z podnětu odvolání státní zástupkyně rozsudek soudu prvního stupně podle požadavku státní zástupkyně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že mladistvému AAAAA při nezměněném výroku o vině uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 z. s. m. za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné trestní opatření odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §31 odst. 5 z. s. m. zařadil do věznice s ostrahou a vykoná jej ve věznici pro ostatní odsouzené, a rozhodl i o trestním opatření mladistvého BBBBB.
II. Odvolání obou mladistvých podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání mladistvého
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, protože byly porušeny základní zásady trestního řízení, neboť přesto, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností, nedošlo ke zproštění obžaloby. Mladistvý svou vinu odmítá proto, že ve výpovědi z přípravného řízení doznal jednu neshodu s poškozeným, která však na jeho těle nemohla zanechat zranění popsaná v odsuzujícím rozsudku a nedosáhla ani intenzity trestného jednání. Veškerá zranění zjištěná u poškozeného způsobil CCCCC, což z výsledků provedeného dokazování vyplynulo.
5. Podle mladistvého jeho vina nebyla prokázána, protože jediným viníkem je CCCCC, což potvrdil i BBBBB, nadto poškozený výpovědi měnil a znalecký posudek neurčil, že popsaná zranění byla způsobena více osobami. I přes tyto pochybnosti soud nepostupoval v soudu se zásadou in dubio pro reo a nezprostil mladistvého obžaloby. Trestní odpovědnost nemůže vycházet jen z pouhé přítomnosti u protiprávního jednání jiné osoby, když navíc činu CCCCC nemohl s ohledem na to, že šlo o vězeňskou celu, zabránit. Soud ani nevyloučil, že zranění a obrazce na ústavním oblečení poškozeného mohly pocházet z jiného místa než z cely mladistvých, protože nebyly provedeny důkazy prokazující, v jakém stavu se poškozený dostavil na celu č. XY, a pochybnosti vzbuzuje i to, že čin měl být páchán po dobu dvou dnů, během nichž se poškozený pohyboval na řadě míst věznice, kde mohl popsanou újmu utrpět.
6. Výhrady mladistvého směřovaly i proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, neboť nebyly naplněny znaky provinění těžkého ublížení na zdraví, protože nedošlo k těžké újmě na zdraví a nebylo prokázáno, že mladistvý jednal k takovému následku úmyslně. Provinění vydírání nebylo prokázáno a ve vztahu k němu absentují rozhodné důkazy. V rozsudku existují rozpory, protože soud jednak uvádí, že poškozený byl bit, když nechtěl vydat stravu nebo uklízet, a jednak konstatuje, že jej pachatelé „bez příčiny bili“. Mladistvý soudům vytýkal, že své rozhodnutí řádně po všech stránkách neodůvodnily a důkazy, u nichž poukazoval na rozpory, řádně nehodnotily, a to zejména u výpovědi poškozeného, který si časem začal na události rozpomínat, ač obvykle je tento proces opačný, neboť svědci spíše zapomínají. S odkazem na obsah tohoto dovolání mladistvý poukázal na to, že nedostatky, na něž od počátku poukazoval a na něž odvolací soud nereagoval, svědčí o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a právními závěry, tedy došlo k porušení práva na spravedlivý proces, což vede k nutnosti přezkumu věci Nejvyšším soudem.
7. Z těchto důvodů mladistvý závěrem navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek a veškerá rozhodnutí na něj navazující, pokud v něm měla svůj zákonný podklad, zrušil a sám jej zprostil obžaloby.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření (§265h odst. 2 tr. ř.) konstatovala, že v předmětné věci nezaznamenala rozpor mezi provedenými důkazy, neboť obě rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Skutečnost, že se mladistvý neztotožňuje s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, nelze považovat za extrémní nesoulad, kterého se domáhá, protože soudy se vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem zdůvodnily. Nebylo postupováno v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť soudy neměly pochybnosti o přesvědčivosti důkazů, o něž své závěry opřely (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). V odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedly výpovědi mladistvých, poškozeného a podrobně se zabývaly jejich věrohodností, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, a v odůvodnění popsaly, jak provedené důkazy hodnotily a k jakým závěrům dospěly. Přestože výpověď poškozený v průběhu trestního řízení měnil, netýkaly se změny zásadních skutečností, na rozdíl od dovolatele, jehož výpověď nebyla většinou důkazů podpořena, naopak jeho útok vůči poškozenému je potvrzen zjištěnou stopou jeho DNA na roláku poškozeného. Skutkový děj nevykazuje vytýkané vady.
9. Pochybnosti podle státní zástupkyně nevykazuje ani právní kvalifikace. U provinění těžkého ublížení na zdraví pro nedostatek následku ve vzniku těžké újmy na zdraví byl důvodně učiněn závěr o pokusu podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozenému nevznikla těžká újma na zdraví, ale tato bezprostředně, vzhledem k použitému násilí, hrozila. Určující je, že úmysl pachatele, přímý nebo nepřímý, směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství v důsledku vzniklých zranění a způsobu i intenzity vedení útoku existovalo riziko poranění, jež by mohla být ohodnocena jako těžká ve smyslu vážné poruchy zdraví při poškození důležitého orgánu, v krajním případě i s ohrožením života. Ke vzniku těžké újmy na zdraví nedošlo pouze shodou okolností a náhod, přičemž vzhledem ke kombinaci různých mechanismů útoku (údery pěstí, kopy, údery násadou od koštěte), při nichž si mladiství museli být vědomi, že pokud tímto způsobem po delší dobu větší intenzitou a opakovaně útočí do oblasti těla, kde jsou soustředěny důležité orgány, mohou přivodit poškozenému daleko závažnější zranění, která by jej mohla ohrožovat na životě, a s takovým následkem museli být přinejmenším srozuměni, jak předpokládá soudy shledaný nepřímý úmysl (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 57/2017).
10. Vzhledem k tomu, že k provinění vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku mladistvý žádné právní námitky nevznesl, státní zástupkyně s upozorněním, že v dovolání uplatnil výhrady obsahově totožné s těmi, se kterými se již soudy vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5Tdo 86/2002), proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265 odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, a toto své rozhodnutí aby učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
11. Mladistvý ani jeho obhájkyně na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které jim bylo Nejvyšším soudem zasláno, do dne konání neveřejného zasedání nereagovali.
IV. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést takové výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v §265b tr. ř. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Nejvyšší soud proto posuzoval, zda námitky mladistvého obsahově odpovídají jím zvoleným důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
14. Mladistvý dovolání opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a bylo třeba zkoumat, zda je uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou jeho námitky důvodné.
V. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (provinění). Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu (provinění) určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
16. K tomuto důvodu mladistvý v dovolání vytýkal porušení základních zásad trestního řízení, nedostatky v prováděném dokazování, nepoužití zásady in dubio pro reo, neobjektivní hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, což jsou námitky směřující proti vadám v dokazování, které jsou rozhodné pro závěr, zda byl pachatelem uvedených provinění, zejména jsou určující pro naplnění znaků pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Z takového obsahu je zřejmé, že je uplatnil v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda je dokazování těmito nedostatky zatíženo a zda vina mladistvého byla dostatečně objasněna.
17. Po posouzení obsahu provedeného dokazování a způsobu, jak je soudy popsaly v přezkoumávaných rozhodnutích, je třeba nejprve uvést, že námitky mladistvého uvedené v dovolání jsou jen opakováním jeho dosavadní obhajoby, s níž se soudy již vypořádaly (srov. zejména body 2. až 8. rozsudku soudu prvního stupně a body 12. až 32. rozsudku odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud, jenž v uvedených postupech soudů, které dbaly své povinnosti věnovat se obhajobě mladistvého a reagovat na jím uváděné námitky, vytýkané nedostatky neshledal. Pro úplnost k obdobným výhradám mladistvého zdůrazňuje, že soud prvního stupně pro skutkové závěry popsané ve výroku jeho rozsudku vycházel nejen z důkazů, které výslovně popsal a informace z nich se podávající rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, ale opíral se i o další důkazy, na které pouze stručně odkázal a podrobněji je nerozebíral, avšak v hlavním líčení je provedl postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. (č. l. 450 spisu). Skutek a závěry o vině dovolatele vyplývají i z protokolu o vydání věci (pánské ústavní mikiny modré barvy, velikosti XL se skvrnami červené barvy na rukávech a límci a přední straně patřící poškozenému; č. l. 116 spisu), dále z protokolu o ohledání místa činu s fotodokumentací a plánkem místa činu (č. l. 145 až 149, 150 až 160 spisu), odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika k zajištěným stopám DNA (č. l. 162 až 164, 166 až 169 spisu) a ze zprávy k poměrům pachatelů z místa bydliště (č. l. 185 až 197, 201 až 206 spisu). Všechny důkazy, jež byly v souladu s kritérii stanovenými trestním řádem při hlavním líčení provedeny, soud hodnotil a konfrontoval s obhajobou mladistvého. Je třeba zdůraznit, že výpověď poškozeného nebyla jediným důkazem, kterým byl podíl dovolatele a jeho účast na jím spáchaném následku, i okolnosti, jak k němu došlo, objasněn. Soud důvodně uzavřel, že obhajoba mladistvého, který se snažil veškerou vinu za způsobený škodlivý následek na zdraví poškozeného svalit na samostatně již odsouzeného CCCCC, potvrzena nebyla.
19. Opodstatnění nemá ani námitka mladistvého o nevěrohodnosti poškozeného, které soudy věnovaly dostatečně pozornost a dospěly k závěru, že jeho výpovědi činěné v různých stadiích trestního řízení sice vykazují některé nepřesnosti a rozdíly, avšak postupně podávaná tvrzení zachovávají rámec autentičnosti a přesvědčivosti, jak zjistily, když je konfrontovaly s jinými ve věci provedenými důkazy, a tedy důvodně shledaly, že jde o rozdíly nepodstatné, a proto jeho výpověď posoudily jako věrohodnou. Vypořádaly se i s tím, že způsobená zranění kromě toho, že odpovídají způsobu útoku popsanému poškozeným, byla zaznamenána poprvé až po jeho pobytu na cele č. 203 se všemi třemi spoluobviněnými mladistvými. Tím soudy vyloučily námitku dovolatele, že mu mohla být zranění způsobena dříve, než byl poškozený na uvedenou celu přeložen (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně a bod 22. rozsudku odvolacího soudu).
20. Nejvyšší soud neshledal důvodnými tvrzení mladistvého, že jeho vina nebyla prokázána a že se na zranění poškozeného nepodílel, protože tato jeho výpověď neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, naopak soud prvního stupně se zabýval všemi důkazy a přesvědčivě vysvětlil, co jej vedlo k závěru o vině dovolatele. V souladu s výkladem podaným v přezkoumávaném rozhodnutí lze doplnit, že o jeho vině svědčí nejen výpověď poškozeného, ale též stopy DNA zajištěné na oděvu poškozeného a výsledky znaleckých zkoumání, která mají podklad v dalších důkazech. Nutno je rovněž zmínit, že soud nechyboval ve svých úvahách a závěry znalců hodnotil jako každý jiný důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06) a opíral se i o protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace a komplex dalších důkazů.
21. Dokazování ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje za řádně provedené a z něj pocházející závěry netrpí dovolatelem vytýkanými nedostatky. Soudy provedly úplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav konstruovaly v souladu s provedenými důkazy, čímž dodržely základní práva mladistvého. Z procesu dokazování nevyplývá žádné extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl a vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., též rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
22. Nic v postupech soudů nesvědčí ani o tom, že by se soudy zpronevěřily principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, protože nedostatky obviněným zmiňovanými toto řízení netrpí. Obsahem tohoto pravidla je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, některé jeho části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Aplikace uvedených zásad je tedy namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což je však situace, která v přezkoumávané věci nenastala.
23. V posuzované věci jsou soudy učiněné skutkové závěry, z nichž soudy dovodily naplnění skutkové podstaty násilného trestného činu proti zdraví poškozeného, a to jak po stránce objektivní, tak subjektivní dostatečně důkazně podložené, neboť vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které pramení z výsledků provedeného dokazování. Soudy se věnovaly jak obhajobě mladistvého, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
24. Námitky mladistvého směřující proti nedostatečnosti učiněných skutkových zjištění a proti závěrům, že byl jedním ze tří spolupachatelů, kteří zranění poškozenému způsobili, a že se rovněž podílel na jeho vydírání, jsou výsledkem řádně provedeného dokazování, které nevykazuje namítané ani jiné extrémní nedostatky. Bylo proto důvodně shledáno, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro závěr o naplnění znaků pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k 145 odst. 1 tr. zákoníku a provinění vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, byla řádně objasněna.
VI. K námitkám na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Mladistvý v dovolání brojil i proti nesprávnosti použité právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jíž vytýkal zejména to, že mu nelze klást za vinu vznik všech zranění, která byla na těle poškozeného zjištěna, protože on sám je nezpůsobil, ale činil tak především již odsouzený CCCCC, a tvrdil, že mu nelze klást za vinu ani jejich úmyslné způsobení. Poukazoval i na to, že zranění, které by mělo povahu těžkého ublížení na zdraví, ze soudně lékařského hlediska u poškozeného nenastalo.
26. Nejvyšší soud posuzoval, zda tyto výhrady spadají pod označený důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotněprávního posouzení. Podle takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
27. V posuzované věci bylo na základě výsledků provedeného dokazování zjištěno, že mladistvý společně s dalšími dvěma mladistvými spolupachateli již započal působit na poškozeného, jehož svázali na židli, společně ho bili, kopali, tloukli násadou od koštěte, čímž mu způsobili ve výroku o vině popsaná zranění, která pouhou shodou náhod a také díky včasné odborné lékařské pomoci nevyústila v mnohem závažnější zranění, která by bylo nutno charakterizovat již jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku (zde hrozilo především poškození ledvin jako důležitého orgánu). Právě proto, že tento reálně a bezprostředně hrozící těžký následek nenastal, bylo jednání mladistvého kvalifikováno toliko jako pokus provinění těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku.
28. K použité právní kvalifikaci lze uvést, že pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bezprostředně směřuje k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jiného, avšak k dokonání činu nedošlo. Jde o úmyslný trestný čin, u něhož úmysl pachatele musí směřovat k poruše zdraví poškozeného. V případě pokusu (§21 tr. zákoníku) pachatel svým jednáním již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo pro nějakou překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedošlo tudíž k naplnění objektivní stránky trestného činu. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně určitý trestný čin. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání trestného činu není pokus trestný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné . Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 295 až 298).
29. Vyjde-li se ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, lze seznat, že v nich jsou obsaženy všechny znaky takto vymezeného provinění, jehož se mladistvý dopustil jako jeden ze spolupachatelů. Vzhledem k obsahu námitek mladistvého, jejichž těžiště spočívalo v tom, že byť byl v cele přítomen, na vzniklém zranění se nepodílel, protože jeho účast na něm byla zcela zanedbatelná, a proto nemůže nést odpovědnost za všechna poranění, která byla u poškozeného zjištěna, je zřejmé, že tato obhajoba není namístě jednak s ohledem na učiněná skutková zjištění, která s ní nekorespondují, jak bylo uvedeno výše, a jednak proto, že mladistvý čin spáchal jako spolupachatel s ostatními. Od této skutečnosti je třeba odvíjet i další závěry o jeho vině.
30. Uvedeným způsobem popsané jednání a k němu rozvedené závěry v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí korespondují s podmínkami a charakterem spolupachatelství vymezeným v §23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
31. V posuzované věci k činu došlo ve vězeňské cele, kde byli všichni čtyři jako spoluvězni umístěni, a zapojení dovolatele do společného konání tří obviněných vůči jednomu poškozenému je v kontextu uvedených skutkových okolností dostatečně zřejmé. Bylo zjištěno, že se sám aktivně do útoků vůči poškozenému zapojil, byť se na něm nepodílel v celém jeho komplexu. Věděl však o tom, kdy, za jakých okolností, jakým způsobem a za jakým účelem je prováděno, s tímto cílem se ztotožnil a sám na něm participoval. Nebyl pouze pasivním nečinně přihlížejícím nezúčastněným pozorovatelem, jak v dovolání předkládal, ale znal přesně důvod a účel toho, proč, i když ve větší míře, ostatní poškozeného napadají, případně po něm násilím požadují, aby plnil, co od něj žádali.
32. Z takto popsaného konkrétního jednání je zřejmé, že každý ze spolupachatelů měl svůj podíl na celém činu, který byl ve spolupachatelství spáchán jejich společným jednáním. Ani případná rozdílná účast na spáchaném činu pramenící v případě mladistvého z menší zainteresovanosti na výsledku útočného jednání, totiž bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pro něž je rozhodné, aby jednotliví aktéři plnili úlohu a byli zapojeni v souladu se subjektivním vztahem ke společnému záměru a cíli, jež je společným činem všech sledován. Nikoli zanedbatelná forma zapojení mladistvého do celého skutku pro závěr o spolupachatelství plně postačuje, protože se podílel na daném činu aktivním způsobem a zásadně přispěl k jeho průběhu i cíli celého záměru. Pachatelé postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala (srov. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.).
33. Podle těchto závěrů bylo třeba zkoumat i další výhrady mladistvého, jemuž je třeba přičítat k tíži celý způsobený následek. K jeho posouzení je třeba uvést, že odpovídá obecným zásadám pro závěr o tom, kdy jde o pokus provinění podle §21 odst. 1 k 145 odst. 1 tr. zákoníku. Pokus provinění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je obecnou formou trestného činu, resp. provinění, která se od dokonaného provinění odlišuje právě nedostatkem dokonání, což znamená, že jednáním pachatele nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (provinění), konkrétně nedošlo k následku, resp. účinku předpokládanému ve skutkové podstatě, nýbrž jeho jednáním bylo vyvoláno pouze bezprostřední nebezpečí způsobení ve skutkové podstatě uvedeného následku (srov. rozhodnutí č. 33/1965 Sb. rozh. tr.).
34. V posuzované věci soudy závěry o povaze vzniklého zranění a jeho následků opíraly o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného MUDr. Petrem Balážem (č. l. 40 až 60 spisu), jímž bylo potvrzeno, že zranění, jež poškozený utrpěl (pohmoždění obličeje, odlomení části korunky zubu, mnohočetné povrchní oděrky na horních končetinách, pohmoždění břicha a levé bederní krajiny zad, krevní podlitina na hrudníku, tříštivá zlomenina IX. žebra vlevo a nalomení X. žebra vlevo, krevní podlitina na šourku vlevo a pohmoždění levé ledviny s přítomností většího množství krve v moči), je třeba ze soudně lékařského hlediska hodnotit toliko jako lehká újma, přestože užité násilí by dobře mohlo vést ke zraněním, která by byla hodnocena již jako těžká, tedy způsobující omezení běžného způsobu života na dobu přesahující šest týdnů (hrozilo vážnější poškození plíce s ohledem na tříštivou zlomeninu žebra, případně poškození ledviny), přičemž charakter zranění odpovídá jednak tomu, že se poškozený téměř nebránil, a jednak i povaze a použitým mechanismům útoku, jež uváděl ve své výpovědi poškozený (aktivně vedené přímé tupé údery např. pěstí, kopnutím, tlakem na hrudník apod. a v případě poranění zad opakované mnohočetné údery protáhlým tupým předmětem, např. násadou od koštěte, v počtu více jak deseti úderů). Soud, jenž z tohoto posudku vyšel, shledal, že podle povahy vzniklých zranění a doby, po níž se poškozený léčil, nevznikla těžká újma podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, protože i když utrpěl popsaná zranění, nebylo možné žádné z nich podřadit pod některou z variant podle písmen a) až i) citovaného ustanovení. Soudy však důvodně shledaly, že těžká újma mohla vzniknout, protože vzhledem k tříštivé zlomenině žebra s posunem mohlo dojít k otevřenému poranění (trhlině) plíce a s tím souvisejícímu kolapsu plíce většího rozsahu či krvácení do hrudní dutiny, poranění ledviny mohlo vést ke krvácení většího rozsahu do prostoru okolo ledviny či za pobřišnici, přičemž takováto poranění by byla hodnocena jako těžká [např. podle §122 odst. 2 písm. c), d), i) tr. zákoníku spočívající v ochromení údu, poškození důležitého orgánu nebo v delší době trvající poruše zdraví]. Tato zranění důvodně hrozila se zřetelem na formu použitého násilí (bití pěstmi, kopy nohou do celého těla, údery násadou od koštěte do zad poškozeného, který byl svázán na židli, aby se nemohl bránit), i jeho intenzitu (střední až velká) a četnost (nejméně deset úderů násadou do zad, opakované bití atd.). Jestliže k takovým následkům nedošlo, avšak hrozila, jde o pokus provinění těžké újmy podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jak soudy správně uzavřely, což je závěr právní, na který soudy usuzovaly a utvářely ho na základě všech rozhodných hledisek a provedených důkazů.
35. Mladistvý odmítal odpovědnost za uvedené jednání i tvrzením o nedostatku zavinění, na což soudy též reagovaly a vypořádaly se s ním tím, že mladistvému s ohledem na zjištěné okolnosti bylo zřejmé, že jeho počínání může vést i k těžkému ublížení na zdraví u poškozeného, na opakovaném bití se podílel (viz shora). Při použití popsaného násilí, včetně násady od koštěte jako zbraně, musel být srozuměn s možností poškozenému způsobit vážná zranění, ne-li jej ohrozit na životě (srov. bod 9. rozsudku soudu prvního stupně a bod 29. rozsudku odvolacího soudu). K námitkám mladistvého je též vhodné uvést, že subjektivní stránka spáchaného trestného činu nemusí být ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku vyjádřena vždy popisem vnitřního vztahu obviněného (pachatele) k následku. Postačí, že vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné právní posouzení než závěr o určité formě zavinění. To, jak výslovně je nutno subjektivní stránku ve výroku rozsudku popsat, záleží na tom, o jaký trestný čin jde (srov. rozhodnutí č. 15/2021-II. Sb. rozh. tr.).
36. Nejvyšší soud k jinak správnému závěru soudů nižších stupňů doplňuje, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku bylo z hledisek stanovených v §15 tr. zákoníku prokázáno, že úmysl dovolatele směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví [srov. rozhodnutí č. 19/1963 a č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Soudy nevycházely jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být popsaným útokem způsobena, ale přihlížely i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.), a na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem jeho zavinění dovodily. Z hlediska úmyslu způsobit újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). O nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, který soudy u mladistvého shledaly, se jedná, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. rozhodnutí č. 55/2015 Sb. rozh. tr.).
37. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o zavinění mladistvého je podložen, stejně jako závěr o naplnění znaků objektivní stránky provinění kladeného mu za vinu, provedenými důkazy a svědčí o nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a tudíž byly naplněny znaky pokusu provinění těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, nebylo konkrétními námitkami zaměřeno proti právní kvalifikaci provinění vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť mladistvý jen velice stručně zmínil, že nebylo prokázáno, co měl poškozený u sebe, co měl vydat a co mu měl kdo a kdy vzít. Popíral tedy skutečnosti rozhodné pro závěr o naplnění znaků uvedeného provinění, což však neodpovídá učiněným skutkových zjištěním, z nichž je třeba pro právní závěry i ohledně této trestné činnosti vycházet. Lze jen připomenout, že uvedené provinění spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (…nutili pod pohrůžkou fyzického násilí a za užití fyzického násilí poškozeného, aby jim odevzdával svoji nárokovou stravu a uklízel celu č. XY…), je zjevné, že skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr o tom, že mladiství jiného nutili násilím k tomu, aby něco vydal nebo strpěl. Rovněž v odůvodnění přezkoumávaných rozsudků jsou učiněny zjištění a závěry, které užití této právní kvalifikace plně opodstatňují (srov. bod 10. rozsudku soudu prvního stupně a bod 32. rozsudku odvolacího soudu). Lze proto uzavřít, že ani v tomto směru nejsou výhrady dovolatele důvodné.
VII. Závěr
39. Nejvyšší soud z uvedených důvodů námitky mladistvého směřující proti provedenému dokazování, správnosti skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně a použité právní kvalifikaci neshledal důvodnými a uzavřel, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nenaplnil. Protože pro tyto své závěry mohl vyjít z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání mladistvého odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu