ECLI:CZ:NSS:2009:1.AFS.109.2006:160
sp. zn. 1 Afs 109/2006 - 160
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Mar ie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně :
HMB, spol. s r. o., se sídlem Chabarovská 240/19, 460 06 Liberec 6, zastoupené
prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, 120 00 Praha 2,
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 4. 2004, č. j. 1598/ 04-130 a č. j. 1599/04-130, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006,
č. j. 10 Ca 120/2004 - 58,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 10 Ca 120/2004 - 58,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dne 9. 4. 2004 zamítl žalovaný svými rozhod nutími odvolání žalobkyně
proti dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem v Brandýse nad Labem –
Staré Boleslavi (dále též „správce daně“) dne 11. 6. 2003, kterými byla žalobkyni na základě
výsledků daňové kontroly vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 1998
ve výši 125 400 Kč a za zdaňovací období únor 1999 ve výši 147 400 Kč. Důvodem byla
skutečnost, že žalobkyně neprokázala přijetí zdanitelných plnění – zajištění zhotovení projektové
dokumentace - od společnosti Vikfin, spol. s r. o.
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 24. 1. 2006, č. j. 10 Ca 120/2004 - 58, zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) namítla, že soud
nezohlednil poměr mezi ustanovením §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, a §31 odst. 9 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(dále též „daňový řád“). Jelikož stěžovatelka předložila formálně bezvadný doklad v souladu
s §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., na němž je jako vystavitel uvedena společnost
Vikfin, spol. s r. o., splnila svou povinnost podle §31 odst. 9 daňového řádu, a tedy unesla
důkazní břemeno. Soud nepřiznal daňovému dokladu žádnou důkazní sílu.
Krajský soud dále pochybil při výkladu §31 odst. 9 daňové ho řádu, kdy legalizoval
postup správce daně, který po stěžovatelce požadoval prokázání skutečnosti,
na níž se nepodílela, tj. kdo pro společnost Vikfin, spol. s r. o. vypracoval projektovou
dokumentaci, kterou tato dodala stěžovatelce. Stěžovatelka dále namítla, že její důkazní břemeno
nemůže být bezbřehé, k čemuž odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95
a sp. zn. IV. ÚS 402/99 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 20005,
č. j. 5 Afs 131/2004 - 45, publikovaný pod č. 599/20085 Sb. NSS. Má-li daňový subjekt prokázat
přijetí určitých služeb, je jeho postavení obtížnější než v případě dodání zboží. Při posuzování
této skutečnosti je třeba zohlednit princip přiměřenosti.
Stěžovatelka se domnívá, že došlo k porušení §31 odst. 8 písm. b) a c) daňového řádu.
Zpochybňuje-li správce daně realizaci zdanitelného plnění doloženého formálně bezvadným
daňovým dokladem, zpochybňuje tím zároveň i správnost účetnictví stěžovatelky; podle §31
odst. 8 písm. c) daňového řádu však v takovém případě nese důkazní břemeno správce daně.
Zpochybňuje-li zároveň žalovaný skutečnost, že stěžovatelce bylo poskytnuto plnění v souladu
s daňovým dokladem vystaveným společností Vikfin, spol. s r. o., znamená to zároveň,
že hodnotí toto plnění jako simulovaný právní úkon podle §2 odst. 7 daňového řádu.
V tomto případě stíhá správce daně povinnost unést důkazní břemeno podle §31 odst. 8 písm. b)
daňového řádu, podle nějž prokazuje správce daně rovněž existenci skutečností rozhodných
pro užití právní domněnky. Soud v rozsudku nezohlednil skutečnost, že zatímco stěžovatelka
své důkazní břemeno unesla, žalovanému se jeho důkazní břemeno unést nepodařilo.
Dále stěžovatelka napadá také skutečnost, že jí nebylo umožněno klást otázky
při výslechu pana H., pana L. a paní F., u nichž bylo po formální stránce prováděno místní
šetření, ale u nichž se de facto jednalo o výslech svědka. V rámci místního šetření totiž nebylo
zjišťováno pouze to, zda tyto osoby vystavovaly faktury pro společnost Vikfin, spol. s r. o., ale i
skutečnosti další, věcně nesouvisející, a dokonce i skutečnosti, které stěžovatelka vůbec netvrdila.
K výslechu J. H. pak stěžovatelka poukázala na skutečnost, že v tomto případě jiný senát
městského soudu dovodil, že se v daném případě nejednalo o místní šetření, ale o výslech
jmenovaného, čímž bylo zasaženo do práv stěžovatelky a soud napadené rozhodnutí zrušil
(rozsudek ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 11 Ca 85/2004).
Podle stěžovatelky žalovaný nesprávně interpretoval výslechy svědků V ., K., H. a L.
Svědek V. vypověděl, že mu Ing. T. předával projektovou dokumentaci označenou razítky
společnosti Vikfin, spol. s r. o. Předávání projektové dokumentace Ing. T., a to, že ji následně
od pana V. sám převzal a posuzoval, potvrdil i svědek L. Závěr soudu, že svědek V. byl přítomen
předávání projektové dokumentace pouze v letech 1997 a 1998 je nesprávný (viz protokol
ze dne 25. 9. 2002). Svědek L. poznal razítko společnosti Vikfin, spol. s r. o. Nesprávný je rovněž
závěr soudu, že svědek L. prováděl posuzování pouze pro společnost FORMKOV, spol. s r. o.
Stěžovatelka odmítá závěr městského soudu, podle něhož tvrdila, že konečnému výrobci
měla být předána verze projektové dokumentace, kterou přepraco vávala společnost
Vikfin, spol. s r. o. Vypracování dokumentace v její původní podobě obstarala společnost
Šigstav, spol. s r. o. Na základě změn zadání ze strany konečné ho výrobce však musela
být tato dokumentace přepracována, což prováděla kromě jiných subjektů i společnost
Vikfin, spol. s r. o. Tato verze projektové dokumentace byla také označena razítky
této společnosti, což potvrdili i svědkové H., L. a V. Vzhledem k opětovným změnám v zadání
ze strany konečného výrobce, kterou považuje soud za nespornou skutečnost, však musela být
upravována i dokumentace, kterou již předtím upravovala společnost Vikfin, spol. s r. o.
K prokázání této skutečnosti navrhovala stěžovatelka provedení výslechu svědků, kteří tuto již
dříve společností Vikfin, spol. s r. o. upravenou dokumentaci znovu upravovali, neboť ti by
mohli dosvědčit, že dokumentace byla označena razítky této společnosti. Stěžovatelka nesouhlasí
s městským soudem, že předložená prohlášení konstruktérů jsou nevěrohodná. Argumentace
soudu v případě prohlášení pana Š. je nelogická. Stěžovatelka rovněž odmítá tvrzení soudu,
že prohlášení P. L. a dalších nemá žádnou vypovídací hodnotu ke konkrétnímu případu;
prohlášení konkrétně konstatují, kterých dílů se týkají. Již samotná prohlášení jistě představují
důkazní prostředky, nicméně stěžovatelka je předložila především proto, aby správce daně nařídil
výslech těchto svědků. Odmítá, že by o nevěrohodnosti těchto prohlášení svědčila skutečnost,
že byla předložena až poté, co na výzvu správce daně, aby stěžovatelka předložila další důkazy,
tato odpověděla, že nedisponuje žádnými dalšími důkazními prostředky a nemá ani návrhy
na provedení dalších důkazů.
Stěžovatelka nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi Jitky Vránové, jednatelky společnosti
Vikfin, spol. s r. o. Ze skutečnosti, že jednatelka společnosti nic neví o činnosti společnosti,
podepisovala prázdné papíry a nechala všechny věci zařizovat někoho jiného, nelze dovodit,
zda společnost Vikfin, spol. s r. o. byla ekonomicky aktivní a spolupracovala se stěžovatelkou
či nikoli. Problémy uvnitř společnosti neznamenají, že její vztahy navenek byly fiktivní. Zohlednit
je třeba skutečnost, že je v zájmu svědkyně V. s ohledem na trestní řízení jakoukoliv spolupráci
se stěžovatelkou popřít. Soud ani žalovaný se nezabýval otázkou, kdo vystavoval faktury a jiné
doklady za společnost Vikfin, spol. s r. o., pokud to nebyla paní Vránová a ani nikdo ze
zaměstnanců společnosti. Soud uvádí, že výpověď paní V . byla hodnocena v souvislosti
s výpovědí svědka K. Pokud svědek K. vypověděl, že společnost Vikfin, spol. s r. o. měla sloužit
panu H. k odčerpávání peněz ze společnosti C. U. C. Bohemia, spol. s r. o., neplyne z toho,
že tato společnost nemohla poskytnout stěžovatelce fakturované plnění. V tomto ohledu je proto
jeho výpověď irelevantní.
Skutečnost, že společnost Vikfin, spol. s r. o. neměla žádné zaměstnance, přitom soud
i žalovaný dovozují z toho, že společnost neměla v registru Pražské správy sociálního
zabezpečení uvedeny žádné zaměstnance. Tyto údaje však nemusí být pravdivé; docházelo-li
při vedení společnosti k nestandardním a nezákonným postupům, nebylo zřejmě v zájmu osob,
jež za společností stály, aby v tomto registru byli nějací zaměstnanci uvedeni. Stěžovatelka proto
odmítá, že by bylo nesporně doloženo, že společnost v dané době neměla zaměstnance. Různé
osoby přitom mohly pro tuto společnost provádět činnosti související s jejím podnikáním
i jinak než na základě pracovního poměru (jako např. Ing. T. na základě plné moci).
Podle výpovědi J. V. měl společnost Vikfin, spol. s r. o. fakticky řídit pan H., který měl být proto
též vyslechnut jako svědek.
Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem soudu, že za situace, kdy Ing. T. prohlásil,
že stěžovatelce poskytoval služby daňového poradenství a stěžovatelka nepředložila důkaz
o opaku, nelze žalovanému klást za vinu, že výpověď Ing. T. nezajistil. Soud tak vychází
z presumpce důvodnosti odmítnutí vypovídat jako svědek ve smyslu §8 odst. 3 daňového řádu.
Stěžovatelka přitom popírá existenci takového vztahu, k daňovému poradenství
podle ní nedocházelo. Ani svědek T. žádný důkaz ohledně existence daňového poradenství
nepředložil. Podle stěžovatelky by přitom musela existovat písemná smlouva
o takovém poradenství, neboť ústní smlouva by pro ni byla nevýhodná. Ing. T. navíc nepředložil
ani důkaz, že za tvrzené služby daňového poradenství obdržel peněžité protiplnění.
Po stěžovatelce je navíc požadován důkaz negativní skutečnosti, tedy že služby daňového
poradenství jí nebyly ze strany Ing. T . poskytnuty, který je však ze své podstaty nemožný.
Dále je třeba zohlednit, že důvodem, proč Ing. T. odmítl v daňovém řízení vypovídat, mohla být
účast na nezákonných praktikách při vedení společnosti Vikfin, spol. s r. o. a C. U. C.
Bohemia, spol. s r. o., resp. nebezpečí, že by se v souvislosti s nimi mohl vystavit nebezpeční
trestního stíhání proti své osobě.
Městský soud opakovaně zdůrazil, že stěžovatelka nepředložila v řízení přímé důkazy;
z ustanovení daňového řádu však nevyplývá, že by unesení důkazního břemene bylo spojeno
pouze s přímými důkazy.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 12. 2006 pak stěžovatelka namítla uplynutí
prekluzivní lhůty pro doměření daně dne 1. 1. 2004, tedy dříve, než rozhodnutí o doměření daně
nabylo právní moci. K výslechu svědka T. poznamenala, že tento vykonával i činnosti, na které se
povinnost mlčenlivosti daňového poradce nevztahuje (předávání seznamů pohledávek, předávání
peněz atd.), a měl být tedy v této věci vyslechnut. Stěžovatelka rovněž poukázala na nezákonnost
výzev vydaných v průběhu daňové kontroly podle §43 daňového řádu, když tyto výzvy mohou
být vydány pouze v rámci vytýkacího řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka nebyla schopna
prokázat konkrétní plnění ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi ní a sp olečností
Vikfin, spol. s r. o. vážící se ke konkrétnímu obchodnímu případu a vyplacené provizi.
Při místním šetření u konstruktérů H., L. a F. nepřekročil rozsah otázek rámec šetření ohledně
faktur. V případě místního šetření u svědka H., kdy jiný senát městského soudu dovodil, že se
nejednalo o místní šetření, ale o výslech svědka, žalovaný uvedl, že jiné senáty městského soudu
dovodily, že se o místní šetření jednalo. Svědecké výpovědi pan a V., H., L. a paní K. prokazují
pouze jednání mezi panem T. a stěžovatelkou, případně převzetí finanční hotovosti mezi
uvedenými. Čeho se jednání týkala tyto výpovědi neprokázaly. Svědkyně K . byla navíc v roce
1999 na mateřské dovolené. Neprovedení výslechů navržených svědků bylo podle žalovaného
logické a odůvodněné, neboť šetřením bylo zjištěno, že projektová dokumentace u konečného
výrobce (WAGON AUTOMOTIVE spol. s r. o.) nenesla označení společnosti Vikfin, spol.
s r. o. a žádný z konstruktérů na dokumentaci uvedený své práce nefakturoval společnosti
Vikfin, spol. s r. o. K výpovědi paní V. žalovaný uvádí, že společnost Vikfin, spol. s r. o. měla
pouze jednu jednatelku, a pokud byly smlouvy a pokladní doklady podepsány a faktury vystaveny
a plné moci uděleny bez vědomí a vůle jednatelky, nemohl k nim správce daně přihlížet, protože
to nebyly právní úkony společnosti Vikfin, spol. s r. o. Jestliže Ing. T. označil kontakt se
stěžovatelkou za daňové poradenství a stěžovatelka nepředložila žádný důkaz o tom, že Ing. T.
vystupoval ve vztahu k ní jako osoba oprávněná jednat za společnost Vikfin, spol. s r. o., nezbylo
žalovanému, než respektovat prohlášení daňového poradce, že v uvedené záležitosti musí
zachovávat povinnost mlčenlivosti. Žádný z konstruktérů nefakturoval své práce společnosti
Vikfin, spol. s r. o., a tato tedy nevystupovala jako odběratel uvedených služeb. Stěžovatelka
nedoložila, jakým konkrétním způsobem byl realizován předmět smlouvy, kterou uzavřela se
společností Vikfin, spol. s r. o., a že zpracování projektové dokumentace zajistila právě
společnost Vikfin, spol. s r. o.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem již dne 30. 1. 2008,
č. j. 1 Afs 109/2006 - 115, kterým kasační stížnost zamítl. Tento rozsudek byl poté na základě
ústavní stížnosti podané stěžovatelkou zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 1139/08, a to v podstatě proto, že se Nejvyšší správní soud nezabýval prekluzí
práva daň doměřit. V odůvodnění citovaného nálezu odkázal Ústavní soud na nález
ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 816/07, a dále uvedl, že se Nejvyšší správní soud nezabýval významem
a možným dopadem prekluze práva, a proto svými závěry přiznal prekluzi práva stejnou důležitost,
jako okolnostem či skutečnostem. Přitom nezohlednil význam, jaký prekluzi práva přísluší, tedy zánik práva
v důsledku plynutí času. Tím se plnění dlužníka (plátce daně) stalo nezákonným a pro věřitele (stát) znamená
bezdůvodné obohacení, jehož navrácení se může dlužník domáhat. Přehlížení takového stavu orgány veřejné moci
je zásahem do základních práv zaručených v čl. 11 odst. 5 Listiny (daně a poplatky lze ukládat jen na základě
zákona) a čl. 4 odst. 1 Listiny (povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mez ích). Postupem
finančních orgánů a následně i správních soudů došlo ke zkrácení stěžovatelky v zaručených právech,
když ani Nejvyšší správní soud nezohlednil, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Tímto právním názorem je Nejvyšší správní soud vázán.
Právní názor, že správní soud je povinen přihlédnout k prekluzi práva daň doměřit
i bez námitky, vyslovil Ústavní soud v řadě svých nálezů, např. ze dne 1. 7. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1420/07, ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07, ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1169/07, ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 816/07, ze dne 30. 3. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 1139/08, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08, ze dne 31. 3. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1138/08, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 815/07, ze dne 21. 4. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1464/07, ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1463/07, a ze dne 6. 5. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1419/07 (všechny přístupné na http://nalus.usoud.cz). Odkázat lze zejména
na nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, v němž Ús tavní soud vyložil, z jakých důvodů
soudům uvedená povinnost vzniká. Podle Ústavního soudu „[a]rgumenty, na nichž je závěr o nutnosti
namítnout prekluzi práva na doměření daně postaven, se opírají výlučně o text soudního řádu správního,
a přehlížejí širší souvislosti, plynoucí ze systémové povahy práva, jakož i východiska, na nichž je postavena
dispoziční zásada. (...) Institut prekluze využívají prakticky všechna odvětví právního řádu (…). Ze širokého
zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplýv ají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto
však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.
Mezi ně lze v prvé řadě počítat konstrukci prekluze, založenou na dvou právních skutečnostech: na uplynutí doby
a na neuplatnění práva v této době. Důsledkem prekluze je dále vždy zánik samotného subjektivního práva.
Konečně za společný rys prekluze lze považovat i to, že k ní má orgán veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti;
tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekl uzí spojeny. Účelem
jakéhokoliv procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu
poskytovat ochranu.“
Uvedenou judikaturou Ústavního soudu byl překonán právní názor zastávaný Nejvyšším
správním soudem, že k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň ve smyslu ust anovení §47
daňového řádu soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení, vyslovený např. v rozsudcích
ze dne 17. 3. 2005, č. j. 6 Afs 25/2003 - 64, ze dne 28. 11. 2006, č. j. 2 Afs 1/2006 - 119,
ze dne 30. 4. 2008, a v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 - 161; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz.
Jak již bylo vysloveno např. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 7 Afs 115/2008 - 80, a ze dne 12. 6. 2009, č. j. 7 Afs 114/2008 - 92, Nejvyšší správní soud
je povinen ve své další rozhodovací činnosti respektovat „zřetelně argumentačně“ vyjádřený
právní názor Ústavního soudu, byť citované usnesení rozšířeného senátu nebude nahrazeno
novým rozhodnutím rozšířeného senátu. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 2. 4. 2009,
č. j. 1 Afs 145/2008 - 135, s ohledem na výše uvedené nálezy Ústavního soudu uvedl,
že „následky, které jsou s prekluzí spojeny, dosahují takové závažnosti, že soudy k nim mají povinnost přihlížet
i z moci úřední. Základním znakem prekluze totiž je, že její právní následky nast ávají ex lege bez dalšího.
Jedním z těchto následků pak je zánik subjektivního práva oprávněného subjektu. Pokud by tedy soudy
v jimi projednávaných věcech nepřihlížely k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň jenom proto, že prekluze nebyla
účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům. Tím by se ovšem dostávaly
do rozporu se svým hlavním posláním, jak je vymezuje §2 s. ř. s. Uvedená charakteristika (tedy že je třeba
k ní přihlížet ex offo) je ostatně vlastní institutu prekluze ve všech právních odvětvích a není důvodu, proč by tomu
mělo být ve správním právu jinak.“ Dále Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku vyslovil,
že povinnost přihlédnout k prekluzi i bez návrhu „nelze chápat tak, že by soudy musely
v každém svém rozhodnutí z oblasti finančního práva explicitně zdůvodňovat, zda v dané věci došlo či nedošlo
k prekluzi ve smyslu §47 daňového řádu. Pokud účastník řízení prekluzi nen amítal a soud poté,
co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k prekluzi nedošlo, není n utné, aby své úvahy na dané téma
v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uváděl (...) Soud má povinnost vypořádat otázku prekluze tehdy,
je-li namítána, a v případě, že sám dospěje k závěru, že k prekluzi práva skutečně došlo.“
V dané věci stěžovatelka námitku prekluze práva vyměřit daň v řízení před městským
soudem neuplatnila a poprvé tak učinila až v doplnění kasační stížnosti. Za této procesní situace
nemůže Nejvyšší správní soud posoudit, zda v dané věci došlo k prekluzi práva daň doměřit
ve smyslu ustanovení §47 daňového řádu. Pokud by se touto otázkou zabýval,
aniž se s ní předtím vypořádal městský soud, nahradil by tímto postupem ve své podstatě závěry
městského soudu a vzal by účastníkům řízení možnost obrany proti takto formulovaným
právním závěrům v opravném prostředku. Tím by nepřípustným způsobem zasáhl do procesních
práv stěžovatelky.
Jakkoliv byl tedy postup městského soudu v době, kdy napadený rozsudek vydal ( leden
2006), v souladu s tehdejším právním názorem Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek
ze dne 17. 3. 2005, č. j. 6 Afs 25/2003 - 64), nelze jej vzhledem ke změně judikatury nadále
akceptovat a nelze ani dovodit, že se městský soud otázkou prekluze zabýval a implicitně vyjádřil
negativní závěr. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že postup městského soudu,
který se prekluzí práva daň vyměřit či doměřit nezabýval, byl z výše uvedených důvodů
objektivně nezákonný.
K obsahu dalších stížních námitek Nejvyšší správní soud předesílá, že daňový subjekt
nemá nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u jakéhokoliv deklarovaného přijatého
zdanitelného plnění, ale pouze v případě jsou-li splněny podmínky stanovené v ustanovení §19
odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb. Jak ostatně uvedl i Ústavní soud např. v usnesení ze dne
11. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 19/02, „[p]ro nárok na odpočet daně z přidané hodnoty musí být prok ázáno,
že si plátce pořídil zdanitelné plnění, dále musí být prokázáno, že tato plnění pou žil plátce k dosažení obratu
za svá zdanitelná plnění a dále že odpočet je uplatňován na základě daňového dokladu, vystaveného plátcem daně,
který zdanitelné plnění uskutečnil. Povinností správce daně však není dokazovat daňovému subjektu neexistenci
jím tvrzených skutečností, ale je naopak povinností daňového subjektu existenci těchto skutečností správním
orgánům doložit.“ Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů či faktur, i když formálně
bezvadných, proto sama o sobě ještě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem,
skutečně uskutečnila. Zpochybňuje-li správce daně existenci zdanitelného plnění, nedochází
tím přitom ke zpochybnění účetnictví stěžovatelky (správce daně netvrdí, že by příslušné účetní
případy byly nesprávně, resp. vůbec, zaúčtovány) a správce daně proto ani nemůže být povinen
takové zpochybnění prokazovat; prokázání existence zdanitelného plnění proto leží
pouze na stěžovatelce.
K námitce porušení §31 odst. 9 daňového řádu a údajně bezbřehému důkaznímu
břemenu stěžovatelky lze uvést následující. V dané věci uplatnila stěžovatelka nárok na odpočet
daně z přidané hodnoty na základě faktur č. 991004 ze dne 22. 2. 1999 a č. 991008
ze dne 17. 3. 1999 za přijatá zdanitelná plnění od společnosti Vikfin, spol. s r. o. Jelikož správce
daně měl pochybnosti o faktickém uskutečnění těchto deklarovaných přijatých zdanitelných
plnění, byla stěžovatelka v průběhu daňového řízení vyzvána k prokázání, že došlo k naplnění
předmětu smlouvy uzavřené s touto společností (výzva č. j. 25688/01/057930/2036
ze dne 20. 4. 2001). Jako důkaz předložila předmětné faktury a „smlouvu o zprostředkování“
ze dne 14. 1. 1999 uzavřenou mezi žalobkyní a společností Vikfin, spol. s r. o.; jiné doklady
včetně objednávek příslušných zdanitelných plnění, jež měly být součástí uvedené smlouvy,
nepředložila. Stěžovatelka sice správci daně poskytla objednávku dokumentace konečného
výrobce (WAGON AUTOMOTIVE spol. s r. o.), faktury vystavené konečnému výrobci,
prohlášení konečného výrobce, že došlo k realizaci jeho objednávky a evidenci daně z přidané
hodnoty. Avšak tyto dokumenty neprokazují, že došlo ke zdanitelnému plnění ze strany
společnosti Vikfin, spol. s r. o.; prokazují pouze plnění stěžovatelky vůči WAGON
AUTOMOTIVE spol. s r. o. Jak dále vyplývá z obsahu správního spisu, správce daně provedl
rozsáhlé dokazování, které shrnul ve zprávě o daňové kontrole (č. 35/03). V ní provedl
vyhodnocení důkazních prostředků, na jehož základě dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla
důkazní břemeno. Ani výslechem řady svědků nebylo jednoznačně prokázáno, zda s polečnost
Vikfin, spol. s r. o. prováděla deklarovanou činnost či nikoli. Tvrdí-li stěžovatelka v kasační
stížnosti, že po ní správce daně požadoval prokázat skutečnosti, které prokázat nemohla, není
tato její námitka podle názoru Nejvyššího správního soudu opodstatněná, neboť měla prokázat
uskutečnění zdanitelného plnění uvedeného v daňovém přiznání. Podle ustanovení §31 odst. 9
daňového řádu je totiž povinností daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti, které je
povinen uvádět v daňovém přiznání. V dané věci však na základě provedených důkazů nebylo
možno učinit jednoznačný závěr o tom, že stěžovatelkou deklarovaná zdanitelná plnění byla
fakticky uskutečněna. K prokázání skutečnosti tvrzené v daňovém řízení nestačí, jestliže důkazní
prostředky ji pouze nevylučují. Brání-li se stěžovatelka poukazem na princip přiměřenosti,
lze konstatovat, že povinnost daňového subjektu unést důkazní břemeno ohledně skutečností,
které tvrdí v daňovém přiznání, nebo ke kterým byl správcem daně vyzván, není možné
považovat za nepřiměřenou, byť v oblasti služeb může být tato povinnost obtížnější než v oblasti
dodání zboží. Postup správce daně v dané věci je zcela v soula du s judikáty Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu, na které ve své kasační stížnosti stěžovatelka odkazuje. Nejvyšší
správní soud proto považuje tento stížní bod za nedůvodný a závěr městského soudu
o neunesení důkazního břemene stěžovatelkou za zcela opodstatněný.
V dalším stížním bodě stěžovatelka poukázala na to, že jí nebylo umožněno, aby byla
přítomna a kladla otázky při výslechu svědků H., L. a F.. Touto otázkou se již dříve zabýval
i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02, případně v nálezu
ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 425/01. Ústavní soud dovodil, že právo na veřejné projednání
věci v přítomnosti daňového subjektu [§16 odst. 4 písm. e) daňového řádu] nelze vztahovat
pouze k jedné části daňového řízení - daňové kontrole, ale je třeba ho aplikovat vždy, je-li
finančním orgánem ve vztahu k daňovému subjektu prováděno dokazování (§31 citovaného
zákona). Z výše citovaného nálezu dále vyplývá, že pokud jsou prováděny výslechy osob
dožádanými správci daně, ať již formálně v postavení svědků či daňových subjektů, dopadá na ně
právo daňového subjektu účastnit se jich a klást jim ot ázky. Obdobně se Ústavní soud v nálezu
ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 54/01, vyjádřil, že v zájmu zachování principu rovnosti zbraní
nelze upřít daňovému subjektu možnost klást svědku o tázky při místním šetření (nebo posléze
v rámci daňové kontroly), a to navíc za situace, kdy daňový subjekt ani nebyl s protokolem
o výslechu tohoto svědka seznámen. Městský soud ke shodně formulovanému žalobnímu bodu
uvedl, že se v případě těchto úkonů jednalo o místní šetření za účelem zjištění, zda tyto osoby
vystavovaly faktury mimo jiné pro společnost Vikfin, spol. s r. o., a že pokud byly těmto osobám
kladeny i určité otázky, nepřekročil jejich rozsah rámec šetření ohledně faktur. Na základě tohoto
stížního bodu Nejvyšší správní soud posuzoval, zda byla stěžovatelka v daném případě skutečně
zkrácena na svém právu ve smyslu ustanoven í §16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, a v případě,
že by tomu tak bylo, jaké to pro věc mělo důsledky.
Z protokolu o ústním jednání ze dne 31. 8. 2001, č. j. 81740/048931/3509, vyplývá,
že J. H. byl mimo jiné dotazován, zda prováděl pro společnost Vikfin, spol. s r. o., nějaké práce,
jak předával žalobkyni dokumentaci a zda spolupracoval při pro vádění projektové dokumentace
s jiným daňovým subjektem. Přitom předmětem tohoto jednání bylo „ověření faktury
FV č. 3/H2/99“. Z protokolů o ústním jednání sepsaných s P. L. dne 8. 7. 2002 a Z. F.
dne 11. 7. 2002 vyplývá, že také těmto osobám byly kladeny otázky týkající se jimi vystavených
konkrétních faktur. Závěr finančního ředitelství, s nímž se ztotožnil i městský soud, že v případě
těchto úkonů se jednalo pouze o místní šetření a nikoli o výslech svědků, nelze podle Nejvyššího
správního soudu akceptovat. Podle ustanovení §16 odst. 4 písm. e) daňového řádu má daňový
subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, právo klást svědkům a znalcům otázky při ústním
jednání a místním šetření. Prováděl-li správce daně místním šetření a v jeho průběhu kladl
osobám, které se ho zúčastnily, otázky, mělo být stěžovatelce umožněno uplatnit své právo
ve smyslu citovaného ustanovení. Správce daně postupoval v tomto případě v rozporu
s citovaným ustanovením, když upřel žalobkyni právo klást vyslýchaným osobám otázky,
z čehož vyplývá, že uvedené výpovědi není možné v daňovém řízení použít, neboť se jedná
o důkazy, které byly získány v rozporu se zákonem.
S ohledem na výše uvedený závěr je nutno zkoumat, zda zjištěný skutkový stav správcem
daně poskytuje dostatečnou oporu pro závěr, ke kterému v daňovém řízení dospěl,
tj. že stěžovatelka neprokázala faktické uskutečnění deklarovaných plnění, u nichž uplatnila nárok
na odpočet daně z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud má za to, že tomu tak bylo,
neboť i bez výpovědí těchto svědků je možno dospět ke stejnému právnímu závěru. V čl. 3.2.
smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 14. 1. 1999 je vymezen její předmět
tak, že jím je zajištění zhotovení výkresové dokumentace, přesná specifikace předmětu smlouvy
měla být uvedena v jednotlivých objednávkách zájemce. Podle čl. 6.2. předmětné smlouvy
se smluvní strany shodly na tom, že cena bude stanovena při zadávání jednotlivých zakázek
a bude specifikována v objednávce zájemce. Zmiňované objednávky však ke smlouvě připojeny
nejsou a ani nebyly předloženy stěžovatelkou, která tak nebyla schopna prokázat, jaká konkrétní
ujednání uzavřená smlouva obsahovala. Při uzavírání této smlouvy zastupo vala společnost
Vikfin, spol. s r. o. (resp. podepsala se za ni) paní V., která do protokolu o ústním jednání uvedla,
že o stěžovatelce ani o uvedené smlouvě jí není nic známo, jednatele stěžovatelky nezná
a podepisovala jen prázdné papíry. Správcem daně bylo také zjištěno, že společnost
Vikfin, spol. s r. o. nemá v registru Pražské správy sociálního zabezpečení vedeny žádné
zaměstnance. Svědek K. uvedl, že společnost Vikfin, spol. s r. o. sloužila k odčerpávání peněz
z C. U. C. Bohemia, spol. s r. o., a v podstatě neměla ani účetnictví. Dokumentace,
jejíž zprostředkování bylo předmětem zdanitelného plnění, předložena nebyla a rovněž nebyly
předloženy žádné jiné důkazy o tomto zprostředkování. Zaměstnanci firmy FORMKOV, spol. s
r. o. sídlící ve stejné budově jako stěžovatelka – V. H., J. L., J. V. a J. K. - neuvedli žádné
relevantní skutečnosti týkající se zprostředkovatelské činnosti společnosti Vikfin, spol. s r. o.
Svědek V. sice uvedl, že poznává razítko společnosti Vikfin, spol. s r. o., které mělo být
na výkresech, jež přinesl Ing. T. Nicméně na otázku správce daně, zda mu jsou známy nějaké
skutečnosti, které by prokazovaly, že projektovou dokumentaci zpracovala s polečnost
Vikfin, spol. s r. o. odpověděl, že další informace nemá a že neví, jestli si to nechali udělat
oni. Podle názoru Nejvyššího správního soudu proto ani tímto důkazem nebyla
prokázána zprostředkovatelská činnost společnosti Vikfin, spol. s r. o. ve smyslu
předmětné smlouvy. Tento stížní bod není proto důvodný, když namítané pochybení nemělo vliv
na zákonnost rozhodnutí, a to z důvodu, že ani během rozsáhlého dokazování, které správce
daně provedl, nebylo žádným důkazem prokázáno, že společnost Vikfin, spol. s r. o. poskytla
stěžovatelce plnění v souladu se smlouvou. Odkaz na rozsudek jiného senátu městského soudu,
kterým bylo zrušeno rozhodnutí finančního ředitelství je pak nepřípadný, neboť tento rozsudek
se týkal jiného zdaňovacího období a jiné daně.
K námitce stěžovatelky ohledně nesprávného hodnocení výpovědí svědků V ., K., H. a L.
Nejvyšší správní soud uvádí, že důkazní hodnota těchto výpovědí byla správními orgány
i městským soudem posouzena správně. Předně, svědkyně K. byla od září 1998 do září 2002
na mateřské dovolené, a tudíž uskutečnění zdanitelného plnění v roce 1999 nemůže dosvědčit.
Svědek H. uvedl, že má pocit, že pro ně společnost Vikfin, spol. s r. o. dělala výkresovou
dokumentaci, protože na výkresové dokumentaci v razítku konstruktéra bylo razítko této
společnosti. S pracovníky uvedené společnosti se však nikdy nesetkal. Svědek L. poznal razítko
společnosti Vikfin, spol. s r. o., nicméně výslovně uvedl, že posuzování prováděl pouze pro
společnost FORMKOV, spol. s r. o., nikoliv pro stěžovatelku (opačné tvrzení stěžovatelky se
nezakládá na pravdě). Svědek V. pak ve své výpovědi uvedl, že jednání mezi panem Š. a Ing. T.
byl přítomen v období roku 1997 a 1998, panu T. předával nějaké seznamy možná i v roce 1999.
Na výkresech bylo razítko společnosti Vikfin, spol. s r. o., nicméně svědek neví, zda dokumentaci
skutečně zpracovala tato společnost. Výpovědi svědků sice nevylučují možnost dodání projektové
dokumentace ze strany společnosti Vikfin, spol. s r. o., současně ji však nijak neprokazují.
Svědecké výpovědi prokazují pouze existenci určitých obchodních styků mezi Ing. T. a L. Š.,
jednatelem stěžovatelky, při kterých docházelo k předávání výpisů jednotlivých firem –
odběratelů stěžovatelky, jakož i předávání finančních částek, faktur a pokladních dokladů
mezi těmito osobami, případně předávání výkresové dokumentace a disket (viz výpověď svědka
V. ze dne 25. 9. 2002, č. j. 44876/02/057930/4186). Z těchto skutečností však v žádném případě
nelze dovodit, že společnost Vikfin, spol. s r.o. skutečně poskytla stěžovatelce zdanitelné plnění –
projektovou dokumentaci. Pro takový závěr jsou uvedené svědecké výpovědi příliš obecné. Ani
tento stížní bod tedy není důvodný.
Stěžovatelka také namítala, že jí bylo znemožněno unést důkazní břemeno, protože nebyl
proveden výslech jí navrhovaných svědků (konstruktérů), tj. S. L., P. Z., L. Š., F. S. a dalších,
a prohlášení těchto svědků byla označena nesprávně za nevěrohodná. Případu společnosti Vikfin,
spol. s r. o. se týkají pouze prohlášení pana L . Š., S. L. a P. L. Z těchto prohlášení přitom vyplývá,
že tyto osoby přepracovávaly dokumentaci označenou na některých výkresech razítkem
společnosti Vikfin, spol. s r. o. Stěžovatelka tvrdí, že dokumentaci nejprve vypracovala společnost
Šigstav, spol. s r. o., poté ji přepracovala společnost Vikfin, spol. s r. o. a nakonec ji znovu
přepracovali uvedení konstruktéři, takže konečná dokumenta ce nenesla razítka ani jedné
ze zmíněných společností. Výpovědi konstruktérů S. L. a L. Š. jsou podle stěžovatelky s tímto
v souladu. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §2 odst. 3
daňového řádu je zcela v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních
prostředků. Správce daně není např. povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené daňovým
subjektem, neboť má právo je nejprve samostatně posoudit, a tedy i vyloučit ze svého
rozhodování. To, zda konstruktéři, jejichž výslechu se žalobkyně domáhala, předmětnou
dokumentaci zhotovovali, přepracovávali, upravovali nebo doplňovali, není pro danou věc
podstatné. Rozhodující je, že nebylo prokázáno, že tato dokumentace byla předtím zpracována,
dodána nebo zprostředkována společností Vikfin, spol. s r. o. Nejvyšší správní soud dále
zdůrazňuje, že ani případná existence razítek společnosti Vikfin, spol. s r. o. na dokumentaci by
sama o sobě neprokazovala, že tato společnost skutečně poskytla plnění ze smlouvy
o zprostředkování. Výslech uvedených svědků by přitom mohl pouze potvrdit existenci
dokumentace s razítky společnosti Vikfin, spol. s r. o. Za situace, kdy správci daně nebyly
předloženy žádné důkazy, které by prokazovaly, že s polečnost Vikfin, spol. s r. o. skutečně plnila
svůj závazek vůči stěžovatelce, je závěr správních orgánů a rovněž městského soudu,
že stěžovatelka neunesla v dané věci důkazní břemeno, logický a odůvodněný.
Nelze přitom vytýkat soudu, že při hodnocení odmítnutí výslechů těchto svědků přihlédl
i k tomu, že jejich výslech ve vztahu ke společnosti Vikfin, spol. s r. o. byl navržen až poté,
kdy stěžovatelka prohlásila, že žádnými dalšími důkazy nedisponuje, a také poté, k dy se dohodla
s žalovaným na projednání návrhu zprávy o daňové kontrole. „Náhlé“ objevení se těchto svědků
by samo o sobě nebylo na závadu, avšak v souvislosti s dalšími důkazy v řízení předloženými
(zejména výpověď jednatelky Vránové a svědka K. ohledně skutečné činnosti společnosti Vikfin,
spol. s r. o.) lze tyto svědky a jejich prohlášení považovat za nevěrohodná.
Stěžovatelka dále namítá, že městský soud neakceptoval její výhrady směřující proti
hodnocení výpovědi jednatelky společnosti Vikfin, spol. s r. o., Jitky Vránové. Z protokolu
o výpovědi svědkyně Vránové ze dne 24. 9. 2001, č. j. 45646/01/057930/4186, vyplývá,
že tato svědkyně je od 9. 2. 1999 (podle zápisu v obchodním rejstříku) jednatelkou společnosti
Vikfin, spol. s r. o. Svědkyně vypověděla, že se se statutárními zástupci stěžovatelky nikdy
nesetkala a stěžovatelku ani nezná. Pouze podepisovala prázdné papíry, nezná Ing. T. a neudělila
mu plnou moc k zastupování společnosti Vikfin, spol. s r. o. Svědkyně také nic nevěděla
o zajišťování zhotovení dokumentace pro stěžovatelku, v životě by se v tom nevyznala. V
souvislosti s tímto stížním bodem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je věcí každého daňového
subjektu, s kým bude uzavírat obchodní vztahy, ale jeho povinností současně je snášet případné
nepříznivé důsledky této volby spočívající např. v nemožnosti prokázat existenci takovýchto
vztahů, a to i z důvodu absence spolupráce obchodního partnera. Tento princip je vlastní
daňovému řízení, protože jen za jeho existence je možno dostát základnímu cíli správy daní,
tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy (§2 odst. 2 daňového řádu).
Za situace, kdy jednatelka společnosti jako statutární orgán nic neví o činnosti této společnosti, je
hodnocení její výpovědi městským soudem logické a správné. S tvrzením stěžovatelky, že takové
skutečnosti jí nelze přičítat k tíži, lze nepochybně souhlasit, nic to však nemění na tom,
že stěžovatelka nebyla v dané věci schopna prokázat, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění,
u kterého uplatňovala nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Z výpovědi svědka K.
pak sice neplyne, že by společnost Vikfin, spol. s r. o. nemohla poskytnout stěžovatelce
zdanitelné plnění; současně však toto plnění nijak neprokazuje a v souvislosti s výpovědí
jednatelky Vránové a dalšími zjištěnými skutečnostmi je existence zdanitelného plnění silně
zpochybněna. Tvrzení stěžovatelky ohledně probíhajícího trestního řízení je pak pro posouzení
dané věci irelevantní. Konečně námitku, že se městský soud a žalovaný nezabývali tím, kdo ve
skutečnosti vystavoval faktury a další dokumenty za společnost Vikfin, spol. s r. o., nemohl
kasační soud posoudit, neboť tato nebyla uvedena v žalobě; kasační stížnost je proto v této části
nepřípustná [§104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
V neposlední řadě stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas s postupem správce
daně v případě výslechu Ing. T. Zdejší soud se otázkou zákonné povinnosti mlčenlivosti
daňových poradců zabýval ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 - 107,
v němž uvedl, že „tvrdí-li osoba, která je daňovým poradcem, že daňovému subjektu poskytovala daňové
poradenství, může v daňovém řízení odmítnout vypovídat s poukazem na povinnost mlčenlivosti vyplývající z §6
odst. 8 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky. Může
tak učinit i za situace, kdy ji daňový subjekt zprostil povinnosti mlčenlivosti, neboť úvaha o nezbytnos ti ochrany
zájmu klienta přísluší daňovému poradci. Ani při sporném náhledu na povahu smluvního vztahu mezi daňovým
poradcem a daňovým subjektem není v pravomoci správce daně jej k podání výpovědi přinutit “. Nejvyšší správní
soud k tomu podotýká, že v p řípadě, kdy existuje spor mezi daňovým poradcem a jeho klientem
(v dané věci mezi Ing. T. a stěžovatelkou) o existenci smlouvy o poskytování daňového
poradenství, je jediným orgánem, který může tuto otázku vyřešit, soud v civilním řízení. Správce
daně dostál všem svým povinnostem daným mu zákonem, neboť je zřejmé, že v okamžiku,
kdy zjistil, že je mezi Ing. T. a stěžovatelkou spor ohledně dané otázky, předvolal ještě jednou
Ing. T. a požádal o vysvětlení. Ten však setrval na svém stanovisku, že je vázán mlčenlivostí.
V dané věci se tedy jednalo podle ustanovení §28 odst. 1 daňového řádu o předběžnou otázku,
o níž si správce daně učinil úsudek sám tak, že akcentoval absolutní zákaz výpovědi daný mu
§8 odst. 3 daňového řádu ve spojení s ustanovením §6 odst. 8 zákona č. 523/1992 Sb. Jestliže
tedy stěžovatelka byla jiného názoru, jak věc posoudit, měla možnost se obrátit v civilním řízení
na soud, aby rozhodl, zda mezi ní a I ng. T. existovala smlouva o poskytování daňového
poradenství. V případě, že by soud rozhodl opačně než správce daně, byl by to důvod pro
obnovu řízení podle ustanovení §54 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Namítá-li pak stěžovatelka,
že svědek T. zřejmě odmítl vypovídat z důvodu, že by mu hrozilo trestní stíhání, nelze než
odkázat na §8 odst. 2 daňového řádu, podle nějž může výpověď odepřít ten, kdo by jí způsobil
nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Hrozba trestního stíhání vůči svědkovi
tedy rozhodně nepředstavuje důvod, proč by měl být vyslechnut, ba právě naopak. Z uvedených
důvodů neobstojí ani tato námitka.
Konečně lze souhlasit se stěžovatelkou, že z ustanovení daňového řádu nevyplývá,
že by unesení důkazního břemene bylo spojeno pouze s přímými důkazy. Je možné si jistě
představit, že by poskytnutí zdanitelného plnění bylo prokázáno i důkazy nepřímými;
avšak z důkazů předložených v daňovém řízení lze vyvodit maximálně závěr, že dodání
předmětné dokumentace ze strany společnosti Vikfin, spol. s r. o. nelze zcela vyloučit. Nicméně
pokud chce stěžovatelka uplatnit nárok na daňový odpočet, nestačí pouze prokázat, že existenci
zdanitelného plnění nelze vyloučit, ale je nutné prokázat to, že ke zdanitelnému plnění opravdu
došlo.
Námitkou stěžovatelky týkající se poměru mezi ustanovením §19 odst. 2 zákona
č. 588/1992 Sb. a §31 odst. 9 daňového řádu, námitkou porušení §31 odst. 8 písm. b) a c)
daňového řádu, jakož i námitkami týkajícími se existence zaměstnanců společnosti
Vikfin, spol. s r. o. a nutností vyslechnout S. H., se Nejvyšší správní soud nezabýval. Tyto
námitky stěžovatelka neuvedla v žalobě, městský soud se proto jimi ve svém rozsudku nemohl
zabývat a chybí tak podklad k přezkumu kasačního soudu, což ve svém důsledku znamená
nepřípustnost takových námitek (§104 odst. 4 s. ř. s.). Ze stejného důvodu se Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat ani námitkami uvedenými v doplnění kasační stížnosti, s výjimkou námitky
prekluze práva vyměřit daň, neboť nešlo o doplnění stávajících žalobních bodů, ale o body nové:
nutnost výslechu svědka T. k dalším skutečnostem, na které se nevztahuje povinnost
mlčenlivosti, a nezákonnost výzev vydaných podle §43 téhož zákona.
Vzhledem k výše uvedenému závěru o nezákonnosti napadeného rozsudku v otázce
prekluze práva vyměřit daň, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský
soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu. V novém řízení rozhodne
městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnost i (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu