ECLI:CZ:US:2009:3.US.1915.08.1
sp. zn. III. ÚS 1915/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou v Brně, Jakubská 1, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro Jihomoravskou oblast, ze dne 23. 11. 2006 č. j. 50414/2006-637/VI., spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 29. 7. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým jí bylo (jakožto podnikatelce) uloženo zaplatit společnosti Czech On Line, a. s., částku 7 482,10 Kč s příslušenstvím za poskytnutou službu elektronických komunikací u telefonní stanice. Dle tvrzení stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že neměla povědomost o tom, že probíhá správní řízení, ve kterém je zastoupena opatrovnicí. To se dozvěděla až z usnesení o nařízení exekuce doručeného dne 9. 6. 2008 (na adresu v B.). Stěžovatelka má za to, že podmínky pro ustanovení opatrovníka nebyly dány; stěžovatelce tím bylo i znemožněno podat opravné prostředky.
Stěžovatelka připouští, že v době od 1. 3. 2005 do 28. 2. 2006 bydlela na adrese v B., avšak od března 2006 bydlí a je hlášena na adrese v B. Dle stěžovatelky bylo šetření Českého telekomunikačního úřadu (dále též "ČTÚ") po pobytu stěžovatelky pouze formální. ČTÚ dále v průběhu řízení nezkoumal, zda podmínky pro zastoupení opatrovníkem trvají; nepokusil se ani stěžovatelce doručit napadené rozhodnutí (ač měla od března 2006 pobyt na adrese v B.).
Dále stěžovatelka namítá, že opatrovnice nebyla způsobilá ji zastupovat; zástupce má hájit zájmy zastoupeného a nikoliv jen formálně umožnit doručení písemností. Stěžovatelce byla ustanovena opatrovnicí zaměstnankyně ČTÚ, u které nelze předpokládat motivaci k hájení práv stěžovatelky, naopak zde lze očekávat snahu o rychlé ukončení sporu (věci) a je zde tedy kolize zájmů mezi stěžovatelkou a opatrovnicí. Dle stěžovatelky je ryze formální postup zřejmý i z průběhu správního řízení (opatrovnice nijak nejednala, nevyjadřovala se, nepodala opravný prostředek).
Stěžovatelka rovněž žádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
II.
Z vyžádaného spisu ČTÚ sp. zn. 50414/2006 zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti.
Dne 14. 9. 2006 se domáhala společnost Czech On Line, a. s., proti stěžovatelce, jako podnikatelce s místem podnikání v B., zaplacení dluhu z titulu smluvně poskytnutých a řádně nezaplacených telekomunikačních služeb. K návrhu připojila faktury znějící na stěžovatelku s adresou (odběratele) v B., a se sídlem (odběratele) S. Dále předložila kopii smlouvy o poskytování služby z 5. 4. 2004, ve které je jako místo podnikání i fakturační adresa stěžovatelky uvedena adresa B.
ČTÚ zaslal dne 19. 9. 2006 stěžovatelce vyrozumění o zahájení správního řízení na adresu v B. Zásilka se vrátila s relací pošty, že adresátka je na uvedené adrese neznámá a jiný důvod nebylo možno ověřit. Dne 22. 9. 2006 zaslal ČTÚ opakované vyrozumění o zahájení správního řízení, a to na adresu v B. Zásilka se vrátila se shodnou relací pošty.
ČTÚ proto provedl šetření. Z výpisu z registru ekonomických subjektů Českého statistického úřadu ze dne 25. 9. 2006 zjistil místo podnikání stěžovatelky na adrese v B. Z výpisu z Centrální evidence obyvatel z 27. 9. 2006 zjistil, že stěžovatelka má od 7. 3. 2005 trvalý pobyt na adrese v B.
ČTÚ vydal dne 27. 9. 2006 usnesení, kterým stěžovatelce ustanovil z důvodu jejího neznámého pobytu (a místa podnikání) opatrovnici - zaměstnankyni ČTÚ. Téhož dne oznámil veřejnou vyhláškou možnost vyzvednutí si oznámení o zahájení správního řízení a usnesení o ustanovení opatrovníka. Ve spise se nachází úřední záznam jiné zaměstnankyně ČTÚ z 23. 11. 2006, že účastníci řízení nevyužili možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Dne 23. 11. 2006 vydal ČTÚ napadené rozhodnutí; to bylo opatrovnici stěžovatelky doručeno krátkou cestou téhož dne. Dne 25. 6. 2008 nahlédla stěžovatelkou zmocněná advokátka do správního spisu.
Z vyžádaného spisu exekutora JUDr. Marcela Smékala sp. zn. 081EX 9291/07 Ústavní soud zjistil, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007 č. j. 69 Nc 4846/2007-5, kterým byla nařízena exekuce k vymožení dané pohledávky, bylo stěžovatelce doručeno dne 9. 6. 2008 na adresu v B. Na listu 4 se nachází výpis z Centrální evidence obyvatel ze dne 2. 1. 2008, dle kterého má stěžovatelka od 7. 3. 2005 trvalý pobyt na adrese v B.
Český telekomunikační úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval svůj postup při doručování. Uvedl, že nelze přisvědčit tvrzení, že od března 2006 byla stěžovatelka hlášena na adrese v B. (tvrzení je v rozporu s výpisem z Centrální evidence obyvatel ze dne 27. 9. 2006 v jeho spise). Argumentoval, že v daném případě stěžovatelka vystupovala jako podnikatelka (nikoliv fyzická osoba); na podnikatele klade právní řád vyšší nároky, zejména povinnosti za účelem bezpečného a plynulého obchodního styku. Podnikatel jako "profesionál" je povinen znát a dodržovat právní předpisy. Stěžovatelka je povinna živnostenskému úřadu ohlásit místo podnikání a změnu tohoto údaje (v opačném případě se dopouští správního deliktu). Místo podnikání je důležitým atributem podnikatele; změna musí být oznámena příslušným úřadům. Pokud tedy v registru uvedená adresa v B. byla stále místem podnikání a stěžovatelka si nepřebírala zásilky, porušovala povinnosti vyplývající z živnostenského zákona. Pokud tato adresa nebyla nadále skutečným místem podnikání, dopouštěla se stěžovatelka správního deliktu dle živnostenského zákona. ČTÚ uvedl, že v případě vyhovění ústavní stížnosti by stěžovatelka těžila ze svého protiprávního jednání; navíc by takové rozhodnutí ztížilo postavení věřitelů při vymáhání plnění vůči podnikajícím subjektům. ČTÚ nesouhlasí s tím, že by zjišťování pobytu stěžovatelky bylo pouze formální. Má za to, že stěžovatelka se dostala do dané situace vlastním porušováním právních předpisů. Má rovněž za to, že není v rozporu s právními předpisy ustanovit opatrovnicí zaměstnankyni ČTÚ (zákony to nevylučují). Opatrovnice nebyla osobou, která by se na rozhodování podílela nebo měla jiný zájem na vyřízení věci. Volba zaměstnankyně byla odůvodněna její odborností na danou problematiku; měla o řízení přehled. ČTÚ je dle zákona povinen (mimo jiné) zajišťovat vysokou úroveň ochrany spotřebitelů; zaměstnanci ČTÚ tedy plně odpovídají požadavkům kladeným správním řádem na osobu opatrovníka. K činnosti opatrovnice ČTÚ uvedl, že dne 3. 11. 2006 se seznámila se spisem a s dosavadním průběhem řízení. ČTÚ nesouhlasí s názorem, že pokud opatrovnice nepodala opravný prostředek, tak řádně nehájila zájmy stěžovatelky. Má naopak za to, že zbytečným podáním opravného prostředku by opatrovnice způsobila stěžovatelce další náklady.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval včasností a přípustností ústavní stížnosti. S ohledem na předchozí judikaturu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě a je přípustná. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci, aniž by proti němu byl podán opravný prostředek nebo žaloba dle páté části občanského soudního řádu. Podstatou ústavní stížnosti je však otázka, zda orgán veřejné moci postupoval správně, pokud stěžovatelce ustanovil opatrovnici, přičemž z toho důvodu nebylo konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelce nikdy doručeno a tato nemohla vyčerpat všechny zákonné prostředky ochrany jejích práv. Napadené rozhodnutí ČTÚ ze dne 23. 11. 2006 nabylo právní moci dne 13. 12. 2006. Stěžovatelka se o rozhodnutí dozvěděla dne 9. 6. 2008, kdy jí bylo doručeno usnesení soudu o nařízení exekuce. Ústavní stížnost byla podána dne 31. 7. 2008, tedy ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatelka o rozhodnutí dozvěděla. (obdobně také např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. II. ÚS 565/03 ze dne 27. 10. 2004, či sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004).
Stěžovatelka současně s ústavní stížností podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s tím, že ve věci již bylo zahájeno exekuční řízení a exekutor zahájil kroky vedoucí k uspokojení pohledávky přiznané napadeným rozhodnutím. Stěžovatelce hrozí újma v rozsahu nepoměrně větším, než jaký by způsobil odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí jiným osobám.
Ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", umožňující odklad vykonatelnosti rozhodnutí, vykládá Ústavní soud restriktivně. Ústavní soud aplikuje toto ustanovení zpravidla jen tehdy, pokud by měl výkon rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004). Ústavní soud v posuzovaném případě danou situaci nezjistil. Stěžovatelka navíc nic konkrétního ve vztahu ke svému obecnému tvrzení o "nepoměrně větší újmě" netvrdí. Proto byl její návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odmítnut jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Po prostudování vyžádaných spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí ČTÚ o uložení povinnosti zaplatit částku 7 482,- Kč s příslušenstvím, kterou lze označit za bagatelní. V případě bagatelních věcí v soudním řízení přitom občanský soudní řád nepřipouští ani odvolání. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07 ad., všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí (situací), je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy (v daném případě správní orgán) při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takové extrémní vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Obdobně jako ve svém usnesení ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 813/06 Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že se již opakovaně otázkou opatrovnictví účastníku neznámého pobytu zabýval (viz např. sp. zn. I. ÚS 559/2000, II. ÚS 565/03, či II. ÚS 351/04), avšak v projednávané věci je procesní situace skutkově jiná, než tomu bylo v případě výše uvedených vyhovujících nálezů.
I když Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zastává opakovaně názor, že ustanovit opatrovníkem účastníku řízení někoho z řad pracovníků soudu či správního orgánu, který rozhoduje ve věci, není vhodné zejména pro možnost konfliktu zájmů, je nutné právě v projednávané věci vzít v úvahu především skutečnost, že v tomto případě existují určitá skutková specifika, která tuto věc odlišují od jiných již výše označených rozhodnutí Ústavního soudu.
Zejména je třeba uvést, že stěžovatelce byla uložena povinnost jako podnikatelce, a nikoliv toliko fyzické osobě, přičemž již samotné postavení stěžovatelky jako podnikatelky vyžaduje dodržování určitých vzorů chování nezbytných především ve vztahu k ostatním obchodním partnerům. Jedná se především o skutečnost, že stěžovatelka by měla být "dostupná" na konkrétní, snadno zjistitelné a pokud možno stabilní adrese, a to nejen z důvodu zachování korektnosti obchodních vztahů. Je přitom její povinností, v případě změny místa podnikání, toto oznámit příslušnému správnímu orgánu (resp. formální místo podnikání má odpovídat faktickému místu podnikání). Ústavní soud na význam postavení subjektu jako podnikatele a význam údajů v registru ekonomických subjektů poukázal také ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 470/03 ze dne 26. 1. 2004.
V dané věci si ČTÚ vyžádal dne 25. 9. 2006 výpis z registru ekonomických subjektů od Českého statistického úřadu, v němž bylo zapsáno místo podnikání stěžovatelky na adrese v B. Z této adresy se (však) ČTÚ vrátila zásilka s tím, že adresátka je na uvedené adrese neznámá. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že na uvedené adrese již od března 2006 nebydlela, resp. byla "hlášena" jinde, avšak není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatelka ani po půl roce nenahlásila změnu místa svého podnikání příslušnému správnímu orgánu (s ohledem na tvrzení stěžovatelky a skutečnosti zjištěné ze správního spisu je zřejmé, že měla shodnou adresu trvalého pobytu a místa podnikání). Stěžovatelka si tak vlastním jednáním a liknavostí znemožnila doručování zásilek určených jí, jako podnikatelce. Z informativního výpisu registru ekonomických subjektů ČSÚ v ARES (aktualizovaného k 31. 3. 2009), jež si Ústavní soud vytiskl v dubnu 2009, ostatně vyplývá, že stěžovatelka má stále registrováno místo podnikání na adrese v B.
Obdobné závěry je třeba učinit v případě trvalého pobytu stěžovatelky. ČTÚ zjistil z výpisu z Centrální evidence obyvatel ze dne 27. 9. 2006, že stěžovatelka má trvalý pobyt na adrese v B. (tj. adresa shodná s místem podnikání). Doručování na tuto adresu bylo však neúspěšné (viz výše). Je třeba tak odmítnout tvrzení stěžovatelky, že od března 2006 byla "hlášena" na adrese v B. V rozporu s jejím tvrzením je také výpis z Centrální evidence obyvatel ze dne 2. 1. 2008, jenž je založen v exekutorském spisu. Dle tohoto výpisu měla stěžovatelka v dané době stále zapsáno trvalé bydliště na adrese v B. (tj. i po 2 letech od měsíce, ke kterému stěžovatelka tvrdí, že byla již "hlášena" na adrese v B.).
K dané věci je třeba také uvést, že ČTÚ rovněž doručoval na adresu v B., kterou stěžovatelka sama uvedla žalobkyni ve smlouvě jako místo podnikání i fakturační adresu. Rovněž z této adresy se však ČTÚ vrátila zásilka s tím, že adresátka je na dané adrese neznámá. Stěžovatelka tak evidentně nesdělila změnu své adresy ani smluvnímu partnerovi (navrhovateli/žalobci).
Bez významu nezůstává ani fakt, že šetření ČTÚ po místě podnikání i trvalém pobytu stěžovatelky bylo aktuální (tento požadavek Ústavní soud formuloval např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 264/06 ze dne 8. 11. 2006 či nálezu sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004). Naopak spíše jednání stěžovatelky se jeví liknavé a bez nějakého zájmu jakkoliv umožnit (v dané době) jí doručovat zásilky.
Konečně je možno uvést, že z ústavní stížnosti není patrna ani argumentace zpochybňující věcně oprávněnost pohledávky, resp. co měl (ustanovený) opatrovník ve prospěch stěžovatelky učinit.
Ústavní soud má tedy, s ohledem na zjištěné skutečnosti, za to, že v dané věci ČTÚ učinil nezbytné kroky ke zjištění jak místa podnikání stěžovatelky, tak trvalého pobytu stěžovatelky a zásilky doručoval na jemu známé (dostupné) adresy. Ohledně adresy ve S. je přitom dostačující poukázat na věc Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1090/07 ze dne 7. 8. 2007 (stěžovatelka zde napadla jiné rozhodnutí ČTÚ), včetně vyjádření samotné stěžovatelky k této ústavní stížnosti (již v květnu 2005 neměla na této adrese bydliště).
Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu