ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.51.2019:38
sp. zn. 7 As 51/2019 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: R. Š., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka
v Pardubicích ze dne 31. 12. 2018, č. j. 61 A 5/2018 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se z am ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2018, č. j. 40481/2018/ODSH/8, žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Litomyšl (dále též „správní orgán I. stupně“)
ze dne 11. 4. 2018, č. j. 28436/2018, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále též „zákon o silničním provozu“) tím,
že dne 10. 3. 2017 v 8:33 hodin v obci Litomyšl, na ulici Sokolovská, u prodejny Autotuning
v km 157,5, jako řidič osobního vozidla tovární značky Škoda Octavia, registrační zn. X, jel
rychlostí 66 km/h (po odečtení přípustné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h), čímž
porušil nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h nejméně o 16 km/h. Tímto jednáním porušil §18
odst. 4 zákona o silničním provozu. Za uvedený přestupek byla žalobci podle §11 odst. 1
písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též „zákon
o přestupcích“) a v souladu s §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložena pokuta
ve výši 1 500 Kč a na základě §79 odst. 1 zákona o přestupcích a podle vyhlášky č. 231/1996 Sb.,
mu byla uložena povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným
rozsudkem zamítl. Neshledal důvodnými námitky týkající se použitelnosti a průkaznosti důkazů
prokazujících naměřenou rychlost vozidla. K tomu uvedl, že měření rychlosti vozidla žalobce
bylo provedeno řádně ověřeným rychloměrem, který správně fungoval, což dokládá pořízený
záznam o hodnotě měření. Policistka provádějící měření byla proškolena a dle její výpovědi bylo
měření provedeno v souladu s návodem k obsluze. Důkazní hodnotu její výpovědi nemohla
oslabit skutečnost, že vycházela z vlastních poznámek. Krajský soud akceptoval ověření
rychloměru jeho výrobcem, neboť se jednalo o autorizované metrologické středisko. Dále
konstatoval, že provedení měření z neoznačeného vozidla je v souladu s §79a zákona o silničním
provozu. K namítané reflexi a chybnému ustavení služebního vozidla uvedl, že žalobce neoznačil
žádný předmět, který měl reflexi způsobit, žádný takový předmět se v místě měření nenacházel
a nebyla zde ani žádná indicie nasvědčující tomu, že by k reflexi mělo dojít. Zdůraznil, že reflexi
lze anulovat správným ustavením vozidla, přičemž měření prováděla proškolená policistka,
dle jejíž výpovědi proběhlo v souladu s návodem. Za těchto okolností nemůže sloužit jako důkaz
o reflexi zpochybňující výstup z měření následně zpracovaná geometrická analýza žalobce.
Nemůže se přitom jednat o opomenutý důkaz, neboť správní orgán I. stupně měl již dostatek
podkladů pro vydání rozhodnutí a k analýze se vyjádřil. Krajský soud dále neshledal namítané
vady ve výroku rozhodnutí a odůvodnění sankce. Skutek byl ve výroku vymezen dostatečně
ve smyslu jeho nezaměnitelnosti. U sankce správní orgán I. stupně zdůraznil výchovnou roli
a vyhodnotil závažnost přestupku co do jeho způsobu spáchání, následků a okolností. Žádná
okolnost, která by odůvodňovala uložení pokuty pod dolní hranicí dané sazby, nebyla zjištěna
a především ji žalobce netvrdil. Krajský soud neshledal žádné pochybení ani ve vypořádání
námitky podjatosti. Jelikož žalobce vznesl námitku podjatosti proti konkrétní oprávněné úřední
osobě, je jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015,
č. j. 5 As 96/2014 - 37, nepřípadný. Krajský soud uzavřel, že podklady shromážděné správními
orgány postačovaly k prokázání viny žalobce a nebyly z jeho strany nijak relevantně zpochybněny.
Správní řízení rovněž nebylo zatíženo takovou procesní vadou, která mohla mít vliv na zákonnost
žalovaného rozhodnutí.
[3] V závěru rozsudku krajský soud konstatoval, že se nebude vyjadřovat k žádosti žalobce
a jeho právního zástupce o anonymizaci osobních údajů v rozhodnutích zveřejňovaných
na stránkách Nejvyššího správního soudu, neboť nejde o žalobní bod.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že správní orgány relevantně
nevyvrátily jeho námitku vadného ustavení rychloměru. Zatímco on poukázal na geometrickou
analýzu a vyjádření svědka, že rychloměr ustavoval sám, správní orgány a soud kontrovaly toliko
tvrzením, že při nesprávném užití rychloměru by ke změření rychlosti vůbec nedošlo. Tento
názor je však v rozporu s vyjádřením Českého metrologického institutu. Rychloměr nedokáže
správnost výsledku verifikovat. Není rovněž relevantní, že měření prováděli proškolení policisté,
či že byl rychloměr řádně ověřen. I tak mohlo být měření provedeno nesprávně. Krajský soud
rovněž nesprávně posoudil námitku podjatosti, neboť tato byla - stejně jako v rozsudku pátého
senátu - vznesena vůči každému zaměstnanci správního orgánu I. stupně, včetně tajemníka, který
o ní rozhodoval. Soud dále nezohlednil, že při stanovení výše sankce správní orgán I. stupně
pominul polehčující okolnosti zřejmé ze spisu, a nevěnoval se závažnosti přestupku. Krajský soud
v dané části nedostatečně či vůbec nevypořádal námitky stěžovatele. Poukaz na to, že sankce byla
uložena na spodní hranici, je nedostatečný. Správní orgány ani soud dále neprovedly úvahu
o příznivosti nové právní úpravy dle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“), např. v otázce trestu. V závěru
kasační stížnosti stěžovatel označil za porušení zásady nemo iudex in causa sua skutečnost,
že společnost RAMET a. s. rozhodla o udělení veřejnoprávního osvědčení (ověřovacího listu)
svému vlastnímu rychloměru. Obecně nezpochybnil oprávnění této společnosti udělovat
veřejnoprávní oprávnění, ovšem vymezil se proti tzv. „self-certification“. Z výše uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
K měření rychlosti poukázal na judikaturu, podle níž je přestupek spolehlivě zdokumentován,
existuje-li záznam o přestupku z měřícího zařízení, tento byl proveden kalibrovaným silničním
zařízením a k ovládání rychloměru byla jeho obsluha proškolena. Správní orgány přitom nemají
povinnost prokazovat negativní skutečnost, že k chybnému měření nedošlo. Dle návodu navíc
měřič při nesprávném měření neuloží záznam o přestupku. Zbývající námitky stěžovatele
žalovaný označil za nedůvodné či judikaturou vyřešené.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku. Tuto stěžovatel spatřoval v nedostatečném vypořádání námitek týkajících se
nepřezkoumatelnosti odůvodnění sankce ze strany správních orgánů, které pominuly existenci
polehčujících okolností a nehodnotily závažnosti přestupku. Jinými slovy stěžovatel namítl,
že krajský soud přezkoumal rozhodnutí správních orgánů, která jsou sama nepřezkoumatelná.
Pokud by tomu tak skutečně bylo, zatížil by krajský soud nepřezkoumatelností i své rozhodnutí
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91,
či ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 110/2008 - 99).
[9] Podle judikatury Ústavního soudu je smyslem a účelem odůvodnění především ozřejmit,
proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou
v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997,
sp. zn. III. ÚS 271/96). Tomuto požadavku správní orgán I. stupně v posuzované věci dostál.
Uložení sankce odůvodnil následujícími kritérii: stěžovatel se dopustil protiprávního jednání
ve formě nedbalosti nevědomé; v posledních 12 měsících spáchal pouze jeden dopravní
přestupek, který se týkal překročení rychlosti v obci; nejsou zde žádné okolnosti zvyšující
závažnost jednání, ani žádné polehčující či přitěžující okolnosti. Na základě této úvahy uložil
sankci na spodní hranici sankčního ustanovení. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s posouzením
krajského soudu, že ve světle konkrétních okolností daného případu správní orgán I. stupně
odůvodnil uložení výše sankce dostatečně. Na věc nelze pohlížet optikou judikátu, který se
zabýval situací, kdy správní orgány k závažnosti správního deliktu neuvedly vůbec nic,
tedy neprovedly ani základní úvahu ohledně výše pokuty. Údajné polehčující okolnosti,
na něž stěžovatel odkázal v žalobě (vyježděnost, dobrá viditelnost, absence následku v podobě
škody na zdraví nebo majetku, mírný provoz, dobré povětrnostní podmínky atd.), pak představují
zcela standardní okolnosti obdobného jednání postihovaného relevantním ustanovením.
Na určení druhu sankce a její výměry tedy mají zanedbatelný vliv. I tak stěžovateli byla uložena
pokuta na spodní hranici sankčního ustanovení.
[10] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou vadou řízení spočívající dle stěžovatele
v tom, že o námitce podjatosti měla rozhodovat osoba, proti které byla tato námitka rovněž
vznesena.
[11] Ze správního spisu vyplývá, že dne 23. 6. 2017 byla správnímu orgánu I. stupně doručena
námitka podjatosti, kterou stěžovatel vznesl proti „každému zaměstnanci Městského úřadu Litomyšl,
a to bez ohledu na jejich funkci a postavení v organizační struktuře uvedeného orgánu, a to včetně starosty,
místostarosty a tajemníka úřadu.“ Konkrétně uvedl, že v rozpočtu obce je pevně plánovaná kapitola
určující příjem obecního rozpočtu za sankci na budoucí rok, z čehož vyplývá, že jsou všichni
zaměstnanci motivování v rámci své disciplinární odpovědnosti naplnit tento rozpočtový ukazatel
a navrhl doplnění podkladů o příjmy osob, jež rozhodují o přestupcích v dopravě a počty
odsuzujících rozhodnutí, která vydaly, aby mohla být prokázána korelace mezi uloženými
pokutami jednotlivých zaměstnanců a jejich příjmy. Usnesením ze dne 3. 7. 2017 rozhodl jakožto
příslušný představený tajemník správního orgánu I. stupně o nevyloučení vedoucího odboru
dopravy správního orgánu I. stupně (který předtím rozhodl o nepodjatosti příslušného referenta),
což odůvodnil mimo jiné tím, že město Litomyšl příjem z pokut za porušení pravidel silničního
provozu nerozpočtuje a namítaná podjatost je ze své povahy absurdní, neboť by byla přítomna
vždy vzhledem ke smíšenému modelu veřejné správy. Rovněž nebyla prokázána existence
skutečností zakládajících pochybnosti o nepodjatosti oprávněných úředních osob. Z úředního
záznamu starosty správního orgánu I. stupně, který byl rovněž učiněn dne 3. 7. 2017, vyplývá,
že tajemník a místostarosta obce nejsou osobami, které se aktivně a bezprostředně podílí
na výkonu pravomoci správního orgánu v předmětném řízení, a proto nebylo důvodné o dané
námitce podjatosti rozhodovat, ale bylo ji možné rovnou zamítnout. Tajemník obce učinil téhož
dne obdobný úřední záznam. Zároveň tajemník, místostarosta, i starosta správního orgánu
I. stupně v úředních záznamech ze dne 3. 7. 2017 uvedli, že stěžovatele neznají, nikdy ho neviděli
a nikdy s ním ani nijak nejednali, a nejsou ani osobami bezprostředně se podílejícími na výkonu
pravomoci správního orgánu v řízení o přestupku stěžovatele. Za takové osoby označili
vedoucího oboru dopravy Městského úřadu v Litomyšli a příslušného referenta.
[12] Obecně platí, že není-li včasná jednoznačně formulovaná námitka podjatosti předložena
k rozhodnutí služebně nadřízenému úřední osoby, jedná se o podstatné porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem s možným dopadem na zákonnost rozhodnutí o věci samé
ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 4. 2013, č. j. 3 As 2/2013 - 22, nebo ze dne 6. 9. 2017, č. j. 10 As 68/2017 - 32). Na druhé
straně právo zpochybnit nepodjatost rozhodujících úředních osob není absolutní a podobně jako
jiná práva podléhá jistým omezením, pokud jsou přiměřená. S ohledem na to je třeba sledovat
i přiměřené naplňování dalších principů a účelů správního řízení, k nimž patří i zásada rychlosti
a hospodárnosti či zásada neposkytnutí ochrany zneužití práva či jinak obstrukčnímu jednání.
Proto nikoliv každá námitka je bez dalšího způsobilá zpochybnit nepodjatost rozhodujících
úředních osob a ve zcela výjimečných případech nikoliv každá námitka je dokonce způsobilá
vyvolat postup podle §14 odst. 2 (nyní odst. 3) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších přepisů (dále též „správní řád“). Námitku podjatosti je totiž třeba posuzovat nikoliv
čistě formálně, ale rovněž materiálně. V rozsudku ze dne 11. 11. 2010, č. j. 7 As 72/2010 - 385,
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nevypořádání námitky podjatosti nemohlo mít vliv
na zákonnost správního rozhodnutí v případě, že byla vznesena nekonkrétní všeobecná námitka
podjatosti všech zaměstnanců žalovaného správního orgánu, odůvodněná pouze odkazem
na jejich postup v jiných věcech, které nesouvisí s předmětem řízení před odvolacím orgánem.
Taková námitka je totiž prima facie nedůvodná. Pokud pak správní orgán skutečně vyhodnotí
podanou námitku jako nedůvodnou, a ani ji tedy nepředloží k rozhodnutí představenému úřední
osoby, nese riziko, že podjatost bude nakonec shledána až v rámci opravných prostředků proti
rozhodnutí ve věci samé, včetně řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí. Účastníkovi řízení
totiž přirozeně zůstává zachováno právo námitku podjatosti rozhodujících úředních osob uplatnit
i v rámci opravných prostředků proti meritornímu rozhodnut.
[13] Při materiálním posouzení námitky podjatosti vznesené stěžovatelem je zjevné, že tato má
dvě části. Stěžovatel namítl jednak podjatost systémovou, tedy podjatost všech pracovníků
dotčeného správního orgánu (zdůvodněnou existencí kapitoly určující příjem obecního rozpočtu
ze sankcí a existencí systému odměn za odsuzující rozhodnutí), jakož i podjatost konkrétních
osob, které rozhodují o jeho věci (zdůvodněnou finanční motivací oprávněných úředních osob
na co nejvyšším výběru pokut).
[14] Co se týče namítané systémové podjatosti, je třeba zdůraznit, že v posuzovaném případě
se jednalo o řízení ve věci porušení pravidel silničního provozu, za něž byla stěžovateli uložena
pokuta ve výši 1 500 Kč. Jednalo se o běžný přestupek překročení rychlosti v obci, jehož
se stěžovatel dle evidenční karty řidiče dopouštěl opakovaně v různých obcích. Odůvodnění
námitky systémové podjatosti přitom bylo zcela obecné, bez vazby na konkrétní reálie správního
orgánu I. stupně. To je zjevné zejména z ničím nepodložených tvrzení, že obec rozpočtuje příjmy
z pokut za porušení pravidel silničního provozu a podporuje podjatost interními mechanismy,
která nejsou dle vyjádření správního orgánu I. stupně pravdivá. Žádné jiné skutečnosti, které by
vzbuzovaly podezření na systémovou podjatost, stěžovatel neuvedl. Taková námitka má zjevně
pouze obstrukční charakter, a není bez dalšího způsobilá vyvolat podezření na systémovou
podjatost správního orgánu I. stupně. Neobsahuje totiž relevantní plausibilní tvrzení, z nějž by
vyplývalo, jak by uvedená přestupková věc mohla být významná pro správní orgán I. stupně jako
celek (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 - 119).
[15] „Nesystémová“ podjatost se dle §14 odst. 1 správního řádu posuzuje pouze u takové
úřední osoby, která se aktivně a bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správního orgánu;
tedy podílí se jak na formálním správním řízení, tak na jednotlivých úkonech, v rámci nichž činí
úvahy promítající se v materiální podobě v právní sféře účastníků řízení. Z logiky věci proto není
důvodné, aby se rozhodovalo o podjatosti osob, které se bezprostředně na výkonu pravomoci
správního orgánu nepodílí.
[16] V daném případě stěžovatel sice formálně namítl podjatost všech zaměstnanců správního
orgánu I. stupně (i mimo systémovou podjatost), materiálně se však jednalo pouze o zpochybnění
nepodjatosti těch osob, které rozhodovaly o spáchaném přestupku. Tajemník obce přitom nebyl
v daném případě oprávněnou úřední osobou. Lze tedy přisvědčit krajskému soudu, že se v daném
případě z materiálního hlediska nejednalo o situaci obdobnou té, kterou řešil Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 5 As 96/2014 - 37. Bylo by pochopitelně vhodnější,
aby krajský soud v rozsudku lépe vysvětlil, proč nelze tajemníka (materiálně) považovat za osobu,
vůči níž námitka podjatosti nesměřovala, tento deficit však nezpůsobuje nezákonnost ani
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud uzavírá, že tajemník správního
orgánu I. stupně vypořádal námitku podjatosti v souladu se zákonem jako představený oprávněné
úřední osoby. Nebylo racionálního důvodu rozhodovat o námitce podjatosti v rozsahu, v němž
směřovala proti zaměstnancům správního orgánu I. stupně, kteří se na vyřízení předmětné věci
bezprostředně nepodíleli. Krajský soud proto nepochybil, pokud neshledal namítanou vadu
řízení.
[17] Stěžovatel dále setrval na svém názoru, že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu
s návodem k obsluze, přičemž tato námitka byla správními orgány i krajským soudem vypořádána
nesprávně odkazem na existenci záznamu z měření.
[18] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že samotná existence záznamu z měření
rychlosti u zařízení RAMER10 C nutně neosvědčuje postup v souladu s návodem k obsluze.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 - 37, způsob
fungování jednotlivých silničních radarových rychloměrů nelze rozhodně považovat za notorietu.
Tvrzení, že při nedodržení postupu obsaženého v návodu k použití daného rychloměru nedojde
k zaznamenání přestupku, proto musí být řádně zdůvodněno a podloženo (např. odkazem
na konkrétní část návodu k obsluze). V rozsudku ze dne 16. 1. 2013 č. j. 3 As 82/2012 - 27,
v němž se jednalo o jiný typ měřícího zařízení, byla zmíněná skutečnost podložena odborným
vyjádřením společnosti ATS-TELCOM PRAHA a. s., a tudíž ji Nejvyšší správní soud označil
za prokázanou (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013,
č. j. 1 As 45/2013 - 37 a ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014 - 60). V nyní projednávané věci
však z podkladů uvedených ve správním spise tato skutečnost nevyplývá (v návodu k obsluze
daného zařízení je uvedeno, že měřič může měření vyhodnotit jako nesprávné a neuloží záznam
o přestupku). To však ještě nevede k závěru, že příslušný záznam nelze považovat za důkaz
způsobilý prokázat spáchání přestupku. Aby byla zpochybněna průkaznost záznamu o měření
jako důkazu, musí být dány i jiné důvody vzbuzující pochybnosti, že v daném případě skutečně
nebylo postupováno v souladu s návodem k obsluze, což mohlo mít za následek chybné měření
rychlosti. Například ve výše uvedeném rozsudku č. j. 1 As 45/2013 - 37 byla pochybnost
založena tím, že automobil zachycený na fotografii měřícím zařízením byl v nezvyklé poloze,
přičemž tato skutečnost nebyla nijak vysvětlena a naznačuje jednoduchou reflexi.
[19] Dle stěžovatele proběhlo v dané věci měření nesprávně proto, že policisté pochybili
při ustanovení vozidla s měřícím zařízením. Jejich pochybení má vyplývat z výpovědi svědkyně,
podle níž měla vozidlo ustavit pouze jedna osoba, nikoliv dvě osoby, jak požaduje návod
k obsluze. Dále měla špatné ustavení vozidla prokazovat geometrická analýza vypracovaná
stěžovatelem (která nebyla provedena jako důkaz ani správními orgány, ani krajským soudem).
[20] Stěžovatel nicméně obsah výpovědi policistky M. poněkud zkresluje a dovozuje z něj jiné
skutečnosti, než tato svědkyně vypověděla. Skutečnost, jak konkrétně došlo k ustavení vozidla,
totiž nebyla nijak důkladně a přesně zjišťována. Zmocněnec stěžovatele položil otázku: „Kdo
ustavil služební vozidlo podél okraje vozovky?“, na niž policistka odpověděla jen stručně, že to byl řidič
vozidla. Na základě této odpovědi nelze usuzovat na to, zda dotazovaná policistka řidiči
policejního vozidla pomáhala s ustavením vozidla ve správné poloze pro provádění měření
zařízením RAMER10 C. Jak uvedl již krajský soud v bodě 16 napadeného rozsudku: „zcela
pochopitelně svědkyně vypověděla, že vozidlo ustavil vodorovně s vozovkou řidič, neboť ten toliko ovládal řízení.“
Ani na základě doplňujícího dotazu nelze seznat, že by vozidlo bylo nutně ustaveno nesprávně.
Na otázku: „To, že vozidlo stálo skutečně rovnoběžně s okrajem vozovky, jste se přesvědčila jak, například
pohledem, nebo jak?“, dotazovaná policistka odpověděla pouze: „Tak rovnoběžnost s vozovkou
služebního vozidla je povinností řidiče, který toto vždy samozřejmě provede.“ Z dané odpovědi se opět
nepodává, zda řidič ustavoval vozidla sám, či nikoliv. Žádné další dotazy směřující k popisu
konkrétních kroků při ustavení vozidla položeny nebyly; okolnosti ustavení vozidla tedy nebyly
nijak přesně zkoumány. Naproti tomu policistka uvedla, že při přípravě měření bylo postupováno
v souladu s návodem k obsluze a rovněž výslovně odmítla ovlivnění měření působením reflexe.
Nelze tak přisvědčit stěžovateli, že z výpovědi policistky vyplývají pochybnosti o správnosti
ustanovení vozidla, resp. celého měření.
[21] Co se týče geometrické analýzy, touto se krajský soud zabýval v bodě 19 rozsudku,
kde podrobně vysvětlil, proč její provedení jako důkazu nepovažuje za účelné: „[z]a dané situace
nemá krajský soud žádný rozumný důvod zabývat se podrobněji údajnou ‘geometrickou analýzou‘ žalobce, když je
zjevné, že následné zpracování snímku zakreslením osy nemůže být nikdy zcela přesné a nemůže tak samo o sobě,
bez jakýchkoliv dalších indicií, jak uvedeno, sloužit jako důkaz o reflexi při měření. Jinak řečeno, tento nákres
žalobce není způsobilý zpochybnit výstup z měření za situace, kdy nejsou žádné indicie svědčící o nestandardnosti
měření. (…) měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze, k tomu proškolenou osobou a ověřeným
měřícím zařízením, proto je stěžejním důkazem v této věci.“ V bodě 20 rozhodnutí proto konstatoval,
že se nejednalo o opomenutý důkaz, ale o důkaz zjevně nadbytečný. Nejvyšší správní soud
souhlasí s krajským soudem, že v daném případě nebyly označeny žádné relevantní pochybnosti,
na základě nichž by bylo možno dospět k závěru, že nebylo měřeno v souladu s návodem
k obsluze měřícího zařízení. Ač tedy ze správního spisu nevyplývá, že by zařízení RAMER10 C
neprovedlo měření v případě postupu v rozporu s návodem k obsluze, považuje kasační soud
záznam z měření za relevantní důkaz o spáchání přestupku, neboť měření bylo provedeno
proškolenou osobou, ověřeným měřícím zařízením a nebylo relevantně zpochybněno.
[22] Na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že o udělení veřejnoprávního osvědčení
(ověřovacího listu) rozhodla společnost RAMET a. s. Krajský soud správně odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 5 As 81/2009 - 101, z něhož vyplývá,
že výrobce rychloměrů, jenž je zároveň autorizovaným metrologickým střediskem, může
provádět ověření i jím vyráběných rychloměrů: „Jestliže subjekt RAMET C.H.M. a. s. Kunovice,
Autorizované metrologické středisko AMS K22, vydal Ověřovací list č. 68/09 dne 26. 9. 2006 že měřidlo:
Silniční radarový rychloměr AD9C vyrobené RAMET C.H.M. a. s. Kunovice, bylo ověřeno a lze jej používat
k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze, pak došlo k jeho ověření v souladu se zákonem
č. 505/1990 Sb., o metrologii.“
[23] Nakonec stěžovatel namítl nezohlednění nové právní úpravy zákona o odpovědnosti
za přestupky, která je pro něj příznivější, protože umožňuje např. mimořádné snížení pokuty
pod spodní zákonem stanovenou hranici.
[24] Žalovanému lze vytknout, že se v rozhodnutí tomuto aspektu výslovně nevěnoval
a pro úplnost neuvedl, že nová právní úprava není pro stěžovatele příznivější, a proto
ji neaplikuje. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 1 As 347/2017 - 32, ovšem platí, že „[k] posuzování této skutečnosti vzhledem k projednávanému
případu však dochází vždy ex offo. To mimo jiné znamená, že pokud pozdější příznivější právní úpravu nelze
uplatnit, taková úvaha správního orgánu (s negativním závěrem) nemusí mít odraz v konečném rozhodnutí.
Námitka, že správní orgány a krajský soud pochybily, když tuto úvahu nepromítly do svých rozhodnutí, je tak
nedůvodná.“ Shodně se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 11. 2017,
č. j. 2 As 303/2017 - 29, podle něhož by explicitní vyjádření úvah na téma příznivosti nové právní
úpravy „bylo nezbytné, jen pokud by k tomu byl objektivní důvod (rozhodná právní pravidla doznala změny),
nebo pokud by to stěžovatel ve správním řízení výslovně namítal (a oprávněně očekával odpověď na své výtky)“.
V posuzované věci však stěžovatel podal proti prvostupňovému rozhodnutí toliko blanketní
odvolání, které ani přes výzvu nedoplnil. Ve správním řízení tedy nic konkrétního nenamítal.
Rozhodující proto je, zda by v posuzovaném případě použití pozdější právní úpravy vedlo
ke shodnému výsledku jako použití právní úpravy účinné ke dni spáchání deliktu,
tudíž zda správní orgány správně aplikovaly staré právo (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 - 49).
[25] Vyjma stěžovatelem uváděného zavedení institutu mimořádného snížení výměry pokuty
bylo v nové právní úpravě přepracováno rovněž ustanovení o určení druhu a výměry sankce
(nově „správního trestu“; viz §37 zákona o odpovědnosti za přestupky) a zpřesnila se či přibyla
ustanovení o rysech určujících povahu a závažnost přestupku, o polehčujících a přitěžujících
okolnostech (§38 - 40 téhož zákona). Uvedená změna se jistě projeví v odůvodnění nových
přestupkových rozhodnutí, avšak není s to ovlivnit trestnost jednání stěžovatele ani výši sankce
a nelze ji považovat za příznivější pro stěžovatele. Na trestnosti jednání, jež je stěžovateli kladeno
za vinu, se přijetím nové právní úpravy nic nezměnilo. To ostatně nerozporuje ani stěžovatel.
Jediná potenciální výhodnost nové právní úpravy v případě stěžovatele tak spočívá skutečně
pouze v mimořádném snížení výměry pokuty dle §44 zákona o odpovědnosti za přestupky. Tuto
úpravu by bylo v zásadě možné považovat za takovou, která je pro pachatele příznivější,
než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranicí sazby stanovené zákonem
neumožňovala. Jak však uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2018,
č. j. 4 As 96/2018 - 45: „Použití zásady retroaktivity ve prospěch pachatele by tedy v úvahu připadalo, avšak
pouze v případech, na které by toto ustanovení alespoň teoreticky mohlo dopadat.“ Ani sám stěžovatel přitom
neoznačil žádné relevantní skutečnosti, jež by měly mimořádný charakter, a mohly tak odůvodnit
mírnější postup při jeho trestání.
[26] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský
soud posoudil projednávanou věc správně. Kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu