ECLI:CZ:US:2011:2.US.124.11.1
sp. zn. II. ÚS 124/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. M. L., LL.M., advokáta, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 12, proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 126/2010-174, ze dne 6. 10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výrocích II. a III., jimiž byla stanovena odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 1 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatel v podstatě namítá, že úvahy odvolacího soudu nejsou srozumitelné, nemají oporu v zákonné úpravě ani v provedeném dokazování a nejsou pravdivé, logické ani věrohodné. Nadto nerespektují právní závěry Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezech, zabývajících se obdobnou problematikou. V další části stížnosti stěžovatel provádí výpočet svého nároku a namítá, že odvolací soud ho svým nesprávným rozhodnutím poškodil takřka o 60 %. Dle něj z rozhodnutí vyplývá, že je dopředu učiněn závěr a následně jsou k němu hledány důvody, což je v rozporu se zásadami rozhodování dle občanského soudního řádu i ústavního pořádku. Za naprosto nemístné považuje označení práce zástupce jako zbytečné a formální. Domnívá se, že soud překročil rozsah svých zákonných oprávnění a jeho rozhodnutí vykazuje porušení ústavního práva stěžovatele na ochranu před libovůlí státní moci. Má za to, že soud nemá za úkol hodnotit, resp. přezkoumávat kvalitu a důvody poskytnuté právní pomoci. V závěrečné části stížnosti stěžovatel odkazuje na obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se závaznosti nálezů Ústavního soudu, problematiky nákladů řízení a v její souvislosti vyslovených právních názorů stran zásad právního státu, principu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání , kterou odvolací soud nerespektoval, ač se jedná o typově shodné případy (viz I. ÚS 70/96, I. ÚS 77/97, II. ÚS 476/09, III. ÚS 495/05, I. ÚS 653/03, I. ÚS 257/05, III. ÚS 892/08). Odkazuje i na další nálezy Ústavního soudu i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a v nich vytyčené obecné principy soudního rozhodování o nákladech řízení a následky jejich porušení a uzavírá, že soud při rozhodování v dané věci nerespektováním kogentní normy neuznal stěžovatelův nárok majetkové povahy, který vyplývá z právního předpisu, čímž zasáhl do jeho základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku.
Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že žalobce L. L. se žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 1.608.000,-Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti se zrušením nezákonných rozhodnutí, na základě nichž byl pravomocně odsouzen, uložené tresty vykonal a v souvislosti s trestním stíháním byl ve vazbě. Usnesením ze dne 19. 1. 2006 č. j. 10 C 195/2005-20 Obvodní soud pro Prahu 2 ustanovil žalobci k ochraně jeho zájmů zástupce JUDr. M. L., advokáta (dále též "stěžovatel"). Rozsudkem ze dne 6. 10. 2010 č. j. 10 C 195/2005-152 stejný soud žalobu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. určil odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce v částce 198.528,-Kč. Výrokem IV. nepřiznal České republice právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět z důvodu promlčení nároku. Výrok o nákladech řízení odůvodnil §142 odst. 1 o.s.ř. a výrok o přiznání odměny ustanovenému zástupci vyhláškou č. 177/1996 Sb. a výrok o nákladech řízení státu §148 o.s.ř.
O odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce je změnil tak, že jejich výše činí 55.224,-Kč (výrok II.) a odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce za odvolací řízení určil částkou 18.457,-Kč (výrok III.). Posledním výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stran odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele konstatoval, že soud I. stupně správně postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nesouhlasil však s výší přiznané odměny a tuto mu snížil, což odůvodnil tím, že ustanovený zástupce nereagoval včas a odpovídajícím způsobem na výzvy soudu a činil podání, jejichž obsah se značně nelišil od předchozích, čímž navyšoval počet úkonů právní služby.
Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05). Z ustálené judikatury Ústavního soudu také plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí odůvodnil srozumitelně, a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní.
Uvedeným hlediskům napadený rozsudek Městského soudu v Praze dostál. V jeho odůvodnění je v souladu s §157 o.s.ř. srozumitelně vyloženo, v jakých skutečnostech soud spatřoval důvody pro snížení odměny ustanoveného zástupce, přiznané soudem prvního stupně, přičemž jeho výše nastíněné závěry nelze považovat za ústavně nekonformní. Řádně odůvodněný právní závěr obecného soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat, neboť jak již bylo řečeno, je to právě obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím ke specifiku věci rozhodnout, zda konkrétní okolnosti (v daném případě kvalita poskytované služby ustanoveným advokátem) odůvodňují, aby odměna a náhrada hotových výdajů zástupce byly sníženy s tím, že nešlo vždy o účelně vynaložené náklady.
Stěžovatel ani netvrdí, že by v předmětné kauze vynaložil pracovní zátěž nepřiměřenou k úrovni přiznané odměny, neboť především namítá, že jakékoli krácení jím vyúčtované odměny nemá oporu v zákonné úpravě, a že soud neměl oprávnění přezkoumávat kvalitu a důvody poskytnuté právní pomoci. V tom se s ním ale Ústavní soud nemůže ztotožnit. Právní názor, který odvolací soud uplatnil, tj. že ustanovený zástupce nemá s ohledem na kvalitu poskytovaných služeb nárok na odměnu v plné výši, za excesivní (svévolný) pokládat zjevně nelze. V žádném z poukazovaných rozhodnutí Ústavní soud neuvedl, že odměnu za zastupování nelze přezkoumat a případně snížit. Takový názor by ostatně umožňoval hradit zástupci odměnu vždy ve výši, jak ji soudu vyúčtoval, bez ohledu na to, zda byly tyto náklady vynaloženy účelně, k čemuž lze nalézt stěží rozumný důvod. I u náhrady nákladů řízení platí, že úspěšnému účastníku řízení přizná soud náhradu nákladů potřebných (pouze) k účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.). Otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta a možností jejího snížení se Ústavní soud zabýval např. ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96, na jehož odůvodnění lze odkázat (obdobně též na usnesení sp. zn. III. ÚS 1855/07, I. ÚS 83/11, nález sp. zn. I. ÚS 1126/07, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 47, č. 206, str. 647).
Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ústavním pořádkem. Nebylo jím porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ani na legitimní očekávání nabytí majetku; toto rozhodnutí naopak stěžovateli přiznává odměnu, která je v projednávané věci spravedlivá a kterou stěžovatel mohl vzhledem k vynaložené pracovní zátěži očekávat. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu