ECLI:CZ:US:2008:3.US.2753.07.1
sp. zn. III. ÚS 2753/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Liborem Čechem, advokátem v Novém Bydžově, Masarykovo nám. 508, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 5. 10. 2006 č. j. 18 T 9/2006-558, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007 č. j. 8 To 1/2007-613 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007 č. j. 6 Tdo 842/2007-687, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 10. 2007, doplněnou podáním ze dne 26. 10. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci, a to s blíže odůvodněným tvrzením, že v řízení před nalézacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy (důkazy nebyly konfrontovány, soud se s důkazy řádně nevypořádal, soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů a transparentnosti rozhodování, mezi právními závěry soudu a skutkovými zjištěními jsou extrémní rozpory), a současně nedošlo (v neprospěch stěžovatele) k provedení dalších navržených důkazů. V rámci této argumentace stěžovatel předestřel svou vlastní skutkovou verzi a hodnocení důkazů (zpochybňoval soudem uvedený motiv, závěry o vlastnictví/pořízení obou zbraní, závěry o úmyslném zavinění - ve vztahu ke znaleckým posudkům a k okolnostem páchání; tvrdil nevěrohodnost svědků a nerespektování znaleckých posudků soudem). Stěžovatel dále namítal splnění podmínek nutné obrany a zmenšené příčetnosti. V případě uloženého výjimečného trestu naopak namítal nesplnění podmínek pro jeho uložení. Proti odvolacímu soudu uvedl, že tento správnost skutkových zjištění potvrzoval a odkazoval na závěry prvostupňového soudu; proti Nejvyššímu soudu uvedl, že tento se v podstatě s názory ztotožnil. Dle stěžovatele tak postupem soudů byla porušena jeho základní práva a svobody.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti a zaslání kopie stěžovatelova dovolání. Předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, když uvedl, že námitky v ústavní stížnosti korespondují s dovoláním stěžovatele a jedná se (pouze) o námitky proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů.
Vrchní soud v Praze uvedl, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo a dále odkázal na odůvodnění svého usnesení ve věci.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti hodnotí skutečnosti izolovaně a v některých případech zavádějícím způsobem; tvrzení stěžovatele nejsou potvrzena dalšími důkazy. Soud má za to, že závěry mají náležitý podklad v provedených důkazech; hodnocení důkazů je objektivní a přesvědčivé.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře sp. zn. 18 T 9/2006.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání (§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b trestního řádu (taxativně vymezené dovolací důvody). Stěžovatel podal dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud konstatoval, že první z dovolacích alternativ uvedených v písm. l) na daný případ nedopadá, neboť o odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto po věcném přezkumu. S druhou alternativou obsaženou v písm. l) se dovolací soud vypořádal v rámci dovolacího důvodu dle písm. g). Uvedl, že dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelovy námitky směřovaly proti nesprávnému zjištění skutkového stavu (hodnocení důkazů a neprovedení některých důkazů); takové dovolací námitky však nejsou způsobilé naplnit daný dovolací důvod. Současně uvedl, že neshledal pochybení mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami nalézacího a odvolacího soudu, když poukázal i na to, že došlo k dostatečnému odůvodnění nevyhovění návrhu na provedení dalších důkazů.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti. Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídá judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován; extrémní exces při provádění důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku obecných soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 283/06, II. ÚS 566/06 a další), ani ze strany Ústavního soudu shledán nebyl (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06). Je třeba také konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné námitky, kterými by brojil proti postupu Nejvyššího soudu spočívajícímu v odmítnutí dovolání dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu; stěžovatel toliko uvedl, že dovolací soud se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů a zopakoval svá tvrzení a námitky, které jsou již obsaženy v odvolání a dovolání.
Výše uvedená procesní situace se promítá také do posouzení návrhu stěžovatele na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007 č. j. 8 To 1/2007-613 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 5. 10. 2006 č. j. 18 T 9/2006-558. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nezpůsobilé dovolací důvody, tedy nikoliv shledáno nepřípustným z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, nelze v daném případě pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti aplikovat výjimku dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že v případě napadeného prvostupňového a odvolacího rozhodnutí lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet již od doručení odvolacího rozhodnutí stěžovateli (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost byla v tomto rozsahu podána po lhůtě (rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 12. 2. 2007, ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 22. 10. 2007). K namítanému extrémnímu excesu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními se přitom Ústavní soud vyjádřil již výše.
Pro tyto důvody Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl tak, že ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy zčásti pro opožděnost a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu