ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.161.2021:47
sp. zn. 7 As 161/2021 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: M. P., bytem
Kolovratská 57/3, Praha 10, zastoupena Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem
Milešovská 1312/6, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,
se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2021, č. j. 30 A 316/2018 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 11. 2017, č. j. ZCU 030948/2017, Západočeská univerzita v Plzni
(dále též „správní orgán I. stupně“, či „ZČU“) zamítla podle §90 zákona č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o vysokých školách“), žádost
žalobkyně ze dne 29. 11. 2010 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace
v České republice v hlavním studijním oboru v rámci kvalifikace: Právo; specializace Právo
a právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina,
prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, s. r. o., a to z důvodu,
že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné
s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách. Uvedené rozhodnutí napadla
žalobkyně odvoláním. Rozhodnutím ze dne 12. 10. 2018, č. j. MSMT-8055/2018-2 (dále též
„napadené rozhodnutí“), žalovaný odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu. Shora označeným
rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále též „krajský soud“) žalobu zamítl. Ztotožnil
se se správními orgány, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění předmětné žádosti.
Podle krajského soudu správní orgány nepochybily ani tím, že rozhodnutí postavily na §90
zákona o vysokých školách. Podle krajského soudu je třeba před posouzením případných
odlišností studijních programů posoudit, zda žadatel je absolventem zahraniční vysoké školy,
resp. zda absolvoval skutečně zahraniční vysokoškolské vzdělání. Na základě vyjádření
příslušného ukrajinského orgánu (ENIC Ukraine) správní orgán I. stupně a návazně žalovaný
dovodili, že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání
srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách. S tímto závěrem
se soud ztotožnil. I podle krajského soudu lze z informací uvedeného národního informačního
střediska Ukrajiny učinit jednoznačný závěr, že vzdělání, o jehož uznání žalobkyně žádá, není
zahraničním vysokoškolským vzděláním ve smyslu zákona o vysokých školách, protože
žalobkyně neabsolvovala studium ve studijním programu akreditovaném podle příslušné právní
úpravy platné na Ukrajině. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám dovozujícím vadnost, resp.
nepravdivost uvedeného vyjádření ENIC Ukraine. Důvodné neshledal soud ani námitky
poukazující na jiné vady řízení. Napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
které mu předcházelo, nejsou nepřezkoumatelná či jinak vadná. Vypořádávají stěžejní námitky
žalobkyně, jakož i všechny rozhodné skutečnosti. Pojem nepřezkoumatelnost by neměl být
nadužíván, neboť zrušením rozhodnutí správního orgánu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje
okamžik, kdy bude základ sporu správním orgánem uchopen a na úrovni veřejné správy vyřešen,
což není v zájmu účastníků řízení, ani veřejného zájmu na hospodárnosti řízení. Podle krajského
soudu byl přitom oprávněn podepsat předmětné prvoinstanční rozhodnutí prorektor
Západočeské univerzity v Plzni. Krajský soud neshledal ani existenci jiných zásadních vad v řízení
před správními orgány. Stejně tak krajský soud neshledal důvodné ani zbývající žalobní námitky,
a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz
a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti obsáhle poukazovala na vady ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podle stěžovatelky je argumentace krajského soudu k jednotlivým bodům žaloby (body II a násl.)
nepřezkoumatelná. Krajský soud důkladně nevypořádal všechny uplatněné námitky, a tím zatížil
svůj rozsudek nepřezkoumatelností. Krajský soud neměl doplňovat odůvodnění správních
rozhodnutí, ale měl jejich rozhodnutí bez dalšího zrušit. Stěžovatelka dále obsáhle poukazovala
na vady v řízení před správními orgány dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Byla názoru,
že rozhodnutí správních orgánů jsou vadná a nepřezkoumatelná a byly splněny podmínky
pro jejich zrušení správním soudem. Správní orgány měly žádosti stěžovatelky vyhovět, a nikoliv
tuto zamítnout. Jejich rozhodnutí nemají oporu v platné právní úpravě (§90 zákona o vysokých
školách). Pokud nedojde k porovnání dvou vysokoškolských studijních programů, resp. pokud
není předmětem řízení uznání vysokoškolského studia, nemůže být žádost ani věcně projednána.
Podle stěžovatelky nadto nebyl prorektor ZČU oprávněn podepsat předmětné prvostupňové
rozhodnutí. Stěžovatelka dále poukazovala na vady v dokazování. Podle stěžovatelky nebylo
prokázáno, že ukrajinský orgán ENIC Ukraine je součástí ukrajinského Ministerstva školství
a vědy. Nebylo prokázáno ani to, že paní H. N. (která je uvedena na předmětném vyjádření
ENIC Ukraine) byla oprávněna jednat za tento ukrajinský orgán. Stěžovatelka nesouhlasila
ani se závěrem krajského soudu, že nekonkretizovala dopad do své právní sféry. Krajský soud
pochybil i tím, že ve věci nenařídil ústní jednání. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
Podle jeho názoru je rozsudek plně přezkoumatelný a zákonný. V kasační stížnosti nebyla
předložena žádná nová tvrzení, která by stěžovatelka neuvedla v dřívějších fázích řízení. Žalovaný
proto odkázal na svou dřívější argumentaci, kterou dále rozvedl, a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval obsáhlými námitkami poukazujícími na vady
rozsudku krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí krajského soudu
skutečně nepřezkoumatelné.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[9] Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav
vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz
v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze
dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Povinností krajského
soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací. Podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, je rozsudek
nepřezkoumatelný i tehdy, pokud krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu opomene přezkoumat jednu ze žalobních námitek. Obdobně Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 111, uvedl, že krajský soud je povinen
se v rozhodnutí o žalobě vypořádat se všemi žalobními námitkami; opomene-li se krajský soud
zabývat byť i marginální námitkou, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než jeho rozhodnutí
zrušit. Argumentem a minori ad maius pak musí shledán nepřezkoumatelným rozsudek za situace,
kdy správní soud řádně nepřezkoumá stěžejní námitku účastníka řízení. Pokud rozhodnutí soudu
v odůvodnění nereflektuje na námitky a zásadní argumentaci, o kterou se žaloba opírá, má to
za následek jeho nepřezkoumatelnost. K tomu srov. vedle výše citované judikatury i rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45, atp.). Rovněž i Ústavní soud
ve své judikatuře zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního
rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý
proces a vylučujících libovůli při rozhodování. Jestliže jsou v projednávané věci vzneseny
závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud řádně vypořádal (viz nálezy Ústavního
soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01, dostupné
na http://nalus.usoud.cz). Výše uvedené požadavky dopadají i na rozhodnutí správních orgánů.
I jejich povinností je řádně vypořádat námitky účastníků řízení. Nevypořádá-li se správní orgán
v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny,
způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí, pro kterou je třeba jeho rozhodnutí zrušit (srv.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne
23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne
16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25, atp.).
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek
je řádně odůvodněn (má 28 stran) a je plně srozumitelný. Stěžovatelka ostatně proti výkladu
podanému krajským soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí a na mnoha místech s ním
polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Nejvyšší správní soud
připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele
o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu
soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35).
Ačkoliv si jistě lze představit ještě podrobnější vypořádání uplatněných námitek, nezpůsobuje
způsob zvolený krajským soudem nutnost zrušení jeho rozsudku. Postup krajského soudu
odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností správního soudu reagovat na každý
dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl
argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04,
I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14).
Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl,
že „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě
dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být
vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí
pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76,
publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně
rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se soud podstatou námitky účastníka řízení řádně
zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně
v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí
se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno
těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost
skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64).
Takovými vadami rozsudek krajského soudu netrpí.
[11] Zásadními vadami netrpí ani rozhodnutí správních orgánů. Ty přezkoumatelně
odůvodnily, z jakých důvodů nebylo lze stěžovatelčině žádosti vyhovět. V rozhodnutích je
obsáhle popsán zjištěný skutkový stav (který má oporu ve správním spisu), provedeno náležité
právní hodnocení a vypořádáno jádro argumentace stěžovatelky, přičemž správní orgány
se nedopustily žádné vady, pro kterou by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich postup
ve svém souhrnu odpovídal požadavkům právní úpravy a judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014,
č. j. 3 As 111/2013 - 25, ze dne 27. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016 - 198, ze dne 27. 7. 2017,
č. j. 1 As 15/2016 - 85, ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As 245/2019 - 38).
[12] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje ani východiska stěžovatelkou akcentovaných
rozsudků vyjadřujících se k náležitostem rozhodnutí správních orgánů a k požadavkům řádného
odůvodnění (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004,
č. j. 3 As 51/2003 - 58, ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002 - 25, ze dne 27. 10. 2003,
č. j. 2 A 552/2002 - 25 atp.). Z uvedené, jakož i další judikatury Nejvyššího správního soudu,
však současně vyplývá, že na každé správní rozhodnutí je třeba nahlížet individuálně, v kontextu
všech ze spisu vyplývajících skutečností, a jejich optikou zkoumat, zda dostálo požadavkům
přezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud odůvodnění správních rozhodnutí považuje za zcela
dostatečné, resp. přezkoumatelné. Neshledal, že by se správní orány dopustily vad, pro které
by jejich rozhodnutí nemohla obstát (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech
sp. zn. 4 Ads 13/2003, sp. zn. 5 Ads 34/2003, sp. zn. 6 Ads 132/2008, sp. zn. 4 Ads 81/2009,
sp. zn. 6 Ads 11/2013, sp. zn. 10 Ads 259/2016, sp. zn. 7 Ads 61/2018, atp.). Nejvyšší správní
soud dodává, že není názoru, že by krajský soud nepřípustně doplňoval odůvodnění správního
rozhodnutí. Jeho postup byl plně v mezích právní úpravy a judikatury. Nejvyšší správní soud
souhlasí s krajským soudem i v závěru stran poměrné obecnosti některých žalobních námitek,
resp. jejich nepodloženosti (podrobněji viz dále).
[13] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení jádra věci, tedy k posouzení, zda byly
splněny podmínky pro vyhovění předmětné žádosti stěžovatelky.
[14] V tomto ohledu předesílá, že se již rozhodnutími žalovaného ve věcech uznávání
zahraničního studia zabýval, a to například v nedávných rozsudcích ze dne 31. 5. 2022,
č. j. 2 As 395/2019 - 42, ze dne 2. 6. 2022, č. j. 1 As 320/2020 - 31, ze dne 25. 1. 2022,
č. j. 4 As 268/2021 - 36, atp. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od tam vyslovených
závěrů odchýlit a jako takové je zcela přebírá i pro nyní projednávanou věc. Nad rámec
uvedených rozsudků uvádí ke stížním námitkám následující.
[15] Podle §2 odst. 1 věty prvé zákona o vysokých školách vysoká škola uskutečňuje
akreditované studijní programy a programy celoživotního vzdělávání.
[16] Podle §44 odst. 1 tohoto zákona vysokoškolské vzdělání se získává studiem v rámci
akreditovaného studijního programu podle studijního plánu stanovenou formou studia.
[17] Podle §55 odst. 1 a 2 zákona o vysokých školách studium se řádně ukončuje
absolvováním studia v příslušném studijním programu. Dokladem o ukončení studia a o získání
příslušného akademického titulu je vysokoškolský diplom a dodatek k diplomu.
[18] Podle §78 odst. 1 uvedeného zákona studijní program podléhá akreditaci, kterou uděluje
ministerstvo.
[19] Podle §78 odst. 2 zákona o vysokých školách není-li studijní program akreditován, nelze
k jeho studiu přijímat uchazeče, konat výuku, zkoušky ani přiznávat akademické tituly.
[20] Podle §89 odst. 1 zákona o vysokých školách na žádost absolventa zahraniční vysoké
školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice:
a) ministerstvo, jestliže je Česká republika vázána mezinárodní smlouvou se zemí, kde je
zahraniční vysoká škola zřízena a uznána, a ministerstvo je touto smlouvou k uznání zmocněno,
b) v ostatních případech veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní
program.
[21] Podle §89 odst. 3 zákona o vysokých školách veřejná vysoká škola vydá osvědčení
na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností
osvědčených vysokoškolskou kvalifikací.
[22] Podle §90 odst. 1 zákona o vysokých školách ve věcech uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou rozhoduje rektor.
[23] Podle §90 odst. 2 věty prvé zákona o vysokých školách podkladem pro uznání je originál
nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční
vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující
informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání
srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, a o náplni vysokoškolského studia
v zahraničí.
[24] Podle §90 odst. 5 zákona o vysokých školách zjistí-li veřejná vysoká škola
nebo podle §89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných
rysech odlišné, žádost o uznání zamítne.
[25] Mezi stranami není sporné, že stěžovatelka v roce 2010 podala k ZČU žádost o uznání
zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2011 ZČU
žádost stěžovatelky o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České
republice zamítla. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně se stěžovatelka odvolala.
V návaznosti na její odvolání bylo rozhodnutí ze dne 27. 4. 2011 žalovaným zrušeno a věc
vrácena ZČU k dalšímu řízení. I pozdější rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni byla
žalovaným rušena.
[26] V posledním zrušujícím rozhodnutí žalovaný zavázal správním orgán I. stupně,
aby v dalším řízení především oslovil prostřednictvím Evropské sítě národních informačních
středisek pro akademickou mobilitu a uznávání (síť ENIC vytvořená podle Lisabonské úmluvy)
partnerské národní informační středisko Ukrajiny a dotázal se, zda předložená vysokoškolská
kvalifikace žadatelky (stěžovatelky) vystavená zahraniční univerzitou v českém jazyce
a přiznávající titul „Magistr práva“ byla vydána vysokou školou, která je součástí vysokoškolského
vzdělávacího systému Ukrajiny, a zda ji lze dle Lisabonské úmluvy považovat za vysokoškolskou
kvalifikaci uznatelnou v zemi svého původu, tedy na Ukrajině, a zda tato vysokoškolská
kvalifikace garantuje na území Ukrajiny svým držitelům odpovídající profesní a akademická práva.
ZČU návazně požádala ENIC Ukraine o poskytnutí specifikovaných informací, čemuž ENIC
Ukraine vyhověla - viz vyjádření ze dne 23. 5. 2017 (dále též „vyjádření ENIC Ukraine“). Dne
14. 8. 2017 vyrozuměla Západočeská univerzita v Plzni stěžovatelku o možnosti seznámit
se s podklady rozhodnutí dle §36 odst. 3 správního řádu. Stěžovatelka této možnosti využila.
[27] Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 6. 11. 2017 pak byla žádost stěžovatelky
o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice zamítnuta.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Rozhodnutím ze dne 12. 10. 2018 žalovaný
odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Z odůvodnění uvedených rozhodnutí
zejména vyplývá, že na základě informací vyplývajících z vyjádření ENIC Ukraine bylo zjištěno,
že stěžovatelka předložila k uznání kvalifikaci, která v zemi, kde měla zahraniční univerzita, která
diplom vydala, sídlo (tedy Ukrajina), není uznávanou vysokoškolskou kvalifikací; nepřiznává
svému držiteli oprávnění spojená se získáním vysokoškolské kvalifikace, jako je přístup k dalšímu
studiu (doktorskému), udělení akademického titulu a jeho užívání nebo přístup k profesním
činnostem odpovídajícím získané kvalifikaci. Takováto kvalifikace proto nemůže být osvědčena
za rovnocennou kvalifikaci absolventa akreditovaného magisterského studijního programu
uskutečňovaného vysokou školou v České republice. Vzdělání doložené kvalifikací poskytoval
subjekt, který není vysokoškolskou institucí, tj. vysokou školou dle zákona o vysokých školách,
vysokoškolskou institucí dle Lisabonské úmluvy. Hodnocená kvalifikace (Diplom) vydaná
zahraniční univerzitou neodpovídá ani státnímu vzoru vysokoškolské kvalifikace Ukrajiny
platnému v době jejího vystavení a není uznávána na území Ukrajiny jako doklad
o vysokoškolském vzdělání se stejnými právy jako mají držitelé diplomů jiných ukrajinských
univerzit. Stěžovatelkou předložený diplom tedy nedokládá vysokoškolskou kvalifikaci uznanou
zemí, v níž byla získána, respektive pod jejíž právní režim zahraniční univerzita spadá. Kvalifikace
předložená stěžovatelkou tedy není kvalifikací, která by byla uznávána na Ukrajině a kterou
by bylo možné uznat podle Lisabonské úmluvy. Na základě uvedených východisek pak žalovaný
aproboval závěr správního orgánu I. stupně, že žádosti stěžovatelky o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice nelze vyhovět z důvodu nesplnění
zákonné podmínky, neboť studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat
vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách.
[28] Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že uvedený stěžejní závěr o tom, že studijní program
neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským
vzděláním podle zákona o vysokých školách, stěžovatelka relevantně nezpochybnila. Neuvedla
žádný právní argument, na základě kterého by bylo lze dovodit nezákonnost uvedeného vyústění,
přičemž nepředložila ani žádný podklad, který zpochybnil podklady pro uvedené závěry
správních orgánů (nosným podkladem bylo shora označené vyjádření ENIC Ukraine). Její
argumentace byla vedena v obecné rovině jako obecný nesouhlas s vyjádřením ENIC Ukraine
a navazujícími závěry správních orgánů. Jak však správně uvedl krajský soud, pokud stěžovatelka
zpochybňuje vyjádření příslušného ukrajinského orgánu, poukazuje na jeho údajnou
nepravdivost, zfalšovanost atp., je třeba trvat na tom, aby taková tvrzení podložila hodnověrnými
argumenty či podklady. Stěžovatelka takto nepostupovala (zde lze zdůraznit i to, že předmětné
řízení bylo zahájeno na základě žádosti stěžovatelky - k povinnostem účastníků v těchto řízeních
srv. rozsudky zdejšího soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38, ze dne 4. 11. 2015,
č. j. 3 Azs 162/2015 - 43, atp.). Nutno dodat, že správní orgány i krajský soud se obsáhle zabývaly
oprávněním ENIC Ukraine k poskytnutí předmětného vyjádření, jeho vypovídací hodnotou,
hodnověrností atp., přičemž Nejvyšší správní soud na jejich hodnocení neshledal nic
nezákonného.
[29] Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2022,
č. j. 2 As 395/2019 - 42, „pokud si veřejná vysoká škola rozhodující o žádosti o uznání zahraničního
vysokoškolského studia podle §89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách vyžádá stanovisko příslušného
národního informačního střediska pro akademickou mobilitu a uznávání (ENIC) v souladu s Lisabonskou
úmluvou, z něhož plyne, že žadatelem předložený diplom není dokladem o kvalifikaci uznávané v zemi původu
zahraniční vysoké školy, a toto stanovisko není dalšími důkazy ve správním řízení zpochybněno, lze na jeho
podkladě žádost zamítnout bez bližšího prověřování skutečností tam uvedených. Tento závěr ostatně vychází
z rozhodovací praxe krajských správních soudů (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
24. 10. 2019, č. j. 30 A 241/2017 - 117, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2021,
č. j. 10 A 24/2019 - 45), která byla potvrzena i Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 As 268/2021 - 36). S ohledem na skutečnost, že stěžovatel věcné
hodnocení studia stěžovatele ze strany ENIC UKR nijak nerozporoval, nedopustil se žalovaný vady řízení, když
z tohoto stanoviska bez dalšího při hodnocení žádosti stěžovatele vycházel.“
[30] Odkázat lze dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2022,
č. j. 1 As 320/2020 - 31, podle něhož pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání je nutné
naplnění dvou podmínek, a to, že žadatel o uznání je absolventem zahraniční vysoké školy,
a že studijní programy nejsou po srovnání v podstatných rysech odlišné. První podmínka zejména
obnáší posouzení, zda žadatel o uznání úspěšně dokončil studijní program, zda vysoká škola byla
oprávněna k výuce tohoto studijního programu a zda žadateli udělila odpovídající diplom
nebo jiný obdobný doklad o absolvování zahraniční vysoké školy. Podstatou posouzení první
podmínky tedy je, zda žadatel o uznání vystudoval studijní program zahraniční vysoké školy a je
v důsledku toho v daném státě oprávněn užívat titul či jiné benefity spojené s vystudováním
zahraniční vysoké školy. Jinými slovy, zda i zahraniční správní orgány dané země budou žadatele
o uznání považovat za absolventa zahraniční (z jejich pohledu tamní) vysoké školy. Podkladem
rozhodnutí je mimo jiné kopie diplomu, informace o kvalifikaci zahraniční vysoké školy a náplni
studijního programu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2021,
č. j. 8 As 193/2019 - 93, bod 11). Není-li přitom první podmínka „splněna, tj. není-li vysokoškolské
vzdělání, o jehož uznání se žádá, zahraničním vysokoškolským vzděláním ve smyslu zákona o vysokých školách,
správní orgán žádost o uznání zamítne, aniž by musel srovnávat studijní programy (tj. splnění druhé podmínky;
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 As 268/2021 - 36; skutečnost,
že nemusí dojít až ke srovnávání studijních programu, vyplývá též z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 6. 2016, č. j. 9 As 286/2015 - 60, bod 62).“
[31] Obdobně srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2022,
č. j. 6 As 352/2020 - 34, ve které soud uvedl, že primární podmínkou „pro uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání ve smyslu §89 zákona o vysokých školách je skutečnost, že žadatel o uznání je
absolventem zahraničního vysokoškolského vzdělání, tedy absolventem zahraniční vysoké školy. Posouzení, zda je
tato podmínka naplněna, obnáší mj. i posouzení, zda instituce poskytující vzdělání byla oprávněna k výuce
ve vysokoškolském studijním programu, neboť jako vysokoškolské vzdělání lze uznat pouze takové vzdělání,
které je poskytnuto vysokou školou či institucí oprávněnou poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským
vzděláním (…) K porušení Lisabonské úmluvy, na jejíž principy se stěžovatelka odvolává, nedošlo,
neboť stěžovatelka nezískala vzdělání u instituce, která byla uznána příslušným orgánem Ukrajiny jako součást
vysokoškolského systému, a nezískala tedy vysokoškolské vzdělání ve smyslu Lisabonské úmluvy (čl. I).“
[32] Z uvedených důvodů nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by důvodem pro zamítnutí
žádosti mohla být pouze odlišnost studijních programů. Takový výklad neodpovídá smyslu, resp.
účelu uznávání vysokoškolského studia (k tomu viz vedle výše uvedené judikatury i rozsudky
Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 11 A 26/2019 - 42, a ze dne 14. 12. 2020,
č. j. 14 A 27/2019 - 48). Jinými slovy, správní orgány nepochybily, pokud nevyhověly žádosti
stěžovatelky o uznání předmětného studia.
[33] Stěžovatelka svou další argumentaci zaměřovala primárně na nepřezkoumatelnost a vady
rozsudku krajského soudu a správních rozhodnutí. Jak již však bylo výše uvedeno, takové
námitky soud případnými neshledal. Jak rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí správních
orgánů jsou plně přezkoumatelná, přičemž nedošlo ani k žádným vadám, pro které by bylo třeba
přistoupit k jejich zrušení.
[34] Krajskému soudu nelze vytýkat ani závěry stran osoby oprávněné podepisovat
prvoinstanční rozhodnutí. Soud k tomu uvedl, že nemá důvod k pochybnostem o tom,
že doc. Ladislav Čepička, Ph.D., byl prorektorem Západočeské univerzity v Plzni pro studijní
a pedagogickou činnosti v době od 5. 3. 2015 do 31. 12. 2018, tedy i v době vydání
prvoinstančního rozhodnutí. To vyplývá např. z Výroční zprávy o činnosti Západočeské
univerzity v Plzni. Uvedený podklad přitom stěžovatelka nezpochybnila, nepředložila ani jiný
podklad, ze kterého by bylo lze učinit závěr, že uvedená osoba nebyla oprávněna podepsat
označené rozhodnutí. Uvedené hodnocení krajského soudu nelze považovat za nepřípustné
doplnění argumentace správního orgánu, jak tvrdila stěžovatelka. Otázku nicotnosti rozhodnutí
(z důvodu jeho vydání, resp. podepsání neoprávněnou osobou) musí soud zkoumat z úřední
povinnosti (srov. např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1997,
č. j. 6 A 26/95 - 29, ze dne 14. 1. 1997, č. j. 7 A 185/94 - 23, ze dne 14. 4. 1995,
č. j. 7 A 35/95 - 16, a ze dne 25. 6. 1996, č. j. 6 A 152/94 - 27, či rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 7 Afs 68/2007 - 82, ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Azs 277/2004 - 70,
ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 10/2004 - 49, a ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 12/2003 - 48).
Krajský soud přitom správně shledal, že prorektor byl oprávněn k podepisování prvoinstančního
rozhodnutí. K tomu viz vedle rozsudku ve věci sp. zn. 2 As 395/2019 i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. 9 As 286/2015 - 60, podle něhož nic nebrání tomu,
aby rektor „v souladu s §10 odst. 4 zákona o vysokých školách pověřil určeného prorektora k tomu, aby jej
zastupoval ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Dle §10 odst. 4 zákona
o vysokých školách: „Rektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři. Prorektory jmenuje a odvolává rektor.“
Smyslem daného ustanovení je umožnit nastavení pravidel efektivního fungování vysoké školy tak, aby vysoká
škola nebyla ochromena při plnění svých úkolů v případě delší nepřítomnosti rektora (např. v případě dovolené
či déle trvající nemoci), případně aby nedošlo k zahlcení rektora. Zcela v souladu se smyslem citovaného ustanovení
je to, aby se rektor dal zastupovat prorektorem i ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání
a kvalifikace veřejnou vysokou školou. Nelze souhlasit s názorem, že rektor se může dát zastupovat
jen v samosprávné působnosti veřejné vysoké školy. Uvedený názor stěžovatel dovozoval ze systematiky zákona
o vysokých školách, k čemuž poukázal na to, že §10 odst. 4 je zařazen ve druhé části zákona nazvané veřejná
vysoká škola a její součásti, a §89 a §90 regulující uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání
a kvalifikace jsou začleněny v deváté části zákona nazvané státní správa. Nejde o přesvědčivou argumentaci
ve srovnání s jasným textem §10 odst. 4 zákona o vysokých školách, který žádným způsobem neomezuje okruh
záležitostí, v nichž se rektor může dát prorektory zastoupit, a s vyloženým smyslem tohoto ustanovení.“
Z uvedených důvodů je nepřípadná i odlišná argumentace stěžovatelky o nemožnosti prorektora
jednat v dané věci. Za situace, kdy nebylo sporné, že doc. Ladislav Čepička, Ph.D. byl pověřeným
prorektorem (viz výše), nebylo třeba nařizovat ústní jednání za účelem ověření uvedených
skutečností.
[35] Důvodem pro nařízení ústního jednání nebylo ani ověřování skutečností vyplývajících
ze správního spisu, resp. ze správních rozhodnutí. Obsahem správního spisu se podle ustálené
judikatury správních soudů nedokazuje (srv. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 9. 2006, č. j. 7 Afs 39/2005 - 53, ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, nebo ze dne
29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 - 117, či rozsudek rozšířeného senátu téhož soudu ze dne
18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 - 39). Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný důvod
pro nařízení jednání v dané věci, resp. nutnost dalšího dokazování. Dostatečné podklady
pro nosné závěry rozsudku krajského soudu (uznatelnost daného vzdělávání) byly založeny
ve správním spisu, a krajský soud tedy nebyl povinen obstarávat další podklady. Ani správní
orgány nepochybily, pokud neprovedly všechny stěžovatelkou navržené důkazy (např. svědeckou
výpověď prof. V. P., CSc., výpis z obchodního rejstříku atp.). Jak správně uvedl krajský soud,
z námitky týkající se prof. V. P., CSc., není zřejmé k prokázání jakých relevantních skutečností
by měl být vyslechnut jako svědek, resp. co by jeho výpověď mohla změnit na uvedeném nosném
závěru, pro který nebylo lze uznat dané vzdělání. Pro danou věc byl nepodstatný i výpis ohledně
existence organizační složky Zakarpatské státní univerzity; tímto výpisem by nebylo lze
zpochybnit relevanci vyjádření příslušného orgánu Ukrajiny stran povahy předmětného studijního
programu, resp. charakteru studia. To platí i pro odkaz na smlouvu mezi Zakarpatskou státní
univerzitou a Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s.r.o. a další stěžovatelkou
akcentované listiny. Neprovedení důkazu listinou, o kterou se opírá odůvodnění rozhodnutí,
nemusí vést ke zrušení rozhodnutí. Tak je tomu např. tehdy, pokud listina byla součástí správního
spisu, s jehož kompletním obsahem se mohl účastník řízení seznámit a vyjádřit se k němu
před vydáním rozhodnutí (podpůrně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2019, č. j. 2 As 258/2017 - 48, a na něj navazující judikaturu). Optikou toho je třeba
nahlížet na odpověď Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 23. 5. 2017 (kterou zcela jistě
nelze považovat za skutečnost obecně známou). S ohledem na to, že po obdržení uvedené listiny
správní orgán I. stupně poučil stěžovatelku o možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí
k podkladům rozhodnutí (§36 odst. 3 správního řádu) a stěžovatelka se seznámila s podklady
připravenými pro rozhodnutí, přičemž jí byla pořízena kopie mimo jiné právě uvedené odpovědi
(jakož i žádosti rektora Západočeské univerzity v Plzni ze dne 10. 3. 2017), na což stěžovatelka
reagovala podáním došlým správnímu orgánu I. stupně dne 21. 9. 2017, nebyl dán důvod
ke zrušení správních rozhodnutí. Obdobně lze nahlížet i na další tvrzené vady v dokazování.
Žádná z nich podle názoru Nejvyššího správního soudu nedosáhla intenzity, pro kterou by bylo
nutno přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že není
názoru, že by se správní orgány dopustily v procesu dokazování takových vad, které by měly
za následek nutnost zrušení jejich rozhodnutí (srv. podpůrně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 1 As 115/2012 - 33). To stejné platí i pro řízení před krajským
soudem.
[36] Z ničeho nevyplývá ani to, že by odpověď Ministerstva školství a vědy Ukrajiny na žádost
rektora Západočeské univerzity byla zfalšována. I zde stěžovatelka nepředložila žádný podklad
pro své tvrzení, jakož ani důvod (motiv) k takovému postupu. Obdobně lze nahlížet na (další)
nepodložená tvrzení stěžovatelky, např. na tvrzení, že H. N. (uvedená na předmětném potvrzení)
není zaměstnancem Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, a nebyla tak oprávněna vydat
předmětné potvrzení. I v tomto ohledu zůstala stěžovatelka v rovině obecných tvrzení.
Stěžovatelka přitom nijak nezpochybnila ani žalovaným ve vyjádření k žalobě zmíněnou webovou
stránku, kterou žalovaný podpořil svůj závěr, že H. N. byla oprávněna v dané věci vystupovat.
Krajský soud přitom své závěry nevystavěl pouze na vyjádření žalovaného k žalobě, resp.
na uvedené webové stránce. Tento argument použil pouze podpůrně. To stejné platí i pro odkaz
na další webovou stránku (http://www.enic.in.ua, na které lze nalézt vzory platných ukrajinských
diplomů). Soud dodává, že porovnání diplomů nelze považovat za aplikaci práva stricto sensu,
přičemž nerozumí ani navazujícímu názoru stěžovatelky, že „i pokud by diplomy byly v rozporu
se zákonem, ještě to neznamená, že nemají předvídané účinky“. Jak nadto uvedl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ve věci sp. zn. 2 As 395/2019, „I za předpokladu platnosti, správnosti a pravdivosti
stěžovatelem předloženého diplomu totiž tento diplom prokazuje přinejlepším to, že stěžovatel absolvoval vzdělání,
které není uznatelné podle §89 a §90 zákona o vysokých školách, jak vyplývá ze stanoviska ENIC UKR
získaného k hodnocení uznatelnosti vzdělání stěžovatele ze strany žalovaného. Ze stejného důvodu nemá smysl
zabývat se obsahem a výkladem ukrajinského práva a jeho dopady na platnost diplomu stěžovatele. Ze stanoviska
ENIC UKR totiž jasně vyplývá, že diplom stěžovatele je ve formátu, který není souladný s ukrajinskými
standardy pro státem vydané osvědčení o dosaženém vysokoškolském vzdělání, a že ani vzdělávací program, který
stěžovatel absolvoval, není programem, který by byl uznávaný Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny.
Byť tedy může být diplom stěžovatele platný v tom smyslu, že se jedná o dokument vydaný na základě smlouvy
mezi Mezinárodním institutem podnikatelství a práva s.r.o. a Zakarpatskou univerzitou a údaje v něm mohou
být v tomto ohledu správné a pravdivé, nic to nemění na skutečnosti, že tento diplom není osvědčením o dosažení
zahraničního vysokoškolského vzdělání uznatelného podle Lisabonské úmluvy.“ Z uvedených důvodů není
v dané věci podstatné, zda činnost Mezinárodního institutu podnikatelství a práva s.r.o. byla
pouze organizační (nebo nikoliv), jaká byla povaha zápisu Mezinárodního institutu podnikatelství
a práva, s.r.o., do obchodního rejstříku. To stejné platí i pro další obdobná tvrzení. Těmi
se důkladně zabýval krajský soud a soud na jeho rozsudek odkazuje.
[37] Nejvyšší správní soud dodává, že není názoru, že by v řízení nebyly respektovány stěžejní
názory obsažené v rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 1. 2. 2017,
č. j. MSMT-3181/2017-1. Toto rozhodnutí mj. uložilo správnímu orgánu I. stupně,
aby si obstaral vyjádření ENIC Ukraine k povaze daného vzdělávání, čemuž správní orgán
I. stupně vyhověl a takové vyjádření si obstaral (viz výše). Z ničeho přitom nevyplývá,
že by uvedené vyjádření bylo získáno nelegálním způsobem. Rektor Západočeské univerzity
v Plzni učinil dotaz v návaznosti na žádost stěžovatelky a v souladu se zákonem o vysokých
školách, resp. Lisabonskou úmluvou. Bylo by i absurdní, pokud by si subjekt (který má ověřit
splnění podmínek pro uznání zahraničního studia) nemohl vyžadovat informace od zahraničních
partnerů. Ani ze zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů
nelze dovodit nemožnost vyžadovat předmětné informace a nakládat s nimi. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné jiné zásadní pochybení stran vyžadování předmětného vyjádření. To
obdobně platí i pro žádost ze dne 10. 3. 2017. I podle názoru Nejvyššího správního soudu byly
dotazy vznesené v předmětné žádosti zcela namístě. Směřovaly ke zjištění skutečného charakteru
daného studia, resp. k ověření toho, zda lze předmětné vzdělání považovat za zahraniční
vysokoškolské vzdělání ve smyslu zákona o vysokých školách. Stěžovatelka návazně obecně
uváděla, že namítaná e-mailová komunikace se nikdy neuskutečnila a je třeba ji považovat
za falzum, neuvedla však, z čeho by měl takový závěr vyplývat. Jak přitom vyplývá z bodů 48
a násl. rozsudku ve věci sp. zn. 2 As 395/2019, v daném řízení lze vycházet i z běžné e-mailové
korespondence mezi ENIC a Ukraine a žalovaným. V podrobnostech odkazuje soud
i na rozsudek krajského soudu, jehož odůvodnění považuje i v tomto ohledu ze zcela případné
a dostačující.
[38] To stejné lze uvést i k argumentaci krajského soudu týkající se dalších bodů žaloby. Zde
soud mj. řádně zdůvodnil, proč došlo v průběhu let ke změně praxe v uznávání zahraničního
vysokoškolského studia, resp. proč dřívější postup správních orgánů nezakládá legitimní
očekávání stěžovatelky. I judikatura přitom připouští změnu správní praxe, vyžaduje však náležité
odůvodnění takového postupu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS
520/06, č. 18/2008 Sb. ÚS; dne 6. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 591/06, či ze dne 19. 3. 2009,
sp. zn. III. ÚS 2822/07, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009 - 233, atp.). Podle názoru Nejvyššího správního
soudu správní orgány náležitě odůvodnily změnu správní praxe. Ke změně rozhodovací praxe
došlo na základě vyjádření nejvyšší státní zástupkyně a Akreditační komise, dle kterých docházelo
zprostředkováním vzdělání zahraniční univerzity na území České republiky Mezinárodním
institutem podnikatelství a práva, s.r.o., resp. jeho následnou nostrifikací k obcházení zákona
o vysokých školách. V návaznosti na tato stanoviska začala univerzita podrobněji zkoumat
podmínky studia, charakter získaného vzdělání atp., tak aby plně dostála zákonným požadavkům,
resp. naplnila smysl a účel uznávání. V tomto ohledu lze zdůraznit i závěr z bodu 53 a násl.
rozsudku ve věci sp. zn. 7 As 293/2019, podle něhož dřívější postup správních orgánů „nebyl
způsobilý založit ustálenou správní praxi, pokud ve skutkově shodném případě, jako je případ žalobce,
rozhodovali tak, že uznávali vzdělání dosažené shodným způsobem, jaký deklaroval žalobce, podle Lisabonské
úmluvy, resp. podle §89 a 90 zákona o vysokých školách. Toto vzdělání totiž nebylo způsobilé k tomu, aby bylo
kvalifikováno jako zahraniční vysokoškolské vzdělání podle Lisabonské úmluvy, resp. podle §89 a §90 zákona
o vysokých školách. Jinými slovy, legitimní očekávání stěžovatele nemohla založit skutečnost, že správní orgány
ve skutkově obdobných případech nezákonně uznávaly vzdělání, o jehož uznání žádal stěžovatel, jako zahraniční
vysokoškolské vzdělání podle §89 a §90 zákona o vysokých školách. Z toho důvodu považuje Nejvyšší správní
soud za irelevantní návrh stěžovatele na provedení dokazování správními spisy v jiných řízeních o žádostech
o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, kterými chtěl stěžovatel prokázat ustálenou praxi ZČU,
dle které mu svědčilo legitimní očekávání ve vyhovění jeho žádosti. Krajský soud tak nepochybil, pokud navrhované
důkazy neprovedl.“
[39] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou vadu či nezákonnost, které
by vyvolávaly nutnost zrušení rozsudku krajského soudu. Jeho rozsudek má plnou oporu ve spisu
a právní úpravě. Nejvyšší správní soud se proto s jeho závěry plně ztotožňuje a v plném rozsahu
je přebírá. To, že s nimi stěžovatelka nesouhlasí a má jiný názor, přirozeně samo o sobě
neznamená, že je napadený rozsudek nezákonný. S ohledem na poměrnou podrobnost
a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, stejně jako odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalovaného a kdy nyní posuzované kasační námitky jsou ve značné míře
opakováním či shrnutím námitek žalobních, Nejvyšší správní soud reagoval na stížní námitky
koncentrovaněji, aby neopakoval již několikrát řečené.
[40] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasačních námitek důvod
ke zrušení rozsudku krajského soudu. Soud neshledal ani existenci vad, ke kterým je povinen
přihlížet ex offo (viz např. §109 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[41] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu