ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.302.2020:45
sp. zn. 1 Azs 302/2020 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: I. D., zastoupen Mgr.
Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2018, č. j. MV-15709-4/SO-2018, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2020, č. j.
31 A 52/2018 - 124,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce ne m á p r ávo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 21. 3. 2018, č. j. MV-15709-4/SO-2018 zamítla odvolání
žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne
23. 11. 2017, č. j. OAM-122506-13/MC-2017, kterým mu nebyla prodloužena platnost pobytové
karty rodinného příslušníka občana EU dle §87p odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Žalobce měl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, což je důvodem
pro ukončení jeho přechodného pobytu na území České republiky uvedeným v §87f odst. 3
písm. f) téhož zákona (resp. dle §87f odst. 3 písm. d) ve znění téhož zákona účinného
do 14. 8. 2017). V rozhodnutí správní orgán I. stupně stanovil lhůtu k vycestování z území České
republiky.
[2] Žalobce spolu se svou manželkou a se svým synem brojili proti rozhodnutí žalované
žalobou. Nesouhlasili se závěry žalovaného, že by žalobce měl narušit zvlášť závažným
způsobem veřejný pořádek, a má za to, že správní orgán I. stupně ani žalovaný se s tím
dostatečným způsobem nevypořádali. Ohrožení veřejného pořádku z jeho strany musí být
aktuální v době vydání rozhodnutí, tj. cizinec se musí v době vydání dopouštět jednání zvlášť
závažným způsobem narušujícího veřejný pořádek. Správní orgán je povinen hodnotit
skutkový stav věci v okamžiku vydání rozhodnutí, a nikoliv k okamžiku zahájení řízení,
resp. před zahájením řízení. V případě prvních čtyř odsouzení uložené tresty řádně vykonal. Tyto
tresty mu byly soudy zahlazeny, ale správní orgány obou stupňů k tomu nepřihlížely.
Při odsouzení za další trestné činy, na které správní orgány ve svém rozhodování poukazovaly,
byly žalobci ukládány podmíněné tresty odnětí svobody či alternativní trest obecně prospěšných
prací, z čehož se podává, že k výchovnému působení na žalobce takové tresty postačí.
Od spáchání posledního skutku (dne 1. 6. 2015) se žalobce prokazatelně nedopustil žádného
dalšího protiprávního jednání a nedostal se do rozporu se zákonem, napravil se a žije řádným
životem. Hrozba narušení veřejného pořádku z jeho strany tak není v žádném případě aktuální
a nehrozí ani do budoucna.
[3] Žalobce dále namítal, že správní orgány nedostatečným způsobem posoudily otázku
přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Sdílí totiž
společnou domácnost se synem a manželkou, která s ohledem na komplikovaný zdravotní stav
vyžaduje pravidelnou péči a podporu. Měl být vyzván k prokázání skutečností, které správní
orgány pro jejich nedoložení nezohlednily. K porušení jeho práv došlo i tím, že správní orgány
nejednaly s manželkou žalobce a jeho synem jako s účastníky řízení.
[4] Krajský soud žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl. Manželka žalobce i jeho syn, kteří
podali žalobu proti napadenému rozhodnutí společně se žalobcem, měli možnost samostatně
brojit proti dotčení svých práv. Neuhradili však soudní poplatek, proto soud řízení ohledně nich
zastavil.
[5] Žalobce dle krajského soudu závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Přestože jeho
trestná činnost nespočívala v nejzávažnější trestné činnosti, soud spatřil nebezpečí závažného
narušení veřejného pořádku především v dlouhodobém opakování trestné činnosti, kterou
s ohledem na opakované odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody nelze bagatelizovat. Žalobce
páchal prakticky po celou dobu svého pobytu na území České republiky trestnou činnost
a zároveň v období mimo výkon trestu nebyl zaměstnán, ani neměl jiný řádný zdroj obživy
(resp. toto neprokázal). Tedy neprokázal žádné standardní pracovní, obchodní či jiné obdobné
vtahy, ze kterých by bylo možno dovodit, že jeho přístup k životu směruje k eliminování nebo
alespoň minimalizaci nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. To vše při vědomí toho,
že Česká republika má právo od cizinců, kteří chtějí dlouhodobě pobývat na jejím území,
vyžadovat patřičný respekt ke svému právnímu řádu.
[6] K přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života soud
uvedl, že předložení důkazních prostředků, kterými mohla být prokázána závislost manželky
a syna, bylo ve výlučném zájmu žalobce. Jelikož se jednalo o řízení zahájené na žádost, měl to být
žalobce, kdo měl správním orgánům prokazovat a tvrdit svoji rodinnou situaci. Žalobce v řízení
neposkytl podklady, ze kterých by bylo možné posoudit závislost manželky na žalobci. Žalovaný
tedy vyhodnotil skutkový stav zcela v souladu s tím, jaká tvrzení sám žalobce uvedl
před správními orgány. Předložené listiny neprokazují závislost manželky ani syna žalobce,
ani navázání přátelských vztahů, vytvoření pracovního a sociálního zázemí žalobce na území
České republiky a zejména silných rodinných vazeb. Syn je již zletilý a žalobce neprokázal,
že by byl odkázán na jeho výživu. Soud dospěl k závěru, že zdravotní stav manželky žalobce
je značně komplikovaný, ale komplikace jsou způsobeny jejím obecným zdravotním stavem
(obezita, CHOPN, astma). Z předložených listin ve věci nezletilého chlapce, který je v péči
manželky nejméně od listopadu 2017, plyne, že je manželka schopna sama zajišťovat péči
o pětiletého chlapce. Tvrzení žalobce, že manželku doprovází k lékaři, stará se o ni, zajišťuje
rodinu i domácnost a má pro ni být velkou psychickou podporou, soud vyhodnotil
jako nevěrohodné.
[7] Žalobce neprokázal ani navázání přátelských vztahů, vytvoření pracovního a sociálního
zázemí. Žalobce je v trestních příkazech z roku 2013 a 2015 veden jako nezaměstnaný, což i sám
uvedl v žádosti o prodloužení přechodného pobytu na území ČR, soud tedy neshledal,
že by si žalobce vytvořil pracovní či sociální zázemí na území ČR, které měly správní orgány
zohlednit. Žalobce je recidivistou a v řízení nebylo prokázáno naplnění žádných mimořádných
okolností směřujících k tomu, aby žalobci nebylo zrušeno pobytové oprávnění.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Řízení před soudem je zatíženo vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé, když manželce a synovi žalobce nebylo umožněno vystupovat v řízení před soudem
jako osobám zúčastněným na řízení dle §34 odst. 3 s. ř. s. Krajský soud se náležitě
přezkoumatelně nevypořádal s námitkou stěžovatele, pokud tento namítal, že v řízení
před správním orgánem I. stupně i v řízení před žalovaným byli jeho manželka a syn opomenuti
jako účastníci řízení.
[10] Uvedený závěr, že stěžovatel narušuje závažným způsobem veřejný pořádek správní
orgány i krajský soud zdůvodňují tím, že byl v minulosti na území celkem sedmkrát odsouzen
pro spáchání trestných činů. Stěžovatel nesouhlasí a má za to, že správní orgány ani krajský soud
se dostatečným způsobem nevypořádaly s aktuálností a závažností hrozby, kterou
má představovat. Stěžovatel naposledy spáchal trestný čin dne 1. 6. 2015, tedy téměř tři roky
před tím, než bylo vydáno rozhodnutí žalované. Nepopírá, že byl v minulosti za trestnou
činnost odsouzen, nicméně má za to, že svým chováním po spáchání posledního z trestných činů
prokázal, že se napravil a že z jeho strany ani do budoucna nehrozí skutečné, aktuální a závažné
narušení veřejného pořádku. O tom svědčí i to, že se buď osvědčil ve zkušebních dobách
podmíněného odsouzení, nebo jeho odsouzení byla zahlazena. Pokud by nedošlo k jeho nápravě,
soud by zcela jistě nevyslovil, že se žalobce osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení,
ani by nerozhodl o zahlazení jeho odsouzení.
[11] Krajský soud a správní orgány se nezabývaly veškerými hledisky jeho rodinného života,
zejména pak dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, dobou pobytu žalobce v České
republice, vzájemnými citovými vazbami mezi stěžovatelem a jeho rodinnými příslušníky. Dále
také závislostí manželky na stěžovateli (v souvislosti s jejími zdravotními problémy) a rozsahem,
v jakém by byl soukromý život stěžovatele a jeho rodiny negativním způsobem ovlivněn
neprodloužením pobytového oprávnění. V neposlední řadě se správní orgány ani soud
nezabývaly absencí jakéhokoliv zázemí stěžovatele v zemi jeho původu.
[12] Stěžovatel odkazuje na rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 5. 2020, č. j.
Nc 113/2019 – 83, ze kterého plyne, že je v listinách týkající se péče o nezletilého uváděna
manželka stěžovatele, péči o něj však zajišťuje spolu s ní také stěžovatel. V odůvodnění tohoto
rozsudku je citovaná zpráva orgánu sociálně právní ochrany dětí, ve které je mimo jiné uvedeno,
že nezletilý žije se stěžovatelem a jeho manželkou v pronajatém bytě, oslovuje je mami a tati; jeho
vztah k nim je stejný jako k rodičům. V době, kdy byla jeho manželka nemocná, byla péče
o nezletilého, o ni i celou domácnost z větší části na stěžovateli.
[13] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své písemné vyjádření
k žalobě a obsah svého rozhodnutí. Ztotožnila se s tím, jak věc posoudil krajský soud, a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost dle §102 s. ř. s. přípustná, a za žalovanou jedná osoba splňující
podmínky právního vzdělání vyžadované dle §105 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dále
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Podle §87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců „[m]inisterstvo dále ukončí rodinnému
příslušníkovi občana Evropské unie přechodný pobyt na území, pokud ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění“.
[17] Výkladem pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“ v kontextu
zákona o pobytu cizinců se podrobně zabýval rozšířený senát v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j.
3 As 4/2010 - 151, č. 2420/2011 Sb. NSS, kde konstatoval, že „[p]ři výkladu pojmů „veřejný
pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy,
ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy
užity. Narušením veřejného pořádku podle §119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně
závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života
cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“
[18] Pojem „veřejný pořádek“ je tedy nutno chápat a vykládat v kontextu konkrétního
ustanovení, v němž je použit, a vycházet přitom z jeho účelu. Byť v citovaném usnesení
se rozšířený senát zabýval výkladem tohoto pojmu primárně ve vztahu k §119 zákona o pobytu
cizinců, považuje Nejvyšší správní soud jeho závěry za přiměřeně použitelné i v posuzované věci,
samozřejmě při zohlednění smyslu a účelu §87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, který
je jedním z ustanovení přímo transponujících do českého právního řádu čl. 27 odst. 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES. Musí být tedy interpretován v souladu s účelem
směrnice. To platí, přestože v nyní posuzované věci jde o rodinného příslušníka občana České
republiky, který svobodu volného pohybu či pobytu v jiných členských státech nevyužívá,
nicméně pokud se zákonodárce rozhodl i tyto osoby zařadit do kategorie rodinného příslušníka
občana EU, musí být dané ustanovení interpretováno ve všech případech jednotným způsobem.
[19] Uvedené ustanovení směrnice (čl. 27 odst. 2) přitom uvádí: „Opatření přijatá z důvodů
veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena
výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových
opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně
závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou
osobou nebo souvisí s generální prevencí, nejsou přípustná.“
[20] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33, konstatoval,
že „předchozí protiprávní jednání žalobce ještě samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení
k přechodnému pobytu podle §87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení má výhradně
preventivní, nikoliv sankční charakter. Kriminální minulost žadatele ovšem bude velmi často výchozím bodem
úvahy o tom, zda u žadatele i do budoucna existuje důvodné nebezpečí, že by mohl opět závažným způsobem
narušit veřejný pořádek. Při posuzování tohoto rizika je kromě závažnosti a povahy spáchaných trestných činů
třeba zkoumat i další aspekty předmětného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování
trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv,
který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti atd. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, ze dne 26. 9. 2018, č. j.
2 Azs 156/20 - 49).“
[21] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 6. 2013, č. j. 3 As 78/2012 - 32, vyslovil
závěr, že skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních
zájmů společnosti může být dáno i při menší intenzitě jednotlivých narušení zákona
(srov. i rozsudky soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 4 Azs 285/2018 - 35, či ze dne 14. 4. 2020, č. j.
3 Azs 33/2020 - 40).
[22] Správní orgány v rámci posouzení závažného narušení veřejného pořádku mohou
přihlížet i k zahlazeným odsouzením. V rozsudku ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 - 34,
č. 2835/2013 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[a]čkoliv bylo odsouzení pro shora
uvedený skutek zahlazeno, nebrání to žalovanému v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení o žádosti
o povolení trvalého pobytu jako závažné porušení veřejného pořádku. Hypotéza §75 odst. 2 písm. f) zákona
o pobytu cizinců totiž není postavena na tom, že byl cizinec odsouzen pro trestný čin, resp. že má záznam
v trestním rejstříku [na rozdíl od §75 odst. 2 písm. c) ve spojení s §174 zákona o pobytu cizinců],
nýbrž na tom že se dopustil určitého jednání. Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal.
Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§70 odst. 1 trestního zákona shodné i §106 trestního
zákoníku).“
[23] V posuzované věci se správní orgány (i krajský soud) při hodnocení (jeho přezkumu)
závažného narušení veřejného pořádku, podrobně zaobíraly osobou stěžovatele. Skutečnou,
aktuální a závažnou hrozbu pro narušení veřejného pořádku spatřovaly zejména v dlouhodobém
a opakovaném páchání trestné činnosti stěžovatelem. Stěžovatel se mezi lety 1998 až 2015
dopustil trestných činů vydírání, maření výkonu úředního rozhodnutí (celkem dvakrát),
omezování osobní svobody, podílnictví, řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění,
ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, porušování domovní svobody, ohrožení pod vlivem
návykové látky a trestného činu nebezpečného vyhrožování (se zbraní). Za uvedené trestné činy
byl odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody v celkové délce trvání 16 měsíců (pozn.
soudu: + 9 měsíců po přeměně z podmíněného trestu odnětí svobody), k podmíněným trestům
odnětí svobody v celkové délce trvání 36 měsíců, zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel v celkové délce trvání taktéž 36 měsíců, trestu obecně prospěšných prací
v délce 300 hodin a trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
[24] Před zahájením řízení u správního orgánu I. stupně stěžovatel na základě usnesení ze dne
5. 4. 2016, č. j. 21 T 228/2013 – 89, nastoupil výkon trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců,
který tak měl skončit méně než rok před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Lze tak přisvědčit závěru krajského soudu, že v době rozhodování správních orgánů stěžovatel
představoval i aktuální hrozbu narušení veřejného pořádku (k tomu srov. i rozsudek ze dne
6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 - 34, č. 2835/2013 Sb. NSS, který za aktuální shledal hrozbu
i v případě, že byl poslední trestný čin spáchán více než 3 roky před zahájením správního řízení).
[25] Rozhodnutí o neprodloužení platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana EU
pro naplnění podmínek dle §87 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců zároveň musí být
přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života rodinného příslušníka
občana EU.
[26] V projednávané věci se jednalo o řízení zahájené na žádost žalobce, v němž spočívá
břemeno tvrzení a důkazní primárně na žadateli, nikoli na správním orgánu (k tomu
viz např. rozsudky ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Azs 111/2017 - 36, ze dne 7. 2. 2018, č. j.
9 As 330/2016 - 192, ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38, či ze dne 19. 4. 2018, č. j.
3 Azs 234/2017 - 28). Dle rozsudku ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 179/2017 – 38 platí, že „nelze
po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které
by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tj. které by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného zásahu vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je zejména
na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění, případně aby o tom nabídl důkazy“). Je tedy primárně na žadateli,
aby správnímu orgánu sdělil veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého života, neboť
je to právě žadatel, jemuž jsou tyto skutečnosti známy především (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 262/2015 – 35).
[27] Stěžovatel v řízení před správními orgány poukázal na svůj partnerský život, délku pobytu
a skutečnost, že na území České republiky má syna, který s ním žije ve společné domácnosti.
Teprve v žalobě se stěžovatel zmiňuje o zdravotních problémech p. D. a její závislosti na péči a
každodenní pomoci z jeho strany, o navázání přátelských vztahů, vytvoření pracovního a
sociálního zázemí na území ČR, a zejména o silných rodinných vazbách. V zemi původu
stěžovatel nemá žádné příbuzné, sociální ani rodinné zázemí a nemá ani na co navázat.
V souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku stěžovatel krajskému soudu předložil
oddací list (sňatek stěžovatel uzavřel 28. 3. 2018), rodný list jeho syna J. M. (nar. X), listiny týkající
se zdravotního stavu p. D. (ze dne 25. 1. 2018 a ze dne 14. 2. 2018) a listiny vztahující se
k převzetí nezl. R. Š. (nar. X) do péče p. D. (ze dne 1. 12. 2017, ze dne 22. 11. 2017 a ze dne 10.
5. 2018). Ke kasační stížnosti, resp. k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
stěžovatel připojil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 5. 2020, č. j. Nc 113/2019
– 83, o svěření nezl. R. Š. do péče p. D.. Z rozsudku se podává, že návrh na svěření nezletilého
do péče podala p. D. dne 29. 3. 2019.
[28] Krajský soud k výše uvedenému uzavřel, že stěžovatel neprokázal, že by nejméně
v posledních sedmi letech před rozhodnutím správních orgánů pracoval. Neprokázal
ani závislost (odkázanost na výživu) svého syna a své manželky na jeho péči (v době řízení
před správními orgány). Krajskému soudu tak nebylo zřejmé, v čem by se měla zásadně zhoršit
situace stěžovatele v důsledku nutnosti opustit Českou republiku, když se do pracovního
života řádně nezapojil, sociální vazby na území ČR (krom rodiny) nijak neprokázal
a neprokázal ani odkázanost členů rodiny na jeho osobě. Ve svém rozsudku pak vyšel z toho,
že je při přezkumu rozhodnutí správního orgánu vázán §75 odst. 1 s. ř. s., dle kterého soud
při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
[29] Nejvyšší správní soud se s těmito závěry krajského soudu ztotožnil.
[30] Necelý rok před vydáním rozhodnutí správní orgánu I. stupně měl stěžovatel vykonávat
trest odnětí svobody, nebyl zaměstnán a péči o domácnost, syna a nezletilého R. Š. musela zastat
jeho manželka, která dle jeho tvrzení trpěla zdravotními problémy. Po vydání rozhodnutí
správního orgánu I. stupně uzavřela p. D. s biologickou matkou nezletilého R. Š. „Dohodu
o dočasném umístění dítěte“. Po vydání rozhodnutí žalované se stěžovatel a p. D. vzali.
Stěžovatel už od vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně věděl, že jeho pobytový titul
nebyl prodloužen a byla mu stanovena povinnost z území České republiky vycestovat. Svoje
rodinné vazby tedy „posiloval“ s vědomím, že pravděpodobně bude muset Českou republiku
opustit (činila tak i p. D.). Výše uvedené události vykazují velice úzkou časovou spojitost
s rozhodnutím správního orgánu I. stupně o neprodloužení pobytového titulu stěžovateli, který si
tak musel být vědom toho, že jeho další setrvání na území ČR a vedení rodinného života v této
zemi je značně nejisté (srov. rozsudek ze dne 26. 8. 2019, č. j. 1 Azs 222/2019 - 24). V této
souvislosti je s podivem, že se stěžovatel, ač dle rozsudku č. j. Nc 113/2019 - 83 je nezl. R. Š.
v péči p. D. od konce roku 2015, o něm zmiňuje poprvé až v návrhu na přiznání odkladného
účinku žaloby (po třech a půl letech). Stěžovatel svůj blízký vztah s nezletilým dokládá až
v přílohách návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, ač mu nic nebránilo o tom
pojednat již v žalobě a v řízení před správními orgány.
[31] Paní D. i její syn si navíc prokazatelně často museli vystačit sami. Skutečnost,
že stěžovatel nebyl v posledních sedmi letech před rozhodnutími správních orgánů zaměstnán,
ani sám nevyvrací. Zmiňuje pouze, až v řízení před Nejvyšším správním soudem, že mu finančně
vypomáhají rodiče, kteří žijí ve Španělsku. Toto tvrzení ničím nedoložil. Podstatnou část synova
života stěžovatel buď vykonával soudem uložený trest, nebo s ním bylo vedeno trestní řízení.
Nelze tedy ani hovořit o morálních kvalitách stěžovatelovy osobnosti či o odpovědnosti
ve vztahu k výchově vlastního dítěte. Osobnost stěžovatele tak nedává ani žádné záruky
pro řádnou výchovu nezletilého R. Š.. Tvrzení o nápravě stěžovatele se totiž, jak vidno výše,
objevuje v úzké časové souvislosti s vedením správního a soudního řízení v projednávané věci,
tedy pod „pohrůžkou“ ztráty (neprodloužení) pobytového titulu. Nelze proto hovořit o naplnění
nejlepšího zájmu dítěte ve spojitosti se soužitím se stěžovatelem. U syna stěžovatele je navíc
závislost na stěžovateli (kterou blíže nespecifikoval, zda se jedná o závislost ekonomickou,
emocionální či jinou) částečně popírána právě tím, že jeho syn musel často zastat „roli otce“,
neboť stěžovatel se nacházel v postavení obviněného, obžalovaného či odsouzeného v trestním
řízení.
[32] K důkazním prostředkům předkládaným stěžovatelem až v řízení o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem na §109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy byl vydán napadený rozsudek krajského soudu. Stejně
tak krajský soud byl vázán skutkovým a právním stavem, který byl dán v době rozhodnutí
žalované (§75 odst. 1 s. ř. s.) a správně nepřihlédl k tvrzeným skutkovým novotám v řízení
před ním (srov. zejména bod [35] a násl. napadeného rozsudku krajského soudu).
[33] Prolomení výše uvedeného pravidla, které váže rozhodování soudu o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu na skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu, je namístě v těch případech, v nichž by nepřihlédnutí k novým skutečnostem v řízení
před správním soudem mělo přímo za následek dotčení nějakého základního práva, a to včetně
práva na ochranu rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Tak tomu může být typicky ve věcech správního vyhoštění, ovšem i tam je třeba
přistupovat k možnému prolomení §75 odst. 1 jen zcela výjimečně (to uvádějí i rozsudky ze dne
14. 1. 2015, čj. 3 Azs 198/2014-24, případně ze dne 10. 9. 2015, čj. 2 Azs 163/2015-28, body 9
a 10; ani v jednom z těchto rozsudků ovšem soud neshledal důvod §75 odst. 1 s. ř. s. prolomit).
[34] V pobytových věcech soud pravidelně zastává názor, že bude vždy třeba §75 odst. 1
aplikovat (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 7. 11. 2013, č. j. 2 As 59/2013 – 33). Pouze pokud
by lpění na znění §75 odst. 1 s. ř. s. a nezohlednění skutečností nastalých po právní moci
správního rozhodnutí správním soudem mohlo přímo vést k zásahu do rodinného života
žalobce, a tím k možnému porušení čl. 8 Úmluvy, bylo by vskutku namístě §75 odst. 1 prolomit
(typicky proto, že žalobce již nemá jiný prostředek ochrany proti zásahu do rodinného života).
[35] V rozsudku ze dne 16. 01. 2020, č. j. 4 Azs 453/2019 – 31, k tomu soud uvedl, že nejsou
dány důvody k prolomení pravidla obsaženého v §75 odst. 1 s. ř. s. a konstatoval, že „[p]řezkum
rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele společně se stanovením lhůty k vycestování z území
České republiky totiž není pro stěžovatele poslední možností k uplatnění nových skutečností, na které nemohl
poukázat již v řízení před správními orgány. Jedná se toliko o jedno z několika druhů správních řízení, které
stěžovateli k obraně jeho práv a oprávněných zájmů poskytuje zákon o pobytu cizinců, případně také zákon
č. 325/1999 Sb., o azylu. Na nově zjištěnou skutečnost tak stěžovatel může poukázat například v případném
řízení o uložení správního vyhoštění nebo v žádosti o udělení azylu za účelem sloučení rodiny.“
[36] S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci ztotožňuje, neboť
ani neprodloužení platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana EU, byť spojené
s příkazem k vycestování, nezamezuje cizinci, aby svou pobytovou situaci před okamžikem
uplynutí lhůty k vycestování řešil jinak, např. novou žádostí o některý z pobytových titulů
dle českého práva. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské
unie (SFEU) v zásadě brání tomu, aby členský stát odepřel státnímu příslušníku třetího státu,
na kterého jsou výživou odkázány jeho děti nízkého věku, jež jsou občany Unie, právo na pobyt
v členském státě, v němž mají tyto děti bydliště a jehož mají státní příslušnost, neboť taková
rozhodnutí by uvedené děti připravila o možnost skutečně využívat podstatné části práv
spojených se statusem občana Unie (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 3. 2011,
Ruiz Zambrano, C-34/09, EU:C:2011:124).
[37] Nejvyšší správní soud má (ve shodě s krajským soudem) pro výše uvedené za to,
že v případě stěžovatele bylo neprodloužení jeho pobytového oprávnění přiměřeným zásahem
do jeho soukromého a rodinného života.
[38] Námitku stěžovatele, že došlo k porušení jeho práv v souvislosti s tím, že správní orgány
nejednaly s jeho manželkou a synem jako s účastníky, neshledal důvodnou. Manželka stěžovatele
i jeho syn podali žalobu proti napadenému rozhodnutí společně se stěžovatelem, a tudíž měli
možnost samostatně brojit proti dotčením svých práv. To se také v řízení stalo. Skutečnost,
že neuhradili k výzvě soudu soudní poplatek, resp. že nepožádali o jeho prominutí, jde toliko
k jejich tíži. Krajský soud pak jejich žalobní body (ve společné žalobě), resp. výtky, nevyloučil
ze soudního přezkumu pro absenci účastenství manželky a syna na řízení. V projednávané věci
tak soud účastenství rodinných příslušníku stěžovatele v souladu s rozsudkem ze dne
23. 10. 2019, č. j. 9 Azs 256/2019 - 22, č. 3937/2019 Sb. NSS, nevyloučil.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu