ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.120.2020:33
sp. zn. 8 As 120/2020 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: V. B., zast. Mgr. Martinou Řehořovou,
advokátkou se sídlem Československé armády 287/19, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 4. 2019, čj. OAM-104/LE-LE05-LE05-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2020, čj. 31 Az 7/2019-41,
takto:
Věc se p o st upuj e rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“) domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného, kterým mu nebyla udělena mezinárodní
ochrana. Stěžovatel požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. V záhlaví uvedeným
usnesením krajský soud rozhodl asistentem soudce tak, že stěžovateli ustanovil zástupkyní
Mgr. Martinu Řehořovou, advokátku.
[2] Proti danému usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítá, že požádal
o ustanovení Mgr. Ladislava Bárty, advokáta, k němuž již získal důvěru a který mu byl ustanoven
v jiném soudním řízení ve věci jeho zajištění. Touto žádostí se soud nezabýval, a jeho rozhodnutí
je tak nepřezkoumatelné.
II. Důvod postoupení rozšířenému senátu
[3] Osmý senát se nejprve zabýval správným obsazením soudu podle §103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. K takové okolnosti je kasační soud nucen přihlédnout i bez námitky z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[4] Při předběžném posouzení věci dospěl osmý senát k závěru, že v judikatuře Nejvyššího
správního soudu byl vyjádřen názor, od kterého by se chtěl odlišit. Zároveň je v judikatuře,
byť nad rámec nosných důvodů, rovněž vyjádřen názor rozporný s předchozím názorem.
[5] Dle §11 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších
úřednících státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o VSÚ“),
[v]yšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní
zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou […] věcí, kde je úkon zvláštním
zákonem výslovně svěřen soudci.
[6] Dle §9 odst. 1 zákona o VSÚ: Proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem v občanském
soudním řízení lze podat odvolání za stejných podmínek jako proti rozhodnutí předsedy senátu. Podaný opravný
prostředek se však nejprve předloží předsedovi senátu, který o něm rozhodne, má-li za to, že se mu má zcela
vyhovět. Rozhodnutí předsedy senátu se považuje za rozhodnutí soudu prvního stupně a lze je napadnout
odvoláním. Dle §9 odst. 2 stejného zákona: Proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem
v občanském soudním řízení nebo soudním řízení správním, proti němuž nelze podat odvolání, odpor nebo
námitky podle občanského soudního řádu, může účastník řízení podat námitky do 15 dnů ode dne doručení jeho
písemného vyhotovení. V námitkách nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. O těchto námitkách rozhodne
předseda senátu, který rozhodnutí vydané vyšším soudním úředníkem bez jednání potvrdí nebo změní. Proti
rozhodnutí předsedy senátu o námitkách, o odmítnutí námitek nebo o zastavení námitkového řízení, není odvolání
přípustné.
[7] Dle §36a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů,
ve znění pozdějších předpisů, [a]sistent soudce je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu
stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí
ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků.
[8] Dle §35 odst. 10 s. ř. s. [n]avrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce, jímž může být i advokát.
[9] Dle §36 odst. 3 s. ř. s. [ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků.
[10] V judikatuře není sporu o tom a předkládající senát to rovněž nijak nenapadá, že asistent
soudce (jako je v nyní projednávané věci) může činit všechny úkony, které je oprávněn činit vyšší
soudní úředník.
[11] V projednávané věci je sporné, zda asistent soudce krajského soudu byl oprávněn
rozhodnout o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce.
[12] Pátý senát v rozsudku ze dne 16. 3. 2015, čj. 5 As 189/2014-16, uvedl následující: „soud
nad rámec důvodů tohoto rozhodnutí podotýká, že podle §36 odst. 3 s. ř. s. a §35 odst. 8 s. ř. s. o žádosti
o osvobození od soudních poplatků a o návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů rozhoduje předseda senátu
(a nikoli senát), což však nelze vykládat tak, že jde o věci, v nichž je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen
soudci ve smyslu §11 písm. l) zákona o vyšších soudních úřednících.“ Pátý senát vycházel ze znění
soudního řádu správního účinného ke dni 1. 1. 2015, ve kterém §35 odst. 8 odpovídal výše
citovanému nynějšímu §35 odst. 10 s. ř. s.
[13] Osmý senát naopak v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, čj. 8 Ads 18/2015-18, uvedl,
že „[p]odle písmene l) předmětného ustanovení [myšlen §11 písm. l) zákona o VSÚ,
pozn. předkládajícího senátu] vyšší soudní úředník nesmí provést úkon, který je zvláštním zákonem výslovně
svěřen soudci. Ostatně, shodný závěr by bylo možné dovodit již na základě návětí, podle něhož vyšší soudní
úředník může provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, „nestanoví-li zvláštní zákon jinak“. Zvláštním
zákonem je v posuzované věci soudní řád správní, který v §35 odst. 8 [nyní §35 odst. 10 s. ř. s.,
pozn. předkládajícího senátu] výslovně svěřuje pravomoc rozhodnout o ustanovení zástupce do rukou předsedy
senátu. Vyšší soudní úředník proto není oprávněn o této otázce rozhodnout (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 10. 2013, čj. 6 As 124/2013 – 13, k rozhodování o žádosti o osvobození
od soudních poplatků).“ Ke stejnému závěru se přiklonil i sedmý senát v rozsudku ze dne 2. 4. 2015,
čj. 7 Ads 33/2015-11, a desátý senát v rozsudku ze dne 8. 7. 2015, čj. 10 Azs 269/2014-72. Tento
závěr je zjevně v rozporu s názorem vysloveným v rozsudku sp. zn. 5 As 189/2014.
[14] Osmý senát v citovaném rozsudku odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 6 As 124/2013, který ve vztahu k rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků dle §36
odst. 3 s. ř. s. se stejným odůvodněním (rozhodnutí je svěřeno předsedovi senátu, tudíž přímo
soudci) uvedl, že krajský soud rozhodl o žádosti o osvobození od soudních poplatků
v nesprávném obsazení, jelikož o ní rozhodl asistentem soudce. Dle předkládajícího senátu
by z pohledu obsazení soudu měl být režim, který se uplatní na rozhodnutí o návrhu
na ustanovení zástupce a žádosti o osvobození od soudních poplatků, stejný. Jak bylo totiž výše
uvedeno, o obou institutech má dle s. ř. s. rozhodnout „předseda senátu“. Je proto
pro posuzovanou otázku důležitá i judikatura, která se vyjadřovala k obsazení soudu o rozhodnutí
o žádosti o osvobození od soudních poplatků.
[15] V rozsudcích ze dne 25. 6. 2008, čj. 4 As 5/2008-49, č. 1681/2008 Sb. NSS, a ze dne
24. 7. 2014, čj. 7 As 179/2012-30 (a rovněž v již citovaném rozsudku sp. zn. 5 As 189/2014),
Nejvyšší správní soud na rozdíl od výše uvedeného rozsudku sp. zn. 6 As 124/2013, ovšem
dospěl k opačnému závěru, tedy, že o žádosti o osvobození od soudních poplatků může
rozhodnout i vyšší soudní úředník a asistent soudce. Oba citované rozsudky čtvrtého a sedmého
senátu sice tento závěr učinily na základě nyní již zrušeného (k tomu viz dále) §10 odst. 3
písm. e) zákona o VSÚ, který stanovil pravomoc vyššího soudního úředníka rozhodovat
o osvobození od soudních poplatků, avšak i ve znění tehdy účinného zákona byla rovněž
uvedena výjimka z úkonů, které jsou zvláštním zákona výslovně svěřeny soudci (nyní §11 zákona
o VSÚ). Pokud by tedy Nejvyšší správní soud v daných rozsudcích dospěl k závěru,
že rozhodnutí předsedy senátu o žádosti o osvobození od soudních poplatků je úkonem,
který je svěřen přímo soudci zvláštním zákonem, nemohl by zároveň vyslovit, že asistent soudce
je o dané žádosti oprávněn rozhodnout.
[16] Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, zrušil §11 zákona
o VSÚ ve znění od 1. 1. 2013, a to ke dni 31. 12. 2013. Ustanovení §10 zákona o VSÚ
v tehdejším znění totiž umožňoval vyšším soudním úředníkům rozhodovat o určitých úkonech,
avšak §11 stejného zákona oproti tomu některé úkony z pravomoci vyššího soudního úředníka
vyjímal. Dle Ústavního soudu byla tato dvě ustanovení ve zcela zjevném rozporu. Od 1. 1. 2014
došlo k novele zákona o VSÚ, podle které byl bez náhrady zrušen §10 a ponechán pouze §11,
který byl rozšířen o další případy, ve kterých vyšší soudní úředník nemá pravomoc rozhodovat.
[17] Ústavní soud se v nálezu pléna ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 32/18, zabýval §11
zákona o VSÚ znovu. V bodě 48 uvedl, že „[r]ozhodnutí soudu vydané jinou osobou než soudcem by mohlo
představovat pouze určitou jinou zvláštní formu právní ochrany, byť poskytované v rámci soudního řízení.
Nesmělo by jít o výkon pravomoci, která je ústavním pořádkem vyhrazena výlučně soudcům. Současně by muselo
být zajištěno, že vydání rozhodnutí bez účasti soudce bude moci být kompenzováno v dalších fázích soudního
řízení, jejichž součástí bude i přezkum tohoto rozhodnutí soudcem. V opačném případě by předmětné zákonné
oprávnění fakticky nahrazovalo, a nikoli jen doplňovalo, ústavně předpokládaný způsob rozhodování soudů
a dotčeným účastníkům by neústavně znemožňovalo výkon jejich základního práva na soudní ochranu.“
K předchozímu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10 uvedl v bodě 57 následující: „Ústavní soud se provedeným
výkladem v souladu s §13 zákona o Ústavním soudu odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 31/10, že úkony soudu mající povahu rozhodnutí musí provádět vždy soudce svým vlastním
jménem a na svou vlastní odpovědnost. Podle tohoto nálezu mohou vyšší soudní úředníci konat samostatně pouze
úkony, které nepřekračují jejich pomocnou roli, tedy především úkony jednoduché a rutinní povahy (nález
sp. zn. Pl. ÚS 31/10, zejména body 35, 42 a 43). Takto kategorický výklad podle Ústavního soudu nadále
není udržitelný. Vychází totiž z nesprávného předpokladu, že rozhodnutí vyššího soudního úředníka ve své
podstatě nahrazuje rozhodování soudce, ačkoli podle platného zákona o vyšších soudních úřednících jde o pouhé
doplnění soudního řízení umožňující rychlejší projednání věci, které se – na rozdíl od dřívější zákonné úpravy –
nikterak nedotýká ústavních požadavků vztahujících se k rozhodování soudů. Jak již bylo opakovaně uvedeno,
účastník řízení se může bez ohledu na toto oprávnění vždy domoci soudní ochrany podle čl. 90 Ústavy a čl. 36
odst. 1 Listiny tím, že jeho věc bude projednána a rozhodnuta nezávislým a nestranným soudcem některým
ze způsobů podle čl. 94 Ústavy.“
[18] Předkládající senát nesouhlasí s názorem části výše uvedených rozsudků, dle kterých vyšší
soudní úředníci (resp. asistenti soudců) nemohou rozhodovat o návrhu na ustanovení zástupce
a žádosti o osvobození od soudních poplatků. Smyslem zavedení možnosti vyšších soudních
úředníků rozhodovat o určitých svěřených úkonech bylo odbřemenění soudců v jednoduchých
a nenáročných věcech. Mezi takové věci osmý senát řadí právě i rozhodnutí o ustanovení
zástupce nebo o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/18
uvedl, že rozhodnutí soudu může vydat jiná osoba než soudce, pokud ústavním pořádkem není
věc svěřena přímo soudci a zároveň existuje možnost přezkumu takto vydaného rozhodnutí
soudcem. Účinný přezkumný mechanismus k rozhodnutí vyššího soudního úředníka obsahuje
od 1. 1. 2014 již samotný zákon o VSÚ, a to v §9. Ve věcech správního soudnictví připadá
v úvahu postup podle §9 odst. 2 zákona o VSÚ, jelikož odst. 1 stejného ustanovení zakládá
možnost podat odvolání pouze v občanském soudním řízení. Ustanovení §9 odst. 2 zákona
o VSÚ stanoví možnost podat námitky proti rozhodnutí vyššího soudního úředníka. Toto
rozhodnutí k námitkám následně předseda senátu potvrdí nebo ho změní. Přezkum rozhodnutí
vyššího soudního úředníka soudcem je tak vždy zachován.
[19] Kromě podání námitek dle §9 odst. 2 zákona o VSÚ je dle současné judikatury
Nejvyššího správního soudu možné podat proti rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce
vydané ať již předsedou senátu či vyšším soudním úředníkem (asistentem soudce) kasační
stížnost. Ze zákona ani judikatury totiž neplyne, že by podmínkou přípustnosti podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce vyšším soudním úředníkem bylo
zároveň předchozí podání námitek dle §9 odst. 2 zákona o VSÚ. Podle osmého senátu musí
být možnost podání kasační stížnosti navíc zachována i proti rozhodnutí předsedy senátu,
který na základě podaných námitek rozhodnutí potvrdil či změnil, neboť pokud jsou podány
námitky, tak až rozhodnutí předsedy senátu o námitkách je konečným rozhodnutím krajského
soudu. Pokud jsou proto podány námitky proti usnesení vyššího soudního úředníka, je třeba
odvíjet lhůtu pro podání kasační stížnosti podle §106 odst. 2 s. ř. s. až od doručení rozhodnutí
o námitkách. Je nutné upozornit na to, že jak rozhodnutí o ustanovení zástupce
tak i o osvobození od soudních poplatků je dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS, osvobozeno od povinnosti platit soudní poplatek
a zároveň v řízení není vyžadováno jinak povinné zastoupení advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[20] Možnost přezkumu rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce jak jej požadoval
Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu je tak v současné době zajištěna nejenom na základě
podání námitek, ale dokonce přípustností kasační stížnosti.
[21] Předkládající senát si je vědom, že volební senát postoupil rozšířenému senátu usnesením
ze dne 18. 3. 2020, čj. Ars 3/2019-32, věc, v jejímž rámci se rozšířený senát bude pravděpodobně
zabývat i otázkou možnosti podat kasační stížnost proti rozhodnutí o ustanovení zástupce
a osvobození od soudních poplatků (viz body 36 a 37 citovaného usnesení volebního senátu).
I pokud by však rozšířený senát změnil dosavadní praxi a označil podání kasační stížnosti proti
těmto rozhodnutím za nepřípustné, byla by stále zachována možnost podání námitek dle §9
odst. 2 zákona o VSÚ.
[22] Osmý senát ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 8 Ads 18/2015 založil své rozhodnutí
na názoru, dle kterého slovní vyjádření použité v §35 odst. 10 s. ř. s. svěřující pravomoc
rozhodnout o návrhu na ustanovení zástupce předsedovi senátu znamená, že je tato věc svěřeno
přímo soudci ve smyslu výjimky uvedené v §11 písm. l) zákona o VSÚ. Takový názor
však nepovažuje předkládající senát za správný z pohledu závažnosti rozhodovaných věcí a dále
i s ohledem na to, že jde proti smyslu zavedení pravomoci vyššího soudního úředníka rozhodovat
(odbřemenění zátěže soudců v jednoduchých věcech). Soudní řád správní svěřuje pravomoc
rozhodovat zpravidla soudu (dle §31 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů, to je senát či samosoudce) nebo předsedovi senátu. Názor
osmého senátu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 8 Ads 18/2015 vychází z toho, že tam, kde zákon
stanoví pravomoc rozhodnout předsedovi senátu, vyšší soudní úředník rozhodovat nemůže.
A contrario z toho tedy vyplývá, že tam, kde tomu tak není (tedy tam, kde zákon stanoví pravomoc
soudu, tedy senátu či samosoudci) vyšší soudní úředník rozhodnout může. To by však
znamenalo, že v případech složitějších, kde soudní řád správní neponechává pravomoc „pouze“
předsedovi senátu, ale svěřuje ji celému senátu (nebo alespoň stejné osobě v případě
samosoudce), by vyšší soudní úředník rozhodnout teoreticky mohl. Takový závěr je zjevně podle
názoru předkládajícího senátu zjevně nesprávný. Pokud by případně tento dílčí závěr měl vést
k za použití argumentu a minori ad maius k odstranění této nelogičnosti tak, že pokud vyšší soudní
úředník nemůže rozhodovat tehdy, kdy zákon svěřuje pravomoc rozhodnout předsedovi senátu,
tím spíše nemůže rozhodnout tam, kde je svěřena soudu, pak by nebyl naplněn cíl zavedení
vyšších soudních úředníků, tedy zrychlení řízení a zjednodušení práce soudců. Vyšší soudní
úředník by totiž v takovém případě nemohl rozhodovat nikdy.
[23] Tyto závěry nejsou dle překládajícího senátu správné. Ustanovení §11 písm. l) zákona
o VSÚ podle něj míří na situace, kdy by zvláštní zákon výslovně vylučoval možnost, aby rozhodl
vyšší soudní úředník ať už přímo nebo tak, že by uvedl, že daný úkon je oprávněn provést pouze
samosoudce či senát. Pod tuto výluku naopak nespadá takové ustanovení, které svěřuje
pravomoc k vydání rozhodnutí toliko předsedovi senátu. Soudní řád správní totiž chce užitím
slova „soud“ vyjádřit, že úkon má učinit celý senát, nikoliv jen předseda senátu. Jeho ambicí není
určit úkony, které smí činit „nesoudce“. Pokud by tomu mělo být jinak (ve smyslu závěrů
vyjádřených v rozsudku sp. zn. 8 Ads 18/2015), znamenalo by to, že by vyšší soudní úředník
nemohl doručovat žalovanému žalobu, nemohl by vyrozumívat osoby zúčastněné na řízení
o probíhajícím řízení či rozhodnout o prodloužení soudcovské lhůty, neboť tyto úkony podle
soudního řádu správního činí předseda senátu.
[24] Další argument, který předkládající senát považuje za zásadní je, že praxe v občanském
soudním řízení vychází z toho, že vyšší soudní úředníci, resp. asistenti soudce, jsou oprávněni
rozhodovat o návrhu na ustanovení zástupce nebo o žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Jazykové znění stran obsazení soudu je v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), stejné jako v případě soudního řádu správního. Dle §138
odst. 1 o. s. ř. platí: Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních
poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo
bránění práva. Dle §30 o. s. ř. platí: Účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen
od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba
k ochraně jeho zájmů. V usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3828/12,
se soud vyjadřoval k rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků asistentem soudce a uvedl,
že „Ústavní soud nemohl akceptovat ani výhrady stěžovatele proti tomu, že v prvním stupni rozhodoval o jeho
návrhu asistent soudce. Ani případná pochybnost o nezávislosti asistenta soudce totiž neměla význam za situace,
kdy proběhlo odvolací řízení, v jehož rámci rozhodovala předsedkyně senátu odvolacího soudu, vůči které stěžovatel
nevznesl jakékoliv pochybnosti týkající se její nezávislosti a nestrannosti. Občanskoprávní řízení není povinně
dvojinstanční, takže z hlediska požadavků spravedlivého procesu plně postačuje, když alespoň v jednom z více
stupňů rozhoduje nezávislý a nestranný soudce, k čemuž v případě stěžovatele došlo.“ V usnesení ze dne
6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3923/17, Ústavní soud uvedl, že „Ústavní soud pak pouze pro úplnost
dodává, že se navíc s výše předestřeným názorem stěžovatele neztotožňuje, neboť již v minulosti opakovaně vyslovil,
že není porušením práva na zákonného soudce, pokud o návrhu účastníka na osvobození od soudních poplatků
rozhodne namísto soudce jeho asistent či vyšší soudní úředník, neboť oprávnění těchto osob k vydání tohoto typu
rozhodnutí vyplývá z příslušných ustanovení zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších
úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení
s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu“. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3784/2017, kde uvedl následující: „Dovolání není přípustné
ani ve vztahu k otázce, zda může rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků vydat vyšší soudní
úředník. Odvolací soud tuto otázku posoudil zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající
se rozhodování vyšších soudních úředníků či asistentů soudců ve věcech osvobození od soudních poplatků nebo
ustanovení zástupce podle zákona o VSÚ ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení ze dne 20. 8. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3001/2014, ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 754/2016, ze dne 3. 4. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 5514/2016, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1933/2015, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 3327/15). Dovolací
soud nemá důvod se odchýlit od této judikatury ani v projednávané věci a nesdílí názor dovolatelky o rozpornosti
úpravy zákona o VSÚ ve znění účinném od 1. 1. 2014 s ústavním pořádkem České republiky podle nálezu
pléna Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10. Dovolací soud se zcela ztotožňuje se závěry
usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 767/16, či ze dne 31. 5. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 846/16, v nichž byla konstatována přípustnost rozhodování vyššího soudního úředníka nebo
asistenta soudce v případech, na které se nevztahuje omezení uvedené v ustanovení §11 zákona o VSÚ ve znění
účinném od 1. 1. 2014.“ Obdobně viz i např. usnesení Nejvyššího soudu nebo ze dne 30. 5. 2018,
čj. 30 Cdo 2244/2016-260.
[25] Předkládající senát odkazuje rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016,
čj. III. ÚS 3838/15-1, který uvedl, že „Ústavní soud ještě považuje za potřebné zmínit ustanovení §36
o. s. ř. ve znění zákona č. 133/1982 Sb. (to je ve znění do 31. 3. 1982). Z tohoto ustanovení je patrno,
že sousloví "předseda senátu" zavedla uvedená novela jako legislativní zkratku, pod níž lze subsumovat,
jak samosoudce, tak nově asistenta soudce nebo vyššího soudního úředníka.“
[26] Jak plyne z výše uvedeného, předkládající senát zastává názor, že §11 písm. l) zákona
o VSÚ nelze vykládat tak, že brání vyššímu soudnímu úředníku (a asistentu soudce),
aby rozhodoval o návrhu na ustanovení zástupce, případně též o žádosti o osvobození
od soudních poplatků.
[27] Otázka, od které se předkládající senát hodlá odlišit, jež je zároveň v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena rozdílně, a kterou předkládá osmý senát rozšířenému senátu
k rozhodnutí, zní:
Je vyšší soudní úředník, a tedy i asistent soudce, v soudním řízení správním v řízení
u krajského soudu oprávněn rozhodnout o návrhu na ustanovení zástupce?
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa, Zdeněk Kühn, Karel Šimka,
Filip Dienstbier, Barbara Pořízková, Aleš Roztočil, Petr Mikeš. Účastníci mohou namítnout
podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat svá vyjádření k právní otázce předkládané
rozšířenému senátu.
V Brně 25. srpna 2020
Petr Mikeš
předseda senátu