ECLI:CZ:US:2012:2.US.879.10.1
sp. zn. II. ÚS 879/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 1529/2009 ze dne 3. února 2010, usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 37/2009 ze dne 19. května 2009, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 54 T 8/2008 ze dne 3. března 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho trestní věci obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině předmětným trestným činem takovým způsobem, který je v rozporu se základními zásadami trestního práva a ústavními kautelami práva na spravedlivý proces, neboť nectily zásadu in dubio pro reo a odvolací soud při opakovaném přezkumu vydal bez potřebného doplnění dokazování překvapivé rozhodnutí, které nutno hodnotit jako projev libovůle.
Z napadených soudních rozhodnutí a trestního spisu vedeného pod sp. zn. 54 T 8/2008 Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 dříve platného trestního zákona (dále též "tr. zák.") ve spojení s §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Nutno poznamenat, že jde v pořadí již o druhý rozsudek v této věci, neboť předcházející odsuzující rozsudek ze dne 1. 11. 2007 a potvrzující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2008 Nejvyšší soud na základě dovolání spoluobviněných V. K. a I. Č. zrušil a věc vrátil krajskému soudu s poukazem na nesoulad skutkové a právní věty, vyplývající z absence skutkových zjištění naplňujících formální znak kvalifikované skutkové podstaty přípravy trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. V tomto rámci také krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Přípravy uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit ve spolupachatelství s dalšími souzenými osobami na tom skutkovém základě, že v Praze, v České Lípě a jinde v období od poloviny měsíce října 2006 do 11. listopadu 2006 z podnětu obviněného K., který celou akci finančně a hmotně zajišťoval, po vzájemné dohodě s úmyslem usmrtit poškozeného J. S., aby mu zabránili v dalších výpovědích, které by mohly případně způsobit nebezpečí trestního stíhání obviněného K., připravovali vraždu poškozeného, kterýžto skutek je v napadených rozhodnutích obecných soudů blíže specifikován.
I proti druhému odsuzujícímu rozsudku podali všichni obvinění, včetně stěžovatele odvolání, která Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že krajský soud v dalším řízení po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnil v naznačeném směru dokazování a v intencích skutkových zjištění modifikoval znění skutkové i právní věty z původního rozsudku ve výrokové části nového rozhodnutí tak, aby výrok odpovídal výsledkům provedeného dokazování a respektoval právní názor Nejvyššího soudu.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali všichni obvinění, včetně stěžovatele, prostřednictvím svých obhájců dovolání, která všichni shodně formálně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Nejvyšší soud všechna dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že námitky obviněných zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a ostatní jsou zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které předestřel argumentaci mající prokázat, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se shora uvedenými ustanoveními Ústavy a Listiny. Vyjádřil své přesvědčení, že obecné soudy vycházely zejména z výpovědi problematického svědka H., když jeho výpověď označily za natolik věrohodnou na to, aby mohly stěžovatele uznat vinným z přípravy k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona a odsoudit ho k dvanácti rokům trestu odnětí svobody. Stěžovatel je přesvědčen, že svědek H. měl "od počátku úmysl se obohatit tím, že uvedl své obchodní partnery v omyl. Jinými slovy je-li jeho výpověď pravdivá, dopustil se trestného činu podvodu. V takovém případě podle zásady oficiality měl být F. H. stíhán pro tento trestný čin v momentě, kdy se sám udal na policii, současně za předpokladu, že peníze skutečně přijal, což prokázáno bez důvodných pochybností rozhodně v trestním řízení nebylo. Stěžovatel tuto skutečnost považuje za "selektivní výkon spravedlnosti". Tyto své úvahy stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Stěžovatel dále Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že (dle interpretace stěžovatele) připustil "nezákonnou provokaci", když v odůvodnění svého zamítavého usnesení uvedl, že "by bylo krajně neetické, aby zákon legálně chránil pachatele připravující vraždu před podvodníky, kteří přijmou nabídku pouze za účelem vylákání odměny za čin, který nehodlají provést". Stěžovatel je přesvědčen, že provokace "podvodníka H. pod taktovkou Policie" má povahu nedovolené a protiústavní provokace, kdy provokatér "je ve skutečnosti pouze jakýmsi gestorem". Dle mínění stěžovatele trestnost jednání svědka F. H. zaniknout nemohla, a sice v důsledku základů trestní odpovědnosti. I tuto svoji výhradu stěžovatel podrobil zevrubnému rozboru.
Dále stěžovatel obecným soudům vytkl, že nesprávně posoudily hmotněprávní ustanovení trestního zákona o účastenství, konkrétně návodu k trestnému činu. Touto námitkou se sice zabýval v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud, avšak dle přesvědčení stěžovatele naprosto nevyhovujícím způsobem. Prý jen odcitoval obecné poučky o účastenství a judikaturu, aniž by se byl vypořádal s konkrétními námitkami a příklady nepřípustného jednání.
Nadto stěžovatel pokládá rozhodnutí dovolacího soudu za překvapivé, když Nejvyšší soud nejprve konstatoval absenci skutkových zjištění naplňujících formální znak kvalifikované skutkové podstaty přípravy trestného činu vraždy, následně prý ale za nezměněného skutkového stavu "téměř totožné rozhodnutí potvrdil". Stěžovatel v této spojitosti zejména namítá, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť z něj prý "ani náznakem" nevyplývají jejich úvahy o "různých pochybných obchodech různých osob v různém postavení". Podle stěžovatele se jedná o domněnky a fabulace, které mu však dle něj obecné soudy přičetly k tíži. Na základě toho se stěžovatel domnívá, že obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Obecné soudy se prý dopustily deformace provedených důkazů
Na závěr svého návrhu stěžovatel poukázal na porušení ústavních kautel ze strany obecných soudů i při rozhodování o trestu, jeho druhu a výměře. Dle něj je zcela evidentní, že jeho míra účasti na celé věci byla minimální, poukazuje na to, že sami ostatní spoluobvinění K. a Č. jej označují za "pičmundu", který do podstaty celé záležitosti nebyl nijak zasvěcen. Za takové situace pokládá za porušení principu ekvity, který je dle něj vyjádřen v ustanovení §31 odst. 2 trestního zákona, podle něhož byl čin posuzován, že všem obžalovaným byl uložen stejně vysoký trest. Stěžovatel podotkl, že všichni obvinění byli stíháni toliko pro přípravu k vraždě, každý z nich ovšem postupoval s jinou mírou rozhodnosti a se zcela různou mírou vlivu na jednání ostatních spolupachatelů, uváží-li se, že příprava byla prokázána. Za této situace prý rovný trest nevystihuje vůbec prvek individuální prevence, a smyslem rovného trestu je tu pouze prevence generální. Uložené tresty totiž dle stěžovatele v zásadě "jakoby ukazovaly na to, že míra účasti jednotlivých pachatelů na údajné přípravě je stejná, což odporuje provedeným důkazům".
Ve světle předestřené argumentace stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení základních práv zakotvených ve vyjmenovaných ustanoveních aktů ústavního pořádku a aby všechna rozhodnutí obecných soudů v příslušné trestní věci zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné podotknout, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s trestním řízením byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, kterými stěžovatel brojí proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Jak však bylo již naznačeno výše, přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. jestliže z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (srov. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 237, III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel toliko opakuje svoji argumentaci použitou v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak bylo nastíněno výše, pouhá polemika se závěry orgánů veřejné moci v rovině podústavního práva či v rovině skutkových zjištění není způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu jejich rozhodnutí či postupu.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, v řízení byly provedeny a poté řádně vyhodnoceny důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci, přičemž soud prvního stupně akceptoval většinu důkazních návrhů obhajoby. V souvislosti se zpochybněnou výpovědí svědka F. H. si vyžádal zprávy o jeho osobním profilu a opatřil psychologický znalecký posudek na osobu tohoto svědka, neboť si byl vědom jeho nekvalitního sociálního profilu. Pokud následně přihlédl k závěrům posudku o průměrném intelektu svědka a o jeho dobrých schopnostech vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité skutečnosti, které nesignalizují výskyt takové patologie, která by zavdávala nutnost psychiatrického zkoumání, výpovědi svědka uvěřil a odmítl návrh na zpracování nového znaleckého posudku, odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, přičemž dostatečně odůvodnil, proč nebylo třeba opatřovat další posudek. Z ústavního hlediska je pro posouzení věci podstatné, že oba soudy postupovaly při hodnocení svědecké výpovědi F. H. velmi opatrně a dostatečně vysvětlily, proč jí uvěřily, a že tuto výpověď hodnotily nejen samostatně, ale především ve vzájemných souvislostech a v kontextu s ostatními provedenými důkazy, které věrohodnost svědecké výpovědi F. H. podporují.
V této souvislosti mají značnou důkazní váhu rovněž výsledky nařízených odposlechů telefonních hovorů, v nichž je zachycena konverzace obviněných mezi sebou a se svědkem H., která potvrzuje specifické role a zájmy jednotlivých obviněných v celém případu. Procesní použitelností těchto důkazů, včetně odposlechu ze dne 9. listopadu 2006, o němž stěžovatel tvrdí, že nebyl řádně povolen, se podrobně zabýval odvolací soud. Jeho závěru, že nařízení odposlechů konkrétních účastnických stanic podle §88 odst. 1, 2 tr. ř., o čemž rozhodl soudce Okresního soudu v Liberci, i jejich provedení příslušným policejním orgánem, včetně pořízení jejich záznamů autentickým záznamovým zařízením za technických podmínek stanovených vyhláškou Ministerstva vnitra č. 19/2000 Sb., proběhlo v souladu se zákonem a v intencích rozhodnutí soudce, odpovídají příslušné listiny založené ve spisovém materiálu. Ústavnímu soudu tak nepřísluší, aby tento řádně odůvodněný závěr přehodnocoval.
Pokud stěžovatel vyslovuje podezření, že se stal obětí policejní provokace, obdobnou námitkou se zabýval Nejvyšší soud již ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 3. prosince 2008 a neshledal ji důvodnou. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. III. ÚS 1285/07, II. ÚS 677/06, I. ÚS 729/02, I. ÚS 607/01) i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (Teixeira de Castro a další proti Portugalsku) poukázal na případy tzv. nepřípustné policejní provokace, jíž je takový zásah státu do skutkového děje, který ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. V případě stěžovatele však počáteční iniciativa jednoznačně vznikla u obviněných, kteří oslovili svědka H., jehož si sami vybrali, o němž se domnívali, že beze zbytku splní jejich požadavky na likvidaci poškozeného, a jemuž za to nabídli finanční odměnu. Stěžovatel mu předal peníze, telefon a další informace o poškozeném. V průběhu dalších dnů docházelo k upřesňování průběhu akce a ke změnám termínu, přičemž byl stanoven konečný termín akce na 11. listopadu 2006. Teprve dne 7. listopadu 2006 se svědek H. sešel se svědkem J., který mu zprostředkoval schůzku s pracovníky oddělení Inspekce Ministerstva vnitra a policejní komisař vydal dne 8. listopadu 2006 příkaz k provedení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu. Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že policejní orgány nepodněcovaly či neusměrňovaly prokazatelně existující vůli obviněných spáchat uvedený trestný čin, nevytvářely jim podmínky pro jeho spáchání, ani jim k dokonání činu nijak nepomáhaly. Obvinění jednáním, popsaným ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně, sami určili případnou právní kvalifikaci svého jednání, kterou policejní orgány prostřednictvím svědka H. nijak neovlivnily, neboť do něj vstoupily až v jeho samotném závěru.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran nesprávného hmotněprávního posouzení příslušných ustanovení trestního zákona o účastenství, Ústavní soud nesdílí představu stěžovatele, že Nejvyšší soud se s touto otázkou vypořádal zcela nedostatečným způsobem. Je třeba říci, že Nejvyšší soud ve svém druhém rozhodnutí o dovolání uvedl, že se nezabýval námitkou stěžovatele týkající se účastenství a akcesority účastenství, jelikož se netýká posuzovaného případu, když obvinění nebyli uznáni vinnými účastenstvím (§10 tr. zák.) na uvedeném trestném činu, ale přípravou (§7 tr. zák.) daného trestného činu. Nejvyšší soud objasnil, že vztah akcesority je atributem poměru mezi účastenstvím na straně jedné a dokonaným trestným činem nebo jeho pokusem na straně druhé. Pokud však bylo jednání obviněných přípravou k trestnému činu, a to pro nedostatek dokonání trestného činu i jeho pokusu, požadavek akcesority dle názoru dovolacího soudu odpadá a organizování je za takové situace přípravou k trestnému činu i tehdy, pokud najatý vrah čin nevykoná. Stěžovatelovy námitky nejsou v této otázce relevantní již proto, že reflektují toliko první, kasační rozhodnutí o dovolání obviněných, nikoli však naznačené úvahy, jimiž byl Nejvyšší soud veden při rozhodování o posledním dovolání stěžovatele.
Opodstatněnou není ani námitka, že Nejvyšší soud nejprve konstatoval absenci skutkových zjištění naplňujících formální znak kvalifikované skutkové podstaty přípravy trestného činu vraždy, aby posléze za nezměněného skutkového stavu "téměř totožné rozhodnutí potvrdil". Zde je nutno podotknout, že Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí nestanovil požadavek na opakování dokazování v celém rozsahu, ale toliko požadavek na provedení dalšího dokazování, když navíc nebyl zrušil řízení předcházející zrušeným rozhodnutím soudním. Otázka, zda doplnění dokazování jako reakce na požadavek dovolacího soudu bylo nebo nebylo dostatečné či dokonce vhodné, je pouhou polemikou, která nemůže jako stížní námitka v řízení před Ústavním soudem obstát.
Konečně důvodnými neshledal Ústavní soud ani výhrady stěžovatele směřující do výroku o trestu. Krajský soud dal zcela zřetelně najevo, jakými úvahami se při ukládání trestu řídil, zvláště pak proč posoudil účast jednotlivých obžalovaných na celé věci za rovnocennou (viz str. 18 až 19 v záhlaví uvedeného prvoinstančního rozsudku). Ústavní soud tyto závěry nepokládá za ústavně nekonformní a připomíná, že jsou odrazem nezávislého rozhodování soudu, jakož i přímým odrazem realizace ustanovení čl. 40 Listiny, podle kterého jen (obecný) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Po celkovém posouzení věci Ústavní soud uzavírá, že ve skutkových a právních závěrech obecných soudů neshledal extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury. Soudy obou stupňů i soud dovolací srozumitelně vysvětlily důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Jejich závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé. Naproti tomu stěžovatelova argumentace, která je v ústavní stížnosti opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání a dovolání a jež je mnohdy vyjádřena v expresívní formě, nevede Ústavní soud k názoru, že by byla porušena jeho základní práva, jichž se dovolává.
Z uvedených důvodů tak Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu