ECLI:CZ:US:2010:4.US.106.10.1
sp. zn. IV. ÚS 106/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. L. S. (dříve K.), zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2009 čj. 15 Co 269/2009-322 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 2009 čj. 12 C 358/96-263 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem přijatým dne 14. 1. 2010 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se Ing. L. S. (dříve K.; dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení 71.123 Kč s příslušenstvím "pro jejich rozpor s Listinou základních práv a svobod, Ústavou ČR, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, předpisy EU a mezinárodními smlouvami."
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 12 C 358/96 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 21. 1. 2009 nalézací soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě žalovanou částku 71.123 Kč (výrok I.), zaplatit žalobkyni na nákladech řízení ve stanovené lhůtě částku 72.869 Kč (výrok II.) a zaplatit České republice na náhradě nákladů státu ve stanovené lhůtě částku 16.849 Kč (výrok III). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobou uplatněný nárok žalobkyně má svůj základ v uzavřené hospodářské smlouvě ze dne 8. 10. 1991 a představuje vyúčtování dodávky tepla do provozovny žalované od ledna do srpna 1993.
Dne 5. 10. 2009 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 21. 1. 2009 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupem nalézacího a odvolacího soudu byla porušena zejména její vlastnická práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "která nebyla soudně ochráněna" a právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Dle jejího vyjádření došlo "k porušení ústavních předpisů o výkonu soudní moci, o soudní ochraně práv (čl. 90 Ústavy) a o způsobu rozhodování soudu, zejména ustanovení o vázanosti soudu zákonem při rozhodování (čl. 95 odst. 1 Ústavy)." Byl porušen i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a další práva chráněná Ústavou, Listinou, Úmluvou, jakož i předpisy práva EU a mezinárodními smlouvami.
V podstatné části ústavní stížnosti (na str. 2 - 4) stěžovatelka polemizovala se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o její "kompenzační námitce", a tvrdila, že neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu; poukázala na judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu ve vztahu k věcným břemenům vzniklým na základě zvláštních zákonů veřejnoprávní povahy před nabytím účinnosti Listiny.
Stěžovatelka dále tvrdila, že "nebyla přes svoje opakované žádosti soudem ani jednou vyslechnuta s poukazem na ustanovení o. s. ř.", a nemohla se vyjádřit ke znaleckému posudku "či se jeho zkoumání účastnit." Poukázala na "extrémní nesoulad provedených důkazů ve vztahu k jejich hodnocení (a dle odůvodnění soudu) zjištěného skutkového stavu" a polemizovala se způsobem, jakým byla v řízení zjištěna spotřeba tepla, a uvedla, že rozhodnutí ve věci je svévolné a rozporné s tím, co bylo skutečně v řízení prokázáno. Za ryze formální a nespravedlivé vzhledem k okolnostem dokazování považovala přiznání veškerých nákladů řízení žalobci.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces neprovedením důkazu výslechem stěžovatelky a nedostatečným odůvodněním soudních rozhodnutí:
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stav svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.
V projednávaném případě stěžovatelka tvrdila, že nebyla přes svoje opakované žádosti soudem vyslechnuta. Z napadeného rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 21. 1. 2009 (na str. 11 odůvodnění) je zřejmé, že tento soud ústavně relevantním způsobem uvedl, proč nevyhověl návrhům žalované na doplnění dokazování a proč považoval za nadbytečný její účastnický výslech; s touto námitkou se relevantně vypořádal i odvolací soud na str. 3 svého rozhodnutí ze dne 5. 10. 2009. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo odůvodněno velmi podrobně; zejména na str. 12. až 19. se nalézací soud dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky; rozhodnutí také - dle přesvědčení Ústavního soudu - dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založeny výroky o nákladech řízení; rozhodnutí soudů obou stupňů nelze tudíž označit za svévolná či nepřezkoumatelná.
2. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci nalézacím soudem:
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka, obdobně jako v odvolání, namítala nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné právní posouzení věci.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy, je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.
Pokud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do procesu dokazování zasahoval, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že jiné hodnocení důkazů by bylo přiléhavější. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, tak představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), případy důkazů opomenutých (poznámka pod čarou č. 2) a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (poznámka pod čarou č. 3) (srov. usnesení ze dne 18. 11. 2008 IV. ÚS 1261/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci ústavněprávní pochybení shora vymezená Ústavní soud v postupu a rozhodnutí nalézacího soudu neshledal. Nalézací soud dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení prokázala důvodnost a výši předmětného nároku.
Skutkovými nebo právními omyly obecného soudu by se mohl Ústavní soud zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; vady tohoto druhu však v případě stěžovatelky neshledal a v důsledku toho věc zůstala v rovině jednoduchého práva.
3. K tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu majetku:
Stěžovatelka dále tvrdila, že obecné soudy neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu, čímž porušily čl. 11 odst. 4 Listiny.
Stěžovatelka měla zřejmě na mysli omezení vlastnického práva umístěním zařízení pro rozvod tepla na pozemky blíže specifikované na str. 16 napadeného rozhodnutí nalézacího soudu (které vlastnila, resp. nabyla později do svého vlastnictví). Stavba jmenovaného zařízení byla uskutečněna v letech 1957 až 1961 za podmínek vyplývajících z tehdy platného elektrizačního zákona č. 79/1957 Sb. Ústavní soud je toho názoru, že v zákonné rovině se s předmětnou námitkou ústavně relevantním způsobem vyrovnal jak odvolací soud, tak zejména nalézací soud v bodě 10. odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 21. 1. 2009.
Z hlediska stěžovatelkou tvrzeného zásahu do ústavně chráněného základního práva na ochranu vlastnictví je evidentní, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou ratione temporis.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
------------------------
1) První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb. n. u. sv. 14, str. 121; I. ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III. ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II. ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další).
2) Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III. ÚS 150/93, Sb. n. u., sv.2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).
3) Třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III. ÚS 84/94, Sb. n. u. sv. 3, str. 257; III. ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II. ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).