ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.23.2021:27
sp. zn. 7 As 23/2021 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. N., zastoupen
Mgr. Petrem Letovancem, advokátem se sídlem Lidická 544, Třinec, proti žalovanému: generální
ředitel Generálního ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, č. j. 31 Ad 24/2019 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2019, č. j. 6162/2019-640000-01 (dále též „prvostupňové
rozhodnutí“), ředitel Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále též „služební funkcionář prvního
stupně“) zamítl žádost žalobce (bývalého referenta mobilního dohledu na Celním úřadu
pro Zlínský kraj) ze dne 7. 12. 2018 o zaplacení služebního příjmu (spolu s příslušenstvím) za dny
svátků v období od 7. 12. 2015 do 30. 12. 2017, které připadly na pracovní dny, v nichž žalobce
nekonal službu. Důvodem zamítnutí žádosti byl závěr služebního funkcionáře prvního stupně,
že v případě žalobce nelze určit obvyklý den výkonu služby, a nelze na něj proto aplikovat §112
odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění
účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů“), podle kterého příslušníkovi, který nevykonával službu proto, že na jeho obvyklý den výkonu služby
připadl svátek, se služební příjem nekrátí.
[2] Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2019, č. j. 15387-4/2019-900000-317 (dále též „rozhodnutí
o odvolání“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
II.
[3] Rozhodnutí o odvolání napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále též
„krajský soud“) zamítl rozsudkem identifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Dle krajského
soudu služební funkcionář prvního stupně posoudil věc správně, pokud dospěl k závěru,
že obvyklý den výkonu služby je nutné posoudit materiálně a individuálně, a pokud v návaznosti
na uvedené prostudoval výkazy docházky žalobce za dotčené období. Krajský soud se přitom
ztotožnil i se závěrem služebních funkcionářů, že z těchto výkazů plyne, že v případě žalobce
není obvyklý den výkonu služby určitelný. Soud odkázal např. na středy za období březen 2016
až červen 2016. V tomto období byl žalobce přítomen ve službě za březen 2016 tři středy z pěti,
za duben 2016 jednu středu ze čtyř, za květen 2016 pět střed z pěti. Obdobně tomu bylo také
v dalších obdobích a v ostatních dnech. Soud dodal, že žalobce ve sledovaném období téměř
čtvrtinu všech dní v období prosinec 2015 až leden 2017 nesloužil. Krajský soud nesouhlasil
ani s tím, že by v případě žalobce docházelo k nerovnému zacházení podle §77 odst. 8 zákona
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Soud neshledal případné ani další žalobní
námitky. Plné znění rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost
odkazuje.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti zejména uvedl, že pokud
v jeho případě nelze určit konkrétní jednotlivý obvyklý den výkonu služby, je nutné za tento
považovat kterýkoliv den v měsíci. Tento názor ostatně stěžovatel prezentoval již v žalobě, avšak
krajský soud se s ním nikterak nevypořádal. Stěžovatel dále tvrdil, že v jeho případě dochází
k nerovnosti při odměňování. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu i obě rozhodnutí služebních
funkcionářů.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozsudek krajského soudu
a zopakoval, že v případě služby žalobce nelze vysledovat pravidelnost, na základě které by bylo
možno určit jeho obvyklý den služby. Poukázal pak i na to, že příslušník celního sboru zařazený
v nerovnoměrném systému rozvržení doby služby má nárok na příplatek ve výši 10 % základního
tarifu. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval i na stížní důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
když tvrdil, že krajský soud se nevypořádal s jeho žalobní argumentací ohledně toho, že v jeho
případě měl být za obvyklý den služby považován každý den v měsíci.
[9] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[10] Zdejší soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází
z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS),
podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2
s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to,
aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, konstatoval, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu
není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“ Otázku nepřezkoumatelnosti je přitom
nutno posuzovat zdrženlivě, „neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje
okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu
ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo
na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp.
na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod; č. 209/1992 Sb.), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy,
nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[11] Těmto požadavkům napadený rozsudek dostál. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně
srozumitelný. Krajský soud své závěry náležitě zdůvodnil a uvedl, proč považuje žalobní
námitky za liché. Z rozsudku je patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak
zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní
úpravu. Rozsudek je adekvátně odůvodněn a není nesrozumitelný. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
či ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163). Nejvyšší správní soud také připomíná,
že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom,
jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu
znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35).
Povinností správního soudu přitom není reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání
a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat
se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000,
I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14). Např. v nálezu
ze dne 12. 2. 2009 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl, že: „Není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu
rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43). Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako
nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah
nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám
rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí
meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Takovými vadami
rozsudek krajského soudu netrpí. Krajský soud se vypořádal s jádrem žalobní argumentace
stěžovatele, když v rozsudku jednoznačně aproboval názor služebních funkcionářů, že v případě
stěžovatele nebylo lze (z důvodu nepravidelnosti jeho služeb) určit obvyklý den výkonu služby.
Tímto soud implicitně odmítl i žalobní námitku stěžovatele, že jeho obvyklým dnem služby
by měl být každý den v měsíci. Nejvyšší správní soud proto neshledal námitku poukazující
na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu důvodnou.
[12] Předmětem sporu je, zda na žalobce (během výkonu služby v Celním úřadu pro Zlínský
kraj - v době od 7. 12. 2015 do 30. 12. 2017) dopadalo ustanovení §112 odst. 4 zákona
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
[13] Podle uvedeného ustanovení: Příslušníkovi, který nevykonával službu proto, že na jeho obvyklý den
výkonu služby připadl svátek, se služební příjem nekrátí.
[14] Služební orgány i krajský soud byly názoru, že za účelem posouzení, zda na stěžovatele
dané ustanovení dopadalo, bylo nutno prostudovat výkazy docházky stěžovatele a posoudit,
v jakých dnech stěžovatel obvykle vykonával službu. Po posouzení těchto výkazů služební orgány
i krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatel vykonával službu natolik nepravidelně, že v jeho
konkrétním případě nebylo možno určit obvyklý den výkonu služby. Ustanovení §112 odst. 4
zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů na případ stěžovatele proto
nebylo možno použít.
[15] Uvedený postup plně odpovídá judikatuře správních soudů. Odkázáno budiž ve shodě
s krajským soudem na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, který se zabýval několika obdobnými
případy, ve kterých uzavřel, že k tomu, aby bylo možné zjistit, zda ten který státní svátek připadl
či nepřipadl na příslušníkův obvyklý den výkonu služby ve smyslu §112 odst. 4 zákona
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, je nezbytné zjistit, které dny byly
za sledované období těmito obvyklými dny výkonu služby konkrétního příslušníka. Za tímto účelem
Krajský soud v Plzni uložil služebním funkcionářům, aby se zabývali právě výkazy docházky
předmětných příslušníků (viz rozsudky ze dne 22. 11. 2016, č. j. 57 A 27/2016 - 65,
č. j. 57 A 10/2016 - 68, ze dne 31. 1. 2017, č. j. 57 A 15/2016 - 118, ze dne 17. 5. 2017,
č. j. 30 A 59/2016 - 71).
[16] Stěžovatel přitom v kasační stížnosti nerozporuje věcné posouzení jeho výkazů docházky,
netvrdí, že by práci vykonával obvykle v některé dny, že by služební funkcionáři posoudili jeho
výkazy nesprávně atd. Stěžovatel pouze dovozuje, že pokud byla jeho služba natolik
nepravidelná, že nebylo lze určit, že by některý den byl dnem, ve kterém obvykle sloužil, je nutné
za jeho den obvyklé služby považovat kterýkoliv den v měsíci.
[17] S tímto tvrzením stěžovatele se kasační soud nemohl ztotožnit. Z textu zákona neplyne,
že za obvyklý den výkonu služby by v případech nepravidelného výkonu služby měly být
považovány všechny dny v měsíci (v týdnu). Zákon i judikatura zcela explicitně hovoří o obvyklém
dnu výkonu služby, tedy o dnu, ve kterém příslušník službu fakticky obvykle vykonává,
resp. ve kterém mu je tato fakticky obvykle nařizována. Je-li přitom služba vykonávána
nepravidelně natolik, že není možné určit žádný obvyklý den výkonu služby, pak návazně
pravidlo dle §112 odst. 4 daného zákona nelze aplikovat (podpůrně srov. rozhodnutí Okresního
soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2008, č. j. 26 C 237/2007 - 48, a na ně navazující rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2008, č. j. 16 Co 252/2008 - 71, rekapitulované
v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5061/2009). Dodat lze,
že ze zákona nelze jakkoli dovodit ani to, že by obvyklým dnem služby měl být každý den,
ve kterém by příslušník službu teoreticky mohl vykonávat, resp. ve kterém by mu tato mohla být
teoreticky nařízena. Takto zákon koncipován není. Nadto, výklad stěžovatele
by vedl ke značnému zvýhodnění příslušníků, u kterých by nebylo lze určit obvyklý den výkonu
služby. V případě těchto příslušníků by totiž bylo nutno veškeré svátky v roce automaticky
považovat za svátky připadající na jejich dny obvyklého výkonu služby a aplikovat
na ně (v případech, kdy příslušník nebude sloužit) pravidlo zakotvené v §112 odst. 4 zákona
o příslušnících bezpečnostních sborů. Nejvyšší správní soud proto nemohl výklad stěžovatele
přijmout.
[18] Kasační soud přitom není ani názoru, že by samotná skutečnost, že v případě stěžovatele
nelze určit obvyklý den výkonu služby, zakládala diskriminaci či nerovné zacházení. Stěžovatel
v kasační stížnosti tvrdí, že za diskriminační nepovažuje samotný systém přidělování výkonu
služeb, nýbrž systém odměňování. V tomto ohledu kasační soud poukazuje předně na nález
ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/09, kterým Ústavní soud zamítl návrh na zrušení §112
odst. 4 zákona o příslušnících bezpečnostních sborů podaný mj. s odkazem právě na diskriminaci
některých příslušníků. V tomto nálezu přitom Ústavní soud ve shodě s nynějším žalovaným
odkázal na §114 odst. 2 zákona o příslušnících bezpečnostních sborů, podle kterého se základní
tarif, na který má příslušník nárok, zvyšuje o 10 % příslušníkovi, který vykonává službu
ve dvousměnném, třísměnném nebo nepřetržitém režimu služby. Ústavní soud uvedl,
že nepřikývl „ani argumentu navrhovatele, že "desetiprocentní navýšení základního tarifu ve smyslu §114
zákona č. 361/2003 Sb. není adekvátní náhradou s ohledem na dvanáct svátků, za něž by mělo být
poskytováno placené volno.". I v tomto případě zákonodárce nepostupoval iracionálně a Ústavní soud neshledal
zákonodárcovu libovůli.“ Dále pak kasační soud k tvrzené diskriminaci dodává, že Evropský soud
pro lidská práva vykládá diskriminaci jako rozdílné zacházení s osobami nacházejícími
se ve srovnatelné situaci, které nemá objektivní a rozumné odůvodnění. Podle Evropského soudu
pro lidská práva musí být prokázáno, že s jinými osobami v analogické nebo v podstatných
rysech podobné situaci je zacházeno výhodněji a že tento rozdíl v zacházení je diskriminační
(srov. např. rozsudek ve věci Kiyutin proti Rusku ze dne 10. 3. 2011, č. 2700/10, §59; ve věci
Andrle proti České republice ze dne 17. 2. 2011, č. 6268/08, §47; rozsudek velkého senátu ve věci
D. H. a ostatní proti České republice ze dne 13. 11. 2007, č. 57325/00). Princip rovnosti zacházení je
porušen, pokud odlišnost v zacházení nemá žádné objektivní a odůvodnitelné ospravedlnění
(srov. např. rozsudek ze dne 26. 11. 2002, Bucheň proti České republice, stížnost č. 36541/97).
V tomto duchu hovoří i odborná literatura (srov. např. Kühn, Z. Diskriminace v teoretickém
a srovnávacím kontextu. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.) Rovnost a diskriminace.
Praha: C. H. Beck, 2007, s. 38, či Boučková, P., Havelková, B., Koldinská, K., Kühnová, E.,
Kühn, Z., Whelanová, M. Antidiskriminační zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016).
Případnou diskriminaci by tedy bylo lze hledat pouze mezi osobami nacházejícími
se ve srovnatelné situaci, jako byl stěžovatel, tj. mezi příslušníky vykonávajícími (stejně jako
stěžovatel) službu nepravidelně v takové míře, že u těchto nebylo možno určit obvyklé dny
výkonu služby. Takovou nerovnost však stěžovatel ani konkrétně netvrdí. Srovnává své postavení
s příslušníky vykonávajícími službu pravidelně (tj. s příslušníky, kteří mají jasně určitelné obvyklé
dny výkonu služby). Takové příslušníky však jistě nelze považovat za osoby nacházející
se v analogické nebo v podstatných rysech obdobné situaci.
[19] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že podle převažující judikatury
správních soudů (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018,
č. j. 1 As 110/2018 - 37, ze dne 20. 10. 2004, č. j. 1 As 10/2003 - 58, č. 896/2006 Sb. NSS,
ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 34/2005 - 61, č. 1014/2007 Sb., ze dne 30. 12. 2009,
č. j. 4 Ads 47/2009 - 72, ze dne 16. 3. 2011, č. j. 4 Ads 112/2010 - 119, ze dne 21. 7. 2011,
č. j. 3 Ads 66/2010 - 65, ze dne 28. 6. 2017, č. j. 3 As 192/2016 - 61) má být za žalovaného
ve věcech služebního poměru považován příslušný služební funkcionář (zde generální ředitel
Generálního ředitelství cel), a nikoliv orgán, u kterého tento funkcionář působí, jako celek
(Generální ředitelství cel), jak bylo uvedeno v rozsudku krajského soudu. S ohledem na konkrétní
okolnosti dané věci, zásadu ekonomie řízení, jakož i s přihlédnutím k plnému zachování
procesních práv generálního ředitele Generálního ředitelství cel, kterému bylo umožněno
se k věci vyjádřit (osoba jednající před krajským i zdejším soudem byla k tomuto jednání
pověřena právě generálním ředitelem Generálního ředitelství cel), však nelze uvedený postup
považovat za natolik vadný, že by vyvolával nutnost zrušení rozsudku krajského soudu.
Podpůrně k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2015,
č. j. Nad 288/2014 - 58, č. 3257/2015 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 9. 2018, č. j. 1 As 110/2018 - 37, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 2 As 34/2005 - 61, č. 1014/2007 Sb. NSS.
[20] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] Ve věci Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 s. ř. s. Stěžovatel
nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu