ECLI:CZ:NSS:2022:7.ADS.59.2022:30
sp. zn. 7 Ads 59/2022 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Migmont s. r. o.,
se sídlem Semtín 112, zastoupená Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou se sídlem Ulrichovo
náměstí 737/3, Hradec Králové, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem
Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 2. 2022, č. j. 52 Ad 16/2021 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se v rac í soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Aleny Kuhnové,
advokátky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Oblastní inspektorát práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále též „správní
orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 18. 2. 2021, č. j. 3701/8.30/20-15, shledal žalobkyni
vinnou ze spáchání přestupků dle §140 odst. 1 písm. c), d) a g) zákona č. 453/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zaměstnanosti“), a za to jí
dle §35 písm. b), §41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a §140 odst. 4 písm. g)
zákona o zaměstnanosti uložil pokutu ve výši 3 200 000 Kč. Žalobkyně napadla prvostupňové
rozhodnutí odvoláním. Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2021, č. j. 1865/1.30/21-3, žalovaný odvolání
zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích (dále též „krajský soud“), který ji zamítl shora označeným
rozsudkem. Krajský soud neshledal důvodnou námitku poukazující na nezákonnost uložené
pokuty. Stanovení výše pokuty za správní delikt je výsledkem správního uvážení, jehož zákonnost
je soudem přezkoumatelná jen v omezeném rozsahu vymezeném v §78 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Při posuzování zákonnosti
uložené sankce je správní soud k žalobní námitce oprávněn pouze hodnotit, zda správní orgán
při stanovení její výše zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši
pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán
nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil nebo zda uložená sankce není likvidační
(srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 1 As 9/2008 - 133). Podle krajského soudu správní orgány postupovaly v souladu
s uvedeným. Pokuta byla uložena v zákonných mezích, při ukládání pokuty byla zohledněna
všechna zákonná kritéria, jakož i žalobkyní označené skutečnosti. Úvahy správních orgánů jsou
plně přezkoumatelné a racionální. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám poukazujícím
na likvidační povahu pokuty. S ohledem na to, že pokuta není zjevně nepřiměřená (§78 odst. 2
s. ř. s.), neshledal soud důvod ani pro její moderaci. Krajský soud nepřisvědčil ani žádné další
žalobní argumentaci a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako
všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle stěžovatelky se krajský soud nedostatečně vypořádal s žalobní námitkou poukazující
na nedostatečné odůvodnění výše uložené pokuty. Podle stěžovatelky v odůvodnění správních
rozhodnutí absentují důvody, které správní orgány dovedly k závěru o správnosti a zákonnosti
uložené sankce. Krajský soud pak dle stěžovatelky důkladně nepřezkoumal uplatněné námitky
a dostatečně nepřihlédl ke stěžovatelkou uvedeným skutečnostem. Nesouhlasila ani s argumentací
krajského soudu k žalobní námitce poukazující na likvidační povahu dané pokuty a nutnost její
moderace dle §78 s. ř. s. Podle stěžovatelky se jedná o pokutu likvidační a zjevně nepřiměřenou.
Předmětná pokuta není způsobilá ani naplnit zákonodárcem zamýšlené funkce (represivní
a preventivní). Dodala, že uložená pokuta se vymyká pokutám ukládaným v obdobných
případech. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádala i o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém navrhl kasační stížnost
zamítnout. Neshledal ani důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný má
za to, že není ve veřejném zájmu, aby účinky rozhodnutí orgánů inspekce práce v projednávaném
případě byly sistovány.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelka kasační stížností brojí pouze
proti uložené pokutě. Nikterak nezpochybňuje protiprávnost jednání, kterého předcházelo
uložení pokuty. V tomto ohledu proto soud pouze stručně připomíná, že stěžovatelka byla
shledána vinnou ze spáchání řady přestupků na úseku zaměstnanosti dle §140 zákona
o zaměstnanosti. Uvedených přestupků se dopustila mj. tím, že umožnila výkon nelegální práce
cizincům a nevedla evidenci zaměstnávaných cizinců (a to v desítkách případů), neuchovávala
kopie dokladů prokazujících oprávněnost pobytu cizinců na území České republiky, nesplnila
vůči nim zákonnou oznamovací povinnost, jakož ani nesplnila další povinnosti vyplývající
ze zákona o zaměstnanosti (podrobněji viz výrokovou část prvostupňového rozhodnutí - strany
1 až 12, ve kterých je podrobně popsáno protiprávní jednání stěžovatelky).
[8] Za takto masivní porušování právních předpisů uložil správní orgán I. stupně
předmětnou pokutu ve výši 3 200 000 Kč. Návazné odvolání stěžovatelky pak zamítl žalovaný
napadeným rozhodnutím, přičemž správní žalobu zamítl krajský soud shora označeným
rozsudkem.
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti primárně poukazovala na nepřezkoumatelnost správních
rozhodnutí a rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil.
[10] Kasační soud při posuzování přezkoumatelnosti rozhodnutí vychází z ustálené judikatury
Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS,
a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky
řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující
judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb.
ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího
ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti,
nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí
zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud
„z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování
zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní
normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím
i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu
nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody.“
[11] Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité
rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Není
přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy,
kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí,
proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí
nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku
odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším
vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí
meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Přehlédnout pak nelze
ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou,
pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek
neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim
staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich
závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[12] Kasační soud posoudil rozsudek krajského soudu i správní rozhodnutí optikou výše
uvedených judikaturních závěrů a dospěl k závěru, že jak rozsudek krajského soudu, tak obě
správní rozhodnutí splňují požadavky přezkoumatelnosti. Správní orgány i krajský soud náležitě
vypořádaly nosné námitky, vč. těch mířících do nezákonnosti výše uložené pokuty. Neopomenuly
zohlednit ani stěžovatelkou označené podklady. Argumentace obsažená ve správních
rozhodnutích tvoří koherentní celek, ze kterého je zcela zřejmé, jaké úvahy a důvody správní
orgány vedly k jimi učiněným závěrům. To stejné platí i pro argumentaci krajského soudu. Ten
postupoval při soudním přezkumu v souladu s právní úpravou a judikaturou Nejvyššího
správního soudu.
[13] Podle §78 odst. 2 s. ř. s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí
pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy,
zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.
[14] Podle §78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán
uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle
odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích
zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel
správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil,
a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.
[15] Z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 100/2014 - 25) vyplývá, že ukládání sankcí za správní delikty se děje ve sféře volného
správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti
správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení,
které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkumu lze jen potud,
nepřekročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, a zda toto volné uvážení
nezneužil (§78 odst. 1 s. ř. s.). „Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí
při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky
uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze
jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení
zneužil.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36).
Není v pravomoci správního soudu, aby vstupoval do role správního orgánu a nahrazoval správní
diskreci diskrecí soudní, tedy například aby sám rozhodoval, jaká sankce (co do druhu a výše)
by měla být uložena (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013,
č. j. 2 As 130/2012 - 20, č. 2992/2014 Sb. NSS, ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 As 127/2018 - 99,
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 1 As 9/2008 - 133, či nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02,
a ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02).
[16] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že v daném případě správní
orgány nepřekročily zákonem stanovené meze uvážení, nevybočily z nich, ani správní uvážení
nezneužily.
[17] Pokuta byla uložena zcela v mezích právní úpravy (za předmětné jednání bylo lze uložit
pokutu až do výše 10 000 000 Kč), přičemž správní orgány dostatečně a přesvědčivě odůvodnily,
z jakých důvodů uložily pokutu právě v předmětné výši. Nedopustily se ani žádného pochybení,
pro které by bylo třeba přistoupit ke zrušení jejich rozhodnutí. Správní orgány reflektovaly i §37
a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky, který demonstrativně vypočítává skutečnosti,
ke kterým má správní orgán přihlédnout při určování druhu a výměru trestu. Správní orgány
vážily mj. rozsah porušení zákona, jeho závažnost, význam zákonem chráněného zájmu,
polehčující a přitěžující okolnosti, způsob spáchání přestupku, atp. Jak již bylo výše uvedeno,
neopomenuly hodnotit ani skutečnosti tvrzené stěžovatelkou. Důkladně zkoumaly i její finanční
situaci (mj. její celková aktiva, tržby, zisk před zdaněním, měsíční mzdové náklady, odvody atp. -
srov. str. 55 prvostupňového rozhodnutí a str. 8 a násl. rozhodnutí o odvolání). Nejvyšší správní
soud nesouhlasí s tvrzením, že by nezákonnost pokuty vyvolávalo to, že správní orgán
v odůvodnění neuvede, jakou konkrétní měrou se každé hodnocené kritérium jednotlivě
podepsalo na výši sankce. Takto právní úprava koncipována není. Důvodem ke zrušení rozsudku
krajského soudu a následně i rozhodnutí správních orgánů není rovněž hodnocení stěžovatelkou
tvrzených polehčujících okolností. Úvahy správních orgánů ve svém souhrnu považuje soud
za dostačující, přezkoumatelné, logické, jakož i souladné s dalšími imperativy správního trestání
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 - 97, ze dne
30. 6. 2008, č. j. 4 As 37/2007 - 119, nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004,
sp. zn. Pl. ÚS 38/02).
[18] V souladu s právní úpravou nahlížely správní orgány i na tvrzenou likvidační povahu
uložené pokuty. Soud předesílá, že likvidační pokutou je taková pokuta, která je způsobilá
pachateli sama o sobě přivodit platební neschopnost, či ho donutit ukončit podnikatelskou
činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným
smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty. Zároveň zde musí být reálné riziko,
že se pachatel protiprávního jednání na základě této pokuty dostane do existenčních potíží
(viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133).
Správní orgány se otázkou likvidační výše pokuty důkladně zabývaly. Vycházely nejen z veřejně
přístupných databází, ale i z listin akcentovaných stěžovatelkou. Z nich zjistily, že uložená pokuta
nepovede k likvidaci stěžovatelky. K tomu akcentovaly zejména výsledky jejího dosavadního
hospodaření (za poslední roky dosahovala tržeb v řádech desítek milionů korun českých, přičemž
výsledek hospodaření před zdaněním činil částky v řádu jednotek milionů), jakož i existenci
finanční rezervy, která by sama dokázala v podstatné míře pokrýt uloženou pokutu. Stěžovatelka
přitom uvedené závěry konkrétně nezpochybňuje. Ani v řízení před Nejvyšším správním soudem
nepředložila žádné relevantní podklady, na základě kterých by bylo lze dovodit, že pokuta
je způsobilá jí přivodit platební neschopnost, donutit ukončit podnikatelskou činnost, či způsobit
existenční potíže ve smyslu shora citovaného usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu. Toto
břemeno přitom leželo primárně na stěžovatelce (i k tomu viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133).
[19] Nejvyšší správní soud přitom nikterak nezpochybňuje rozsah ani intenzitu důsledků
uložené pokuty pro stěžovatelku (stěžovatelka zmiňovala zatížení splácením dluhu, důsledky
na strukturu společnosti, zaměstnance atp.), jak již však bylo výše uvedeno, pouze z toho
likvidační povahu pokuty nelze dovozovat. To stejné platí pro obecná tvrzení o důsledcích
pandemické situace, resp. o možných důsledcích současné geopolitické situace. Pokud
pak stěžovatelka obecně poukazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 6 Ads 297/2014, konstatuje soud, že v něm nebyla řešena identická skutková a právní
situace. Stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Jak přitom dále správně připomíná krajský soud,
správní orgány splatnost pokuty stěžovatelce prodloužily na 90 dnů, přičemž zmínily i možnost
požádat o úhradu pokuty ve splátkách.
[20] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v tom, že nebyly splněny podmínky
pro moderaci uložené pokuty. Jak již bylo výše uvedeno, podle §78 odst. 2 s. ř. s. platí,
že rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil správní trest
za přestupek, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně
nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové
rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud
případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup
žalobce v žalobě.
[21] Z uvedené citace vyplývá, že soud může moderovat výši pokuty jen tehdy, pokud byla
uložena ve zjevně nepřiměřené výši (viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 - 23, ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 - 97). Nejvyšší správní
soud souhlasí s krajským soudem, že v daném konkrétním případě nelze o zjevné nepřiměřenosti
hovořit. V předmětné věci došlo ke spáchání desítek protiprávních jednání, která významně
narušovala smysl a účel zákona o zaměstnanosti. Za nejzávažnější přestupek, kterého
se stěžovatelka dopustila, bylo možno podle zákona o zaměstnanosti uložit pokutu až do výše
10 000 000 Kč. Správní orgán uložil pokutu ve výši 3 200 000 Kč. Vyměřená sankce tak byla
uložena v dolní polovině zákonného rozpětí (činí méně než jednu třetinu maximální výměry
pokuty). Nepřiměřenost nelze shledat ani s ohledem na další skutečnosti vyplývající ze správního
spisu. Z něho souhrnně vyplývá, že stěžovatelka je v dobré ekonomické situaci, vytváří zisk, má
finanční rezervy a celkově je schopna pokutu uhradit. Jak již přitom bylo výše naznačeno,
Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje důsledky pokuty pro stěžovatelku, jakož ani,
že by správní orgány mohly uložit i pokutu nižší. To však danou pokutu nečiní „zjevně“
nepřiměřenou, kterou by měl soud bez dalšího moderovat. Z konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že k moderaci je třeba přistupovat spíše zdrženlivě a aktivovat ji
skutečně jen v případech zjevně nepřiměřené pokuty, o kterou se v daném případě s ohledem
na všechny zjištěné skutečnosti nejedná (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 - 82, ze dne 24. 4. 2018, č. j. 9 As 55/2017 - 93, ze dne
21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 - 23, ze dne 23. 7. 2019,
č. j. 2 As 23/2018 - 29, ze dne 24. 1. 2019, č. j. 5 As 279/2016 - 45, či ze dne 12. 12. 2019,
č. j. 7 Afs 230/2019 - 34). Správní trestání má plnit nejen funkci preventivní, ale rovněž
i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou
sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího
porušování právních předpisů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 7. 2012, č. j. 6 Ads 129/2011 - 119). Přesně k tomu směřuje daná pokuta a nelze tak dovozovat
absenci uvedených funkcí. Ty neeliminuje ani prodloužení splatnosti pokuty, či možné rozložení
pokuty do splátek. Celková výše pokuty může odradit stěžovatelku (či jiné subjekty)
od porušování zákona o zaměstnanosti. Pokud pak stěžovatelka výslovně namítala, že procházela
i rozhodnutí v obdobných věcech, přičemž výše pokuty se vymyká i výši pokut obvykle
ukládaných, je třeba uvést, že stěžovatelka žádná taková rozhodnutí nepředložila. Nejvyšší
správní soud zdůrazňuje, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční.
Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního
rozhodnutí. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele.
Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli
advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, a ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 7 As 17/2008 - 60). To plně platí i pro další obecné námitky. Nejvyšší správní soud
z procesní opatrnosti dodává, že každý případ je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím
ke všem okolnostem věci. Moderační právo je aplikovatelné tehdy, dojde-li ke zjevnému
nepoměru sankce vůči rozsahu, závažnosti a následkům deliktního jednání v souvislosti
s majetkovými poměry postihované osoby (podpůrně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 As 248/2016 - 26, ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, ze dne
14. 8. 2014, č. j. 10 Ads 140/2014 - 58). K tomu však v dané věci nedošlo. Jakkoliv je vyměřená
pokuta pokutou dosti citelnou, nelze současně dojít k závěru o její zjevné nepřiměřenosti, a to
především s ohledem na celkovou ekonomickou situaci stěžovatelky.
[22] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasačních námitek důvod
ke zrušení rozsudku krajského soudu. Soud neshledal ani existenci vad, ke kterým je povinen
přihlížet ex offo (viz např. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[23] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl dle §109 odst. 2
s. ř. s. bez jednání. S ohledem na povahu a kontext dané věci rozhodl soud přednostně (§56
s. ř. s. v návaznosti na §120 s. ř. s.).
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[25] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o stěžovatelčině návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo
rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších
podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003,
č. j. 2 Azs 3/2003 - 44).
[26] Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, rozhodl podle §10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši
1 000 Kč stěžovatelce, a to k rukám její zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu