ECLI:CZ:US:2013:3.US.4150.12.1
sp. zn. III. ÚS 4150/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2013 v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vybírala, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2012 č. j. 4 To 54/2012-13370, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a 1) Krajského soudu v Ostravě, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 10 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu, neboť jím mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v článku 90 Ústavy České republiky, právo na rovnost v trestním řízení podle článku 37 odst. 3 Listiny, právo na osobní svobodu podle článku 8 Listiny a princip presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, napadeného ústavní stížností, jakož i z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2012 č. j. 30 T 7/2011-13212, z přípisů Vrchního státního zastupitelství v Olomouci za dne 6. 4. 2012 sp. zn. SIN 7/2012 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. Si 76/2012, jakož i ze spisů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 252/11, I. ÚS 3713/11, I. ÚS 425/12, I. ÚS 1141/12, III. ÚS 2249/12 a III. ÚS 4149/12, týkajících se ústavních stížností téhož stěžovatele a ze spisů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1116/12, II. ÚS 2563/12, II. ÚS 2638/12 a III. ÚS 4428/12, týkajících se ústavních stížností stěžovatelova otce Radomíra Vybírala, Ústavní soud zjistil:
Proti stěžovateli (v trestním řízení "obžalovanému") je u Krajského soudu v Ostravě pod spisovou značkou 30 T 7/2011 vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a pro zvlášť závažný zločin účast na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku. Spolu s ním je stíhán jeho otec Radomír Vybíral a dalších pět spolupachatelů. Trestná činnost má po skutkové stránce spočívat (zkráceně řečeno) v tom, že obžalovaní v letech 2009 a 2010 prováděli fiktivní obchody s minerálními oleji, motorovou naftou a benzínem prostřednictvím společnosti PetroJet s. r. o. se sídlem v Praze, a fingovanými daňovými doklady o DPH způsobili českému státu škodu ve výši cca 565 milionů Kč.
Pro tuto trestnou činnost byla dne 6. 10. 2011 Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci podána obžaloba a u Krajského soudu v Ostravě probíhá v současné době prvoinstanční soudní řízení, které dosud není skončeno.
Stěžovatel byl již v přípravném řízení vzat do vazby, v níž se nachází i nyní po podání obžaloby. V přípravném řízení i v řízení před soudem byla vazba opakovaně prodlužována, stěžovatel se opakovanými žádostmi domáhal propuštění z vazby na svobodu a nabízel instituty nahrazující vazbu, nikdy mu však nebylo vyhověno. Některá tato vazební rozhodnutí byla na základě ústavních stížnosti přezkoumávána Ústavním soudem v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 3713/11, I. ÚS 425/12, I. ÚS 1141/12, III. ÚS 2249/12 a III. ÚS 4149/12, ve všech případech však byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V nynější ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2012 č. j. 4 To 54/2012-13370. Tímto usnesením vrchního soudu bylo z podnětu státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušeno v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2012 č. j. 30 T 7/2011-13212, jímž byla podle §73a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu přijata peněžitá záruka, nabídnutá stěžovatelovou sestrou Zuzanou Vybíralovou ve výši 40 milionů Kč. Vrchní soud zároveň podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu rozhodl tak, že se nabídka peněžité záruky nepřijímá.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se vrchní soud při svém rozhodování dopustil konkrétně těchto protiústavních vad:
* vrchní soud se nijak nezabýval jeho námitkami, které soudu předložil ve vyjádření ke stížnosti státního zástupce, přestože tyto byly řádně a včas uplatněny a byly soudu v době rozhodování k dispozici; zejména se prý soud nevypořádal s tím, že stěžovatel předložil smlouvy o půjčce, uzavřené Zuzanou Vybíralovou, které jednoznačně prokazují původ peněžních prostředků nabízených jako peněžitá záruka;
* stížnostní soud ve vazebním rozhodnutí opakovaně uvádí zcela vágní argumenty, jimiž prakticky předjímá výsledek trestního řízení a přehlíží dosavadní argumentaci obžalovaného, který v rámci své obhajoby stěžejní tvrzení státního zástupce vyvrací; odůvodnění napadeného rozhodnutí je prý "výsledkem ignorance principu rovnosti zbraní";
* při úvahách o potřebě setrvání stěžovatele ve vazbě prý stížnostní soud nevzal v úvahu dosavadní bezúhonnost a nízký věk stěžovatele a jeho nepříznivý zdravotní stav, který byl doložen obhajobou předloženým znaleckým posudkem doc. MUDr. Žukova, CSc.;
* ačkoliv nabízená peněžní záruka byla postupně navyšována, přesto ji stížnostní soud nepřijal, což prý zdůvodnil stejnými větami a závěry jako v předchozích rozhodnutích;
* porušení zásady rovnosti spatřuje stěžovatel v tom, že ostatní spoluobžalovaní Zezula, Šenk, Hofman, Gajdošík a Uher byli z vazby propuštěni a jsou stíháni na svobodě, vazebně je nadále stíhán toliko stěžovatel a jeho otec Radomír Vybíral;
* stěžovatel se domnívá, že též rozhodnutí o nepřijetí peněžité záruky by mělo, tak jako každé jiné rozhodnutí o vazbě, obsahovat všechny náležitosti požadované právními předpisy - tedy jak skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu, tak skutečnosti, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby; tyto faktické skutečnosti však prý napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu nalézacího, postrádá;
* zdůvodnění útěkové vazby hrozbou uložení velmi vysokého trestu odnětí svobody v rozpětí od 5 - 10 let je prý paušální a nekonkrétní, obecné soudy nekonkretizovaly, jaký trest stěžovateli s přihlédnutím k okolnostem případu hrozí; samotná hrozba vysokého trestu není konkrétní skutečností, zakládající obavu z jednání podle citovaného ustanovení trestního řádu;
* obecné soudy prý při zdůvodnění útěkové vazby nevzaly v úvahu, že stěžovatel má trvalé bydliště v České republice, kde se i zdržuje, udržuje dlouhodobý vztah s družkou Alenou Žílovou, který trvá i po dobu vazebního stíhání, stěžovatel jen zřídka cestoval do zahraničí a nemá tam prakticky žádné vazby; pro útěk nemá k dispozici ani potřebné finanční prostředky, neboť mu byly v rámci trestního řízení zajištěny;
* rovněž předstižná vazba je prý zdůvodněna nedostatečně, soudy neuvádějí, jaké nebezpečí další trestné činnosti by mělo akutně hrozit,neboť v mezidobí došlo ke změně obecně závazných právních předpisů ohledně daně z přidané hodnoty;
* stěžovatel namítá, že jeho obhájci byla údajně obecnými soudy ztěžována možnost nahlédnutí do trestního spisu.
Stěžovatel na podporu své argumentace poukazuje na řadu judikátů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1589/07, I. ÚS 1895/08, I. ÚS 593/04, I. ÚS 113/02, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04, I. ÚS 74/06, III. ÚS 239/2004, III. ÚS 3606/2010, IV. ÚS 563/2002, I. ÚS 301/2002, I. ÚS 593/2004, III. ÚS 961/2009, III. ÚS 2453/11, III. ÚS 103/99, IV. ÚS 689/05, IV. ÚS 226/05, II. ÚS 897/08, I. ÚS 781/04, III. ÚS 185/01, IV. ÚS 3294/09, I. ÚS 432/01, III. ÚS 612/ 06, IV. ÚS 137/2000, II. ÚS 4/2010, Pl. ÚS 15/02, jakož i na několik judikátů Evropského soudu pro lidská práva, ohledně nichž se domnívá, že nebyly při rozhodování orgánů činných v trestním řízení v jeho věci respektovány.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že řadu nyní uplatňovaných námitek vznesl stěžovatel již v předchozích ústavních stížnostech, uvedených shora, a Ústavní soud se s nimi již vypořádal (viz zejména usnesení sp. zn. III. ÚS 2249/12 ze dne 13. 9. 2012).
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V projednávané věci napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zcela zjevně nevykazuje vady, které mu stěžovatel vytýká, případně jiné vady, jež by mohly vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Skutkové argumenty, jež obecné soudy použily pro uložení vazby a pro nevyhovění návrhu na přijetí peněžní záruky, jsou reálné a z ústavněprávního hlediska akceptovatelné.
Argumentace obecných soudů je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na tato odůvodnění odkázat. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela paušální odůvodnění vazby obviněného, např. toliko odkazem na zákonné ustanovení nebo jeho parafrází, bez uvedení konkrétních skutkových argumentů. V projednávané věci však lze z odůvodněných rozhodnutí obecných soudů jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy dobraly.
Lze konstatovat, že obecné soudy respektovaly i požadavek, vyslovený v ust. §67 in fine tr. řádu, totiž, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže... dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením".
Stěžovatelova námitka, poukazující na údajný rozpor rozhodnutí obecných soudů v jeho věci s nálezy Ústavního soudu a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, je nepřípadná. Zmíněné kauzy jsou založeny na odlišném skutkovém základě, než na jakém spočívá stěžovatelova věc a nelze je tu mechanicky aplikovat.
Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při rozhodování o stěžovatelově vazbě žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, dosahující ústavněprávní roviny.
Tento závěr nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestněprocesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu