ECLI:CZ:US:2008:3.US.2293.07.1
sp. zn. III. ÚS 2293/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ANMA, s. r. o., IČ: 43001475, se sídlem nám. W. Churchilla 2, 130 00 Praha 3, právně zastoupené Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem AK se sídlem Vinohradská 126, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2007 sp. zn. 68 Co 106/2007, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 9. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2007 sp. zn. 68 Co 106/2007 v jeho výrocích pod body III. a V., a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2006 č. j. 20 C 69/2005-80 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 2. 2007 č. j. 20 C 69/2005-98 soud rozhodl, že žaloba o náhradu škody odpovídající smluvní pokutě ve výši 500 000,- Kč je vůči druhé žalované co do základu důvodná (výrok pod bodem I.) a současně uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") náklady řízení ve výši 73 531,50 Kč s 2% úrokem od 24. 11. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem II.). Ve vztahu k první žalované soud žalobu zamítl (výrok pod bodem III.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit jí náklady řízení ve výši 49 337,- Kč.
K odvolání žalobkyně a druhé žalované byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2007 sp. zn. 68 Co 106/2007 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2006 č. j. 20 C 69/2005-80 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 2. 2007 č. j. 20 C 69/2005-98 ve výroku pod bodem I. o důvodnosti žaloby co do základu a ve vyhovujícím výroku pod bodem II. potvrzen (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem III., zamítajícím žalobu proti první žalované, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba s požadavkem na zaplacení 573 531,50 Kč s 2% úrokem z prodlení od 24. 11. 2004 do zaplacení byla vůči první žalované zamítnuta (výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit první žalované na náhradu nákladů řízení částku 29 709,50 Kč. Ve výroku pod bodem V. rozsudku odvolacího soudu (výrok pod bodem IV. chybí) byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit první žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 39 258,50 Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá výroky pod body III. a V., kterými Městský soud v Praze rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit první žalované náklady řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Stěžovatelka je přesvědčena, že v této části je rozhodnutí odvolacího soudu výrazem extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Výroky o nákladech řízení jsou podle stěžovatelky zcela nekonsistentní, částečně je lze identifikovat jen za pomoci odůvodnění, částečně jsou s odůvodněním v rozporu. Stěžovatelka dále namítá, že Městský soud v Praze se vůbec nevypořádal s jejími námitkami ve vztahu ke stěžovatelkou požadované aplikaci ust. §150 o. s. ř. a dále s jejími návrhy náklady řízení první žalované nepřiznat vůbec, neboť jí de facto vůbec nevznikly, protože obě žalované měly téhož právního zástupce, protože obě žalované jsou de facto totožné osoby, ale zejména proto, že "nám byly poskytnuty služby eufemisticky řečeno, velmi diskutabilní kvality, v jejichž důsledku jsme přišli o spoustu peněz".
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o její povinnosti nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů první žalované. Stěžovatelka jednak namítá, že se Městský soud v Praze nevypořádal s jejími námitkami, kterými se domáhala aplikace ust. §150 o. s. ř. v její právní věci a dále namítá, že odvolací soud se nevypořádal ani s jejími námitkami, že soud prvního stupně nesprávně určil výši náhrady nákladů, když nevzal v úvahu, že právní zástupce žalovaných ve skutečnosti nezastupoval v řízení dvě osoby.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 18. 6. 2007 sp. zn. 68 Co 106/2007 uvedl, že podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil i výrok pod bodem I., jímž soud prvního stupně rozhodl o základu nároku žalobkyně vůči druhé žalované na zaplacení náhrady škody odpovídající smluvní pokutě. Také ve vztahu k tomuto nároku je podle odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro náhradu škody, a pokud soud prvního stupně o této části nároku nerozhodl věcně, ale toliko zatímně, neměl odvolací soud možnost postupovat jinak. Za takového stavu také nebyl důvod rozhodovat o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou, neboť mezi nimi rozhodnutím soudu řízení nekončí (ust. §151 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně správně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit první žalované, která měla v řízení plný úspěch, ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř., náklady řízení. Shodně se soudem prvního stupně ani soud odvolací neshledal důvody pro mimořádnou aplikaci ust. §150 o. s. ř., a tedy pro odepření práva na náhradu nákladů řízení první žalované. První žalovaná nezavinila vznik škody žalobkyni, nijak se proti ní neprovinila a neporušila ani žádné morální pravidlo a ani postavení žalobkyně - obchodní společnosti - k užití výjimečného liberačního ustanovení zákona nedává důvod. Soud prvního stupně, uvedl odvolací soud, ovšem pochybil při výpočtu výše náhrady nákladů řízení. Žalobkyni přisvědčil v tom, že nelze přehlédnout, že advokát žalovaných zastupoval v řízení dvě osoby, jejichž procesní osud se oddělil. Proto je podle odvolacího soudu třeba rozdělit i odměnu, jež advokátu za zastoupení v řízení náleží od jednotlivých žalovaných, a od toho odvinout výpočet náhrady nákladů řízení náležející první žalované. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, rozhodl odvolací soud podle ust. §224 odst. 1 o. s. ř. a ust. §142 odst. 1 o. s. ř., první žalovaná měla i v této fázi řízení plný věcný úspěch a náleží jí proto náhrada nákladů.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ust. §150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05). V této souvislosti Ústavní soud - s ohledem na danou věc - uvádí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí námitkou stěžovatelky (ohledně nepoužití ust. §150 o. s. ř. soudem prvního stupně) řádně a náležitě zabýval. Odvolací soud však neshledal stěžovatelkou namítané skutečnosti takovými důvody, jaké má na mysli ust. §150 o. s. ř.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení. V postupu městského soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí městského soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Sám fakt, že stěžovatelka se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že v postupu jednajícího soudu neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu