ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.140.2019:11
sp. zn. 2 As 140/2019 - 11
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému:
Krajský soud v Hradci Králové, se sídlem Československé armády 218, Hradec Králové, proti
usnesení žalovaného ze dne 5. 12. 2018, č. j. 30 A 146/2018 - 39, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2019, č. j. 30 A 43/2019 -
46,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se podáním ze dne 18. 2. 2019 označeným jako „žaloba“ (dále jen „podání“)
doručeným Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) domáhal, aby tento
soud zrušil své vlastní usnesení ze dne 5. 12. 2018, č. j. 30 A 146/2018 - 39 (dále jen „usnesení
o odmítnutí žaloby“).
[2] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) podání
pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl, neboť dospěl k závěru,
že není dána jeho pravomoc o stěžovatelově podání rozhodnout. Svůj postup krajský soud blíže
odůvodnil tím, že podáním stěžovatel napadl dřívější usnesení o odmítnutí žaloby, vůči němuž
však příslušel opravný prostředek v podobě kasační stížnosti, kterou také stěžovatel k Nejvyššímu
správnímu soudu skutečně podal a bylo o ní rozhodnuto usnesením ze dne 9. 1. 2019,
č. j. 8 As 422/2018 - 9. Ohledně stěžovatelova podání ze dne 18. 2. 2019 pak krajský soud dospěl
k dílčím závěrům, že „ Proti usnesení správního soudu o odmítnutí žaloby dle §46 s. ř. s. ale nemůže býti
podána znovu žaloba u správního soudu. Takový opravný prostředek soudní řád správní nezakotvuje.“ a dále,
že „Žalobce tedy znovu podává žalobu nikoliv proti rozhodnutí správního orgánu, ale proti rozhodnutí soudu,
ačkoliv byl již v napadeném usnesení zdejšího soudu poučen o tom, že k rozhodování o takové žalobě nemá soud
ve správním soudnictví pravomoc. Podaná žaloba tak z toho důvodu působí obstrukčním dojmem.“
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu, že nebyly splněny podmínky řízení před krajským soudem, ve věci jednali vyloučení
a nepříslušní soudci a v napadeném usnesení došlo k záměně účastníků řízení a žalované věci.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že napadené usnesení vydal krajský soud coby nepříslušný a vyloučený
úřad a požádal o nařízení jednání.
[4] Nejvyšší správní soud vyhodnotil podání jako kasační stížnost proti napadenému
usnesení. Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1
písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s., a to z níže uvedených důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 118/2019, 2 As 112/2019, 2 As 370/2018, 2 As 296/2018,
2 As 219/2018, 2 As 416/2017, 2 As 172/2017, 2 As 261/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014,
6 As 251/2014, 3 As 179/2014, 2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky
dalších). Stěžovatel v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným
(zejména) ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne,
stěžovatel buď takováto odmítající usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační
stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne,
anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná
o „zjevně neúspěšné návrhy“ ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pak stěžovatel napadá dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku
vytváří jakýsi „bludný kruh“, v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně
soudil. Jak Nejvyšší správní soud uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014,
č. j. 2 As 162/2014 – 42 (dostupném tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu na www.nssoud.cz), „z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci,
je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení
se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne
18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele nelze dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana
jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím
procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu“.
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností proti napadenému usnesení, jímž bylo
odmítnuto jeho podání směřující proti usnesení téhož krajského soudu ze dne 5. 12. 2018,
č. j. 30 A 146/2018 – 39; toto usnesení ze dne 5. 12. 2018 však již samo o sobě představovalo
rozhodnutí o odmítnutí předchozího podání učiněného krajskému soudu rovněž jako žaloba
ve správním soudnictví. Přitom závěr krajského soudu, že proti usnesení správního soudu
o odmítnutí žaloby nemůže být podána znovu žaloba u správního soudu, jelikož takový opravný
prostředek soudní řád správní nezakotvuje, považuje Nejvyšší správní soud za zcela přiléhavý,
správný a zákonný. Navíc je prima facie zřejmé, že podání, ačkoli bylo stěžovatelem označené jako
„žaloba“, nesměřuje proti právnímu aktu při výkonu veřejné správy přezkoumatelnému v rámci
správního soudnictví, nýbrž proti samotnému usnesení krajského soudu vydanému již při výkonu
správního soudnictví, proti kterému právní řád České republiky stanovuje zcela odlišné
prostředky nápravy, které ostatně stěžovatel v právě projednávané věci využil. Podání proto
působí obstrukčním dojmem i v rámci tohoto řízení o kasační stížnosti.
[7] Stěžovatel v nyní uplatněné kasační stížnosti neuvedl žádné relevantní námitky, které
by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu o odmítnutí podání z důvodu
nedostatku pravomoci krajského soudu pro rozhodnutí o podání. Kasační námitky uplatněné
stěžovatelem proto nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná. Díky
specifickému přístupu stěžovatele v mnoha (nyní již více než 850) věcech, jež předkládá
k „řešení“ správním soudům (viz odst. [5] odůvodnění tohoto usnesení), zcela postrádá smysl
zvažovat v této situaci byť jen teoreticky relevanci i těch námitek, které jsou procesní povahy.
[8] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou
judikaturu).
[9] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na zdejší soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv
formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti)
a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako
úplně neefektivní, a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto
ohledu tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[10] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o žádosti o nařízení jednání. Ani další
doplnění kasačních důvodů či jiných tvrzení by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační
stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela
neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu