ECLI:CZ:US:2009:4.US.426.09.1
sp. zn. IV. ÚS 426/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 9. června 2009 sp. zn. IV. ÚS 426/09 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2009 č. j. 11 To 44/2009-1503 a proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. ledna 2009 č. j. 3 T 191/2008-1485, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby.
Výrok
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2009 č. j. 11 To 44/2009-1503 se v rozsahu, v němž se týká stěžovatele, zrušuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci dle ústavní stížnosti a rekapitulace řízení před Ústavním soudem
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, co do formálních podmínek jsoucím ve shodě se zákonem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 23. února 2009, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1, čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Jak se podává z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 3 T 191/2008, v předmětné vazební věci bylo tamním soudem v rámci konání hlavního líčení v záhlaví označeným usnesením (ve vztahu ke stěžovateli) rozhodnuto, že se jednak podle §71 odst. 4, 6 trestního řádu ponechává ve vazbě, neboť u něj nadále trvá důvod vazby uvedený v §67 písm. c) trestního řádu, dále že se dle §72 odst. 3 trestního řádu zamítá jeho žádost o propuštění z vazby, protože důvod vazby uvedený v §67 písm. c) trestního řádu u něj nadále trvá, a konečně že návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka opřený o §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se zamítá z důvodů v odůvodnění rozhodnutí blíže rozvedených.
Stížnost stěžovatele do tohoto usnesení prvostupňového soudu Krajský soud v Praze poté, co se argumentačně vyjádřil k rozhodovacím důvodům v něm obsaženým, v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou zamítl [§148 odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně bylo vyhlášeno v rámci hlavního líčení konaného ve věci samé, přičemž soud "neprovedl písemné odůvodnění svého rozhodnutí". Obhájce stěžovatele vypracoval následně odůvodnění stížnosti datované ke dni 29. ledna 2009. Stěžovatel tvrdí, že takto bylo rozhodnuto "bez jakéhokoliv slovního, natož písemného odůvodnění", čímž mu bylo znemožněno argumentovat ve vztahu k "nevyřčeným závěrům soudu". Na tyto rozhodovací důvody ovšem reagoval stížnostní soud, který se s odůvodněním soudu prvostupňového ztotožnil. K žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu prvostupňový soud sice "fakticky ve dvou větách" své rozhodnutí odůvodnil, stížnostní soud však opět vztahuje své úvahy k jeho podrobnějšímu písemnému odůvodnění. To vše považuje stěžovatel za absurdní, jak tvrdí, pokud se poukazuje na něco, "co nebylo uváděno, vyřčeno, natož jakoukoliv formou zachyceno".
Pro uvedené se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2009 č. j. 11 To 44/2009-1503 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. ledna 2009, "uvedené v protokole o hlavním líčení ze dne 12. 1. 2009 až 16. 1. 2009 ve věci sp. zn. 3 T 191/2008", nálezem zrušil a dále aby přikázal tamnímu soudu propustit jej na svobodu.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření předseda senátu 3 T Okresního soudu v Kolíně, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo.
V něm zdůraznil, že usnesení bylo odůvodněno u hlavního líčení ústně, přičemž co řekl, si již nepamatuje. Vyjádřil v této souvislosti přesvědčení, že své povinnosti uvést alespoň podstatnou část odůvodnění dostál (§138 ve spojení s §128 odst. 2 trestního řádu). Předmětné usnesení bylo dle referátu soudce vyhotoveno maximálně dne 23. ledna 2009 a doručeno dne 27. ledna 2009 věznici. Obviněným, obhájcům ani státnímu zástupci doručováno nebylo v důsledku toho, že §137 odst. 1 trestního řádu stanoví, že usnesení se oznamuje vyhlášením nebo doručením. V daném případě bylo oznámeno vyhlášením.
Účastník řízení konstatoval, že soud má podle §35 odst. 3 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, v platném znění, pět pracovních dnů na vypracování písemného vyhotovení usnesení, ale stížnost je třeba podle §143 odst. 1 trestního řádu podat do tří dnů od vyhlášení usnesení, tedy dříve, než je písemně vyhotoveno. Z toho plyne, že obviněný musí podat stížnost i bez písemného vyhotovení usnesení. Krajský soud v Praze potom obdržel příslušný spis spolu se stížností obviněných 28. ledna 2009 a rozhodl, aniž by požadoval doručení rozhodnutí obviněným (takto včetně stěžovatele) či provedení jiného úkonu. Pokud obhájce stěžovatele, který zřejmě čekal na písemné vyhotovení usnesení, což byl jeho mylný postup, doručil soudu stížnost 30. ledna 2009, tato byla ihned odfaxována Krajskému soudu v Praze. Účastník řízení se dále vyjádřil k meritorním námitkám stěžovatele a závěrem vyslovil názor, dle něhož považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Předsedkyně senátu 11 To Krajského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázala na to, že písemné vyhotovení rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně je založeno na č. l. 1485 a 1486 trestního spisu sp. zn. 3 T 191/2008 a jeho opis je založen ve spisu sp. zn. 11 To 44/2009 Krajského soudu v Praze. Zdůraznila, že jinak by samozřejmě nemohlo stížnostní řízení ani proběhnout, pročež navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 3 T 191/2008 v rozsahu relevantním pro posouzení ústavní stížnosti se podává, že napadené usnesení tamního soudu bylo vyhlášeno v rámci konaného hlavního líčení dne 16. ledna 2009 (na jehož začátku bylo vyhlášeno usnesení opřené o §55b odst. 1 trestního řádu, dle něhož z důvodů technických a personálních nebude pořizován zvukový záznam, č. l. 1453), přičemž stěžovatel po jeho vyhlášení, odůvodnění a poučení o možnosti podat stížnost uvedený opravný prostředek podal (č. l. 1472). Předmětné usnesení bylo doručeno toliko vazební věznici, a to 27. ledna 2009 (č. l. 1472, rub). Na č. l. 1495-1497 spisu obecného soudu se nalézá odůvodnění stížnosti, doručené soudu dne 30. ledna 2009 obhájcem stěžovatele, jehož obsahem je mimo jiné i námitka absence možnosti seznámit se s písemným vyhotovením prvostupňového rozhodnutí, resp. jeho rozhodovacími důvody. Krajský soud v Praze posléze po konání neveřejného zasedání, v rámci něhož bylo čteno i odůvodnění stížnosti stěžovatele, usnesením ze dne 5. února 2009 sp. zn. 11 To 44/2009 tuto zamítl (č. l. 1501).
II.
Ústavněprávní posouzení
Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
Z pohledu práva jednoduchého dopadají na předmětnou věc v rozsahu jejího ústavněprávního posouzení především ustanovení §71 odst. 4 a 6, §72 odst. 3, §73 odst. 1 písm. c), §137 odst. 1 a §143 odst. 1 trestního řádu.
Dle §137 odst. 1 trestního řádu je mimo jiné usnesení třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, přičemž oznámení se děje buď jeho vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud, ovšem v konfrontaci s jinak postavenou procesní situací [normativním rámcem posuzovaným v kontextu §137 odst. 4 trestního řádu ve spojení s ustanovením §143 odst. 1, §140 odst. 1 písm. b), aa) trestního řádu], kdy rozhodujícím bylo určení okamžiku, od něhož se odvíjí běh lhůty k podání stížnosti, konstatoval, že citované ustanovení zakládá právní účinky oznámení usnesení kontravalentně buď vyhlášením, anebo doručením [srov. nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), nález sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39), nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205), nález sp. zn. I. ÚS 521/06 ze dne 21. 2. 2007 (N 35/44 SbNU 443) a contrario]. Ohledně ústavní stížnosti stěžovatele jde naproti tomu o posouzení otázky z pohledu kontextuálního naprosto odlišné.
Z dnes již v daném ohledu ustálené judikatury vyplývá, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93), nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 315/99 ze dne 10. 11. 1999 (N 157/16 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401) a další].
K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v celé řadě rozhodnutí.
Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.). Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Připomněl, že mechanická aplikace abstrahující od smyslu a účelu právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) potom uvedl: "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle, rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci." [srov. dále kupř. i nález sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ze dne 28. 3. 2006 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. 4. 2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 24/06 ze dne 10. 10. 2006 (N 183/43 SbNU 89; 519/2006 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ze dne 12. 9. 2007 (N 139/46 SbNU 313) a další].
V návaznosti na tyto teze lze říci, že v obecném základu úvah o přijetí závěru o obsahu právní normy (právního předpisu) takto Ústavní soud akceptuje teleologický výklad jako interpretační přístup jazykovému na roveň postavený, jenž je způsobilý v kontextu racionální argumentace představovat významný korektiv při zjištění obsahu právní normy.
Nezbytným předpokladem naplnění smyslu a účelu jednak ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a v tom rámci práva na obhajobu, jakož i smyslu a účelu práva podat opravný prostředek (stížnost) vůči prvostupňovému soudnímu rozhodnutí, je reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížností kritice. Pouze za těchto podmínek se stěžovateli dostává i kvalifikované možnosti skutkově a právně argumentovat, a tedy v případě svého nesouhlasu zpochybňovat argumenty obsažené v odůvodnění, na nichž výrok jím napadeného rozhodnutí spočívá. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, dikci §137 odst. 1 trestního řádu nutno vyložit pro oblast předmětného vazebního rozhodování za nastalé procesní situace tak, že stěžovateli mělo být příslušné usnesení Okresního soudu v Kolíně včetně jeho odůvodnění prokazatelně oznámeno takovým způsobem, aby z obsahu oznámení byly seznatelné všechny důvody, o něž se opírá výrok rozhodnutí. Tato úplnost a prokazatelnost oznámení má význam nejen pro realizaci práva obviněného na obhajobu, nýbrž též pro reálnou kontrolu zákonnosti řízení ze strany druhoinstančního orgánu. Těmto požadavkům lze alternativně vyhovět několika způsoby uvedenými v trestním řádu (§136, 137, 55a, 55b):
1. doručením opisu usnesení též obviněnému (resp. obhájci);
2. ústním vyhlášením usnesení, jehož plné znění (včetně odůvodnění) bude zapsáno v protokolu o úkonu;
3. ústním vyhlášením usnesení, jehož plné znění (včetně odůvodnění) bude podchyceno zvukovým záznamem.
Pakliže se tak nestalo, Krajský soud v Praze nedostál požadavkům plynoucím z kautel ústavního pořádku České republiky, garantujících právo stěžovatele skutkově a právně argumentovat, tj. reálně a efektivně jednat před soudem ve své věci. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (§128 odst. 2 ve spojení s §138 trestního řádu), je totiž v posuzované věci obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení, nadto týkajícím se v daném případě nikoliv nevýznamné otázky spjaté se zásahem do osobní svobody, pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. To v důsledku toho, že ve vztahu k hlavnímu líčení, v němž došlo k vyhlášení předmětného usnesení, bylo na základě §55b odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že o jeho průběhu nebude pořizován zvukový záznam [k tomu srov. a contrario obsah odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 388/06 ze dne 17. 4. 2007 (N 67/45 SbNU 99) a nálezu sp. zn. I. ÚS 36/08 ze dne 25. 8. 2008 (N 148/50 SbNU 303)].
S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní soud stížnosti zčásti, pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze v rozsahu týkajícím se stěžovatele zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
V části směřující proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ústavní stížnost zamítl (§82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Rozhodl takto ve shodě s principem subsidiarity, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), ze kterého vyplývá, že za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [kupř. nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), nález sp. zn. III. ÚS 337/97 ze dne 13. 11. 1997 (N 143/9 SbNU 269; 84/1999 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 537/01 ze dne 10. 4. 2002 (N 45/26 SbNU 17) a další].
Ratio uvedeného přístupu spočívá na tezi, dle níž Ústavní soud nevstupuje do řízení před nimi vedenými "ex ante". Zamítl-li totiž Krajský soud v Praze svým rozhodnutím stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kolíně, aniž stěžovatel pro jeho nedoručení mohl uplatnit výhrady podložené kvalifikovanou (materiální) znalostí obsahu jeho odůvodnění, otevírá se mu v rozsahu zrušení tohoto rozhodnutí možnost tyto výhrady vznést a předložit k přezkoumání stížnostnímu soudu. Ingerence Ústavního soudu by za tohoto stavu věci principu subsidiarity neodpovídala, neboť je zřejmé, že stěžovatelovy (případné) námitky budou podrobeny obvyklému a zákonu odpovídajícímu přezkumu v řízení před Krajským soudem v Praze, neboť pro zmíněné (ústavně nikoliv souladné) nedoručení se jimi z povahy věci nezabýval a derogačním nálezem byl tento procesní prostor (rovněž pod aspektem ochrany ústavně zaručených základních práv) otevřen.
Za splnění podmínek obsažených v §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. bylo takto rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.