ECLI:CZ:US:2010:3.US.761.10.1
sp. zn. III. ÚS 761/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. K., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Smilem, advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1497/2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. 7 To 45/2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2009 sp. zn. 4 T 10/2008, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Krajského soudu v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za nějž byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let. Citovaný rozsudek byl z podnětu odvolání stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu zrušen, přičemž odvolací soud sám ve věci dle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1 tr. zák., za nějž mu uložil trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Trestného činu vraždy se měl stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů dopustit (zkráceně řečeno) dne 25. 8. 2008, kolem 13:00 hod. na Francouzské třídě č. 9, v mezipatře 2. a 3. patra domu, poté, co jej poškozený V. A. udeřil pěstí do břicha. Tehdy stěžovatel bodl V. A. do těla kuchyňským nožem o délce čepele 20 cm a šířce 2,8 cm, který si přinesl s sebou z domova; poté pokračovali v dalším vzájemném napadání, přičemž oba sestupovali do přízemí domu, a stěžovatel během tohoto sestupu poškozeného opakovaně napadal nožem. Z přízemí domu pak začal V. A. dle skutkových zjištění obecných soudů prchat vnitroblokem směrem k ulici Krejčíkova. Stěžovatel jej pronásledoval a po dostižení mu, v úmyslu jej usmrtit, zasadil další bodné rány (celkem 17 bodných a řezných ran). Závažným poraněním poškozený A. posléze ve zdravotnickém zařízení podlehl.
Proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením ze dne 20. 1. 2010 dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť shledal, že námitky v dovolání uplatněné ohlášenému (ani žádnému jinému) důvodu dovolání dle §265b tr. řádu neodpovídají. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky nesměřují proti hmotněprávní kvalifikaci použité nižšími soudy v citovaných rozhodnutích, ale vytýkají obecným soudům nesprávně zjištěný skutkový stav, neboť soudy neprovedly dokazování podle představ stěžovatele. Takové námitky Nejvyšší soud z hlediska dovolacího důvodu vymezeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu označil za irelevantní.
Shodně jako již v odvolacím a dovolacím řízení, i v projednávané ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho trestní věci bylo trestní řízení vedeno "od samého počátku jednostranně, tendenčně a v podstatě i zásadním způsobem nekvalitně". Stěžovatel má za to, že orgány činné v trestním řízení "si již na samém počátku řízení utvořily zcela jasný názor na věc, tedy kdo je pachatelem a jaká je právní kvalifikace skutku. Veškeré další řízení a dokazování již bylo prováděno pouze s cílem potvrzení tohoto názoru." Konkrétně stěžovatel namítal, že ve věci nebyla v rozporu s obvyklým postupem dokazování v obdobných věcech provedena rekonstrukce na místě činu dle §104d tr. řádu. Podobně bylo dle stěžovatele bez náležitého odůvodnění zamítnuto navrhované provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechaniky. Dále nebylo vyhověno návrhům obhajoby, pokud jde o svazek klíčů a boxer, kterými byl poškozený A. v době spáchání trestného činu ozbrojen; nebyla vyžádána vyjádření soudních znalců k těmto předmětům, zajištěným na místě činu. Porušení svých procesních práv stěžovatel spatřuje dále v tom, že se obecné soudy odmítly zabývat hodnocením osobnosti poškozeného A. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle kritizuje způsob, jakým obecné soudy hodnotily výpovědi nezletilých svědků - dětí, které z povzdálí pozorovaly konflikt stěžovatele s poškozeným. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že mu nebyl prokázán ani nepřímý úmysl poškozeného usmrtit.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje v tzv. petitu pod bodem 1/ též návrh, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však navrhovatel neuvádí žádné konkrétní námitky, jimiž by oponoval úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesená kritika nižších soudů směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako tomu korespondujícímu závěru, že tato kritika neodpovídá žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vztáhl opět tytéž námitky skutkového rázu, k nimž se tento soud (na str. 5 a 6 napadeného usnesení ve vztahu k otázce zavinění) vyjadřoval vlastně jen nad rámec odůvodnění vlastního rozhodnutí o zamítnutí dovolání z formálních důvodů.
Za této situace je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou adekvátně odůvodněny, a to plně v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu ust. §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci se ve smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné v databázi NALUS). Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet.
Z rekapitulace na str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu (jejíž správnost stěžovatel nesporuje) i ze samotné ústavní stížnosti (v níž stěžovatel tytéž námitky opakuje) vyplývá, že dovolání stěžovatele bylo po obsahové stránce ryzí důkazní polemikou. Stěžovatel tudíž fakticky nebrojil proti právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní kvalifikaci ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale předkládal dovolacímu soudu svou vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od závěrů soudu nalézacího. Taková argumentace byla a priori nezpůsobilá některý z dovolacích důvodů naplnit.
Označení konkrétního dovolacího důvodu, uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu, nemůže být pouze formální, neboť skutečná existence dovolacího důvodu (nikoli jen jeho označení) je zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 78/05). Uplatnil-li stěžovatel důvod dovolání dle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nebylo možné v dovolacím řízení přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, jehož se stěžovatel v odůvodnění mimořádného opravného prostředku fakticky domáhal. Nejvyšší soud musel vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze. Povinností dovolacího soudu tak bylo toliko zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v §219 odst. 1 tr. zák., případně zda v tomto rozsudku popsané jednání neodpovídá nutné obraně dle §13 tr. zák., a to pouze s ohledem na skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací soud a z nichž soud odvolací při rozhodování o meritu věci vycházel (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03). Stěžovatel však usiloval o to, aby dovolací soud v rozporu s účelem dovolání tato zjištění měnil.
Pro úplnost je nutné připomenout, že ve zcela výjimečných případech lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu s ohledem na zjevné flagrantní nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím jevil jako přepjatě formalistický, v rozporu s článkem 4 Ústavy a ochranou dle článku 36 a násl. Listiny (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 216/04, dostupné v databázi NALUS). Tak by tomu bylo zejména za situace, kdy by Nejvyšší soud ignoroval zjevný extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku jsou ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování. O takovou situaci však v projednávané věci zcela zjevně nejde, což plyne z precizních a logických odůvodnění rozsudků soudu nalézacího a odvolacího. Zejména lze poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se skutkovými námitkami stěžovatele podrobně zabýval, vysvětlil, proč je třeba na důkazní návrhy stěžovatele hledět jako na nadbytečné (str. 6) a proč lze mít za neopodstatněné i námitky týkající se hodnocení výpovědi nezletilých svědků.
S ohledem na výše uvedené je na tu část návrhu stěžovatele, jejž směřuje proti usnesení dovolacího soudu, třeba hledět jako na návrh zjevně neopodstatněný, jejž je třeba odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Zbývá se tudíž zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu právě tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávané věci byla ústavní stížnost k poštovní přepravě podána dne 15. 3. 2010. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadené rozhodnutí vydal již dne 16. 6. 2009 a dne 20. 1. 2010 ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, je zřejmé, že zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti nemohla být dodržena.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu