ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.275.2021:29
sp. zn. 7 Azs 275/2021 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: N. V. T., zastoupen
Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2021,
č. j. 17 A 75/2021 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán
I. stupně), ze dne 21. 4. 2021, č. j. KRPK 50608-98/ČJ-2019-190022, bylo žalobci uloženo
správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 a §119 odst. 1 písm. a) bod 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, a to v délce 10 let. Uvedené rozhodnutí napadl
žalobce odvoláním. Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2021, č. j. CPR-16410-3/ČJ-2021-930310-V243,
bylo dle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu změněno rozhodnutí správního orgánu I. stupně mj.
tak, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla
změněna na 3 roky.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále též
„krajský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Plné znění rozsudku krajského
soudu je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje
III.
[3] Proti označenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„s. ř. s.“). Primárně namítal, že krajský soud nevypořádal všechny uplatněné námitky
a bezdůvodně se ztotožnil s posouzením provedeným správními orgány. Dále poukazoval
na nedostatečně zjištěný skutečný stav věci. Nesouhlasil ani s právními názory krajského soudu.
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání nedosáhlo intenzity ve smyslu usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151. Nebylo nadto
postaveno najisto, po jakou dobu se v České republice neoprávněně zdržoval. Dodal, že na jeho
případ měl být aplikován §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím
o správním vyhoštění z důvodů narušení veřejného pořádku je nadto znovu sankcionován
za provinění identické, za které již byl jednou odsouzen, což odporuje zásadě dvojího trestání.
Dále namítal, že správní orgány náležitě neposoudily dopady vyhoštění do jeho soukromého
a rodinného života a důsledky pro stěžovatele a jeho rodinu. S ohledem na výše uvedené
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu.
V.
[5] Nejvyšší správní soud předně zkoumal podmínky přijatelnosti kasační stížnosti.
Podle §104a odst. 1 s. ř. s., s účinností od 1. 4. 2021, platí, že za podmínky, kdy před krajským
soudem rozhodoval o věci specializovaný samosoudce, a tato kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako
nepřijatelnou (změna na základě novely soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb.).
Z důvodové zprávy k této novele je zřejmé, že jejím účelem je urychlení soudního přezkumu
rozhodnutí a dalších aktů správních orgánů, a to ve fázi před Nejvyšším správním soudem. Věcné
přezkoumání pravomocného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem má
probíhat pouze v případech, kdy je to důležité nejen pro samu posuzovanou věc, ale i pro plnění
základní role Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech správního
soudnictví, kterou je sjednocování judikatury správních soudů.
[6] Nejvyšší správní soud předně shledal, že se uvedená právní úprava na nyní projednávanou
věc užije; krajský soud rozhodl po nabytí účinnosti novely s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, ze dne 5. 8. 2021,
č. j. 10 Azs 196/2021 - 30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021 - 36, ze dne
15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021 - 30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021 - 31, ze dne
24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021 - 34).
[7] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k hodnocení toho, zda kasační stížnost splňuje
podmínky pro její přijetí k věcnému projednání a zkoumal, zda ve věci rozhodoval specializovaný
samosoudce a zda svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou (ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021 - 34, ze dne
16. 6. 2021, č. j. 9 Azs 84/2021 - 23 atp.).
[8] Podle §31 odst. 2 s. ř. s. ve věcech rozhodnutí o vyhoštění cizince rozhoduje
specializovaný samosoudce. První podmínka tedy splněna byla.
[9] Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
odkazuje zdejší soud na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb.
NSS, v němž neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ vyložil. Ačkoli se tak
vyjádřil ve vztahu k předcházející právní úpravě nepřijatelnosti, která pamatovala pouze
na posuzování ve vztahu k mezinárodní ochraně, závěry plynoucí z této judikatury jsou
přiměřeně uplatnitelné také v nyní projednávané věci (shodně rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021 - 28, ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28,
ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021 - 30, ze dne 23. 7. 021, č. j. 4 As 156/2021 - 50, ze dne
13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021 - 39, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021 - 31, ze dne
1. 9. 2021, č. j. 1 As 148/2021 - 44, ze dne 7. 10. 2021, č. j. 6 Azs 242/2021 - 21 atp.). Kasační
stížnost Nejvyšší správní soud přijme k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence,
nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení
krajského soudu (srov. též Kühn, Z. In: KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, k §104a, především body 6 a 11). Nejvyšší správní
soud přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal a vyhodnotil tedy kasační stížnost jako
nepřijatelnou.
[10] Nejvyšší správní soud se již opakovaně zabýval námitkami obsaženými v kasační stížnosti.
K namítané nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí a rozsudku krajského soudu lze odkázat
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014,
č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp. Podle názoru Nejvyššího správního soudu rozhodnutí správních
orgánů dostála požadavkům uvedené judikatury. Správní orgány důkladně a srozumitelně
vypořádaly nosnou argumentaci stěžovatele. Náležitě posoudily i tvrzený zásah do soukromého
a rodinného života stěžovatele, resp. důsledky vyhoštění pro stěžovatele a jeho rodinu. Krajský
soud pak k žalobním námitkám jejich argumentaci náležitě přezkoumal a ztotožnil se s jejich
závěry. Pokud správní soud shledá závěry správních orgánů správnými, je oprávněn na ně
odkázat, resp. je převzít (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 13/2013 - 26 atp.). Kasační soud
dodává, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám
rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí
meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Takové vady Nejvyšší
správní soud neshledal. Nejvyšší správní soud dodává, že i skutkový stav byl zjištěn dostatečně
a v souladu s judikaturou, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, ze dne
17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 - 42, ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne
27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66.
[11] Výkladem ustanovení, o která se opírají správní rozhodnutí, se Nejvyšší správní soud
rovněž opakovaně zabýval (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, a dále rozhodnutí ve věcech
sp. zn. 6 Azs 409/2020, sp. zn. 7 Azs 305/2019, sp. zn. 9 Azs 94/2018, sp. zn. 6 Azs 90/2015,
sp. zn. 4 Azs 121/2017, sp. zn. 2 Azs 50/2017, sp. zn. 5 Azs 209/2016, sp. zn. 8 As 109/2013,
sp. zn. 1 Azs 140/2014, sp. zn. 1 Azs 174/2014, atp.), přičemž postup správních orgánů
i krajského soudu uvedené judikatuře plně odpovídá. I podle názoru Nejvyššího správního soudu
stěžovatel představuje s ohledem na svou dosavadní protiprávní činnost a její povahu důvodné
nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. Opakovaně byl odsouzen za drogovou
trestnou činnost, což ani nezpochybňuje. Naposledy byl shledán vinným z drogové trestné
činnosti rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2021 č. j. 3 T 13/2020 (vydaného
v průběhu řízení o uložení správního vyhoštění). V řízení bylo přitom dostatečně prokázáno i to,
že na území pobýval neoprávněně. Krajský soud správně odůvodnil i to, z jakého důvodu neměl
být na jeho případ aplikován §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, jakož i další
žalobní námitky vč. námitky dvojího trestání. I v tomto ohledu odpovídá jeho postup konstantní
judikatuře Nejvyššího správního soudu - vedle výše uvedené judikatury viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 10 Azs 102/2016 - 56, ze dne 30. 8. 2018,
č. j. 8 Azs 164/2017 - 42. S krajským soudem lze souhlasit i v tom, že skutečnost, že správní
orgány neuvedly přesný počet dnů, které strávil stěžovatel na území ČR bez povolení k pobytu,
nezpůsobuje vadnost ani nezákonnost rozhodnutí. Krajský soud náležitě vypořádal i navazující
argumentaci. Nejvyšší správní soud dodává, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel
pobýval na území ČR nelegálně po dobu několika dnů (přičemž již nelegální pobyt na území
v délce jednoho dne může odůvodnit správní vyhoštění - srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 6. 2011, č. j. 5 As 39/2011 - 55). Krajský soud, resp. správní orgány se přitom
podle Nejvyššího správního soudu nedopustily ani žádných jiných pochybení, pro která by bylo
nutno jejich rozhodnutí zrušit. Správní orgány přihlížely ke konkrétním okolnostem daného
případu a skutečnost, že je vyhodnotily v neprospěch stěžovatele, nemá bez dalšího za následek
nezákonnost či vadnost jejich rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 - 42). Správní orgány ve svých rozhodnutích uvedly i okolnosti,
ze kterých vycházely při úvahách o délce uloženého vyhoštění; délka správního vyhoštění byla
uložena v zákonných limitech daných zákonem o pobytu cizinců a byla náležitě odůvodněna
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014, č. j. 4 Azs 7/2014 - 36).
[12] Jak správně dodal krajský soud, nemožnost vydání rozhodnutí o vyhoštění nelze dovodit
ani s ohledem na stěžovatelem akcentovanou existenci rodinného a soukromého života, resp.
důsledky vyhoštění pro něj a jeho rodinu. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudky ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 - 60, a ze dne 3. 6. 2011,
č. j. 5 As 39/2011 - 55) vyplývá, že je vždy třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného
rizika, které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním
a rodinným vazbám na území České republiky (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 26/07, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne, 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04,
a ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 59/06, jakož i rozsudky ESLP ze dne 28. 6. 2011 ve věci Nunez
proti Norsku, stížnost č. 55597/09, či rozsudek velkého senátu ze dne 3. 10. 2014 ve věci Jeunesse
proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10). Soukromý a rodinný život cizinců je podle těchto
a dalších rozhodnutí ESLP sice významným kritériem, může však nad ním v konkrétních
případech převážit závažnost protiprávního jednání cizince na území hostitelského státu
nebo ohrožení veřejného pořádku s jeho pobytem spojené (srov. mimo výše citované judikatury
dále např. rozsudky ESLP ze dne 4. 12. 2012, ve věci Butt proti Norsku, stížnost č. 47017/09,
nebo ze dne 19. 1. 1996, ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, ze dne 18. 10. 2006,
ve věci Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, ze dne 7. 6. 2011 ve věci Anam proti Spojenému
Království, stížnost č. 21783/08 (v obou případech se jednalo o cizince, kteří během pobytu
na území hostitelského státu páchali trestnou činnost). Správní orgány provedly náležité
posouzení ve smyslu uvedené judikatury a správně shledaly, že v daném případě převážil zájem
státu nad ochranou soukromého a rodinného života stěžovatele (srov. i rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 6. 2013, č. j. 4 As 87/2013 - 20, ze dne 25. 1. 2017,
č. j. 6 Azs 276/2016 - 22, ze dne 21. 2. 2013, č. j. 4 As 76/2012 - 28). Nejvyšší správní soud
se navíc již v minulosti stěžovatelovým případem zabýval, přičemž se v odpovídajícím rozsahu
vypořádal také s argumentací stěžovatele týkající se právě ochrany soukromého a rodinného
života (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2019, č. j. 7 Azs 223/2019 - 31 ).
Se závěry, které v tomto rozhodnutí vyslovil, se ztotožňuje a zdůrazňuje, že v současné době
v neprospěch stěžovatele navíc hovoří fakt, že se i nadále dopouštěl porušování právních
předpisů. Nutno dodat i to, že s ohledem na opakovaná protiprávní jednání mohl stěžovatel
předvídat, že jeho setrvání na území České republiky může vést k nucenému správnímu
vyhoštění, resp. musel si být vědom dalších důsledků s tím spojených (rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 - 50, ze dne 26. 2. 2014,
č. j. 3 As 78/2013 - 28, ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 31, ze dne 18. 6. 2015,
č. j. 7 Azs 75/2015 - 34). Z judikatury ESLP přitom vyplývá, že za nepřiměřené nelze považovat
rozhodnutí o vyhoštění osoby, jejíž rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly,
že jejich imigrační status je takový, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý (srov.
rozsudek ze dne 26. 1. 1999, ve věci Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království,
stížnost č. 43279/98, rozsudek ze dne 22. 5. 1999, ve věci Andrey Sheabashov proti Lotyšsku, stížnost
č. 50065/99). Obdobně je nutno nahlížet také na situace, v nichž cizinec sice rodinné vazby
naváže ještě v době svého legálního pobytu, nicméně jejich další utužování a prohlubování
probíhá již v době, kdy je jeho pobyt dále nelegální. V takových případech bude vyhoštění cizince
nesouladné s čl. 8 Úmluvy pouze výjimečně, resp. za situace zcela výjimečných skutečností (srov.
např. rozsudky ze dne 24. 11. 1998, ve věci Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98,
nebo ze dne 22. 6. 1999, ve věci Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95,
nebo ze dne 31. 1. 2006, ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost
č. 50435/99). Výše uvedeným hodnocením Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje
složitost situace stěžovatele. Rozhodnutí o správním vyhoštění cizince je vždy zásahem do jeho
soukromého života a života jeho blízkých. S ohledem na výše uvedené však není zdejší soud
názoru, že by správní orgány pochybily, pokud dospěly k závěru o nutnosti vyhoštění stěžovatele.
Přístup zastávaný stěžovatelem by vedl k tomu, že by vyhoštění cizince páchajícího jakoukoliv
nelegální činnost nebylo možné, pokud by si na území České republiky vytvořil, resp. prohluboval
rodinné či soukromé vazby. Hrozba vyhoštění by tak ztratila reálný význam. Pokud cizinec žije
na území ČR, má respektovat a nikoliv porušovat její pravidla. V této souvislosti lze doplnit,
že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, a dále usnesení Ústavního soudu
ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, a ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 59/06).
[13] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal existenci žádné právní otázky, která
by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení takové
intenzity, která by mohla vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021 - 39).
[14] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou
podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1,
větou první, s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení,
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu