ECLI:CZ:US:2009:4.US.128.08.1
sp. zn. IV. ÚS 128/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele I. H., zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 21, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 510/2007 ze dne 17. 10. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 353/2006 ze dne 27. 9. 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 111/2005 ze dne 15. 3. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 2 T 111/2005 ze dne 15. 3. 2006 shledán vinným trestným činem podplácení ve smyslu §161 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, dále peněžitý trest ve výši 900 000 Kč a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu všech zaměstnání, povolání nebo funkcí v orgánech a organizacích řízených Českomoravským fotbalovým svazem, v trvání deseti let. Trestná činnost, za niž byl stěžovatel odsouzen, spočívala stručně řečeno v tom, že jako sportovní ředitel FK Viktoria Žižkov, a. s., v telefonických hovorech uskutečněných v období od 6. 11. 2003 do 30. 4. 2004 slíbil úplatek hlavním rozhodčím M. L., K. V., M. Š. a P. P. a asistentům rozhodčího RNDr. E. A., Mgr. Z. L., Ing. I. G., L. T., V. P., Z. P., L. M. a M. H., aby svým rozhodováním ovlivnili výsledky fotbalových utkání 1. Gambrinus ligy ve prospěch FK Viktoria Žižkov, a. s., a dále slíbil úplatek delegátům jednotlivých zápasů O. D., J. V. a A. R., aby příznivě hodnotili výkon rozhodčích, rozhodujících ve prospěch FK Viktoria Žižkov, a. s., přičemž delegátu J. V. přislíbený úplatek poskytl. Stěžovatel byl současně předmětným rozsudkem dle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zproštěn obžaloby, že dne 23. 2. 2004 slíbil úplatek delegátovi L. D. Odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 9 To 353/2006 ze dne 27. 9. 2006 zamítnuto. Městský soud rovněž zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti a znovu rozhodl tak, že byl zákaz činnosti rozšířen i na výkon zaměstnání, povolání a funkcí ve všech organizacích a právnických osobách, které jsou členy Českomoravského fotbalového svazu a mají provozování fotbalu v předmětu své činnosti. Nejvyšší soud poté usnesením sp. zn. 3 Tdo 510/2007 ze dne 17. 10. 2007 odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že výše uvedenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantujících právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, čl. 39 Listiny, dle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit, čl. 8 odst. 2 Listiny, dle nějž nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, jenž stanoví zákon, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, dle nichž může být státní moc uplatňována jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, čl. 4 odst. 1 Listiny, dle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, čl. 26 odst. 1 Listiny, zaručující právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a čl. 26 odst. 3 Listiny, dle nějž má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Stěžovatel rovněž poukázal na čl. 26 odst. 2 Listiny, který ke stanovení podmínek a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností zmocňuje toliko zákonodárce, čímž vylučuje subdelegaci a případnou ingerenci jiných orgánů veřejné moci (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/98).
Stěžovatel úvodem vyzdvihl význam dodržování zásad spravedlivého procesu v trestním řízení v demokratické společnosti, a to zejména co do povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit. Dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu, v níž jsou vymezeny podmínky, za nichž má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, přičemž měl za to, že tato situace v projednávaném případě nastala, neboť závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, resp. skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že se nevypořádaly s jeho obhajobou a mylně se ztotožnily s právní kvalifikací skutkového stavu tak, jak byla uvedena v obžalobě. Upozornil rovněž na skutečnost, že uložený trest zákazu výkonu činnosti byl svým rozsahem zcela nepřiměřený, přesahující zákonný účel trestu vymezený v §23 odst. 1 trestního zákona, a ve svém důsledku mu znemožnil získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť ve fotbalovém prostředí pracovat nesmí a pro výkon jiného povolání nemá potřebnou kvalifikaci.
Své námitky stěžovatel dále rozvedl takto:
Co do právního posouzení měl stěžovatel za to, že skutek popsaný v rozsudku obvodního soudu nenaplňoval znaky trestného činu. Obecné soudy dle stěžovatele chybně interpretovaly pojem "obstarání věci obecného zájmu", tvořící součást skutkové podstaty trestného činu podplácení ve smyslu §161 trestního zákona, když jej vztáhly i na činnost rozhodčích, asistentů a delegátů fotbalových utkání. Stěžovatel byl naopak přesvědčen, že stát není povolán k tomu, aby zasahoval do poměrů občanských sdružení, vytvořených na principu dobrovolnosti za účelem provozování sportovních aktivit. Pravidla, jimiž se tato sdružení řídí, vyjadřují zájem sdružených osob na způsobu hry a její organizace; nejsou tvořena státem a stát nemůže nijak ovlivňovat jejich obsah. Český právní řád neobsahuje žádný právní předpis, který by státu ukládal dbát o dodržování těchto pravidel, jedinou výjimku tvoří zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje možnost soudního přezkumu některých rozhodnutí občanského sdružení. Výklad, dle nějž je možno trestněprávně postihnout korupční jednání členů sdružení vůči jiným členům tohoto sdružení, k němuž došlo výhradně v souvislosti s činností sdružení, je proto výkladem extenzivním, překračujícím meze, jež si sám stát pro ingerenci do činnosti občanských sdružení stanovil. V trestním zákoně neexistuje konkrétní norma, která by umožňovala postih úplatných sportovních funkcionářů, což se obecné soudy pokusily obejít aplikací ustanovení, jehož účelem je ochrana zájmů zcela odlišných. Došlo-li v souvislosti s korupčním jednáním k porušení pravidel fair play, jde o interní záležitost Českomoravského fotbalového svazu, který bude muset tento problém svými prostředky systémově řešit. Svůj právní náhled stěžovatel shrnul tak, že dohled nad tím, aby funkcionáři sdružení za úplatu neporušovali pravidla fair play hry, není věcí státu a naopak fair play soutěže není věcí obecného zájmu. Stěžovatel rovněž upozornil na nepředvídatelnost soudního rozhodování a nesystematičnost a nahodilost postihu, neboť je zjevné, že stát nemůže plošně garantovat, že nebude docházet k ovlivňování sportovních zápasů za úplatu, jelikož pro sledování a prošetřování všech sportovních událostí nedisponuje potřebnými kapacitami. Nelze přitom akceptovat, aby se pozornost orgánů činných v trestním řízení upínala toliko ke sportům, o něž se zajímá větší počet osob, neboť by se jednalo o postup zjevně diskriminační.
Stěžovatel dále uvedl, že obecné soudy neměly pro svá skutková zjištění dostatečnou oporu v provedeném dokazování a jejich závěry v tomto ohledu byly pouze spekulativní a nevyhovovaly požadavkům obsaženým v §2 odst. 5 trestního řádu. Dle přesvědčení stěžovatele nebyla jeho obhajoba vyvrácena přesvědčivými a jednoznačnými důkazy, bylo tedy třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, jímž by byl ztotožněn jako osoba hovořící na záznamech odposlechnutých telefonátů, a dále na to, že odposlechy, představující klíčový důkaz, byly pořízeny v rozporu s ustanovením §88 odst. 1 a odst. 4 trestního řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2008), tedy nezákonně, a k jejich obsahu proto nemělo být přihlédnuto. Stěžovatel v této souvislosti jednak zpochybňoval právní názor obecných soudů o existenci mezinárodní úmluvy, zavazující Českou republiku ke stíhání trestné činnosti, jež mu byla kladena za vinu, a rovněž se domníval, že z výčtu uvedeného v §88 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že odposlech je možno nařídit pouze u zvláště závažných trestných činů, kterým trestný čin podplácení s horní sazbou trestu odnětí svobody ve výši jednoho roku jistě není. Rozpor s §88 odst. 4 trestního řádu spatřoval stěžovatel v tom, že protokoly o záznamu telekomunikačního provozu neměly nezbytné náležitosti v tomto ustanovení vypočtené. Stěžovatel také poznamenal, že je otázkou, zda byl správný závěr obecných soudů o nepodjatosti soudce Městského soudu v Brně, který odposlech nařídil, JUDr. A. D., neboť jde o člena arbitrážní komise ČMFS, která je volena valnou hromadou ČMFS. Co se týče samotné interpretace odposlechů, hovořilo-li se v nich o dvacetníku, třicetníku, váhových množstvích hrušek a jablek či o litrech nafty, nebylo dle stěžovatele zřejmé, z čeho soud dospěl k závěru, že jde o tisíce korun. Dvacetník a třicetník jsou pojmy, jimiž se běžně označují haléřové sumy, a z pojmů jablka a hrušky nelze vůbec dovodit, o jaké částky se mělo jednat. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97, v němž je zdůrazněno, že provedené důkazy musí být správně reprodukovány, neboť předpokladem ústavně souladného hodnocení důkazů je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoliv deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Takto však v projednávané věci postupováno nebylo. Porušení práva na spravedlivý proces, spočívajícího v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, se pak ve svém důsledku promítlo i do porušení dalších ústavně zaručených práv stěžovatele, jak uvedeno výše.
Ve vztahu k peněžitému trestu stěžovatel uvedl, že tento nelze z důvodu jeho nepřiměřené výše považovat za spravedlivý. Obecné soudy si neopatřily informace o majetkových poměrech stěžovatele a fakticky jej sankcionovaly za to, že se rozhodl nevypovídat. Nalézací soud užil jako kritéria pro stanovení výše trestu součet slibů úplatku, přestože zákon takové kritérium nezná, přičemž nezohlednil, že se nejednalo o finanční prostředky stěžovatele a že sliby nebyly realizovány. Účelem peněžitého trestu je odčerpání získaných peněžních prostředků, v projednávané věci však nelze vůbec uvažovat o tom, že by se stěžovatel svým údajným jednáním obohatil. Stejně tak je excesem i uložený trest zákazu činnosti, neboť je koncipován příliš široce, nad rámec ustanovení §49 trestního zákona, a je vymezen prostřednictvím neurčitých pojmů co do subjektů i co do činnosti, jejíž výkon se zakazuje. Takto pojatý trest zákazu výkonu činnosti krom porušení čl. 26 Listiny rovněž nepřípustně zasahuje do poměrů dobrovolného sdružení.
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 510/2007 ze dne 17. 10. 2007, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, toto bylo dle stěžovatele odůvodněno jen velmi stručně, přičemž Nejvyšší soud dovodil, že nebyl naplněn žádný z uplatněných dovolacích důvodů. S ohledem na míru pochybení, k nimž v řízení před obvodním a městským soudem došlo, se taková interpretace dovolacích důvodů jevila jako příliš restriktivní a Nejvyšší soud svým formálním postupem toliko prohloubil zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, jehož se dopustil soud nalézací a odvolací.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 510/2007 ze dne 17. 10. 2007, rozsudek městského soudu sp. zn. 9 To 353/2006 ze dne 27. 9. 2006 a rozsudek obvodního soudu sp. zn. 2 T 111/2005 ze dne 15. 3. 2006 zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud toliko sdělil, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Městský soud konstatoval, že se s obhajobou stěžovatele a s jeho námitkami vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž pro časový odstup odkázal. Nejvyšší soud zrekapituloval obsah ústavní stížnosti a dále uvedl, že námitku, týkající se soudce JUDr. D., by bylo možno podřadit pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, který však stěžovatel v dovolání neuplatnil. Ovšem i kdyby tak učinil, jednalo by se o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť u tohoto soudce nebylo shledáno naplnění podmínek pro jeho vyloučení dle §30 odst. 1 trestního řádu. Argumentace stěžovatele, vztahující se k odposlechům a způsobu jejich pořízení, kterou uplatnil v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, směřovala fakticky vůči skutkovým zjištěním obecných soudů, Nejvyšší soud se proto touto námitkou v dovolacím řízení věcně nezabýval, neboť byl toho názoru, že skutková zjištění obecných soudů měla dostatečný rozsah a jejich obsah umožňoval obvodnímu a městskému soudu přijmout adekvátní závěry. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, který by výjimečný zásah do skutkových zjištění opodstatňoval, Nejvyšším soudem shledán nebyl. Rovněž námitky týkající se uloženého trestu nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, neboť důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu spočívá toliko v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl trest uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, což nebyl případ stěžovatele. Nejvyšší soud se v dovolacím řízení zabýval argumentací stěžovatele, vztahující se k výkladu pojmu "věc obecného zájmu", přičemž dospěl k závěru, že zájem chráněný trestním zákonem nelze redukovat na případy celospolečenského zájmu, ale že v souladu s právním názorem městského soudu je za obstarávání věci obecného zájmu nutno považovat i činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, mezi něž lze nepochybně zařadit i sport. Nemusí přitom jít o činnost státem výlučně organizovanou. Obvodní a městský soud tedy správně aplikovaly pojem obstarávání věci obecného zájmu i na činnost obviněných v rámci jejich působení v ČMFS. K argumentaci porušením ústavních předpisů Nejvyšší soud podotkl, že stěžovateli neodepřel právo na projednání mimořádného opravného prostředku a o odmítnutí dovolání rozhodl teprve poté, když zjistil, že stěžovatelem uplatněné hmotněprávní námitky nelze považovat za opodstatněné. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Stěžovatel přípisem ze dne 28. 2. 2008 doplnil svou ústavní stížnost tak, že opětovně zdůraznil, že obecné soudy měly k dispozici pouze jediný důkaz, a to odposlechy telefonních hovorů. Ty byly pořízeny na základě povolení uděleného příkazem k odposlechu Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3126/2003 ze dne 29. 10. 2003 a sp. zn. 70 Nt 2639/2004 ze dne 19. 2. 2004. Stěžovatel poukazoval na to, že příkazy k odposlechu nesplňovaly formální náležitosti, vyplývající z §88 odst. 2 trestního řádu, neboť žádný z příkazů neobsahoval právní kvalifikaci trestného činu, pro něž bylo vedeno trestní stíhání, a ani v něm nebyla specifikována mezinárodní smlouva, zavazující ke stíhání daného trestného činu. Příkaz k odposlechu ze dne 29. 10. 2003 pak neobsahuje ani otisk úředního razítka soudu. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v předmětných příkazech k odposlechu a záznamech telekomunikačního provozu soudce Městského soudu v Brně správně poukazuje na skutečnost, že je vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin dle §160 odst. 1 trestního zákona, resp. §161 odst. 1 trestního zákona, k jehož stíhání zavazuje Českou republiku čl. 7 Trestněprávní úmluvy o korupci, publikované pod č. 70/2002 Sb.m.s. (dále jen "Trestněprávní úmluva o korupci"), takto odůvodněný příkaz k odposlechu však ve spise založen nebyl. Příkaz k odposlechu ze dne 19. 2. 2004, vydaný soudcem Městského soudu v Brně JUDr. A. D. byl odůvodněn tím, že v něm uvedená osoba kontaktovala rozhodčího 1. Gambrinus ligy M. Š. a delegáta J. V. a za ovlivnění výsledku utkání mezi týmy Viktoria Plzeň a Olomouc jim přislíbila úplatek ve výši 70 000 Kč u M. Š., resp. 30 000 Kč u J. V. Poté, co Olomouc utkání vyhrála, měl stěžovatel předat slíbenou částku M. Š. na parkovišti u nákupního střediska Štěrboholy a J. V. měl zaslat úplatek poštou na adresu jeho zaměstnavatele. Z průběhu vyšetřování přitom vyplynulo, že stěžovatel M. Š. ve Štěrboholích žádný úplatek nepředal, odposlech byl tedy od data 19. 2. 2004 prováděn na základě nepravdivých a vykonstruovaných skutečností. Stěžovatel opětovně uvedl, že o nepodjatosti JUDr. D. existují závažné pochybnosti a mělo být přinejmenším prověřeno, jaké jsou jeho vztahy k jednotlivým klubům, kým byl do arbitrážní komise nominován atd. Dle přesvědčení stěžovatele získal JUDr. D. při působení v uvedené komisi poznatky, jež jej limitovaly z hlediska soudcovského rozhodování. Stěžovatel dále konstatoval, že bylo-li by možno první příkaz k povolení odposlechu považovat za zákonný, pak bezpochyby již na základě těchto odposlechů orgány činné v trestním řízení zjistily, že se stěžovatel dopouští trestné činnosti a měly zahájit jeho trestní stíhání. Místo toho však nechaly stěžovatele v páchání trestné činnosti pokračovat a dokonce protiprávně vydaly další příkaz k odposlechu. Dle přesvědčení stěžovatele byly důkazy získané na základě příkazu k odposlechu ze dne 19. 2. 2004 nezákonné a tedy v trestním řízení nepoužitelné, jak vyplývá mimo jiné i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05. Za takto popsané situace nastává stav důkazní nouze, neboť předmětné odposlechy byly jediným důkazem proti stěžovateli. Stěžovatel dále rozvedl svou argumentaci, týkající se nemožnosti nařízení odposlechů ve vztahu k jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, když tvrdil, že byl z hlediska trestněprávní úmluvy o korupci soukromou osobou a tedy se na něj vztahoval čl. 7 a 8 této úmluvy, k nimž však Česká republika učinila přechodnou výhradu. Z toho vyplývá, že Česká republika nebyla ke stíhání předmětného jednání vázána mezinárodní smlouvou a odposlech byl proto nařízen v rozporu s §88 odst. 1 trestního řádu. Použitelnost odposlechů byla vyloučena i s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06, v němž je zdůrazněna povinnost soudů povolení odposlechů řádně odůvodnit a dodržet veškeré formální náležitosti, a to právě vzhledem k závažnosti zásahu do osobnostních práv odposlouchávaných osob. V závěru stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že i tehdy, jestliže by odposlechy byly použitelné jako důkaz, nepostačovaly by za situace, kdy další důkazy nejsou k dispozici, k prokázání, že se žalovaný skutek stal.
Na vyjádření účastníků řízení, která byla stěžovateli zaslána k replice, reagoval tento přípisem ze dne 6. 3. 2008, v němž Ústavnímu soudu sdělil, že s obsahem vyjádření ostatních účastníků nesouhlasí a na své ústavní stížnosti trvá. V podrobnostech odkázal na odůvodnění ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu obsáhlou argumentaci, přičemž jeho námitky směřovaly postupně vůči způsobu pořízení odposlechů, zahrnujíce v to rozpor s ustanoveními §88 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 trestního řádu a možnou podjatost soudce JUDr. A. D., který vydal příkaz k odposlechu sp. zn. 70 Nt 2639/2004 ze dne 19. 2. 2004, dále vůči způsobu, jímž obecné soudy tento důkaz hodnotily, a vůči skutkovým zjištěním, která na jeho základě učinily. Stěžovatel zpochybnil rovněž správnost právní kvalifikace jednání popsaného ve skutkové větě a výši a charakter uloženého trestu. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že se již s řadou obsahově shodných námitek vypořádal v rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 716/06, I. ÚS 3265/07, III. ÚS 50/08, IV. ÚS 143/08 a I. ÚS 161/08 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), jimiž byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty ústavní stížnosti V. P., L. T., M. H., Z. P., K. V., L. M., P. P. a O. D., tedy osob, jimž měl stěžovatel přislíbit úplatek. Odkázat je možno rovněž na usnesení sp. zn. II. ÚS 1932/07 a IV. ÚS 3046/08 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), zabývající se taktéž trestným činem přijímání úplatku ve fotbalovém prostředí. Na všechna tato rozhodnutí bude dále odkazováno.
Ústavní soud se v prvé řadě neztotožnil s tvrzením stěžovatele o nepoužitelnosti předmětných odposlechů jako důkazu v trestním řízení pro nezákonnost jejich pořízení. Dle §88 odst. 1 trestního řádu lze vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je-li splněna alespoň jedna z následujících podmínek: 1) je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, nebo 2) jde o úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje Českou republiku vyhlášená mezinárodní smlouva. Jelikož trestný čin podplácení dle §161 trestního zákona nepatří mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy, bylo třeba se zabývat otázkou, zda existuje mezinárodní smlouva zavazující Českou republiku ke stíhání tohoto trestného činu. Obecné soudy dovodily, že takovou smlouvu představuje Trestněprávní úmluva o korupci, a to konkrétně ve vztahu ke stěžovateli její čl. 7, týkající se aktivního úplatkářství v soukromém sektoru (str. 26-28 rozsudku obvodního soudu a str. 17-18 rozsudku městského soudu). Česká republika učinila při přijetí Trestněprávní úmluvy o korupci na přechodnou dobu výhradu k jejímu čl. 7 a čl. 8, spočívající v tom, že chování uvedené v těchto článcích bude hodnotit jako trestné tehdy, jestliže bude současně naplňovat skutkové podstaty uvedené v národním právním předpise. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podplácení dle §161 trestního zákona, musí být mj. splněna podmínka, že ten, kdo jinému nabídne či slíbí úplatek, tak učinil v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Ústavní soud shledal správným názor obecných soudů, že tento znak v případě jednání stěžovatele naplněn byl, proto bylo možno v projednávané věci odposlech nařídit (shodně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3265/07, IV. ÚS 143/08 a I. ÚS 161/08). Důvody naplnění skutkové podstaty trestného činu podplácení jsou podrobně rozvedeny níže, v pasáži, zabývající se otázkou právní kvalifikace.
Námitky stěžovatele, jejichž podstatou bylo tvrzení, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nesplňovaly náležitosti uvedené v §88 odst. 2 trestního řádu, měly toliko formální charakter a tvrzená pochybení nemohla konstituovat reálný zásah do jeho ústavně zaručených práv. Jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. III. ÚS 50/08, absence otisku úředního razítka nevyvolává pochybnosti co do identifikace soudu, který příkaz k odposlechu vydal, a tvrzení, že v příkazu k odposlechu chybí uvedení trestněprávní kvalifikace skutku, neodpovídá skutečnosti. Povinnost specifikovat mezinárodní smlouvu, v případě, že je vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje, byla do trestního řádu výslovně včleněna až novelou provedenou zákonem č. 177/2008 Sb. s účinností od 1. 7. 2008. V době, kdy byly předmětné příkazy k odposlechu vydány, zákon takovou povinnost neobsahoval. Nadto byla předmětná mezinárodní smlouva označena v žádosti o vydání příkazu k odposlechu, jakož i v jiných příkazech, vydaných v téže trestní věci. Za těchto okolností tedy Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů, mající dopad v rovině ústavněprávní, neshledal. Zcela bezpředmětná pak byla i námitka, že trestná činnost, jíž byl odůvodněn příkaz k odposlechu sp. zn. 70 Nt 2639/2004 ze dne 19. 2. 2004, nebyla stěžovateli prokázána a příkaz byl založen na vykonstruovaných obviněních. Již z toho, že stěžovatel založil svou argumentaci toliko na dílčím zpochybnění odůvodnění předmětného příkazu, je zřejmé, že tvrzení o vykonstruovaném obvinění je nepodložené. Krom toho ani případné následné neprokázání skutečností, jimiž byl příkaz k odposlechu odůvodněn, jej samo o sobě nečiní nezákonným.
Opodstatněnou nebyla ani námitka, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu sp. zn. 70 Nt 2639/2004 ze dne 19. 2. 2004 byl vydán soudcem, který byl pro svůj poměr k projednávané věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 trestního řádu. Soudce Městského soudu v Brně, JUDr. A. D., nebyl vyloučen, neboť poměr k projednávané věci, zakládající vyloučení, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům této věci se týkajícím objektivně (srov. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 13/2002 - T 339). Obecné soudy opřely svůj úsudek o nevyloučení soudce JUDr. D. o zjištění, že zmíněný soudce je sice členem arbitrážní komise ČMFS, ale rozhoduje především spory z profesionálních smluv. Nikdy nerozhodoval spor týkající se FK Viktoria Žižkov. Za tuto práci nedostává plat, na ČMFS není nijak závislý, neměl a ani nemá možnost ovlivňovat dění v ČMFS, jehož ani není členem (viz str. 29 rozsudku obvodního soudu a str. 16-17 rozsudku městského soudu). Za těchto okolností se Ústavní soud se závěry obecných soudů ztotožnil a námitkám stěžovatele nepřisvědčil (shodně též usnesení sp. zn. I. ÚS 161/08).
K argumentaci stěžovatele stran protokolů o záznamu telekomunikačního provozu Ústavní soud uvádí, že dle ustanovení §88 odst. 4 trestního řádu, ve znění do 30. 6. 2008, má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Veškeré tyto náležitosti byly v projednávané věci splněny s tou výjimkou, že protokoly neobsahovaly záznam o osobě, která jej pořídila, neboť byly získány prostřednictvím automatizované audiovizuální techniky. K tomu Ústavní soud podotýká, že nesplnění uvedené náležitosti, tzn. absence údaje o osobě pořizující záznam, nepředstavuje porušení zákona a tedy ani ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť se v předmětné části jednalo o ustanovení obsolentní. Důvodem, pro nějž byl údaj o osobě pořizující záznam učiněn povinnou součástí protokolu, bylo zvýšení věrohodnosti takového záznamu, jakož i možnost zpětně tento záznam ověřit stran podmínek jeho pořízení. V současné době však došlo s vývojem techniky k tomu, že záznam nepořizuje konkrétní fyzická osoba, nýbrž ho zaznamenává audiovizuální technika s tím, že její provoz zabezpečuje útvar zvláštních činností Policie České republiky. V důsledku modernější technologie tedy byly zlepšeny podmínky, za nichž je záznam telefonického provozu pořizován, když byla snížena pravděpodobnost selhání lidského faktoru. Neuvedení údaje o osobě, která záznam pořídila, tedy není vadou, mající za následek nezákonnost a nepoužitelnost pořízených odposlechů. Ústavní soud podotýká, že takto provedená interpretace ustanovení §88 odst. 4 (nyní odst. 6) trestního řádu, je plně v souladu s jeho novelizací provedenou zákonem č. 177/2008 Sb., jakož i s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 51/03 a IV. ÚS 143/08).
Je tedy možno uzavřít, že důkaz odposlechy, pořízenými na základě příkazů Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3126/2003 ze dne 29. 10. 2003 a sp. zn. 70 Nt 2639/2004 ze dne 19. 2. 2004, byl v trestním řízení vedeném proti stěžovateli použitelný.
Další okruh námitek, obsažených v ústavní stížnosti, směřoval proti hodnocení odposlechů obecnými soudy. Stěžovatel uváděl, že tento důkaz sám o sobě neprokazuje, že jinému přislíbil úplatek, a domáhal se v této souvislosti aplikace zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného (in dubio pro reo). Poukazoval přitom na skutečnost, že nebyl ztotožněn jako osoba hovořící na záznamu a že nebylo prokázáno, že by použité termíny (dvacetníky, třicetníky, váhová množství ovoce, litry nafty) měly označovat částky v řádech tisíců Kč. Dle stěžovatele mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními existoval extrémní rozpor.
Ve vztahu k těmto námitkám Ústavní soud především odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo. Především nutno konstatovat, že se s výše uvedenou obhajobou stěžovatele již vyčerpávajícím způsobem vypořádaly obecné soudy (zejm. str. 25-26 rozsudku obvodního soudu a str. 19-21 rozsudku městského soudu). K významu uvedených pojmů dospěly logickou úvahou, přičemž tato úvaha byla dále podepřena zjištěním, že stěžovatel nejprve v telefonickém rozhovoru přislíbil J. V. "třicetník" a následně mu složenkou zaslal částku 30 000 Kč. Za těchto okolností neměl Ústavní soud interpretaci jinotajných označení tak, jak ji provedly obecné soudy, co vytknout; ostatně s námitkou neurčitého významu pojmů užívaných stěžovatelem se již Ústavní soud v minulosti zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 716/06 a I. ÚS 3265/07, v nichž správnost úvah obecných soudů taktéž potvrdil. Co se týče námitky, že stěžovatel nebyl ztotožněn s volající osobou, nutno podotknout, že vzhledem k místům, odkud byly telefonické hovory uskutečněny, a reakcím spoluobviněných v průběhu hovoru (k tomu podrobněji odůvodnění rozsudků obvodního a městského soudu, jak je na ně odkazováno výše), nevznikla o totožnosti volajícího žádná pochybnost. Dle názoru Ústavního soudu bylo na základě provedeného dokazování možno bez důvodných pochybností dospět k závěru, že stěžovatel, způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku obvodního soudu, přislíbil spoluobviněným úplatek. Jinými slovy řečeno, tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními Ústavním soudem shledán nebyl.
K námitkám, týkajícím se právní kvalifikace jednání stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že klíčovým byl z tohoto hlediska výklad pojmu "obstarání věci obecného zájmu". K chápání pojmu "obecný zájem" jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestných činů přijímání úplatku ve smyslu §160 trestního zákona a podplácení ve smyslu §161 trestního zákona se Ústavní soud v minulosti již několikrát vyjadřoval, přičemž konstatoval, že koncepce §160 a §161 trestního zákona je založena na objektivním kritériu "souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu", které má přednost před subjektivním kritériem vycházejícím z právní povahy subjektů daného právního vztahu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 537/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 41, str. 329 a násl., usnesení sp. zn. IV. ÚS 143/08 a II. ÚS 1932/07). Význam pojmu "obecný zájem" ve smyslu citovaných ustanovení trestního zákona nelze omezovat pouze na veřejný sektor, neboť potřeba prosazování trestněprávní ochrany před škodlivostí korupčního jednání je vedle oblasti státní správy stále patrnější i v dalších oblastech života včetně soukromé sféry, což se mimo jiné promítlo i v rozšíření významu pojmu "obstarání věcí obecného zájmu" v ustanovení §162a odst. 3 trestního zákona (srov. Gřivna, T.: Trestní postih korupce v soukromé sféře, in. Trestněprávní revue č. 7/2005). Zájem chráněný trestním zákonem proto nelze redukovat pouze na případy mající klasický "celospolečenský" dopad (jako např. oblast hospodaření s prostředky tvořícími veřejné rozpočty, činnost státní správy apod.), ale je naopak nutno souhlasit s názorem obecných soudů (str. 11-14 usnesení Nejvyššího soudu, str. 21 rozsudku městského soudu, str. 23-25 rozsudku obvodního soudu), že za "obstarávání věci obecného zájmu" je třeba považovat i činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, mezi které lze nepochybně zařadit i sport (v daném případě fotbal) - (srov. např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1297/2007, dostupné na http://nsoud.cz).
Jak již Ústavní soud zcela přiléhavě konstatoval v usnesení sp. zn. II. ÚS 1932/07: "Je na místě odmítnout tvrzení stěžovatele, že fotbal ve své vrcholové podobě (její organizace a provozování) je aktivitou ryze soukromou s tím, že její rozsah a způsob provádění je pouze na vůli příslušných osob, bez jakékoliv další (jiné) ingerence, a to ani ze strany státu v rámci jeho povinnosti obstarávat věci obecného zájmu. S ohledem na výše uvedené, výklad pojmu "obecný zájem" není na místě zúžit pouze na okruh vnitřních vztahů v rámci fotbalového hnutí (jeho organizaci a působení samotných fotbalových klubů), ale je nutné mít na zřeteli i všechna výše uvedená sportovní, ekonomická a kulturně společenská hlediska. Soutěže v kopané (obzvláště ve vrcholové podobě) je tak na místě vnímat jako záležitost celospolečenskou (jak také nepochybně činí velká část veřejnosti) a této skutečnosti je potřebné dát výraz v podobě zájmu na jejich regulérnosti a řádného průběhu s vyloučením vědomého ovlivňování (manipulací) s výsledky utkání, na kterých je zjevně interesována řada subjektů i z hledisek ekonomických (finančních). A přestože je otázka dodržování sportovních pravidel ("fair play") nepochybně především otázkou etickou, neznamená to samo o sobě současné vyloučení ingerence státu (včetně trestněprávní regulace) do této oblasti. V dané souvislosti je proto zcela zjevné, že otázku dodržování pravidel "fair play" stát nekontroluje vždy v plném rozsahu, ale je povinen reagovat, a to i v rovině trestněprávní, především v případech, kdy se jedná o čin dotýkající se různých zájmů velké části společnosti. Tak tomu je i v oblasti nabízení a přijímání úplatků (korupci) v posuzované věci. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 510/2007). A tak i činnost fotbalových rozhodčích i funkcionářů, vědomě ovlivňujících hru ve snaze ji dovést k předem stanovenému výsledku, je nepochybně oním "obstaráním věci obecného zájmu" ve smyslu ustanovení §160, §161 a násl. trestního zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že korupce ve fotbale je v současné době celoevropským problémem, nikoli pouze problémem v České republice, musely i další státy řešit obdobnou otázku, přičemž dospěly ke stejnému názoru, tedy že fotbal je třeba vnímat jako celospolečenský fenomén a jakékoliv projevy korupce (podplácení, ovlivňování výsledků aj.) v rámci fotbalového hnutí je nutné považovat za společensky nebezpečné a tedy trestné (srov. např. rozhodnutí německého BGH, 5 StR 181/06, řešící korupční skandál v Německu v roce 2005, či korupční skandály v Itálii (2006) nebo v současnosti v Polsku)."
Jak patrno, obecné soudy interpretovaly pojem "obecného zájmu" v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu a jejich závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podplácení ve smyslu §161 odst. 1 trestního zákona nebylo možno nic vytknout.
Pokud jde o uložený peněžitý trest a trest zákazu činnosti, z čl. 90 Ústavy České republiky vyplývá, že o vině a trestu za trestné činy rozhodují toliko obecné soudy, přičemž trestní zákon jim může pro jejich rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž jim přísluší právo výběru. Není úkolem Ústavního soudu a v zásadě není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat, neboť se jedná o otázku náležející do sféry nezávislého soudcovského uvážení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 647/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné a Ústavnímu soudu by příslušelo do něj zasáhnout pouze za situace, kdyby byla vyváženost rozhodování zcela extrémním způsobem porušena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 243/03 a sp. zn. IV. ÚS 286/99). Jinými slovy řečeno, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecnými soudy, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti, což připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení z kritérií pro tyto účely zákonem stanovených.
V případě stěžovatele umožňovalo uložení peněžitého trestu přímo ustanovení §161 odst. 1 trestního zákona. Dle §53 odst. 2 téhož předpisu tedy nebylo třeba, aby byla současně splněna i podmínka získání nebo snahy o získání majetkového prospěchu. Rovněž výše uloženého trestu se pohybovala v zákonném rozmezí, přičemž stěžovatel svou námitku, že tato neodpovídá jeho majetkovým poměrům, v opravném prostředku a ostatně ani v ústavní stížnosti nikterak nekonkretizoval. Za těchto okolností shledal Ústavní soud uložený trest plně ústavně konformním. Rovněž trest zákazu výkonu činnosti byl stěžovateli uložen v souladu s §49 trestního zákona. Účelem tohoto trestu bylo zabránit stěžovateli v přístupu k funkcím, v nichž by měl možnost působit na regulérnost fotbalových soutěží, přičemž vymezení provedené krajským soudem tento účel plní bez toho, aby stěžovatele nepřípustně omezovalo v jiných oblastech života. Ústavněprávní argumentace porušením čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny neobstojí, neboť trest zákazu činnosti představuje zákonné omezení práva předvídané v čl. 26 odst. 2 Listiny. Kdyby měla platit argumentace stěžovatele, znamenalo by to, že by například řidič z povolání mohl namítat, že mu nemůže být uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, neboť tak ztratí způsob obživy, což by vedlo k zcela absurdnímu závěru, že i osobě, která zavinila vážnou dopravní nehodu, by nebylo možno odebrat řidičské oprávnění. Krom toho tvrzení, že stěžovatel není schopen pracovat mimo fotbalové prostředí, je zjevně přehnané.
Co se týče výtek vůči usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 510/2007 ze dne 17. 10. 2007, nebylo shledáno, že by aplikace uplatněných dovolacích důvodů byla nepřiměřeně restriktivní. Naopak, Nejvyšší soud se všemi řádně uplatněnými dovolacími důvody pečlivě zabýval a s argumentací stěžovatele se v potřebném rozsahu vypořádal.
Ve vztahu k námitce, že orgány činné v trestním řízení měly zahájit vůči stěžovateli trestní stíhání a neměly jej nechat v trestné činnosti pokračovat, shledal Ústavní soud ústavní stížnost nepřípustnou, a to s ohledem na princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Zmíněný princip se do rozhodování Ústavního soudu promítá nejen v rovině formální, tedy v tom smyslu, že stěžovatel je povinen vyčerpat veškeré procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje, nýbrž i v rovině obsahové, mající svůj výraz v povinnosti namítnout porušení konkrétních práv již v řízení o opravném prostředku a nikoliv toliko v ústavní stížnosti. Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel v řízení takovou námitku neuplatnil, Ústavní soud se proto nemohl jeho argumentací věcně zabývat.
Jelikož nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že stěžovatel napadl v petitu ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů jako celek (en bloc), tedy včetně výroku rozsudku obvodního soudu sp. zn. 2 T 111/2005 ze dne 15. 3. 2006 o zproštění obžaloby (přislíbení úplatku delegátovi L. D.), který byl pro něj ovšem příznivý. Ve vztahu k uvedenému výroku byla ústavní stížnost nepřípustná, a to jednak z toho důvodu, že stěžovatel tento výrok nenapadl odvoláním a nebyly tak ve vztahu k němu vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a především proto, že svou povahou nebyl způsobilý do právní sféry stěžovatele negativně zasáhnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu