ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.382.2018:67
sp. zn. 2 Azs 382/2018 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Ondřeje Sekvarda v právní věci žalobců: a) N. I., b) nezl. Y. S.,
oba zastoupeni JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Slavíkova 19,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žalob
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2017, č. j. OAM-370/ZA-ZA14-ZA02-PD1-2014,
v řízení o kasačních stížnostech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. 10. 2018, č. j. 2 Az 21/2017 – 54,
takto:
I. Kasační stížnosti se od m ít aj í pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2018, č. j. 2 Az 21/2017 – 54,
zamítl žalobu podanou žalobci (dále jen „stěžovatelé“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 2. 2017, č. j. OAM-370/ZA-ZA14-ZA02-PD1-2014, kterým jim nebyla prodloužena
doplňková ochrana podle §53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelů. Kasační stížnost není přijatelná.
[4] Námitka nepřezkoumatelnosti je zcela obecná. Městský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v rozsahu všech žalobních námitek, přičemž posuzoval relevanci stěžovateli
uváděných skutečností. Z napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl v rámci posouzení
věci městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Rozhodnutí žalovaného
přitom vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatelů
ve správním řízení.
[5] Pokud stěžovatelé dále namítli své ohrožení na zdraví a životě z důvodu ozbrojeného
konfliktu na území Ukrajiny, je třeba předně poukázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, v němž bylo k bezpečnostní situaci na Ukrajině
konstatováno, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální
konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své
přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná
o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně
kolísá.“ Odkázat lze též na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice
Nejvyšší správní soud věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28,
ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31,
či ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 - 28. Situace na Ukrajině se přitom od doby, kdy byla
uvedená rozhodnutí vydána, nezhoršila, spíše naopak – je všeobecně známo, že se konflikt nešíří
do dalších jím dosud nezasažených oblastí (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 7. 2018, č. j. 2 Azs 41/2018 - 39).
[6] Co se pak týče konkrétně aktuální bezpečnostní situace v Poltavské oblasti Ukrajiny,
resp. její změny od roku 2014 (kdy byla stěžovatelům původně přiznána doplňková ochrana),
žalovaný se otázkou, zda nemohou být stěžovatelé vystaveni hrozbě vážné újmy v souvislosti
s místem jejich bydliště, v napadeném rozhodnutí zabýval. Uvedl, že stěžovatelé pocházejí
z města Pyrjatin v Poltavské oblasti, které leží přibližně 450 km od oblasti ozbrojených střetů.
Informace OAMP ze dne 24. 11. 2016 k Poltavské oblasti uvádí, že tato je pod kontrolou
ukrajinské vlády a od února 2014 v ní nedocházelo k žádným bezpečnostním incidentům.
Ani z dalších materiálů ve spisu (informace MZV ze dne 3. 6. 2016, zpráva Human Rights Watch
2016, zpráva OHCHR ze dne 27. 1. 2016) nevyplývá, že by byla Poltavská oblast jakkoliv dotčena
ozbrojeným konfliktem na východě Ukrajiny.
[7] Vzhledem k učiněným závěrům se tak stala otázka týkající se možnosti vnitřního přesídlení
v rámci Ukrajiny ve své podstatě nadbytečnou. Nejvyšší správní soud proto pouze upozorňuje
na svoji konstantní judikaturu řešící tuto problematiku, a to například usnesení ze dne 24. 9. 2018,
č. j. 5 Azs 55/2017 - 27, ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 440/2017 – 27, ze dne 3. 3. 2016,
č. j. 10 Azs 2/2016 – 33, a ze dne 15. 11. 2018, č. j. 1 Azs 188/2018 – 29. Konkrétně
je pak možné uvést názor vyslovený v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017,
č. j. 2 Azs 59/2017 – 27: „Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje též na svou ustálenou judikaturu,
z níž plyne, že tam, kde je to reálně možné, jsou lokální problémy řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní
ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs 3/2012 – 44,
a ze dne 29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 - 61). (…) …na Ukrajině existuje reálná možnost vnitřního
přesídlení, když je svoboda pohybu omezena pouze ve vztahu k územím ovládaným ozbrojenými skupinami
(resp. územím mimo kontrolu ukrajinské vlády). Stěžovatelka by tedy mohla, pokud by toho bylo třeba, nalézt
účinnou ochranu v jiné části svého domovského státu.“
[8] Co se týče otázky zdravotního stavu stěžovatele b), který trpí astmatickou alergií
a má potíže se sluchem, Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, např. v rozsudku ze dne
18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 – 68, nebo ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69, že nižší
úroveň zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod
pro udělení azylu. V rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 – 89, dále uvedl, že nelze
vyloučit, aby doplňková ochrana byla udělena žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí
závažnou nemocí (v citovaném rozsudku se jednalo o HIV/AIDS), i z důvodu nedostatečné
úrovně zdravotní péče v zemi původu, která by ovšem musela dosahovat úrovně označitelné
za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Poskytování zdravotní péče na Ukrajině se však této úrovni zdaleka neblíží. Z Informace Světové
zdravotnické organizace (WHO) - Ukrajina: Průzkum zdravotního systému 2015 je dále zřejmé,
že na území Ukrajiny je dostupná nejen ambulantní a hospitalizační péče v rámci uceleného
modelu oddělení oblastních poliklinik, nemocnic či ústředních nemocnic, ale i specializované
kliniky, diagnostická střediska a výzkumné ústavy Ministerstva zdravotnictví, což jsou vysoce
specializovaná jednooborová střediska poskytující péči pacientům s nejzávažnějšími
a nejkomplikovanějšími zdravotními problémy. Z výše uvedeného tak nelze dovodit,
že by na Ukrajině nebyla stěžovateli b) poskytnuta dostatečná úroveň zdravotní péče a ten by byl
nucen svoji léčbu přerušit.
[9] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na tvrzení stěžovatelů uvedená v kasačních stížnostech,
přičemž Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasačních stížností
k věcnému projednání. Za těchto okolností kasační stížnosti svým významem podstatně
nepřesahují vlastní zájmy stěžovatelů.
[10] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že stěžovatelka a) v replice k vyjádření
žalovaného ke kasační stížnosti uvedla, že jí byl v době probíhajícího řízení před Nejvyšším
správním soudem diagnostikován zhoubný nádor v pravém prsu. Nejvyšší správní soud
přezkoumává rozhodnutí krajského soudu, který vychází ze skutkového a právního stavu v době
rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Průlom tohoto pravidla je sice zcela
výjimečně možný v řízení před krajským soudem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 - 65, ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 - 32, ze dne
10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 163/2015 - 28), ale pouze pokud by lpění na dikci §75 odst. 1 s. ř. s.
a nezohlednění skutečností nastalých po právní moci správního rozhodnutí správním soudem
mohlo přímo vést k zásahu do rodinného života žalobce, a tím k možnému porušení
čl. 8 Úmluvy, bylo by vskutku namístě §75 odst. 1 prolomit (typicky proto, že žalobce již nemá
jiný prostředek ochrany proti zásahu do rodinného života). Nic takového však v nynější věci
nepřipadá v úvahu a výše uvedená vážná choroba sama o sobě neznamená, že by návrat
stěžovatelky a) na Ukrajinu jí znemožňoval vést rodinný život. Choroba samotná může být,
s ohledem na výše popsané nikoli neuspokojivé poměry systému ochrany zdraví na Ukrajině, dále
léčena tam.
[11] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatelů
za nepřijatelnou, a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[12] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu